Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Sója místo smetany

 

Z týdne, kterej následoval po Sobotě velkýho kreténa, jsem si pamatoval jen pár útržků. Většinu bdělýho času jsem fungoval jako mechanickej panák, kterýmu někdo prolil mozek bělidlem. Z nějakýho neznámýho důvodu jsem ale dál chodil každý ráno běhat a hned potom do práce. Dokonce jsem si bral šichty navíc, i když na mě Paul ječel víc než obvykle (uznávám - když dáte cukr do kafe trhlý dietářce, není to taková katastrofa, jako když vám začne před nosem mávat průkazem diabetika nakrknutá seniorka). Díky tomuhle drastickýmu režimu se mi až někdy do poloviny týdne celkem úspěšně dařilo vyhýbat se Rose a Alici – ráno ještě spaly, a když jsem se večer vracel domů, byly už (nebo ještě) pryč.

Teressu jsem občas vídal, ale ignorovala mě tak úporně, až se mi z toho kroutil žaludek.

Poprvý se to zlomilo někdy ve středu večer. Po dalším průšvihu mě Paul vykopl z práce o dvě hodiny dřív (Dneska už mi vypadni z očí, nebo ti ty tvoje nepoužitelný pracky namelu do muffinů!). Doma mě nenapadlo nic lepšího, než že sebou praštím na jižní terasu (třeba se mi tam konečně podaří usnout, dostanu pořádnej úžeh, zemřu krutou smrtí a ne-panna-Bella bude krutě litovat, že mě opustila).

Se zpožděním mi docvaklo, že v tuhle dobu tam moje drahý sestry s oblibou chytají barvu u svých nízkotučných shakeů.

Seděli tam všichni. Celá popravčí četa ze sobotní noci.

„Hele ho!“ Emmett.

„Nějakej přešlej.“ Rosalie.

„No to teda!“ Alice.

Významný ticho. Jasper.

Počkat! Jasper?

Navzdory vybělenýmu mozku mi tohle nesedělo. Neměl by někde s Lauren pracovat na usmíření? Vtom jsem si vzpomněl, že mám každý den na mobilu asi padesát zpráv od zmíněný blondýny. Když jsem je naposledy četl (možná v pondělí v noci?), mlela v nich něco o tom, že dala Jazzovi kopačky a že se chce vrátit ke mně.

Vrátit? Jaký vrátit? Jako byste se chtěli vrátit k Nokii 6310. Nemožný. Nepředstavitelný.

Navíc údajně odkopnutej Jasper aktuálně drtil ruku mý mladší sestry a vrhal na ni pohledy, jako by točil reklamu na aviváž (jsem hebkej a voňavej, pojď se přitulit!).

A já nemohl ani ceknout.

Pomalu jsem začal couvat zpátky do domu.

„Dáš si?“ smiloval se nade mnou Emm a kývnul ke stolu, kde se v ledu válely dvě povědomý flašky. Bellino chardonnay? Nějaká provokace?

„Není na opici ještě trochu brzo?“ ušklíbnul jsem se.

„To nám řekni ty, na opice jseš odborník,“ odpálila mě Rose jedovatě.

Emmett nadšeně zahýkal (nechápal jsem, kde bere to neochabující přesvědčení o Roseině roztomilosti) a významně povytáhl obočí.

„Nevím, kolik bys tohohle musel vypít, aby ses ztřískal. Vlastně si jsem docela jistej, že by ses z toho dřív třikrát poch… čůral.“ Další zahýkání. Rose protočila panenky.

„Jeden z Belliných vtípků, ty chytráku. Celej večer jsme pili hroznovou šťávu. Nula procent alkoholu.“

Trochu se se mnou zhoupnul svět. Celou dobu mě drželo nad vodou, že jsme byli namol všichni. Že i ostatním musí ta sobotní katastrofa připadat jako neurčitá změť divnejch obrazů.“ Ale jestli byli všichni…

„Ale jestli byli všichni střízliví, tak proč se motali? A proč se chechtali a…“

„A proč se po sobě někteří plazili?“ Rose byla vážně pekelně nabroušená.

„Placebo efekt, brácho,“ protáhl Jasper líně.

„A navíc - někteří byli nalití doopravdy.“ Alici se podařilo odtrhnout oči od svýho králíčka Azurita. „Třeba ti, kteří do sebe místo Bellinýho ovocnýho zázraku lili kaktusovej zázrak z Mexika.“

Houpání se zhoršilo. Chytil jsem se opěradla nejbližší židle.

„Ježiši, on snad bude zase blít,“ zaúpěla Rose.

Na rameni jsem ucítil pevnej stisk. „Jedl jsi dneska něco, kámo?“ Zamžoural jsem proti ještě pořád ostrýmu slunci. Emmettův obličej byl plnej skutečnýho soucitu. Ach jo, měl jsem sbalit Emmetta. Byli bysme dokonalej pár. „Pomůžu ti do kuchyně. Teressa ti dá něco, co tě postaví na nohy.“

„Dranžírák pod žebra?“ zaskřehotal jsem. Nezklamal. I tentokrát nadšeně zahýkal.

 

Ukázalo se, že Teressa připravila k večeři studenej bufet a vzala si volno. Emmett mě posadil na obvyklý místo první pomoci, podal mi sendvič s tuňákem a velkou sklenici vychlazený coly. Měl pravdu, od snídaně jsem nic nejedl, a když jsem se nad tím trochu zamyslel, ani ta za moc nestála.

Emm mě pozoroval, jak se láduju. „Jestli ses pokoušel o protestní hladovku, tak se na to vykašli, nezabírá to,“ zazubil se na mě. Chvíli trvalo, než jsem polknul.

„Chceš říct – na Rosalii?“

„Na tu už vůbec ne,“ ohlídnul se prozíravě ke dveřím.

„A co zabírá?“ Ježiš! Vážně si říkám o radu Emmettovi??? Ale vypadalo to, že o mý otázce skutečně přemýšlí.

„Když pominu diamanty, který teda ale zabírají na tuty, brácho,“ uchechtnul se, „tak pak už jenom upřímnost.“

„Aha…“

Asi jsem neprojevil patřičný nadšení, protože se rozhodl, že mi to dovysvětlí.

„Myslím to tak, že naprosto upřímně přiznáš, že si uvědomuješ, že nemáš právo chodit po stejný zemi jako ona, ale že stejně doufáš, že ti to ještě aspoň chvíli dovolí.“

Cože?

Další rychlej pohled ke dveřím. „Nemáš ani páru, jak dlouho jsem trénoval dostatečně upřímnej hlas a ještě upřímnější tohleto,“ mávnul si rukou před bezelstným obličejem.

„Takže…“

„Jo!“ Teď už byl nejspíš s mým výrazem spokojenej. „Je to trochu taneček, ale zmákli to větší paka, než jseš ty. Podívej třeba na Jazze. V podstatě nikdy nepostoupil ze základního kurzu, a i tak dostává nadstandardní bonusy,“ naznačil tři pravidelný a s ničím nezaměnitelný pohyby bokama dopředu a dozadu.

Vzpomněl jsem si na Alicin oddanej výraz a napadlo mě, že dranžírákovou kůru by možná potřeboval i můj nejlepší kámoš. Pak jsem ale sklouznul zpátky do vlastních sraček.

„Jestli má Jasper základní kurz, jak jsem na tom podle tebe já?“

Emmett se zatvářil rozpačitě a nerozhodně se poškrábal na bradě.

„Ty, brácho? Ty sis ještě ani nevypsal přihlášku.“

 

„Jedno střední tady, se sójovým mlíkem a bez cukru,“ zašveholil kousek ode mě povědomej hlas.

„Čau, Lauren.“

„Čau, Edwarde. Mohl bys na minutku, až mi to připravíš?“ Mluvila na mě, ale usmívala se přitom na Paula. Ten to pochopil správně (blbec).

„Jasně, že si náš milý nešika může dát pauzu, krásná slečno!“

„Co chceš,“ vyštěkl jsem na ni o minutu později u stolku v rohu.

Ani nemrkla. V klidu usrkávala tu svou neoslazenou odpornost a se zájmem přes mý rameno sledovala Paula, kterej se najednou mohl přetrhnout.

„Chci, abysme spolu zase chodili. A tentokrát doopravdy. Ne žádný ubohý rychlovky u tebe v autě.“

Héj! Tak rychlý to zas nebylo!

„A jak tě napadlo, že to chci i já?“

Konečně se uráčila věnovat mi pohled.

„Minimálně jistá tvoje část to v sobotu večer chtěla fakt strašně moc,“ zavrněla (asi si myslela, že svůdně).

Zhořklo mi v puse. „Tahle moje část bohužel dost často funguje nezávisle na mým mozku a v podstatě nezávisle na čemkoli, Lauren. To už bys měla vědět.“

„Jenže tentokrát tahle tvoje část fungovala i před tvýma ségrama a před tvou… co ona to vlastně je? Nevlastní ségra? Nebo až moc vlastní ségra?“ zkroutila rty do důvěrně známýho úšklebku - kvůli kterýmu jsem ji snášel jen opilej a jen na omezenou dobu. A ta doba právě vypršela.

„Neznamenalo to nic jinýho, než že jsem toho vypil víc než obvykle. A moji rodinu si neber do pusy. Jsou jiný věci, který ti tam padnou mnohem líp.“ Konečně jí trochu ztuhly rysy. A já se – ale fakt jenom trochu – zastyděl.

„Omlouvám se, Lauren. Omlouvám se, že jsem tě vždycky bral jenom takhle – jako holku na pár hodin. Za chvíli vypadneme do školy, každý na opačnej konec Států. Poradím ti, jo? Nedělej to. Neukazuj parchantům, jako jsem já nebo Jasper, že tě takhle můžou použít. Jsi fakt kus, máš na víc, bejby.“

Lauren Malloryovou jsem si měl už navždy pamatovat takhle – s pootevřenou pusou a vykulenýma očima.

 

I když jsem se moc snažil, na sobotu jsem vyfasoval volno. Ráno jsem na pláži hodinu makal na svým sebezničení, ale nijak zvlášť to nezabralo.

Zkontroloval jsem mobil – smsky od Lauren přestaly chodit.

Od Belly bohužel nezačaly.

Já jí nepsal. Nevěděl jsem co. V kolika jazycích bych musel zvládnout slovo omlouvám se? Nikdy by to nebylo dost. Stačilo zavřít oči a vybavit si tu scénu. Lauren a já na tý dementní vodní posteli, Bella mezi dveřma. Asi dvakrát jsem si zkusil představit, že stojím na jejím místě a vidím tam ležet ji s… tak jo, přiznávám, v obou případech se vedle ní objevil Jacob. Ta představa byla tak nepopsatelně děsivá, že jsem spotřeboval strašnou spoustu energie, abych si ji znovu nepustil do hlavy (někdy toho bělidla není dost).

Po sprše jsem se odpotácel zpátky do postele. Zavřel jsem oči a jako obvykle si přehrával snesitelný vzpomínky.

Bella v kostkovaný košili.

Bella v bílým tričku a džínách.

Bellin nenapodobitelnej účes svůj-vzhled-mám-v-podstatě-u-zadku-a-nestydím-se-za-to.

V uplynulých dnech jsem v týhle fázi musel vstát a vyrazit do práce. Dneska jsem měl čas dotáhnout svý masochistický radovánky do konce (za tohle Paul zaplatí!).

Bella bez kostkovaný košile.

Bella bez bílýho trička a bez džínů.

Bella s rozpuštěnýma vlasama.

Bellina pusa. Bellina vůně. Bellina chuť. Bellin zrychlenej dech. Bellino zasténání (Paul už je v podstatě mrtvej).

Lauren jsem nelhal. Jistá moje část fungovala nezávisle na mým mozku, i když tentokrát tu nějaký spojení proběhlo. S otráveným povzdechem jsem vstal, abych se znovu osprchoval a vyměnil si prostěradlo.

Do postele jsem se ale nevrátil. Ve sprše mě napadlo, že bych se na Bellu mohl podívat aspoň virtuálně. Ten pralesní prdelákov měl sotva pár tisíci obyvatel. Kolik tam může být Isabell Swanových?

Po dvou hodinách zuřivýho pátrání jsem musel konstatovat, že Bella Swanová neexistuje nejen ve zmíněným prdelákově. Neexistovala v celým státě Washington.

Ve chvíli nejvyššího zoufalství jsem do vyhledávače zadal Jacoba Blacka. Tam to bylo snadný.

Ukázalo se, že jsem měl při našem prvním setkání dobrej odhad.

Jacob Black byl hlavní hvězdou reklamní kampaně druhý největší firmy na pánský spodní prádlo.

Nemůžu říct, že by mi to nějak zvlášť zvedlo náladu, ale byl to aspoň nějakej důkaz, že ti dva existovali.

Že jsem si holku, co si říkala Bella Swanová, nevymyslel.

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  betuška (29.02.2016 20:27)

trpiaci edward boží...a moralizujúci emmet tiež stál za to...

2)  Niki (29.02.2016 20:15)

jééé koukám, že plán 13. kapitol nějak nevyšel, protože tohle přeci nemůže být konec doufám, že se to ještě nějak vyřeší

1)  BabčaS (29.02.2016 20:03)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek