Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/marriage_holding_hands-1421.jpg

Moje nová povídka...

... Vzdalme se na chvíli od vymožeností moderní doby. Nacházíme se na začátku 19. století. Na obrovském a překrásném sídle velmi vážené, urozené a bohaté rodiny. Na neposkvrněném anglickém venkově poblíž Londýna. Tam, kde si lidé krátili čas povídáním a plesy. Tam, kde nenajdeme žádné násilí, drogy ani tvrdý alkohol. Tam, kde moderní doba a lidé ještě nenapáchali tolik škod. Tam, kde žádní lidé nebyli zkažení a zlí. Tam, kde hlavní roli v lásce dvou lidí hraje původ a bohatství. Tam, kde začíná tento příběh…

1. kapitola - Přípravy

 

Mraky na nebesích prořídly a pronikalo přes ně neobvyklé množství světla a tepla. Občas dokonce vysvitlo samotné slunce a pomalu vysoušelo věčně mokrou půdu. Bylo jaro. Ovocné stromy kvetly a listy zelenaly. Někteří živočichové se probouzeli hladoví po zimním spánku a vydávali se hledat potravu a partnera. Jiní se vraceli z teplých krajů a někteří vylezli se svých úkrytů a radovali se ze slunce a tepla, stejně jako dívka stříhající nádherné rudé růže.

Už jich měla dost, nechtěla zničit všechny. Stejně tam budou jen tak někde v rohu ležet, dokreslovat atmosféru a nikdo si jich nevšimne. Ráno je pak služky vyhodí do smetí a ona je ostříhá úplně zbytečně. Odložila tedy zahradnické nůžky do trávy výjimečně mokré od rosy a ne od deště, sehnula se k těm nádherným kytkám a opatrně je vzala do rukou. Nevadilo jí, že jí jejich trny rozdírají kůži na rukou. Naopak, milovala ty krvavé nebo otlačené znaky na rukou, milovala svoji práci i život. Byla šťastná s tím, co měla.

Střechu nad hlavou, dobrosrdečného otce, dost jmění a hlavně domov. Měla vše, co si přála…

Kráčela s náručí plnou růží ještě ztichlým parkem panství Appleby. Tady všechno ožívá až odpoledne a k večeru, kdy se nabízí více radovánek a společenských akcí. Navíc, dnes je tu stejně všechno vzhůru nohama…

„Bello! Bello! Kde vězíš? Hledám tě celé ráno!“ zaslechla za sebou hlas své přítelkyně. Otočila se a opravdu za ní, mezi stromy, stála žena v béžových šatech a opírala se unaveně o strom. Když si všimla, že konečně objevila to, co hledala, znovu se rozeběhla.

Zastavila se až před mladší tmavovlasou dívkou, lehce se sklonila a vydýchávala se.

„Běhám tu už dobrých deset minut a hledám tě,“ vyčítala jí.

„A co tak důležitého tě k tomu donutilo?“ usmála se Bella. Její přítelkyně nikdy nebyla příliš fyzicky zdatná, málokdy chodila na delší procházky a už vůbec nikdy neběhala. Proto jí její jednání trochu vyděsilo, bála se, že je něco s otcem. Ale když spatřila ty velké modré jiskřící očí plné očekávání, dobrodružství a šibalství, měla jasno.

„Že neuhádneš, kdo dnes přijede?“ vypravila ze sebe ještě ztěžka mladá dívka s rezavými vlasy stáhnutými do francouzského copu.

„Ne, ale ty mi to jistě povíš,“ odvětila nevzrušeně Bella a navenek působila úplně klidně. Ale uvnitř s ní všichni čerti šili. Již dávno tuto novinku věděla.

„Gabrielovo potomstvo! Dnes v poledne mají všichni přijet ze škol z Londýna a nejspíš tu pobudou celé léto!“ pravila nadšeně, unavenost a zadýchanost dávno ta tam.

„Aha, ty myslíš pouze tohle. Ale to já už přece vím, kam myslíš, že nesu ty růže?“ usmála se nevinně Bella a ukázala na květiny v náručí.

„I ty jedna!“ čertila se Stella. „Ty si ze mě zase tropíš legraci!“

„Promiň, ale já neodolala. Ale teď vážně, dnes ráno pro mě poslali z Appleby a dali za úkol nastříhat ty nejkrásnější květiny na ples na počest Gabrielových dětí. Jenže kde je mám teď po zimě sehnat? Všechny květiny začínají kvést až v létě, nejdříve na konci jara. Na trhání jsou zatím jen tyto zimní růže,“ postěžovala si dívka.

„V tom ti neporadím, přítelkyně. V kytkách se nevyznám,“ pokrčila rameny Stella. „A teď tě tedy už nebudu zdržovat, ale nezapomeň, že za tohle máš u mě vroubek. Ani ses mi nesvěřila a zaslechla jsem to od staré Otýlie! Prý si panstvo pro ty dětičky poručilo pořádné speciality. V kuchyni mají v podstatě stejné potíže jako ty, moc zvěře tu ještě nikde není. Řekni ještě, jsi pozvaná na tu slávu večer?“

„Já? Co tě to napadá. Ale myslím, že tvůj muž bude jistě zván,“ odvětila Bella.

„To asi ano. Já už se tak těším. Slyšela jsem, že jsou všichni tak chytří a krásní. Prý hlavně nejstarší syn se povedl. Já tak být svobodná,“ zasnila se.

„Kdyby tě slyšel Albert,“ uchychtla se hnědovláska.

„Ten by mi dal. Tolik mu na mně záleží. Vlastně jsem si nemohla ani vybrat líp, stará se o mě, zabezpečeni jsme, postavení taky dobré. Původně jsem si myslela, že není nejlepší nápad vzít si kněze, ale teď bych ani nemohla litovat. A co ty? Už se po někom poohlídla? Mladý Filips po tobě pořád pokukuje,“ mrkla na ni Stella.

„Dej pokoj, já se do vdávání neženu,“ usměrnila ji. „A vůbec, neříkala jsi, že mě nebudeš rušit? Mám práce jako hub po dešti.“

„No dobře, však se brzy uvidíme. Nashledanou,“ rozloučila se a ladným krokem kráčela zase zpátky do stínů stromů. Ale i na kroku se její nedočkavost podepsala a Bella s úsměvem pozorovala, jak občas mihne nohou trochu rychleji nebo ji položí dál. Jako by mohla popohnat čas…

I s růžemi pokračovala dál vyšlapanou cestičkou v parku. Prošla pod dubovou alejí a podél ní až k jejich příbytku. Růže opatrně položila venku na lavičku a vběhla do domu. Na zápraží si očistila střevíce a v předsíni sundala kabátek.

V kuchyni u dřevěného stolu už seděl starý muž se stříbrnými vlasy i vousy. Těžko byste poznali, jaké barvy byly původně. Obě ruce měl položené na hrnečku s čajem a zahříval si je. Před ním ležel prázdný talířek s drobky od chleba a o svícen uprostřed stolu měl opřenou knihu a očima pomalu přejížděl řádky.

„Dobré ráno, otče,“ usmála se na staříka Bella a prázdný talířek vzala do rukou.

„Dobré, dobré,“ usmál se na ni a odtrhl pohled od čtení. Jakoby si jí předtím ani nevšiml. „Kde jsi byla?“

„Ale, ani mi to nepřipomínej. Dnes na zámek přijíždí děti pana a paní Gabrielových a je jim chystám ples. Mám se postarat o květinovou výzdobu, ale rostou zatím jen růže,“ převyprávěla své trápení podruhé. „A jak jste se vyspal?“

Pan Swan otázku dcery ignoroval a reagoval jen na první část: „Ano, už jsem něco zaslechl, ale ne všem drbům se dá věřit, že? Tak už je to oficiální.“

„Ano, to je,“ přitakala Bella a i s talířkem zmizela v kuchyni. Vrátila se se sklenicemi s vodou pro růže a kouskem pečiva v rukou.

„Jdu se postarat o ty růže,“ zavolala ještě, než znovu vyběhla z domu.

Odloupala jim trny, zastříhala stonky a dala do vody. Napočítala jich čtyřicet devět.

To by mohlo stačit, pomyslela si, ale jistá si nebyla. Dala je na terasu pod střechu, aby na ně nemohlo slunce, déšť či vítr. Tady a zvláště v tomto ročním období je počasí nevyzpytatelné…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Silvaren

6)  Silvaren (30.06.2010 11:46)

Miluju tohle období a ve spojení s oblíbenými postavami jsem úplně blažená.

DeSs

5)  DeSs (16.06.2010 15:28)

No jo, odhalily jste mě... Inspirovala mě Jane a než jsem to začala psát, znovu jsem si pár jejich děl přečetla, abych věděla co a jak... :D

Quappa

4)  Quappa (16.06.2010 15:17)

Dess bolo to super, hrozne mi to pripomína Jane Austinovú...veľmi sa na to tešííím
Dúfam že to bude rovnako sladké a nevinné

Eleanor

3)  Eleanor (16.06.2010 11:52)

Tak to jsem zvědavá, co se z toho vyklube;)

Mili

2)  Mili (16.06.2010 09:50)

Nádherná kapitola a skvělý nápad

Evelyn

1)  Evelyn (15.06.2010 21:27)

Jéé, další krásná povídka ze Tvé dílny Moc se těším, jak se příběh vyvine. Povídky zasazené do starší doby mám moc ráda a když ji píšeš Ty, bude jistě úžasná
Za první kapitolu tleskám, rozhodně mě zaujala

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek