Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/marriage_holding_hands-1421.jpg

Shledání

Tak je to tu...

16. kapitola - Shledání

 

Ta slaná kapka vody ji hřála na prokřehlé tváři.

Hned, co jí obě siluety zmizeli z dohledu, se vrátila do postele. Uvažovala, co bude celý den dělat, ale nic moc ji nenapadlo. Byla zvyklá tu skoro denně někoho mít. A teď odjeli všichni Gabrielovi na svatbu dcery jejich blízkých přátel do Londýna.

Vzala si jednu ze sady nových knih a začetla se.

Vzbudil ji hlad. Zavrtěla se a na něco narazila. Zpod peřiny vylovila knihu, kterou četla před tím, než usnula. Zahanbeně vylezla a šla se najíst a nakrmit psa.

Sypala mu nějakou novou směs pro psy a slibovala mu, že se s ním podělí o oběd. Sama si vzala nějaké pečivo, dokud bylo čerstvé a šla s tím na verandu za domem. Po cestě nezapomněla stisknout pár kláves na piánu.

Jen otevřela dveře, uhodily jí do očí ostré sluneční paprsky. Vyvolalo jí to na tváři úsměv, málokdy tu svítilo slunce. Ihned měla jasno, co bude dnes dělat. Najedla se, zavolala Alfréda a rozběhla se do hustého lesního porostu. Neomylně mířila na svoji mýtinku.

Proběhla se ve vysoké trávě a zamířila do jejího středu. Sundala si kabát, dala ho pod hlavu a lehla si. Sledovala vítr v nedalekých korunách stromů, tanec listí i trsů trávy a vnímala jemný zpěv ptáků i šelestění listí.

Relaxovala, vzpomínala, přemýšlela… usnula.

Prudce se posadila. Vzbudilo ji štípnutí. Okamžitě pocítila svědění a brnění na lýtku. Chtěla se poškrábat, ale místo toho vyděšeně vykřikla. Na noze jí seděl asi dva centimetry velký pavouk s nazelenalou barvou.

Nepřemýšlela. Prostě rychle vyskočila na nohy a snažila se ho setřást. Strašně ji vylekal. Když byl někde na zemi, raději poodešla, aby ho nezašlápla a snažila se uklidnit splašený tep. Cítila divoké bušení srdce a nedělalo jí to dobře.

Najednou se tráva kolem ní zavlnila. Něco se blížilo. Vykřikla znovu.

Když pak zahlédla vrtící ocas a posléze i čumák následovaný hlavou, poznala Alfreda. Strašně se jí ulevilo. Nadávala si, že se tak vyděsila toho pavouka a že plaší ptáky a zvířata.

Půjdeme domů, slíbila jsem ti ten oběd, pomyslela si a pohladila ho po hlavě. Když se chtěla rozejít, rozostřil se jí zrak a udělalo nevolno. Chtěla se pohnout kupředu, ale noha ji neposlouchala. Podlomila se jí kolena a klesla v křeči k zemi. Naprosto nelogicky se jí vybavil ten pavouk – znala ho.

S jeho názvem v mysli ji popadla druhá křeč a zatmělo se jí před očima.

 

 

 

Stál nerozhodně někde uprostřed lesa. Nedýchal a napínal uši, jestli ten křik neuslyší znovu. Místo toho slyšel jen štěkot psa a zběsilý tlukot srdce. Nevěděl, jestli má riskovat a jít se podívat, co se komu stalo, nebo se mu raději pro jeho dobro vyhnout. Pokud je zraněný, neovládne se. Navíc to slunce…

Jenže pak mu došlo, že už by měl být blízko Appleby. Široko daleko tady už bylo jen ono a ta nešťastnice tedy skoro jistě pochází odtamtud. Myšlenka, že by to mohl být někdo, koho zná, byla rozhodující. Rozběhl se tím směrem.

Jako první v trávě zahlédl závoj kaštanových vlasů. Pak bledou ruku a nakonec vytřeštěné čokoládové oči. Sevřel se mu hrudník, když ji poznal. Okamžitě klečel vedle ní, prudce dýchal a nevěnoval ohni v hrdle ani tu nejmenší pozornost. Snažil se zjistit, co se jí stalo. Zkontroloval, jestli nemá zapadlý jazyk a jestli dýchá. Srdce bez problémů slyšel. Prázdný pohled upírala na něj a přece mimo něj. Dívala se na něj, ale neviděla ho.

Nevěděl, co má dělat. Co jí je. A pak si všiml dvou drobných ranek na lýtku. Dokonalým pohledem pročesal okolí, ale nic, co by naznačovala, co se jí stalo, nenašel. Usoudil, že to byl had nebo pavouk.

Bojoval sám se sebou. Když to takhle nechá, možná zemře. Když se s tím pokusí něco udělat, nejspíš zemře taky. Buď ji nechá zemřít s pocitem, že nic nezkusil, nebo že ji sám zabil.

Zasténala a zavrtěla se. Její pohled se pomalu vracel a zaostřoval, zornice zmenšovaly. Pak je zavřela. Pohladil ji po tváři.

„Ach, Bello,“ zašeptal.

Prudce otevřela překvapené oči. Nejspíš vnímala.

„Umírám,“ hlesla odevzdaně. Edward se na ni udiveně podíval a pak mu to došlo – zlatá záře, zlaté oči, bledý a najednou tady. Něžně se usmál.

„Ne, lásko, neumíráš,“ řekl pevně. Snažil se přesvědčit i sám sebe, jenže cítil, že se její příjemná a vábivá vůně mění, že hořkne. Jed se dostával do oběhu – jestli je silná, ustojí to a za pár dní bude v pořádku. Jestli v poslední době prodělala nějakou nemoc, není dostatečně najezená nebo je dehydratovaná, nejspíš zemře.

„Takže blouzním?“ zašeptala chraplavě.

„Jsem tu, jsem u tebe, všechno bude zase v pořádku. Věř mi,“ šeptal a hladil ji po tvářích. Druhou rukou vyhledal tu její a propletl své prsty s jejími, co nejjemněji a nejopatrněji, kdykoliv by jí ji mohl zlomit.

Zavřela oči a zašeptala: „Věřím ti.“

Ta jednoduchá věta mu dodala odvahu i odhodlání. Přestože se tu zjevil najednou uprostřed lesa a bylo zřejmé, že není člověk, věřila mu. Usmál se a pohlédl jí do obličeje. Viděl ji teď mnohem lépe a jasněji. Byla ještě krásnější. Odhodlaně se nadechl a přesunul k jejím nohám. Položil si tu zraněnou do klína a polkl veškerý jed. Když si byl jistý, že se ho zbavil, zakousl se s obrazem její tváře v mysli. Myslel jen na ni a to mu pomohlo se ovládnout.

Polkl první doušek té dokonalé tekutiny. Kazil ho jen ten nahořklý ocásek. Polkl znovu. A znovu. A ještě jednou. Už polykal zdravou krev, po hořkosti ani stopa, přesto pil dál. Její krev byla tak úžasně dobrá!

„Edwarde,“ zasténala. To ho probralo. Najednou stál na druhé straně mýtiny a vyděšeně sledoval její bledou tvář. Vztekle kopl do nejbližšího stromu. Ten polámal několik dalších a vytvořil novou cestu dál do lesa. Mýtinou se nesl randál křupajících kmenů.

Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Mučil se vůní její krve a bylo těžší odolat, když věděl, jak strašně dobře ta krev chutná a jak snadné by bylo si ji vzít.

Pak si zděšeně uvědomil, o čem a hlavně o kom přemýšlí. Ihned u ní znovu klečel a vzduchem dozníval zvuk trhající se látky. Rukávem své košile jí zastavil krvácení z rány po jeho zubech, opatrně jí vzal do náručí a rozběhl se po její vůni.

Za chvíli stál před menším domkem. Vnesl ji dovnitř a hořce si uvědomil, že přes práh podobného domu by ji mohl přenést i za jiných okolností – ona by byla v pořádku a šťastná, oděná v bílé a on nejšťastnější člověk pod sluncem.

Položil ji na postel nasáklou její vůní a uklidňoval se zpomaleným tepem jejího srdce. Žila. Ta hořkost byla úplně pryč. Oddechl si. Dokázal to, i když ne tak, jak by si představoval. Ani se nekroutila v křečích bolesti, takže se ani neměnila.

Věděl, že teď s ní může, ne – musí, strávit pár hodin, možní i dní, než se zotaví. Bude o ni pečovat. Ta představa ho nesmírně těšila, a musel si přiznat, že by ji stejně nevydržel jen tak sledovat z povzdálí, i kdyby byla v pořádku.

Jen nechápal, proč bydlí tady. Tak daleko od lidí a sama.

V tu chvíli si něco uvědomil. To ticho. Jen jeho myšlenky. Vyděšeně na ni pohlédl – dýchala a hrudník se zvedal v pravidelném intervalu doprovázený tlukotem srdce.

Neslyšel její myšlenky.

 

 

Přicházela k sobě. Pomalu se jí vybavoval ten sen – kousnul ji jedovatý pavouk a Edward ji zachránil. Tišil ji a přesvědčoval, že to bude dobré. A pak jí vysál ten jed. Donesl domů a něžně o ni pečoval, mluvil k ní, ale slova neslyšela. Vnímala jen ten sametový hlas.

Do zavřených očí se jí draly slzy. Až je otevře, zjistí, že to byl jen sen a on tu není a nikdy nebyl. Připravila se na to zklamání, i když by mnohem raději snila dál.

První pohled patřil stropu. Bylo šero a jediné světlo zajišťovala zapálená svíce na stole na opačné straně místnosti. Povzdechla si a sedla si, měla hlad. Cítila ztuhlost těla a malátnost. Ale zamotala se jí hlava a musela si znovu lehnout.

Zkusila to znovu. Tentokrát s úspěchem. Když odhrnula peřinu, zjistila, že je oblečená v šatech. Košilku objevila na židli u stolu. Nepřevlékla se?

Postavila se na nohy. Jedna se jí podlamovala. Najednou se rozzářila a s nadějí pohlédla na svoji nohu. Hyzdilo ji obvázané lýtko. Usmála se a sedla si zase na postel, stáhla obvaz a spatřila hojící se otisk zubů. Kousl ji? Na tom jí nezáleželo, nechala obvaz obvazem a běžela do domu s jediným cílem – najít ho.

Prošla každou místnost a nevnímala pálení v noze. Nikde nebyl. Věděla, že není člověk, nebo že alespoň není takový, jako předtím. Viděla, jak se třpytí, jak rychle se pohybuje, jakou má sílu. Ale to jí bylo naprosto ukradené, hlavně že je tu. Jenže nebyl. A přitom i ona sama byla jasným důkazem, že tu byl. Věděla to.

Vyběhla před dům. Pomalu svítalo. Těkavě prozkoumávala okolí, ale nikde ho nezahlédla.

„Edwarde! Vrať se! Slyšíš? Vím, že tam jsi, tak se vrať! Edwarde!“ křičela z plných plic zoufale.

„Prosím,“ šeptla nakonec zlomeně a zrazeně, když stále nepřicházel, a klesla na dřevěnou podlahu verandy.

Houští se pohnulo a z lesa vyběhla tmavá silueta. Na člověk příliš malá. Alfred.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ScRiBbLe

12)  ScRiBbLe (17.10.2010 15:31)

Jéé, konečně se tam vrátil!
Ale co ten konec?
Doufám, že neodešel... Mažu dál.

11)  Leni (25.09.2010 00:33)

Moc hezká povídka.

DeSs

10)  DeSs (24.09.2010 22:35)

Judy, těší mě, že se ti líbí...;)
Další díl by tu měl být, počítám, do konce víkendu, ale těžko říct...

9)  Judy (24.09.2010 22:27)

Jejda, psala jsem tak dlouhý koment, že jsem tam něco napsala 2x a něco ani jednou. (A to se mi často nestává ;) ) No nic moc se těším na další.

8)  Judy (24.09.2010 22:24)

Je to úžasná povídka a já doufám, že až se znovu dostanu k internetu, tak tu bude další kapitola, protože se stávám na téhle povídce závislá a to jsem ji zatím přečetla během jednoho dne! Musela jsem se k ní pořád vracet, ikdyž mi to rodiče zakazují a musím ji číst po tajnu (což jde dost těžce, když je počítač v obýváku ) a musela jsem se k ní pořád vracet.

DeSs

7)  DeSs (24.09.2010 21:06)

Holky, moc děkuju za komentáře!
Jo, hezký avatar, Evelyn!
A o ty dva se nebojte...

Ewik

6)  Ewik (24.09.2010 20:47)

Nádherné
Zvládl to naprosto na jedničku. Jen mě mrzí, že u ni nepočkal. Kde jen může být?
Těším se na další díl.

gucci

5)  gucci (24.09.2010 20:41)

...setkání bylo úžasné ....kloubouk dolů s Edovým ovládáním,ale hlavně ať to nepřehání a pěkně se za ní vrátí

Eleanor

4)  Eleanor (24.09.2010 08:45)

Že je jenom na lovu? :p

Evelyn

3)  Evelyn (24.09.2010 07:12)

DeSs, to bylo naprosto úžasná! Lepší než původní scéna v baletním studiu. Naprostá nádhera...
Klaním se a tleskám

Silvaren

2)  Silvaren (23.09.2010 23:01)

áááá Ty jim dáváš! Sotva si oddychnu, že to Bella přežila, Edward zmizí! Moc se Ti povedla atmosféra na louce, jen mě tam párkrát zatahalo nadbytečné "někde". Moc se těším na pokračování.

1)  Lejla (23.09.2010 22:51)

Uzasny dilek, ikdyz takove setkani sem neocekavala. Jen doufam, ze se ted nevypari,kdyz uz Bella vi ze ,,ZIJE". A to ze se dokazal ovladnout je velky pokrok i pro nej.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek