Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/marriage_holding_hands-1421.jpg

Host

2. kapitola - Host

„Kdybys to viděla. Zdá se, že pánům na tom velmi záleží. Na zámku je zmatek horší než o Vánocích, služebnictvo poletuje jako hladoví holubi a hlavní sál je změněn k nepoznání. Nikde bys tam nenašla ani zrníčko prachu, nábytek je naleštěný, záclonky bílé jako sníh a z podlahy by se dalo jíst. A přesto to ještě není hotové. Mě si tam ani moc nevšímali, dala jsem služebnictvu navázané květiny a odešla,“ vyprávěla zapáleně Bella své přítelkyni.

Pohlédla na ni, ale ta jí nevěnovala ani špetku pozornosti. Oči upírala do dálky mezi stromy a rukou si stínila před sluncem. Vůbec ji nevnímala. Pohlédla tedy stejným směrem jako ona a spatřila dlouho očekávaný kočár s ještě očekávanějšími hosty.

„Už přijíždí,“ usmála se Stella a konečně se na ni podívala. Čekala, že se její přítelkyně bude z jejich příjezdu taky radovat, ale netvářila se vůbec nadšeně. Spíš byla zamračená.

„Děje se něco?“ nechápala.

„Ne, jen mě dnes všichni pomíjí a neposlouchají. Každý žvaní o nich,“ ukázala na kočár přijíždějící po štěrkové silnici, „a přitom o nich ani nic nevím. Jen že jsou to dva synové a jejich mladší dcera manželů Gabrielových a že trávili čas na školách v Londýně.“

„Ah tak. Omlouvám se, neuvědomila jsem si, že je neznáš. Odjeli těsně před tvým příjezdem sem. Ale nevím, co o nich říct. Byli veselí, hraví, vzdělaní a na všechny hodní. Nedělali rozdíly mezi služebnictvem a sebou. Asi proto je otec poslal do města, aby se naučili chovat tak, jak jim přísluší. Obávám se, že je Londýn změnil. Snad ne moc,“ pověděla jí důvěrně Stella, a když kočár projel kolem nich, se zataženými okénky, sledovaly jeho mizící siluetu a nakonec se rozešly zpět do panství.

Bella o nich přemýšlela. Dokázala si představit pana Gabriela, toho věčně zapšklého a zamračeného muže v těsně padnoucím plášti. Na ostatní se vždy díval seshora a nosil nos nahoru. Myslel si o sobě, že je bůh. Možná kvůli tomu příjmení. Gabriel. Boží muž.

Ale nemohla o něm říct nic ošklivého. Henry Gabriel byl spravedlivý, zásadový a velmi rozumný člověk. Hodně si zakládal na vzdělanosti, svém panství, rodině a majetku. Byl jedním z nejbohatších a nejuznávanějších mužů v Cumbrii. Ale kvůli obchodním záležitostem často cestoval. Nejčastěji pobýval v Carlisle, hlavním městě Cumbrie, ale jezdíval i mnohem dál, po celé Anglii.

S přítelkyní došly až na nádvoří, kde se rozloučily. Kočí právě práskal bičem a poháněl koně ke stájím. Potomstvo zde již nebylo a i lidé se začali rozcházet. Ještě že se nechala přemluvit a jít je vyhlížet dál od zámku, byla by jako ostatní tady. Zvědaví a už šířili drby. Klasika.

Ona však rychle přešla nádvoří, prošla napříč parkem a zamířila na jeho druhý konec. Domů. Měla na dnešní den poněkud jiný program, ne se jako ostatní nenápadně potulovat kolem či v zámku a snažit se je zahlédnout, promluvit s nimi. Snad jen Bella chápala, že musí být po tak dlouhé cestě velmi unaveni a že se rozhodně nebudou všem ukazovat a povídat si s nimi.

Když vešla do domu, otec už byl připravený. Rychle se omluvila za svůj pozdní příchod a vyběhla do druhého patra, minula dveře do své vnitřní zahrádky a vešla do druhých, do svého pokoje. Rychle z šatníku vytáhla šaty vhodné do společnosti a do slunného počasí, oblékla se, rozpustila spletené vlasy a pořádně je rozčesala. Pak si je znovu, ale složitěji a elegantněji zapletla do drdolu na temenu hlavy a znovu překotně vběhla do světnice.

Otec odložil téměř dočtenou knihu, věnoval jí úsměv a nabídl rámě. Přijala a společně vyšli ven, prošli tou dubovou alejí, minuli plácek s růžemi a pokračovali dál k faře. Prošli kolem kostelíku a zastavili se před domovními dveřmi menší skromné budovy. Nebyla přehnaně zdobena jako všechno ostatní. Pan Swan zaklepal na dřevěné dveře.

Bellu i jejího otce velmi překvapilo, když otevřel starší hnědovlasý muž s přívětivým úsměvem na tváři. Vždycky otvírala Stella.

„Dobré poledne,“ pozdravil muž.

„Dobré, Arture. Kdepak máš ženu?“ odvětil pan Swan.

„Nahoře, ještě není přichystaná. Celé dopoledne se někde toulala,“ usmál se Artur a ustoupil ze dveří, aby mohla návštěva projít.

Stejně jako každý den se nechali uvést do jídelny, kde obsadili stejná místa jako pokaždé. Pan Clifford s panem Swanem jednu stranu dřevěného stolu a dívky druhou. Stella se k nim brzy připojila a služebná podala jídlo.

Po obědě se všichni přesunuli do salónku a Stella zasedla za klavír. Neuměla hrát moc dobře, ale na odpolední posezení při hrníčku čaje to bohatě stačilo. Za to Bella neuměla hrát vůbec, jako malá to kdysi zkoušela, ale neměla dost pevnou vůli se tomu naučit. Věčně lítala po lesích a zahradách. Matka jí pak vždycky vynadala, moc se o ni bála.

Bella rychle zatřepala hlavou ve snaze vyplašit ty bolestné myšlenky. Je to už přes pět let, co zemřela, ale stále jí to bolí. Raději věnovala svoji pozornost Stelliné hře a rozhovoru mezi oběma muži.

„Slyšel jsem, že pan Edward se do Londýna už nevrátí. Prý zůstává,“ zaslechla pana Clifforda.

„Opravdu? Ale od koho?“ usmál se pan Swan, povídačkám služebnictva věřil málokdy.

„V kostele to lidé povídali,“ pokrčil rameny důvěřivý Artur. „Prý o tom mluvili Gabrielovi při večeři.“

Bellu to už unavovalo. Snad každý ty děti znal, jen ona s otcem ne. A on se přesto zdál zasvěcenější než ona. Nikdo se nebavil o ničem jiném a pomalu si začínala přiznávat, že jí to leze na nervy. Takhle musela být zticha a do rozhovoru se nezapojovat. Neznala je.

Zrovna když se chtěla omluvit a jít se projít, ozvalo se od dveří klepání. Stella ho nevnímala v zápalu hry, tak nezbylo nic jiného, než aby šel otevřít druhý pán domu. Nevěděli, kdo to je, protože Albert za sebou zavřel dveře a ty vchodové byly odsud příliš daleko.

Jaké překvapení pro všechny bylo, když se za chvíli po Albertovi nahrnul do dveří černovlasý mladík s přívětivým úsměvem a pronikavě zelenýma očima. Všechny si prohlédl a nakonec se uklonil.

„To je pan William Gabriel, syn manželů Gabrielových,“ přestavil jej Albert. „A tohle je má žena Stella, zahradník Swan a jeho dcera Isabella.“

Bella i Stella udělaly pukrle, které jim nečekaně oplatil. Lidé jako oni málokdy vzdávají úcty někomu, jako jsou ony. A pro Bellu to bylo ještě podivnější. Ten milý úsměv ho neopouštěl ani poté, co poznal její postavení zde. Naopak jako by ho to snad i potěšilo.

„Dobré poledne, omlouvám se, že ruším, ale přišel jsem vás pozvat na dnešní ples. Otec chtěl poslat sluhu, ale já se nabídl. Doma bylo poněkud dusno,“ usmál se.

„Rádi přijímáme,“ ozval se Albert, komu bylo pozvání určeno.

„A vy?“ otočil se i na pana Swana. Ten na něj zůstal zmateně hledět. On neměl na plesech co pohledávat.

„Obávám se, že já musím odmítnout. Mám ještě spoustu práce a tanec už pro mě není,“ omluvil se.

„To je škoda. A vaše dcera?“ otočil se pro změnu na Bellu, která byla ještě zmatenější než otec.

„Bohužel musím taky odmítnout,“ spustila a schytala nenápadné dloubnutí do žeber od Stelly, „ale tou dobou již dávno spávám,“ vymyslela si výmluvu. Tančit skoro neuměla, nesnášela ty pohrdlivé pohledy šlechty a ještě neraději mezi nimi trávila čas.

„Když myslíte,“ pokrčil rameny. „Ale kdybyste si to do večera rozmyslela, jste zvána.“

Poté se všichni usadili a pustili do rozhovoru. Jen Bella se Stellou se vypařily, aby si sdělily své dojmy z toho pána. Navíc měly pocit, že tu teď budou mužům zavazet. Vyšly až pře dům a procházely se pěšinkami parkem, vyhřívaly se na slunci a dumaly nad Williemem. Byl tak jiný.

„Vůbec se nezměnil,“ řekla nakonec Stella. „Přesně takhle si ho pamatuji. Vlídného, velkorysého a zábavného. Asi jsem se s tím vlivem velkoměsta zmýlila.“

„Asi ano,“ připustila Bella. „Je vskutku velmi milý.“

„A hezký,“ mrkla na ni Stella.

„To ano,“ přitakala. Ale není pro mě, pomyslela si. I když ji mátlo jeho chování vůči ní. Šlechta ji většinou přehlíží, nebo se k ní chová povýšeně. A on ji dokonce pozval na ples! Byla hloupost, aby tam chodila, to bylo jasné, ale přesto ji zahřálo u srdce, že tam vůbec pozvaná je.

Jak by se asi tvářil starý pan Gabriel, kdyby mě tam uviděl? Pomyslela si a uchechtla se pro sebe.

Když se vrátily do domu, pan William už byl pryč. Musel domů, vždyť byl tak dlouho pryč…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Silvaren

8)  Silvaren (30.06.2010 11:57)

William Půjde Bella na ten ples? Letím to zjistit.

Evelyn

7)  Evelyn (17.06.2010 17:10)

Krásné

Ewik

6)  Ewik (17.06.2010 11:40)

Opravdu krásný začátek povídky
Moc se mi líbí ten klid, romantika a nevinost. Moc se těším na pokračování.

Quappa

5)  Quappa (17.06.2010 10:56)

Čajové dýchanky, ples a nevinné babské klebetenie...čo viac si môžem priať, snáď len náhodné stretnutie Edwarda a Belly na nejakej popoludnašej prechádzke...
Dess si skvelá, toto som presne potrebovala, už som bola rozbehnutá do knihkupecva po nejakú ľahučku romantiku z (pred)minulého storočia, ušetrila si m 10euro :D
Hltám to a fakt sa zo teším na ďaľšiu kapitolku.

gucci

4)  gucci (16.06.2010 22:25)

...užasný....líbí se mi ten nápad....není to přád dokola... ....mohlo by to být o trošku delší....jsem zvědavá a moc na pokračování...

DeSs

3)  DeSs (16.06.2010 19:58)

MejBi: Budou, budou... :D Ty bych si ujít nenechala, s vlkodlaky si zatím nejsem tak jistá, ale s upíry 100%...

MejBi

2)  MejBi (16.06.2010 19:56)

BUDOU NEBO JSOU V TÉHLE POVÍDCE UPÍŘI NEBO VLKODLACI? JINAK ÚŽASNÁ KAPITOLKA..=))

Eleanor

1)  Eleanor (16.06.2010 19:39)

Hezká kapitolka. Kéžby na ten ples šla:p

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek