Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Svaly a prkna

 

 

Ráno mě v šílenou hodinu vzbudil zvonek od hlavní brány. Kdo to sakra…

Jen v šortkách jsem seběhl do haly. Z monitoru se na mě šklebil nějaký frajer z reklamy na… No, vzhledem k jeho zářivě bílým zubům, opálený kůži a ramenům, který se málem nevešly do obřího SUV, ve kterým seděl, mohl dělat reklamu na cokoli. Teda pokud by se naučil pořádně anglicky, protože sice něco opakoval, ale vůbec jsem mu nerozuměl. Dost u toho mával rukama, ale to mi nijak zvlášť nepomohlo. Nakonec se netrpělivě natáhl pro blok a rychle do něj něco načmáral. Když ho otočil na kameru, stálo tam jediné slovo. Bella?

Než mi to docvaklo, nějaký výkonný stavební stroj mě odstrčil stranou (odletěl jsem asi čtyři metry). Jasně, náš drobek z pralesa. Uzurpovala si moje místo před monitorem, mávala rukama jako ten kluk a dělala u toho divný obličeje. Jako by mluvila, ale nevyšla z ní ani hláska. Dokud se nerozesmála. Smála se, jako by nebylo osm ráno, teprve třetí prázdninový ráno.

Cvak. Konečně. Jasně. Hezoun neslyší. Z nejasnýho důvodu se mi trochu ulevilo. Možná proto, že kdyby neměl aspoň tenhle nedostatek, musel by být prokazatelně mimozemšťan.

Bella trochu poodstoupila a netrpělivě na mě kývla. „To je Edward,“ znakovala směrem k modelovi, ale tentokrát to i normálně vyslovila.

„To je Jacob,“ řekla někam k mýmu rameni, protože byla dál plně zaujatá tím… však víte.

Naklonil jsem hlavu před její máchající ruce. „Čau, Jacobe!“ mávnul jsem na něj.

„Bez ohledu na to, jak moc budeš řvát, tě neuslyší,“ zakryla si s trpitelským výrazem uši, ale než jsem se stihl nějak obhájit, dál se věnovala steroiďákovi. Ten ale jen párkrát máchnul těma svýma obříma tlapama a Bella se znovu otočila ke mně. Teprve teď se na mě doopravdy podívala. Se zdviženým obočím a ironickým úšklebkem. Její výraz dokonale kopíroval výraz Jacoba Kup-si-tuhle-zubní- pastu, aniž by o tom jeden nebo druhý věděl. S divným štrejchnutím v žaludku jsem si uvědomil, že tohle se stává lidem, kteří jsou si fakt hodně blízcí. Hned vzápětí jsem si ale uvědomil důležitější věc. Bellin pohled sklouzl z mýho hrudníku (na to, že nic neberu, to není úplně marný matroš) o něco níž. A pak už následovalo staré známé kousání do rtu. Jenže tentokrát nebyla nervózní – snažila se nesmát. No tak jo, no! Měl jsem jen ty pitomý šortky a byl jsem soustředěný na jiný věci. Tak jsem se prostě poškrábal, no. Ale jen pod gumou, sotva tři cenťáky pod pasem, rozhodně dost daleko od místa, kde se obvykle… ale to je jedno.

„Tohle je moje pyžamo, víš? Normální lidi v tuhle hodinu ještě spí. Lidi, co nemusí na šichtu a podobně, takže vyřiď kámošovi, ať příště respektuje pravidla tohohle domu. Já odcházím spát!“

„Nesnáší, když na něj lidi mluví přes prostředníka!“ zavolala na mě, ještě než jsem dorazil ke schodišti. „Není retardovanej, je jen neslyšící! A šichty má právě proto, že je normální!“

 

U snídaně – Teressa nám ji na náš pokyn chystala na desátou, čehož jsem trpce litoval, protože se mi samozřejmě nepodařilo znovu usnout – nám Alice přečetla Bellinu zprávu. Ukázalo se, že Jacob je onen machr přes auta, a Bella nám oznamovala, že s ním stráví celý den a že se vrátí až na večeři. Moje sestry si spokojeně plácly. Následující tři hodiny strávily rozhodováním, které plavky si dneska oblíknou. Když si konečně vybraly, řešily další hodinu, jestli je vyvenčí u bazénu v klubu nebo na pláži.

To já měl mnohem produktivnější dopoledne. Dal jsem si pár kiláků v našem vlastním bazénu s protiproudem (nikdy není pozdě začít makat na šíři ramen), něco jsem snědl, dalších pár kiláků, další svačinka, hodinka v domácí posilovně, proteinový koktejl (prakticky jsem cítil, jak mi začíná být těsný triko). Když jsem se (s těžko skrývaným odporem) znovu chystal do bazénu, zavolal mi Jasper.

Zněl hrozně ospale (byly tři odpoledne), ale jako obvykle optimisticky.

„Zdar brácho, tak co, můžu tě za hoďku vyzvednout? Chci prubnout to nový prkno.“

„Lauren ti dala na odpoledne volno?“ neodpustil jsem si.

Zachechtal se svým obvyklým stylem jsem-jako-Jack-Sparrow-jen-mladší-hezčí-a-prachatější. „Teď jakože žárlíš, brácho?“

„Bráchové si navzájem nešukaj holky. Ani bývalý. Ani ty, co vlastně nikdy úplně holky nebyly.“ Trochu jsem se do toho zamotával.

„Héj! Máme dohodu jen na ségry! Kdybys mi před rokem nerozbil hubu kvůli Alici, mohla být Lauren celá tvoje.“ Další uchechtnutí.

Jen jsem zafuněl. „Na tohle nemám nervy. Netušíš, co se tu děje.“ V pěti větách jsem mu vylíčil svou (naši) novou rodinnou situaci. Jasper to asi půl minuty zpracovával, než z něj vypadla první doplňující otázka.

„Takže tuhle ještě jako ségru nebereš?“ A pro případ, že by mi nebylo úplně jasný, jak to myslí, hned pokračoval: „A kozy má spíš jako Alice nebo jako Rose? Nebo něco mezi? Což – uznej, brácho – by bylo asi úplně nejlepší, ale…“

Zařval jsem tak, že to musela slyšet i Teressa v kuchyni (a samozřejmě to s ní ani nehnulo).

„Snažím se ti tu vysvětlit, že tyhle prázdniny jsou nejspíš naprosto v háji. Celej můj život je nejspíš naprosto v háji. Do padesáti budu splácet studentskou půjčku a hned potom začnu splácet studentský půjčky svých dětí, pokud je teda budu mít, protože jako adoptovaný asociál se sklony k sociopatii je nejspíš okamžitě strčím do děcáku, jako to moje biologická asociální a sociopatická matka udělala mně. A ty se mě ptáš, jaký kozy má důvod mýho zničenýho vesmíru?“

V telefonu se ozvalo překvapené zachrochtání (fakt nevím, jak jinak bych to popsal). „Víš, brácho,“ začal tentokrát opatrně, „to, že ses do osmnácti ještě nazabouchnul, nemusí nutně znamenat, že seš magor.“

Odtáhl jsem mobil od ucha a chvíli na něj zíral. Pak jsem se podíval směrem k bazénu. Možná bych se trefil přesně doprostřed. Nakonec jsem se s povzdechem vrátil do reality, v níž jsem si vybral za kamaráda Jaspera Halea.

„Za hodinu ať jseš tady. I s prknem.“

 

Fyzická únava je nejlepší lék na různý druhy trablů. Ale funguje to jenom omezeně. Moje hladina hormonů štěstí stačila jen na to, abych Jasperovi odkývnul, že u nás může povečeřet.

Když nás ale – osprchované a převlečené – odchytila Alice (odchytávání Jaspera byla disciplína, ve které by na olympiádě shrábla všechny zlaté) a oznámila nám, že se jí právě Bella přes mobil zeptala, jestli by mohla na večeři přivést toho svého Drobečka, byl jsem zpátky v záporných hodnotách.

„Co se šklebíš, brácho?“ rýpnul mě Jazz do žeber. „Tři na tři, to není špatná kombinace, ne?“

„Všechny tři jsou moje ségry, kreténe!“ zasyčel jsem na něj.

Rozsvítil se jak stowattová žárovka. „Tím líp! Aspoň zbyde víc pro mě a pro toho Bellina kámoše, ne?!“

 

 

Nakonec měl v jistým smyslu pravdu. Bylo to tři na tři. Tři nakrknutý a napružený trosky proti třem vysmátým pohodářům. Ani nemusím říkat, kdo byl kdo. Bože, už jen to jejich seznamování. Jasper na Bellu okamžitě vrhal svoje balicí pohledy level jsem-tvůj-osud-baby a automaticky při tom použil tu trapnou fintu s odspodu vyhrnutým trikem a ležérním škrabáním se na břichu, který tímhle způsobem předváděl. Naštěstí neviděl, jak se na jeho břicho tvářil Jacob. A pak u jídla – všechno to přátelský plkání o výhodách života mimo subtropický pásmo (bingo! Fakt nikdy nezažili sucho!), Jasperova snaha o důkladnou artikulaci, aby mohl Jacob snadno odezírat (žádná ironická poznámka o hulákání, místo toho jen laskavé ale klidně udržuj běžný tempo řeči!)

Po večeři katastrofa pokračovala. Někdo (vzpomněl jsem si na výstižný dětský popěvek Alice – palice) navrhl, že hezký večer může pokračovat v modrým salónu. Tam se Jasperovi podařilo nacpat se k Belle na dvojsedačku (jsem jedinej chudák, co chová Jacobovy pracky ve zdravý úctě?), což Alice zvládla s úsměvem jen díky tomu, že s Jacobem zabrala tu druhou, kde se od něj s chichotáním nechala učit znakovat sexy slova jako židle, stůl, koleno a svaly (ha ha ha!).

S Rosalií jsme to pozorovali jako nějaký ujetý panoptikum, ale nejzoufalejší bylo, že když jsme se pokusili hodit řeč spolu, zjistili jsme, že vlastně nemáme o čem.

V deset jsem to odpískal (Alice s Jacobem se dostali k podrobnější anatomii a Jasper si zřetelně uvědomoval, že Bella má tu správnou mezi-velikost).

Jacob odjel bez problémů; vykopat Jazze mi chvíli trvalo. Když jsem se konečně vydal ke své ložnici, narazil jsem v patře na Bellu.

„Dobrou!“ mávla na mě zase s tím nepřítomným úsměvem určeným pro širší veřejnost.

„Užila sis den?“ vypadlo ze mě dřív, než mi došlo, co dělám. Zastavila se uprostřed kroku a pomalu se ke mně otočila.

„Jo, díky, bylo to fajn. Mám skvělý auto, Jacob byl milej jako vždycky a…“

„A Jasper může vyplňovat tvůj čas, když Jacob nebude moct, ne? Taky je přece milej, ne?“

Překvapivě zvážněla. A trochu přimhouřila oči. Jako kdyby mě skenovala nebo co.

„Jo, Jasper je milej. Celkem. Teda na kluka, který se v osmnácti chová na třináct. Pochopila jsem to správně, že je tvůj nejlepší kámoš?“

„Chceš tím něco říct?“ Tohle sem dávám pro případ, že byste někdy potřebovali příklad u definice zbytečný otázky.

Znovu se usmála. Tentokrát sladce, nevinně a zákeřně. Neptejte se mě, jak to tam dostala všechno najednou.

„Zítra strávím den s Alicí. Ale ani nedokážu popsat, jak moc se těším na ten náš.“

Vyrazila ke svýmu pokoji a já tam jako pitomec stál, sledoval, jak si sáhla do vlasů, vytáhla z nich tu záhadnou věc, s jejíž pomocí si z nich vždycky vytvořila ten dokonale nedokonalý drcek a hlavou se mi hnala jediná věta:

„Za co, mami, za co?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

3)  Alex (28.01.2016 23:38)

Dokonalé, jako vždy :) Sebevědomá Bella mě moooc baví. Díky moc a těším se na další pokračování

2)  janda (28.01.2016 22:09)

už se těším na další

1)  a. (28.01.2016 21:52)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek