Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ttg%20(3).jpg

Hrozně moc mě potěšilo, že mé povídky čtete a jak jsem vysvětlila ve svém souhrnu, má jednodílovky jsou v podstatě kapitolky jednoho příběhu, neumím to pořádně vysvětlit, každá na sebe navazuje v určitém směru. I tentokrát, když je Edward sám a přemýšlí, co bude dál. Pohled Edwarda vám ukazuji podruhé, protože z jeho pohledu je těžší psát. Tak se těším na reakce.

 

Forks z téhle perspektivy bylo nádherné. Možná víc, než kdy dřív. Za celou svou věčnost jsem nikdy neprahl po životě, nebo co to vlastně je, když je někdo upír, tak moc, jako posledních deset let. Do té doby to byl frustrující pocit prázdna a nepotřebnosti. Přes den jsem hrál hru na člověka, v noci skládal na klavír, nebo četl v naučných knihách. Paměť upíra je bezedná a neomezená. Dokonale mi stačilo jednou si cokoliv přečíst a dokázal jsem o tom po zbytek věčnosti hovořit. Zvláštní. Když jsem potkal tu dívku, která mi změnila den v noc a noc v den, nedokázal jsem si představit, že si jí vezmu za manželku a dokonce budu mít dceru. Osud mi dal tolik, že jsem mu byl neskutečně vděčný. Do nedávna. Do Aliciny vize, kde viděla přicházet Volturiovy. Prý není jiná šance, naděje. Vrátila se mi ta prázdnota, které jsem se tak mistrně zbavil. Povzdechl jsem si a přelezl na větev, která byla výš. Seděl jsem tu a pozoroval forkské lesy od svítání. Potřeboval jsem jen chvíli pro sebe. Bez myšlenek upírů v domě, bez umučených pohledů. Bez lítostných gest, kdy se každý s každým mlčky loučil. Zavřel jsem na chvíli oči a vybavil si ten den, kdy jsem se s Bellou setkal poprvé. Náš první rozhovor, první úsměv…

Moje oči byly upřené na její tvář a zkoumaly hloubku jejích očí. Snažil jsem se ignorovat lákavou barvu její pokožky. Měl jsem dost vzduchu na rozhovor bez toho, abych se musel nadechnout.

" Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval jsem, i když jsem věděl, že to ona už dávno ví. Bylo to prostě slušné. " Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová.“

Svraštila obočí – zdála se zmatená. Odpověď jí trvala déle, než by měla.

" Odkud znáš moje jméno? “

Zakoktala tehdy a mě tenkrát poprvé došlo, že ta dívka vedle mě není obyčejná…

Musel jsem se usmát, protože stejná slova jsem jí řekl u naší druhé svatby…

„Ahoj,“ zašeptal jsem se smíchem. Belly pohled byl skleněný a překvapený, potěšilo mě to. V místnosti se ke mně většina upírů přidala. I Charlie, budiž mu země lehká, se zasmál. Lidé byli zmatení, ale důležité bylo, že Bella ví, o čem mluvím. Renesmee mi za zády vzlykla a rozpoutala tak nový tichý smích. Stále jsem se usmíval a Bella také.

„Jmenuju se Edward Cullen,“ pokračoval jsem a snažil se o stejný tón hlasu, jako tehdy poprvé. „Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová.“

Má nádherná nevěsta tehdy vzlykla. Nejspíš jsem jí vzal dech. Nic jsem si nikdy nepřál víc, než být pro tuto ženu tím vším. Být pro ní krásným, milujícím, vzorným a láskyplným manželem. Chodit jí do snů, když ještě mohla spát, být s ní přes den, kdy na mě upírala své čokoládové oči a já si v nich mohl číst. V jediné knize, u které jsem dokázal sedět hodiny, a nikdy se mi neomrzela. Svou dovednost jsem vypracoval do dokonalé formy, kdy jen Bella pohnula víčkem a já už věděl, co si myslí, aniž by mě nechala nahlédnout do své mysli…

Stála nad naší spící Renesmee a rozplývala se. Držel jsem ji kolem pasu a vychutnával si naší soukromou chvilku. Bella nevědomky vzdychla a naklonila hlavu ke straně. Zadívala se na fotku na nočním stolku, kde jsem byl s Nessie a nepatrně kývla.

„Jak jsem řekl, pleteš se.“ Bylo mi naprosto jasné, že nesouhlasí s mým názorem ohledně podoby naší dcery. Podle ní byla Renesmee po mě. Ale i kdybych byl já ten nádherný vzor, podle kterého umělci modelují bohy, nedokázal jsem se vyrovnat Isabelle. Bella sebou cukla, když jí došlo, že jsem to uhodl. Byl jsem na sebe pyšný, že to dokážu…

Obličej se mi skroutil do bolestné grimasy. Proč, když mi osud vše tohle dal, chce mi to v jediném okamžiku zase vzít?

To mě snad zkouší? Zjišťuje, jestli mám vážně právo to mít? To si myslí, že těch nástrah bylo málo?

Málem jsem přišel o Bellu, díky Jamesovi, Lurantovi, Victorii, mě! Složil jsem hlavu do dlaní. Možná jsem našel důvod, proč se mi osud mstí. Nechal jsem ji tu, samotnou, bezbrannou, na pospas sobě samé. Skočila z útesu, jen aby měla svou halucinaci, po které by nemusela tak prahnout, kdybych tu byl. V bláhové naivitě jsem doufal, že je v bezpečí, když u ní nebudu. Spletl jsem se. Tenkrát jsem na nás prvně upozornil Volturiovy. Nebýt mě, nevšímali by si nás. Zapomněli by na nás. Byl by klid a mír. Mohl jsem za to. Byla to moje vina. Vystavil jsem celou svou rodinu nebezpečí, které nikdy neskončí.

Ironicky jsem se zasmál. Neskončí? Co si to nalhávám? Ale skončí a už brzo.

Ve vzduchu jsem cítil sníh, město se chystalo na bílé vánoce a rodina, moje rodina, se chystala k poslednímu dni svého bytí. Laxní přístup k celé věci, to smíření se s krutým osudem, nehodilo se k nám. A v tu chvíli, kdy jsem si opět přehrával moji sladkou minulost a černou budoucnost, mě napadlo řešení. Už tehdy, když hrozil jejich první příchod, jsem měl tu myšlenku v hlavě…

„Víte,“ Vysvětloval jsem a rozhlédl se při tom slově kolem sebe,

„měl jsem víc důvodů, proč jsem si nechtěl s Arem na závěr potřást rukou. Je tady totiž něco, nač nepomysleli, a na co jsem je nechtěl navést,“ zakřenil jsem se.

„A to?“ Pobídla mě Alice. Bella se tvářila stejně skepticky, jako Alice.

„Volturiovi si příliš věří, a mají proč. Když se rozhodnou někoho najít, není to žádný problém. Pamatuješ si na Demetriho?“ Upřel jsem pohled na Bellu.

Otřásla se a to mi stačilo, jako souhlas.

„On hledá lidi – to je jeho talent, proto si ho drží. Totiž celou tu dobu, kdy jsme byli s někým z nich, jsem jim prohledával mysl, abych našel něco, co by nás mohlo zachránit, snažil jsem se získat co možná nejvíc informací. Takže jsem viděl, jak talent toho Demetriho funguje. Je to stopař – stopař tisíckrát nadanější než byl James. Jeho schopnost se dá volně přirovnat k tomu, co umím já nebo co umí  Aro. On zachytává… pach? Nevím, jak to popsat… směr něčí mysli, a pak ho následuje. Funguje to na ohromné vzdálenosti.

Ale po Arových malých experimentech, no…“ pokrčil jsem spokojeně rameny.

„Ty si myslíš, že mě nedokáže najít,“ řekla hluše Bella.

„Jsem o tom přesvědčený. Naprosto spoléhá na ten šestý smysl. Když to na tebe nepůsobí, budou všichni jako slepí.“

„A jak se tím cokoliv řeší?“

„To je jasné, Alice nám poví, až k nám budou plánovat návštěvu, a já tě schovám. Budou bezmocní,“ prohlásil jsem se zuřivou radostí.

„Bude to jako hledat jehlu v kupce sena…!“

Ano, ano, ano! Proč mě to nenapadlo hned? Oni už Demetriho nemají. Jejich stopařská jednička je po smrti. Jsou slepí. Máme jedinečnou šanci.

V tu samou chvíli mi v kapse zazvonil mobil. Zvedl jsem ho dřív, než mohl doznít první tón.

„Alice?“ ušklíbl jsem se spokojeně, jelikož mi bylo jasné, co viděla.

„Co si vymyslel, že se budoucnost změnila? Byl si to ty, že ano? Ty si na něco přišel,“ dychtila po odpovědi s neskrývanou nadějí.

„Co si viděla?“ Chtěl jsem se ujistit, že ta budoucnost je dobrá. Že nám nic nehrozí.

„Viděla jsem nás při předávání maturitních vysvědčení na hampshirské střední,“ smála se do telefonu a celý svět mohl v tu chvíli slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce.

„Edwarde, co si vymyslel,“ skučela Alice, ale já už nechtěl ztrácet čas.

„Za pět minut jsem doma, vydrž.“ Chystal jsem se položit telefon, ale nakonec mě přemohla radost.

„Alice?“ zkusil jsem, jestli to ještě nepoložila, ale ona se jen tiše zasmála.

„Pošlu ji tam, Edwarde, ale nenech mě dlouho čekat. Chci to už vědět.“ Nemohl jsem odhadnout, jestli to řekla nahlas, nebo si to jen pomyslela, ale jakmile jsem slezl ze stromu, rozeběhl jsem se k naší staré louce. Chtěl jsem, aby Bella byla první, kdo se o tom dozví. Nemohl jsem se dočkat jejího výrazu v očích, až ji povím můj plán. Jen na nepatrný okamžik jsem se zamyslel, jestli to není od nás zbabělost, že chceme utéct před jistou smrtí, ale rychle jsem to vypudil z hlavy. Pro život Renesmee, pro budoucnost mě a Belly, pro lepší osud naší rodiny to rozhodně stálo. I kdyby to mělo jen oddálit naše setkání s Volturiovými, byl to pro nás čas k dobru. Zastavil jsem se a vytočil číslo na hamshirskou střední.

„Dobré odpoledne, pane řediteli, omlouvám se, ale musím své děti odhlásit. Naskytla se příležitost pro lepší práci, takže bych vám byl neskutečně vděčný, kdyby se to mohlo v tichosti vyřídit,“ použil jsem nejsladší tón.

„Ano, tady Carlisle Cullen. Týká se to Isabelly Swanové, Renesmee, Edwarda, Emmeta a Alice Cullenových a Rosalie s Jasperem Haleových. A samozřejmě svěřenec Jacob Black,“ vyjmenoval jsem nás a doufal, že to vyjde. Ředitel byl nadmíru vstřícný. Nejspíš se mu ulevilo, když se nás zbaví. Dohodli jsme se a já mohl obvolat letiště. Pár týdnů na ostrově Esme byl podle mě ten nejlepší nápad pro začátek.

Jakmile jsem zacvakl telefon, přidal jsem do kroku a zkracoval vzdálenost mezi mnou a mojí nádhernou manželkou. Jakmile sem ji uviděl uprostřed louky, jak nastavuje bledou tvář Slunci, neodolal jsem a hladově po ní skočil. Slova ještě chvíli počkají, hlad ne.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  tghhujjfj (30.06.2014 06:57)

*hamm*chair*bf*

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still