Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/marriage_holding_hands-1421.jpg

Po probuzení

Omlouvám se, že to tak trvalo...

18. kapitola - Po probuzení

 

Ignorovala bolest v poraněné noze a cupitala bosky po studené podlaze, aniž by viděla na cestu nebo špičku vlastního nosu. Neomylně mířila směrem, kterým tušila dveře, ale úplně jistá si nebyla. Místo, aby si dělala si starosti s obsahem jejího zjištění a jeho sdělení, strachovala se, aby neodešel. Nadávala si za to hloupé a iracionální omdlení. Nebála se. A nebála se ani včera. Jen její mysl trošku nestíhala a potřebovala oddych.

Když narazila šátrající rukou do tvrdé zdi, bolestí zaúpěla. Dokonce měla pocit, že slyšela slabé křupnutí, ale nejspíš si to jenom namlouvala. Než si stačila ruku s poraněnými prsty přitáhnout zpět k tělu a zkusit si ji procvičit a vyzkoušet, místnost zesvětlala a ovál ji chladný vzduch. Ale ještě před tím zaznamenala úlevný chlad na poraněných prstech, ve kterých jí bolestivě pulzovala horká krev.

Stál před ní, něžně jí chladil prsty těmi svými a pozorně hledal v její tváři sebemenší náznak strachu. Nejspíš žádný nenašel, protože vyzdvihl jeden koutek vzhůru a věnoval jí nejistý úsměv, který mu nebyl schopná opětovat kvůli bolesti v ruce.

„Asi sis to nalomila,“ přerušil tíživé ticho mezi nimi a Bella od něj konečně odtrhla okouzlený a zbožný pohled, který zapříčil jeho pokřivený úsměv a slabé načervenalé světlo vycházejícího slunce. Znovu ji napadlo, že je anděl.

„Asi,“ přitakala nepřítomně.

„Mám ti to ošetřit nebo s tím zajdeš k léčiteli?“ zeptal se a opatrně jí prohmatával prsty.

„Ty,“ vydechla omámená jeho přítomností a nechala se bez protestů vzít do náruče a odnášet do útrob domu. Posadil ji do křesla u krbu, ve kterém plápolal oheň, a tiše praskalo spalované dříví. Léto pomalu končilo a rána i večery dávaly na vědomí, že se blíží chladný horský podzim.

Položila si nohy na kožešinu před krbem a zahřívala si bosá chodidla. Už ji ani nepřekvapilo, když se před ní najednou objevil, klekl si a vzal její ruku do svých. Okamžitě pocítila další vlnu úlevy pocházející z jeho chladivé a uklidňující pokožky. Prohmatal jí znovu prsty a trošku se zamračil. Pak jí zamotal všechny tři, kromě palce a malíčku, do kusu nějaké bílé a příjemné látky tak, že s nimi nemohla hýbat, ale ani ji nic netlačilo.

Vděčně se na něj usmála.

„Nebolí to?“ optal se, když si prohlížel své dílo. Šťastně zavrtěla hlavou a stiskla jeho ruku tou druhou svojí. Podíval se na ni a krásně se usmál.

„Máš dva naštíplé a tím třetím si nejsem jistý,“ informoval ji a vstal. Přikývla.

„Jsem strašné nemehlo.“ Rudnoucí tváře sklonila k zemi. Než se nadála, znovu před ní klečel a dměva prsty ji opatrně zvedl bradu.

„Pokud jsi nemohlo, pak neuvěřitelně krásné nemehlo, které miluju,“ zašeptal vážně. Na její reakci nečekal a zmizel kdesi za jejími zády. Rozhodl se, že jí nachystá nějaké jídlo.

Bella ještě chvíli s úsměvem zpracovávala jeho poslední větu, než se došla omýt a pomoct mu s přípravou jídla.

 

Seděla na křesle, které ji bez sebemenších problémů vynesl ven, a sledovala, jak šikovně a snadno kácí suchý strom kousek od jejího domu. Absolutně se nebála, že by spadl na ni nebo na dům. Po důkladných demonstracích jeho síly a rychlosti to ani nešlo.

Kmen rozlámal jako suchou větvičku a nanosil na verandu, aby dřevo oschlo. Měla dříví minimálně na měsíc a to dřív, než dojedla snídani. Když pak začal nabírat vodu ze studny a to urychlit moc nešlo, měla možnost sledovat třpyt jeho kůže ve vycházejícím slunci a přesto, že ho už takto dvakrát viděla, nepřestával ji okouzlovat. Připadala si jako ve snu a bála se, že by se mohla probudit.

Když si pak konečně sedl na schody verandy, překvapilo ji, že se ani nezapotil. Tak trochu doufala, že si třeba sundá tu košili. Když na to pomyslela, začala se nekontrolovatelně červenat.

„Copak je?“ všiml si jejích rozpaků.

„Nic,“ zamručela. „Nepotíš se?“ nedalo jí a musela se zeptat.

„Ne,“ zasmál se. „Jedna z mála výhod.“

„A další z těch mála?“ zajímala se.

Pokrčil rameny. „Jak kdy, někdy jsou to výhody a někdy ne. Třeba teď jsem rád, že nemusím spát, i když to znamená konec snění.“

„Nemůžeš spát?“ vykulila na něj oči.

Zasmál se jejímu výrazu. „Ne.“

„A jakou to má prosímtě výhodu?

„Můžu tě pozorovat při spánku,“ pokrčil rameny jakoby nic.

„Co? Ale já… ale ne,“ zakňourala. „Co jsem říkala?“

„Samé hezké věci,“ uchechtl se. Když spatřil její nespokojený výraz, trochu to upřesnil: „Že se mě nebojíš, že nechceš, abych odešel, že mě miluješ.“

Položila si hlavu do dlaní, jak se styděla. Taky tím skrývala červený nádech tváří.

„A… je to pravda?“ zaslechla jeho napjatý hlas. Pokývala hlavou s tváří stále skrytou.

„To je dobře,“ usmál se. „Tedy pro mě, ne pro tebe,“ dodal zachmuřeně tak tiše, aby to neslyšela.

„Řekneš mi o sobě něco víc? Jak se ti to stalo, kde jsi byl a co všechno to obnáší?“ odvedla řeč jinam, na mnohem zajímavější téma k hovoru.

Když pak tiše brečela za bolest a vše, co si vytrpěl, za muže, kteří v té nesmyslné bitvě zemřeli a stále umírají, za dívku, kterou byl nucen pro záchranu svého života zabít a za všechno jejich společné utrpení, přemýšlela, jestli to vůbec chtěla vědět.

Ale odpověď byla jasná, chtěla. Chtěla znát jeho minulost.

„Neměla bych utěšovat já tebe?“ zašeptala do jeho ramene.

Zasmál se. „Ty to potřebuješ víc.“ A jako důkaz jí setřel další slzu koulející se po tváři.

 

 

„Kde je vlastně Alfréd?“ došlo jí, když se šla napít a minula prázdnou psí misku. Edwardovi chvíli trvalo, než mu došlo, kdo je jmenovaný. Hodně mu pomohla psí miska s oním vyrytým jménem.

„Eh… zvířata se nás bojí. Včera u tebe chvilku ležel, ale má přítomnost ho brzy vyhnala. Pustil jsem ho ven, ale jsem přesvědčen, že se vrátí. Má tě rád, jiné zvíře by neváhalo a klidilo se mi z cesty,“ připustil.

„Rád se toulá,“ usmála se. „A na tebe si brzy zvykne,“ dodala přesvědčivě. Edwarda zahřálo u srdce, že s ním počítá a chce ho tu. Zvykne si.

„Bydlíš tu sama?“ napadlo ho náhle. Cítil tu jen starou vyvětranou cizí vůni…

„Jo, jsem nahlášená za nezvěstnou,“ přiznala. Když se zasmál, usadila ho: „Ty jsi považován za mrtvého.“

Uchechtl se. „To jsme dvojice, mrtvý a nezvěstná.“ Bella se rozesmála, opravdu to bylo komické.

„Jak se to stalo?“ zeptal se po chvíli. „Vlastně jsi mi ještě neřekla, co jsi celou dobu dělala. A jak ses sem dostala.“

Povzdechla si. Nechtěla mu říkat, že si málem vzala bratránka, že se málem zabila a nic z toho, ale věděla, že mu nechce lhát ani nic zatajovat. Navíc on k ní byl upřímný.

Vyzvala ho tedy k procházce do lesa, a když ho konečně přesvědčila, že ji ta noha už nebolí a zvládne to a slíbila, že se nechá případně nést, k čemuž ani neměla námitek, vyrazili.

Chvílemi zuřil, chvílemi chtěl plakat i za Bellu a nakonec v něm zůstala neskonalá vděčnost k jeho bratrovi. Za všechno, co udělal a stále dělá. A Angelika ho také příjemně překvapila. Jen litoval, že jí nebude moct říct, že za to nemůže a nebude moct poděkovat bratrovi. Nesmí říct dalšímu člověku o existenci upírů, už takhle ohrozil Bellu.

Vraceli se, až když jim slunce svítilo kolmo na hlavu a sbíraly se bouřkové mraky. Edward vycítil vysokou vlhkost vzduchu a Bella taky poznala, že se něco žene. Byli dost daleko a Bellu, ačkoliv by to nepřiznala, už začínala pálit zraněná noha.

Proto bez stěžování a námitek vlezla Edwardovi do náruče a nechala se svižným krokem odnášet k domovu. Tiskla se k jeho tělu, cítila jeho omamnou vůni a začínala se třást zimou. Ledový vítr ze severských hor ani Edwardova kůže zrovna nehřály a slunce bylo už dávno ukryté za baldachýnem oblaků.

„Zavři oči,“ poradil jí tedy Edward a rozběhl se plnou rychlostí k domovu. Jejich domovu.

Na verandě, kde ji postavil na zem, aby mohl otevřít dveře, se už válel špinavý a unavený pes. Bella ho podrbala a slíbila mu pořádnou koupel, na niž nereagoval zrovna nadšeně, a vzala ho domů. I když se nepřibližoval k Edwardovi, zůstal docela klidný, ale nepolevoval na ostražitosti.

Bella se rozhodla udělat si oběd, ale zjistila, že se bude muset opět spokojit s pečivem. Povzdechla si. Už jí lezlo krkem. Vzala si už gumovou housku, vzala jednu pro kňučícího psa a vrátila se k roztopenému krbu. Jenže Edward tam nebyl.

Rozhlédla se a nikde ho neviděla. Nereagoval na volání. Vyděsila se.

Vylezla na verandu a ignorovala protivný vítr, který jí cuchal rozpuštěné vlasy, i zimu, která se do ní okamžitě pustila. Zanedlouho z lesa vyběhla jeho silueta a s rukama za zády se pře dní zastavil.

„Tohle mi už nedělej,“ oddechla si.

„Promiň. Běž dovnitř, je zima,“ požádal ji. „A dones mi, prosím, nůž.“

Sice nechápala, na co mu bude, ale neřešila to. Podala mu ho a vrátila se dovnitř přesvědčená, že ho pak donutí jí něco zahrát na klavír. Nejspíš tu její skladbu. Už dopředu se usmívala a nerozhodil ji ani fakt, že Alfréd sežral i její oběd. Jen ho nespokojeně poplácala po zádech a vrátila se do kuchyně.

Než si stihla vzít další pečivo, přistál jí kastrol i s obsahem přímo před nosem.

„Musíš jíst maso,“ pokrčil rameny a ukazoval na bezkrvého zajíce stáhnutého z kůže.

„Tys ho…?“ vydechla.

„Jo, ulovil, vypil a stáhl z kůže,“ přiznal.

Zasmála se. „Spotřebujeme všechno, žádný odpad.“

„Hm, to bych řekl. Kůže je neporušená, taky se bude hodit.“

„Jsi neskutečný,“ usmála se a objala ho.

Když se odtáhla, utřela mu cípem utěrky kapku krve z koutku úst a udělala to, po čem už dlouho toužila. Políbila ho. A když se Edward vzpamatoval, víc než ochotně jí vyšel vstříc. Měla ho plnou hlavu a nedokázala vnímat nic jiného, než jeho. Absolutně neslyšela vítr lomcující s okenicemi ani žárlivé Alfrédovo kňučení.

Když se konečně vydýchala, s hlavou položenou na jeho hrudi a čekala, až se jí zklidní i tep srdce, laškovně se zeptala: "A vykostit bys ho taky uměl?"

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

10)  Jalle (07.07.2013 21:03)

9)  janula (28.10.2010 18:25)

prosím, prosím další dílek.............moc pěkná povídka

ScRiBbLe

8)  ScRiBbLe (17.10.2010 15:39)

Koukám a chci kliknout na další, ale není tu další dílek, jaktooo?!
Miluju tuhle povídku

Silvaren

7)  Silvaren (10.10.2010 23:32)

Moc krásná kapitolka! Jsi mistr popisu, jako bych tam byla s nimi.
A ten konec!

6)  Leni (10.10.2010 19:38)

Krása. To je servis. Lepší, jak od řezníka.

Wendy

5)  Wendy (10.10.2010 11:34)


nádhera

Ewik

4)  Ewik (10.10.2010 09:15)

To bylo tak romantické
Nádherná kapitola
Čekání se vyplatilo

Eleanor

3)  Eleanor (09.10.2010 17:04)

Ach, ach. To bylo tak úžasně sladké

Evelyn

2)  Evelyn (09.10.2010 16:44)

Krásná kapitola.

MejBi

1)  MejBi (09.10.2010 16:13)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek