27.01.2016 [21:15], ambra, ze série Třetí ségra, komentováno 21×, zobrazeno 4153×

Flanel a mouka. Spousta mouky ;)

Rose nejspíš zvolila taktiku Tu holku umorduju za čtyřiadvacet hodin. Sotva jsme Belle před vchodem stihli podat ruce (výškově byla jen kousek nad Alicí, ale stisk měla přesně takový, jaký člověk u Amazonky očekává), moje blonďatá ségra ji popadla za loket a odvlekla ji na rychlou prohlídku domu. Tak to nazvala, ale když se její hlas ozýval z čím dál větší dálky a pronášel slova jako modrý salon, béžový salonek – ten je ideální pro odpolední kávu, hlavní knihovna a otcova odborná lékařská knihovna, začalo mi být Isabelly Swanové, holky, která seděla na našem dědictví a naší budoucnosti, skoro líto.

„Kde má vlastně kufry?“ vzpamatovala se jako první Alice. Zmateně jsme se rozhlédli. U vchodu zůstal jen obyčejný příruční kufřík a batoh s laptopem.

„Nejspíš pochopila, že pláštěnku, holiny a další flanelky tady moc neužije,“ pokrčil jsem rameny. „Máma přeci psala, že je chytrá, ne?“ Jako vždycky se mi při zmínce o mamce stáhl krk. Jako vždycky jsem to zahrál na ochraptění způsobené klimatizací v autě.

Alice sepnula svoje drobné ruce s dokonalou manikúrou a zvedla oči za slunečními brýlemi Prada k nebi. „Bože, doufám, že stejně pasivní bude i při nakupování.“

„Pasivní?“ nechápal jsem.

Kývla špičatou bradičkou, tolik vhodnou pro rozmazleného smrada, směrem do domu, odkud už se ozývalo jen nezřetelné Roseino mumlání. „Víš jak dlouho bude trvat, než jí ukáže celý dům? Vinný sklep, kino, máminy sály s porcelánem,“ začala vypočítávat. Než se stihla dostat dál, najednou před námi znovu stála Bella. Pořád se lehce usmívala (už jsem říkal, že když se přestala nervózně kousat do rtu, začala se usmívat?), ale nebyl to vyplašený a nejistý úsměv. Tenhle byl tak nějak… pevný. A možná maličko odhodlaný.

„Tohle je skvělý dům, ale jestli vám to nevadí, dala bych si nejdřív sprchu a něco k jídlu. Ukážeš mi můj pokoj?“ zakmitala očima mezi mnou a Alicí. Oba jsme vystřelili současně, takže jsme se na posledním schodu před Bellou trochu trapně srazili. Teprve teď se na mě doopravdy podívala a zdálo se, že si mě vychutnává. „Vážně mi chceš ukazovat mou koupelnu? A možná taky zásobu toaletních potřeb?“

Alice se zahihňala. Což nebylo nic zvláštního.

Já zrudnul. Což teda zvláštní rozhodně bylo. Nikdy nerudnu. Nikdy! Kapito?

Alice vzala kufřík, Bella si přes rameno přehodila batoh a vyrazily k hlavnímu schodišti.

Na poslední chvíli jsem do jejích červeně kostkovaných flanelových zad stihl zařvat: „Mám dvě ségry, pokud to nevíš! V těchhle věcech nejsem nějak cimprlich!“

Cimrlich? Vážně mi hráblo. Potřeboval jsem dávku testosteronu. Akutně. Vytáhl jsem mobil a v rychlém seznamu našel Jaspera. Po asi dvacátým zazvonění se v telefonu ozval líný ženský hlas. „Jasper? Před chvilkou vstal. Teď je v koupelně.“ Típnul jsem to dřív, než se dotyčná dohihňala. A taky dřív, než jsem si uvědomil, že to byla Lauren. Ten zmetek!

Sešli jsme se v hale. Rose, Alice a já. Stará sestava.

„Co večeře?“ Alice uměla být praktická. V mezích toho, co ji doopravdy zajímalo, takže mě nepřekvapilo, když svůj dotaz upřesnila. „Jako – co si oblečeme? Formální večeři jsme neměli od…“ Rychle stiskla rty. Jo, formální večeři jsme neměli od mámina pohřbu. Teressa, naše kuchařka, z nás byla zoufalá. Jedli jsme její lahůdky v orvaných džínových šortkách (i když mezi tou spoustou umělých děr byste určitě našli drobnou nášivku Gucci), propocených trikách a vytahaných mikinách (Stella McCartney for Adidas nebo tak něco).

„Navrhuju se pořádně oháknout. Máme vzácného hosta, ne?“ Rose nedokázala skrýt škodolibý úsměv dost rychle.

Alice vzrušeně zatleskala. Nepochopila, o co se Rosalie snaží. Zato já pochopil, že teď už jim to nevymluvím.

„Zajdu za Teressou. Až nás uvidí slušně oblečený, mohlo by to s ní seknout.“ V duchu jsem se rozhodl, že zkusím svým oblečením vytvořit přechodovou fázi mezi Pradou a flanelem.

„Dios mio!“ Teressa spráskla ruce, až se mouka, kterou je měla obalené, vznesla v bílých mračnech ke stropu kuchyně. „Máme hosta a nikdo nepovažoval za nutné mi to sdělit?“ Teressa se učila anglicky od otce, díky čemuž mluvila asi tak stokrát spisovněji než my, v jádru beznadějné socky.

„V klidu,“ objal jsem ji kolem kostnatých ramen. Byla asi tak o dvě hlavy menší než já, takže jsem se u toho pokaždé musel divně zkroutit. Když jsem do tohohle domu přišel poprvé a Teressa mě poprvé objala, opíral jsem se jí hlavou o břicho. Pamatoval jsem si to, protože po Esme to byl teprve druhý člověk v mém životě, který mě objal. A Teressa navíc znamenala jídlo, takže první měsíce u Cullenů pro mě byla dokonce důležitější než Esme. Teprve když jsem pochopil, že jídla už budu mít nejspíš vždycky dost, dovolil jsem si milovat i Esme a Carlislea. Milovat někoho jenom tak, to byl skutečný výkon.

„Řeknu ti tajemství, ano?“ odvedl jsem ji pomalu k její odpočinkové židli, na které si dvakrát za den dávala svou pětiminutovku s kávou a španělským bulvárem. Julio Iglesias senior ji pořád zajímal víc než Brangelina. Přidřepl jsem si k ní. Teď jsme měli oči přibližně naproti sobě.

„Zdá se, že máme novou… sestru. Vlastně staronovou. Víš máma… dneska jsme se dozvěděli, že měla dítě. Když byla mladá a svobodná. No a my bysme chtěli… prostě si myslíme, že patří do rodiny. Chceme ji poznat a tak. Strávit s ní nějaký čas. Přijela dneska,“ pokrčil jsem rameny. Pořád jsem čekal, kdy dojde na další proud španělských emocionálních výkřiků. „Přijela dneska a jmenuje se…“

„Jsem Bella. Bella Swanová.“ Málem jsem hodil záda. Rychle jsem vyskočil. Opírala se mezi dveřmi, ale teď se pomalu vydala k nám. S napřaženou rukou (určenou Teresse) a skutečným, upřímným a vřelým úsměvem (i ten byl pro Teressu).

Ta se při pohledu na ni samozřejmě rozbulela. Bellu to očividně vzalo a nechala se od ní nemožně dlouho objímat (kdyby viděla, jak Teressa bulí u mexických telenovel, možná by to tak neprožívala).

„Esmeina holčička, Esmeina holčička,“ šeptala s nábožnou úctou. Rosalie a Alice pro ni přestaly být holčičkami tu noc, kdy v zahradním domku pro hosty uspořádaly ve čtrnácti první mejdan. V tom problém nebyl – Teressa jim za Esmeinými zády připravila občerstvení. Průšvih nastal, když zjistila, že zúčastnění pitomci její dobroty z větší části rozšlapali do trávníku, protože je víc zajímal chlast (s jehož přípravou zase pomohl Jasper) a nový model Rosaliiny push-upky. Naše kuchařka snesla všechno, jen ne plýtvání jídlem. My, co jsme se do pěti let pořádně nenajedli, jsme jí rozuměli.

„Můžu mít prosbu?“ Další široký úsměv. Nebylo divu, že Teressa přikyvovala, jako by se právě rozhodla uvěřit v nového boha (což se rozhodně nikdy nestane). „Mohla bych tuhle krásnou velkou kuchyni občas použít?“ Tohle zarazilo i mě. Chodili jsme sem všichni, samozřejmě. Pro džus, colu, vychlazenou vodu. Párkrát jsme si tu v noci, když nás dohnal hlad následující po obzvlášť kvalitním jointu, připravili sendviče (a Teressa to po nás ráno dvě hodiny uklízela). Ale co tu hodlala dělat Bella? Sirotek z pralesa měl být přece šťastný, že si může tři měsíce orazit od otrocké dřiny. Nebo ne? Myslela si, že si tři měsíce v tomhle domě musí odpracovat? Teressiny myšlenky nejspíš pochodovaly stejným směrem, protože znovu spráskla ruce (člověk by nevěřil, kolik mouky na nich ještě pořád zůstávalo – zvlášť při pohledu na Bellina záda) a vykulila vyděšeně oči.

„Esmeina holčička má prázdniny! Esmeina holčička nebude pracovat!“ Bellin úsměv poprvé trochu zatuhnul. Rychle zavrtěla hlavou.

„Ne ne! Tak to není! Pro mě je to… zábava. Užívám si to. Vymýšlím nové recepty a tak.“ Vrátila se k nervóznímu okusování spodního rtu. A taky trochu zrůžověla, což pro mě byla satisfakce (a ona si to uvědomovala, protože po mně střelila takovým tím pohledem zkus ceknout a jsi mrtvej).

„Zábava? Vaření? Esmeina dcera?“ Theressin úžas byl nezáludný, ale vůči mámě to nebylo úplně fér. Tak dobře. Uměla uvařit kakao a opéct toust. Ale tak každý máme svoje slabý místa, ne? Slabý místo Isabelly Swanové se nejspíš ukáže za hodinu u večeře. V duchu jsem se připojil k Rosaliinu škodolibému paktu a představil si Bellin výraz nad soupravou osmi stříbrných příborů (kterou Teressa bezpochyby použije, protože pro Esmeinu holčičku jen to nejlepší, jak jinak).

S touhle myšlenkou jsem je nechal rozebírat výhody pomalého pečení vysoké pečeně a vycouval jsem, abych měl dost času udělat ze sebe jeden z důvodů Bellina pocitu nedostatečnosti (když už se k onomu chytrá a hodná očividně přidalo i pracovitá a zvídavá).

Alice a Rosalie byly jako ze škatulky. Taky bych se ve svém obleku od Huga cítil skvěle, jenže za těch pár minut, co jsme čekali na večeři (a na Bellu), mi jí znovu začalo být líto.

„Jeden příbor?“ Alice cvrnkala do vidličky, jako by nevěřila vlastním očím. Jo, možná že i Teressa Bellu litovala.

Najednou se z haly ozvalo neznámé klapání. Ne že bych nebyl zvyklý na klapot podpatků v tomhle domě, ale asi nejsem jediný, kdo podle rytmu kroků dokáže rozeznat, komu patří. Rose a Alici jsem měl před sebou, Teressa měla boty na podpatku (širokém a nízkém) jen na mámině pohřbu, takže to musela být jen…

„Čau lidi.“

Nejspíš bylo dobře, že jsme ještě nejedli. Asi bysme se všichni tři udusili.

Do jídelny vešlo… vešla… Jasně, že to byla Bella. Verze zlaté páskové sandálky na neskutečným podpatku, neskutečně obtažený bílý kalhoty, lesklý zlatý top se zavazováním za krkem a neskutečně odhalenýma zádama, pažema… no vlastně skoro vším. Přesto tak nějak dokázala, že nic z toho nepůsobilo lacině. Možná díky jemnýmu mejkapu. Nebo vlasům, který měla zase jen tak ledabyle vyčesaný, a přesto to působilo upraveně a pekelně… sexy.

„Tohle se ti vešlo do toho kufříku?“ zeptala se přidušeně Rose. Bella se nevinně usmála.

„Tohle,“ přejela si rukou po zlaté látce na břiše, „by se vešlo i do kápézetky.“

„Kápézetka?“ zeptaly se moje sestry unisono.

„Nevšímej si jich, nechodily do skautu,“ mávl jsem rukou směrem, který mě teď vůbec nezajímal. Můj hlas zněl, jako bych se právě snažil polknout kolibříka (a on ještě pořád zuřivě kmital křidýlkama).

Následující vteřinu jsem si už už myslel, že jsem si vybojoval jeden speciální Bella úsměv, ale ukázalo se, že i tenhle patřil Teresse.

K večeři nám udělala pizzu. Očividně jí ještě nějaká mouka zbyla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2