Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/marriage_holding_hands-1421.jpg

Pro tebe

Pro vás... ;)

17. kapitola - Pro tebe

 

Vracel se v mnohem lepší náladě, než odcházel. Neuvěřitelně se těšil, až ji zase uvidí, pohladí a uslyší tep jejího srdce. Měl chuť si poskakovat a u toho zpívat. Na budoucnost nemyslel, vytěsnil ji z mysli a žil přítomností. Přítomností v její blízkosti.

Už několik kilometrů za domem poznal, že se něco děje. Slyšel její pláč a vzlyky. Polekal se. Přitížilo se jí? Došlo jí, že je pro ni nebezpečný? Chyběl jí? Nad poslední možností se pousmál, i když mu zrovna veselo nebylo. Přidal.

Její vzlyky přehlušil štěkot psa. Postavil se mezi ně, štěkal a vrčel. Chránil ji, i když mu instinkt nejspíš velel jinak. Neutekl. Edward se mu upřeně zadíval do očí. Pes po chvíli ztichl, lehl si a oči schoval pod mohutné tlapy.

Obešel ho. Bella na něj upírala uslzené a zarudlé oči. Bezděky se usmála a oči zajiskřily.

Takže to byla ta poslední možnost.

„Vrátil ses,“ zašeptala ochraptěle, ale i přesto bylo štěstí z jejího hlasu na první pohled patrné.

Edward se smutně pousmál. „Ano, nemohl bych odejít.“

„To je dobře,“ zamumlala a začala se škrábat na nohy. Ihned jí pomohl – nepřemýšlel o rychlosti. Vylekala se, přesto neucukla před jeho dotykem a ochotně se nechala podepřít. Nechápala to a neviděla v něm nebezpečí, a on věděl, že jí to bude muset vysvětlit, nebo odejít.

Mlčky spolu vešli do domu a užívali si přítomnosti toho druhého. Chtěl ji odvést do její ložnice, ale ona se nedala.

„Nechci spát,“ zastavila se ve dveřích. „Chci na vzduch,“ ukázala na dveře na konci chodby. Cítil zpoza nich vůni lesa.

„Ale…“ bude svítat. A já se budu třpytit. Víš, jsem totiž upír. Ale neboj se, už tě nechci zabít. Hořce se usmál. Nemůže jí to říct, hrozilo by jí nebezpečí a kromě toho – buď by ho považovala za blázna, nebo ho vyhnala.

„Ale co?“

„Ale nic,“ zamumlal a vedl ji ven. Opírala se o něj a on si uvědomil, že stále neslyší její myšlenky. Bylo mu to příjemné, konečně klid a ticho, ale zároveň by si zrovna její poslechl rád. Ihned se zastyděl. Připadal si jako šmírák.

„Kde jsi byl?“ nadhodila po cestě.

Byl jsem na lovu, abych uhasil plameny v hrdle, které působí tvá lákavá krev. „Byl jsem se projít.“

Čekala spíš ještě na vysvětlení těch několika měsíců, když o něm nikdo nevěděl. Ale pochopila, že o tom mluvit nechce.

Prošli kolem nádherného piána. Edward najednou pocítil touhu si za něj sednout a nechat prsty a mysl plout na jeho zvucích. V hlavě se mu tvořily různé melodie. Tak dlouho nehrál! A s upíří pamětí si zapamatoval všechny variace a nápady.

S lítostí ho minuli. Otevřel jí dveře a posadil na houpací křeslo. Obloha pomalu rudla a slunce bylo připravené na další denní pouť. Bojoval sám se sebou, jestli odejít, nebo zůstat.

Rozpačité ticho mezi nimi rozhodlo. Nevěděl, o čem s ní má mluvit a jak se k ní chovat, co se mezi nimi změnilo. A ona mu nijak nenapovídala, nejspíš dumala nad tím samým. Když se první slaboučké paprsky dotkly jeho kůže a začaly tvořit jemně třpytivý opar, zašel do stínu domku.

„Mohl bych si zahrát?“ ukázal otevřenými dveřmi na piáno. Bella nadšeně přikývla. Zmizel ve stínu domu, kam na něj slunce nemohlo, posadil se na stoličku, otevřel klaviaturu a položil prsty na klávesy. Věděl moc dobře, co bude hrát…

Zazněly první zajímavé tóny. Byly zmatené a takové rozpačité.

Jejich první setkání. Zmatek v citech i v nich. Ta magická noc plesu na jejich přivítání, bouřka…

Pokračovaly rázné a rychlé tóny.

To si uvědomil, že mu na jejím původu nesejde. Že ji miluje. A bratr mu pomohl se rozhodnout…

Něžné, lehké a láskyplné zvuky rozeznívaly místnost i okolní les.

Jejich společné dny, rozhovory a zážitky…

Tempo zrychlovalo a jeho vrcholem byl poslední tón.

Den, kdy ji požádal o ruku.

Začala teskná melodie. Byla z ní cítit bolest, zrada i zármutek.

To když ho odmítla a odjela. To bylo jejich odloučení, než padlo rozhodnutí.

Tvrdá hudba se vytvářela pod jeho šikovnými prsty. Byla bez známky emoce, prázdná a suchá.

Jeho služba ve vojsku.

Další vyvrcholení, zoufalost čišela z každého tónu.

Přeměna a upírství.

Hudba začala být lidštější, příjemnější a jemnější. Byla plná naděje.

To bylo přátelství s Jasperem a jejich útěk s Charlotte a Peterem.

A nakonec rychlá a dramatická melodie, která se měnila na veselou, šťastnou a nadějnou.

Jejich shledání…

Všechno utichlo spolu se zastavením jeho prstů. Slaná kapka vody pročísla vzduch a dopadla na dřevěnou podlahu. On ji slyšel.

 

 

Plakala. Konečně si plně uvědomila, že se vrátil, že je tu s ní. Že hrál pro ni. Cítila to. Byla tak neuvěřitelně šťastná, a přesto jí zmítala nejistota. Nebyl jako předtím. Jeho krásné zelené oči zmizely, místo nich ji teď pozoroval podivně oranžovým pohledem. Takové oči viděla poprvé v životě. Věděla, co dělá jeho pokožka na slunci, uvědomovala si změnu jeho tváře, rychlosti i síly, cítila jeho chladnou kůži při každém doteku. Ale nechtěla se ptát, bála se, že by jí nemohl odpovědět a raději by zmizel.

„Ta byla pro tebe,“ sdělil jí něco, co už sama poznala. Zahřálo ji to u srdce. Milovala ho čím dál víc.

„Děkuji,“ zaštkala. Jeho silueta se objevila ve dveřích. Ležérně se opíral o jejich rám, skrytý ve stínu.

„Asi bychom si měli… promluvit,“ řekl po chvíli mlčení.

„Asi ano,“ připustila neochotně. „Pojď ale ke mně, prosím.“

„Bello…“ nadechl se.

„Už jsem tě viděla na slunci – mimochodem, děkuju za záchranu života.“

Vystoupil ze stínu. Viděla, že se uvolnil, dokonce se usmíval. Oddechla si.

Pak vstoupil do slunečních paprsků. Dech se jí zadrhl v hrdle, okouzleně sledovala zlatou záři linoucí se z jeho pokožky.

„Anděl,“ vypustila z úst, aniž by o tom přemýšlela.

Uchechtl se. „Pravý opak,“ zašeptal pak. Ani si nebyla jistá, jestli mu dobře rozuměla.

„Bello,“ klekl si před ni a vzal její horké ruce do svých ledových. „Já nejsem…“

„…člověk,“ skočila mu do řeči. „To jsem poznala.“

Usmál se. „Jsi všímavá. Znáš legendy o nemrtvých? Studených? Upírech?“

Prudce se jí rozbušilo srdce, cítila tepání ve spáncích a plíce odmítaly přijímat kyslík. On… zabíjí lidi? Pak se jako mávnutím proutku uklidnila – a žádný k tomu nepotřebovala. Stačil pohled do jeho zlomené tváře a věděla, že on prostě není zlý a nikdy jí neublíží. Fakt, že je upír, nic neměnil na tom, že je to Edward. Její Edward.

„Ty… piješ krev? Lidskou? Zabíjíš lidi?“ koktala nesměle. To jediné ji rozrušovalo. I když by to sobecky skousla jen proto, aby s ním mohla být.

„Piju a zabíjel jsem. Teď se ale živím jen zvířecí,“ odpověděl popravdě. Belle se ulevilo. Pak jí něco došlo.

„Ty jsi mě kousnul?“ zeptala se s úsměvem. Asi ho vyvedla z míry, protože se na ni nevěřícně zadíval.

„Proč jsi tak klidná? Proč ode mě neutíkáš, neodháníš mě? Proč se směješ tomu, že jsem tě skoro zabil?“ vyskočil zuřivě na nohy.

„Tak zaprvé, stejně bych asi nikam daleko neutekla. A zadruhé, ty jsi mě naopak zachránil. Vysál jsi ten jed, viď?“ blýsklo se jí v očích poznáním.

Neochotně přikývl. Nakonec i uznal, že má tak trochu pravdu. Ale jen proto, že jí zachránil život, s ním teď nemusí zase riskovat, ne?

„A zatřetí,“ dodala pak. „Zatím jsem sice byla klidná, jenže teď mi to pořádně došlo. Takže teď nejspíš omdlím…“ zamumlala k předchozí otázce a před očima se jí rozprostřela temnota.

 

 

Nesl její ochablé tělo do ložnice a nadával si, že to na ni tak vyklopil. Možná na to měl jít postupně. Nebo zmizet, dokud to šlo. Tu variantu si ihned zase vymluvil. Nedokázal by bez ní být.

Položil ji opatrně do peřin a přikryl slabší dekou, zdálo se mu tu docela horko. Pootevřel jí okno, aby na ni pustil čerstvý vzduch a slunce. Do pokoje se přišoural pes. Kolem Edwarda se více méně proplížil a lehnul si na zem z druhé strany postele. Edward odešel pro vodu a připravit nějaké jídlo, až se probere.

Doufal, že ji ten šok brzy přejde. Že ho třeba vážně přijme takového, jaký je.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ScRiBbLe

8)  ScRiBbLe (17.10.2010 15:35)

Nádhera Nic jiného mě k tomuto skvostu nenapadá!

Silvaren

7)  Silvaren (27.09.2010 09:33)

Krásný dílek! Edwardova hra na klavír Bella se ho nebojí anebo to dokáže překonat, juch Jen doufám, že Edwarda nebudou pronásledovat.

Ewik

6)  Ewik (27.09.2010 00:52)

Nádherné
Ta hra na klavír mě úplně dostala.
Moc se těším na další díl.

gucci

5)  gucci (26.09.2010 21:57)

... mít ze šlechtice upíra...s kým by to nepraštilo.. ale Bella je bojovnice, takže se o ni nebojím...spíš si říkám, že teď asi nebude následovat a "žili spolu šťasně až do smrti"... ...

4)  Leni (26.09.2010 16:50)

Bella už má za sebou horší věci. Myslím, že to rozdýchá.

3)  Lejla (26.09.2010 13:53)

Skvely dilek jiz se tesim na Bellinu reakci az se probere,alespon doufam ze mu skoci kolem krku.

Eleanor

2)  Eleanor (26.09.2010 13:35)

Držím mu palce. Jsem zvědavá, jak to Bella přijme

Evelyn

1)  Evelyn (26.09.2010 12:59)

Hra na klavír s parafrázemi jejich vztahu a toho, co Edward prožil, byla naprosto úžasná
Bellino omdlení mi, možná trochu nelogicky, vykouzlilo úsměv na rtech. Dokonale pasuje do té doby i do příběhu.
Krásný díl

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek