Sekce

Galerie

/gallery/show_jumping__by_luciag-d30xjfx.jpg

Další část Trenérky. Děkuji všem, kteří vydrželi čekat :-)

Kam

Jít spát s pocitem, že až se probudím, Paul tam bude, bylo fajn. Ale probudit se a zjistit, že se mi to vážně nezdálo a on leží vedle, to bylo teprve skvělý. Pozorovala jsem jeho spící tvář a na své vlastní měla absolutně přiblblej výraz. Nachytal mě.  Usmála jsem se, otočila se k němu zády a přitulila se.

„Dobrý ráno,“ zašeptal mi do vlasů a položil ruku přes břicho.

„Nápodobně,“ oplatila jsem s úsměvem.

„Tak jaký je dneska program?“ zeptal se zvídavě, zatímco mi prsty mapoval kůži bříška. Lechtalo to.

„No, zbylé zříceniny a hrad Sovinec,“ pokrčila jsem rameny a natáhla se pro tepláky. Normálně bych neměla ani to tričko, ale když jsem spala u některého z rodičů, trapas jsem vážně neriskovala.

„Paule? Změna plánu. Taťka musel odjet do práce a vzal si auto,“ zavolala jsem na něj z kuchyně. Na stole byl vzkaz a v lednici prý snídaně. V tu chvíli mi byly nějaký kameny putna. Jídlo!

„Fakt dobrej fór, tati,“ brblala jsem si pod nosem a vytahovala paštiku, sýr, marmeládu a salám. Pečivo bylo tradičně ve špajzu.

„Máš chuť na sladkou snídani?“ nakoukla jsem do koupelny a zamrzla. Stál u umyvadla jen v džínách a bos. Podíval se na mě a na tváři se mu zase jednou rozlil samolibý úsměv. On s tím snad nepřestane.

„Mimochodem, taky ses mohl zmínit, že máš tetování,“ dodala jsem po chvilce. A hned několik. Jak to, že jsem si jich nevšimla? Na zádech a na obou nártech. Ty na nártech musely pekelně bolet.

„No, měla jsi něco jiného na práci“ uchechtl se.

„To je moje hláška,“ upozornila jsem ho se smíchem. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně.

„Co s tou snídaní?“ zeptala jsem se. Jen se usmál a pokrčil rameny.

Nakonec spráskal všechny čtyři možnosti. Sýr, paštiku, salám i marmeládu A rohlíky si vyloženě zamiloval. Divila jsem se, že mu třeba není špatně.

„Máš nějaké speciální přání, co bys dneska chtěl podniknout? Nebo se chceš jen tak flákat?“ optala jsem se, při utírání nádobí. Samozřejmě mi pomáhal.

„Já bych klidně bral to poflakování. Nebo můžem zajít někam na oběd, zvu tě,“ usmál se a přitáhl si mě k sobě.

„Nevěřil bych, že být zamilovaný je takhle fajn,“ zamyslel se a lehce mě objímal. Zarazila jsem se a zvedla k němu pohled.

„Ty seš někdy takovej citlivka,“ mlaskla jsem naoko nespokojeně.  Nevybíravě mě za to přetáhl utěrkou přes lýtka. Kdybych byla chytrá, ty kraťasy si neoblíkám.

„Fajn, vzdávám se. Ten oběd pořád platí?“ zeptala jsem se s úsměvem, když mě poněkolikáté chytil.

„Platí,“ kývl hlavou a znovu mě objal.

A tak jsme se dopoledne poflakovali v domě. Pak si zašli na oběd a jeli zase zpátky. Měla jsem v plánu lenošit klidně dál, jen jsem si neuvědomila, že pojedeme kolem stájí, kde byl ustájený Přízrak. Před obědem tam bylo pusto, tak si překážek Paul nevšiml. Po cestě zpět už ale ne. A protože jsem ho nechala řídit motorku, najel na příjezdovou cestu, aniž by se zeptal. Nevyčítala jsem mu to, nemohl vědět, kde přesně zastavil.

„Co se děje?“ přidřepl si ke mně, když jsem zůstala sedět na motorce. Sundala jsem si přilbu a setřela těch pár slz.

„Tohle je ta stáj, kde jsem před tím jezdila,“ vysvětlila jsem skoro šeptem. V ten moment měl zpátky nasazenou přilbu a už chtěl odjet. Zarazila jsem ho.

„To je dobrý. Musím se přes to konečně dostat,“ zkusila jsem se usmát. Evidentně mi to vůbec nevěřil. Ale helmu si zase sundal, počkal, až slezu z mašiny a položil mi ruku kolem ramen.

„Kdyby to nešlo, prostě odjedem,“ ujistil mě a vydali jsme se ke kolbišti. Už z dálky byl slyšet trenérův řev.

„Proč tak ječí?“ ptal se zvědavě. Jako bych po něm neřvala úplně stejně. Ale jen po něm.

„Protože to jinak neumí,“ usmála jsem se smutně. Pamatovala jsem si ty doby, kdy jsem na skoky najížděla se slzami v očích, protože Marek strašně řval.

Opřeli jsme se o hrazení a pozorovali jezdce. Pár z nich mělo docela talent, ale jen jedna fakt jezdila v pravém slova smyslu. A jak se zdálo, pod ním už dlouho. S Karili se sžila. Nahradil mě docela rychle.

Marek si mě všiml až po hodně dlouhé chvíli. Nejdřív zíral na mě, pak na Paula a pak zase na mě. Měla jsem chuť uskočit do boku, jestli mě jeho oči budou sledovat.

„To se podívejme, jak vzácná návštěva se přijela podívat. Tak si vezmi nějakého koně, a ukaž, co s tebou v té Americe provedli,“ vyzval mě. De facto jsem byla pořád členem.

„Nepamatuju si, že bych se prosila o trénink,“ poznamenala jsem. Marek zbrunátněl.

„Já si zase nevzpomínám, že by tě kdokoli odhlašoval z klubu. Takže mi dlužíš peníze za členství,“ oznámil mi pro změnu on.

Absolutně jsem ho ignorovala a otočila se k Paulovi. Ten se netvářil nijak přátelsky. Ač slovům nerozuměl, vysměvačný tón byl slyšet fakt důrazně.

„Paule, tohle je Marek, můj bývalý trenér,“ představila jsem mu Marka. Ten se zarazil. Anglicky nikdy neuměl, ale asi mu došlo, o co se jednalo.

Paul

Netušil jsem, co jí ten chlap řekl, ale moc přátelské to asi nebylo. Nakonec mi to Kam tiše přeložila. Prý si měla vzít nějakého koně ze stáje a ukázat mu, jak moc se zhoršila. Celou tu dobu, co sedlala tmavě hnědého hřebce, jsem toho Marka propaloval pohledem. Neustále se na mě otáčel, vždycky sebou cukl, když mě přistihl.

„Prosím tě, už ho nech, ještě mu přivodíš infarkt a zavřou tě,“ šťouchla do mě Kam. S úsměvem jsem se k ní otočil a hned ustoupil od boxu. Měla nasedláno a chtěla vyjít ven.

„Mimochodem, tohle je Patriot. Přízrakův bratr,“ ukázala na koně. Vzpomněl jsem si na fotky v jejím pokoji. Na většině z nich byl vlastně skoro stejný kůň.

„Je mu hodně podobný, viď?“ ujišťoval jsem se o správnosti své domněnky. Potvrdila ji přikývnutím.

Doprovodil jsem ji ke kolbišti, kde ještě stále byli předchozí jezdci. Sledovali ji poněkud nevraživě. Ona si z toho nic nedělala a nasedla. Já se posadil na hrazení a pozoroval ji. Patriot byl poněkud neklidný, ale jak se zdálo, neměla s ním vůbec žádný problém. Což pro mě ale nebylo nic nového, spadnout jsem ji viděl jen jednou. A to nebyla její chyba, ale moje.

Ten Marek po chvilce dorazil taky a začal něco říkat. Zaznělo Kamino celé jméno, pak taky Amerika, ale nic víc jsem mu nerozuměl. Bylo docela na houby být v zemi, ve které nerozumíte ani ň.

Na Kam nikdo neřval. Netušil jsem, jestli to bylo kvůli tomu, jak jezdila, nebo protože Marek tušil, že bych ji bránil. Neměl žádné právo na ni jakkoli ječet.

Když měla hotovou základní práci, něco zavelel a přešel ke skokům. Tak nějak jsem tušil, co chtěl. Kam pohladila Patriota po krku a Marka si absolutně nevšímala. Byla teď trenérkou stejně jako on. Nejdřív na ni nevěřícně zíral a pak pomalu otvíral pusu. To už ale Kam mířila na kavalety. Musel jsem se smát při pohledu na Marka. Třeštil nechápavě oči a jeho svěřenci se mu pochechtávali.

Pak došlo i na ty skoky. A stejně, jako ve Forks, nedělala žádné chyby. I když, co jsem mohl vědět. Já skákat teprve začal. Ale Marek ani necekl, takže jsem tomu přece jen věřil. Navíc, nic nepadalo, Patriot od skoků neuhýbal a ostatní zírali. Dmul jsem se pýchou nad svou holkou. Znělo to zvláštně. Moje holka.

Seskočila z koně a poplácala ho po krku. Povolila mu sedlo a s úsměvem ve tváři mířila ke mně. Sotva jsem ji držel za volnou dlaň, Marek spustil. A Kam tiše překládala.

„Prý dělám pořád stejné chyby. Skáču před koněm, nebo padám do sedla. Ruce bych měla mít víc vzadu a nenechat koně, aby si to řešil po svém. Nehlídám si odskoky a tak prý není divu, že se s Přízrakem stalo to, co se stalo.“ Při posledních slovech už se nesmála. Ani neplakala, ale nic veselého to teda nebylo.

Zastavil jsem ji i Marka.

„Můžeš mu prosím tě taky něco přeložit?“ požádal jsem ji, když kývla, obrátil jsem se k Markovi.

„Byla to jen a jen tvoje vina. Ty jsi sestavoval tréninky a posílal je na závody. Bez odpočinku nebo nějakého odreagování. Přetěžoval jsi je a nutil dřít bez přestávky. Zabils jí koně a odrovnal koleno. Jestli si myslíš, že z ní uděláš obětního beránka, na kterého všechno hodíš, rád ti vysvětlím, že to nepůjde. Vlastně bys měl být rád, že tě její otec nezažaloval,“ řekl jsem ledově. Kam překládala. Pak se ode mě odtrhla a odvedla Patriota do stáje. Nechala tam Marka i mě a já stále zíral na něj.

„A taky buď sakra rád, že tě nezabiju,“ ucedil jsem a bylo mi fuk, že mi nerozuměl.

O hodinu později jsme zase parkovali motorku v garáži a se smíchem zamířili do domu.

„Kam? Nechci být vlezlý, ale kde máš mámu?“ zeptal jsem se opatrně k večeru. Ležela stulená v mém objetí a koukali jsme na film.

„Bydlí jinde. Když jsem odjela, podala žádost o rozvod. Netuším proč a radši to ani vědět nechci. Píšeme si, voláme, ale vždycky jsem byla spíš tatínkova holčička. Roli maminčina miláčka si zabrala ségra,“ pokrčila rameny.

„A nechceš za ní třeba zajet? Přece jen, neviděla jsi ji rok,“ navrhl jsem. Jeli jsme, o dva dny později. Nejdřív prý zříceniny. Ale nelitoval jsem. Ač byl ten hrad strašně krásný, zříceniny mně prostě učarovaly.

Celá návštěva u její matky byla taková rozpačitá. Ano, domluvili jsme se a dá se říct, že jsem jí rozuměl. O její sestře se nic podobného říct nedalo, místy mi Kam musela překládat i její pokusy o angličtinu. Nikdy jsem neviděl víc odlišné jednovaječné dvojčata. Petra byla úplně jiná, než moje malá čarodějka. Ano, taky měla kérku a piercing, ale víc, než by bylo zdrávo, vypadala jako chodící omalovánka a železářství v jednom. A kouřila jak tovární komín. Navíc, celou dobu návštěvy se mě snažila okatě balit, i když věděla, že jsem tam s její sestrou. Nakonec jsem byl vážně rád, že jsme odjeli ještě před večeří.

Zvládli jsme i Prahu. Jeli jsme tam dva dny před odletem, Kamil jel pracovně, tak jsme se svezli. Na hotelovém pokoji mě konečně pustila k sobě. Jako opravdu k sobě. S tátou v jednom domě to prý nechtěla riskovat. Nakonec jsme byli v Port Angeles na letišti a v davu lidí hledali Nicka s Marcy. Slíbili, že nás vyzvednou. A Kam jim vezla dárky.

„Hele, naše hrdličky,“ ozvalo se za námi. Oba jsme se bleskově otočili a málem do těch dvou vrazili. Kam si Nicka chvilku prohlížela a pak se rozesmála.

„Máš kratší vlasy! Marcy, jsi jednička,“ zazubila se na ni. Ta jen pokrčila rameny a objala ji. Nick nechápavě kroutil hlavou.

„Ty Češky jsou strašně divný,“ nechal se slyšet. Já v duchu souhlasil, ale nahlas jsem si nic netroufl, protože se na něj obě vrhly jak saň. Dvojhlavá.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

4)  Jalle (07.07.2013 15:07)

3)  Anys88 (16.06.2013 18:10)

Výborná kapitolka! Těším se na další :D :D

2)  lala19941 (04.06.2013 12:58)

Skvelá kapitola, som veľmi zvedavá ako to bude dalej pokračovat, tak piš prosíím rýchlo dalšiu kapitolu a ja budem poctivo čakať

Stefi72

1)  Stefi72 (02.06.2013 14:08)

:) :) :) :) :) jako vždy super

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek