09.09.2012 [10:30], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 4×, zobrazeno 2349×

Jezdecký sport není jen o ježdění

Paul

Motorku jsem zaparkoval u stájí o půl čtvrté. S tím pozdním příchodem bych to fakt riskovat nechtěl. Ještě jsem si pořádně nesundal helmu a z příjezdové cesty se ozval zvuk motoru. Silného a rychlého motoru. Netrvalo to dlouho a vedle mě parkovala suprovní černá mašina. Že ji řídila moje nová trenérka, bylo jasné od pohledu. Vypadala na ní snad ještě menší, než na koni. Dokud neslezla a nesundala si přilbu. Kombinézu ji asi nikdo neučil zapínat až ke krku a já byl jen rád. Vypadalo to, že pod ní nemá nic. Zasekl jsem se v tom místě očima a nedokázal se odtrhnout. A asi ji to nakrklo, protože zničehonic dopnula zip a donutila mě tak podívat se jí do obličeje. Setsakramentsky naštvaného obličeje. Nevím, proč jsem čekal záplavu dlouhých vlasů, to krátké číro mě tak docela překvapilo. Jako by to snad tušila, prohrábla si ho rukou a rozčepýřila ještě víc.

„Budeš tady okounět, nebo se míníš pohnout? Jsem placená za tvůj trénink, ne postávání na parkovišti,“ ozvala se naštvaně. V tu chvíli mi došlo, že její angličtina zněla divně.

„Ty nejsi z Ameriky, že?“ zeptal jsem se a sesedl z motorky. Tázavě zvedla obočí a ušklíbla se.

„Ne že by ti do toho něco bylo,“ odpálkovala mě a zamířila ke dveřím budovy. Zrovna z nich vycházel Nick. Usmál se na ni a přidržel jí dveře.

„Gentleman až za hrob?“ uchechtla se. Jen pokrčil rameny a počkal, až bude uvnitř.

„A ty co, zůstáváš venku?“ otočil se ke mně.  Prosmýkl jsem se kolem něj a hledal očima Kam.

„Prosím tě, řekni mi, že jsi koupil to kafe,“ ozvala se zepředu a mě to určitě mířený nebylo.

„Jo, radši jo,“ uchechtl se za mnou Nick. Vydal jsem se do míst, odkud se její hlas ozval a našel ji v malé, ale účelné kuchyni. Netrpělivě ťukala prsty do desky, zatímco sledovala varnou konvici.

Spletl jsem se, pod kombinézou měla černé tričko s krátkým rukávem, ale moc prostoru pro fantazii teda rozhodně nenechávalo. Obzvlášť ne výstřih. Mariánskej příkop hadr. Zjistil jsem to, když zalila kafe ve dvou kotlech, tvářících se jako hrnky, a posadila se k stolu. Jednu židli si zabral i Nick a mě ukázal na další.

Měla oblibu v různých řetízcích. Klasický kříž na koženém řemínku, pak další, ale keltský, nebo co, a dlouhý řetízek, od pohledu zlato. Co viselo na něm, bylo utajeno všem. Dokonce ani hloubkový průzkum výstřihu přívěsek neodhalil.

Když zjistila, kam moje oči směřujou, odfrkla si. Rychle jsem zvedl oči a koukal do těch jejích. Mračila se jak sto čertů.

Kam

Měla jsem sto chutí mu do obličeje chrstnout to kafe, ale to bych si musela dělat další. Začínala jsem uvažovat o návratu k rolákům. Ještě před týdnem jsem je nosila, ale posledních pár dnů se tohle místo konečně předvedlo trochu teplejšími dny. A on mi tu radost dokázal zkazit jediným pohledem. Co si sakra myslel? Že si nevšimnu, jak mi zíral na prsa, nebo co? Čekat na další kofeinový zázrak se najednou nezdálo jako zas tak špatný nápad. Nick to asi poznal, protože se zhluboka napil ze svého hrnku a úlevně si povzdychl.

„Budeš mě muset naučit, jak to kafe děláš,“ zamumlal a znovu se napil. Usmála jsem se a kývla. A pak se otočila zpátky k tomu, ani jsem mu nemohla přijít na jméno. Přezdívka. Budu muset nějakou vymyslet.

„Seděl jsi někdy na koni?“ zeptala jsem se ho, co nejchladněji to šlo. Jen zavrtěl hlavou. Pokoušely se o mě mrákoty. Začátečník. Úplný.

„Máš tady nějakou helmu, která by mu seděla?  Nechci mít opletačky, až hodí hubu,“ otočila jsem se zpátky k Nickovi. Ten jen pokrčil rameny. Takže ne.

„Dneska to bude bez ježdění. Doporučuju ti zajet si do Port Angeles a přilbu si koupit. Dokud ji nebudeš mít, do sedla tě nepustím,“ ujistila jsem ho, hodila do sebe zbytek kafe a zamířila do šatny.

Paul

Nevěřícně jsem zíral do míst, kde seděla. Ona se fakt usmála? Ne na mě, ale to bylo vedlejší. Kdyby to neudělala, té jizvy bych si asi nevšiml. Muselo to sakra bolet. Mimoděk jsem si prsty přejel přes spodní ret.

„Pokousal jí kůň, ale dělej, že to nevíš. Je na ni háklivá,“ vrátil mě Nickův hlas zpátky do reality. Jí takhle kousl kůň a ona přesto jezdí?!  No, odvaha ji nechybí.

„Tu přilbu si kup. A taky chapsy, ochrání kůži na vnitřní straně lýtek před spáleninama. Dám ti adresu toho obchodu,“ ozval se Nick znovu a hrábl kamsi na polici. Ještě pár centimetrů a praštil by se o ni do hlavy.

Adresu naškrábal na papírek a podal mi ho.

„Prodavačka je hodná holka, tak ji, prosím tě, nepřefikni v kabince,“ požádal mě ještě. To už se ve dveřích zase objevila Kam. Tentokrát na sobě místo kombinézy měla béžové a sakra upnuté kalhoty. A ty chapsy, o kterých Nick mluvil. Poznámku o nepřefiknutí prodavačky asi slyšela. Tvářila se na to.

„Co dneska budu dělat?“ zeptal jsem se. Vážně. Začínalo mě to zajímat. A taky jsem doufal, že ji můj zájem o ten trénink třeba obměkčí.

„Čistit koně a házet hnůj. I tohle patří k jezdectví,“ usmála se pomstychtivě. Mě úsměv zamrzl. To čištění koně bych možná i přežil, ale hnůj?! S prosebným pohledem jsem se otočil na Nicka, jenže ten jen kývl hlavou a, tak, aby to Kam neviděla, mi strouhal mrkvičku. Skvělý. Vážně bezva. Hnojem jsem ještě nesmrděl. A ani jsem to neměl v plánu, jenže podle toho, jak se ta mrňavá potvora tvářila, mě to nemělo minout. Odevzdaně jsem sklopil hlavu.

„Můžu se někde převlíct?“ zeptal jsem se. Ukázala za sebe a ustoupila ze dveří. Hned za ní byly další s nápisem šatny. Vzal jsem svůj batoh a zamířil tam.

Kdybych tušil, co se na mě chystá, vzal bych si krom starých džínsů i nějaké triko. Takhle mi nezbylo nic jiného, než zůstat v tom bílém. Výborná volba barvy, fakt. Tak trochu jsem začínal tušit, že ta černá, co Kam nosila, měla i nějaký jiný účel krom toho, že ji obtahovala jako druhá kůže.

Sakra, stačilo jen pomyslet, jak vypadala s tou kombinézou, uvázanou kolem pasu a s výstřihem, alá hlubokomořský příkop a někdo se probudil.

„Lehni!“ sykl jsem jeho směrem, ale odmítal poslechnout. Kam se mu líbila stejně, jako mě.

„Sakra lehni! Nedělej ostudu, seš přece velkej chlap, tak se ovládej!“ zašeptal jsem naštvaně, ale on vůbec nereagoval.

„Jak chceš,“ varoval jsem ho a narval se do džínů. Jo, přesně, v tom inkriminovaným místě byly těsný. Hodně těsný.

Odvedla mě do stáje a vypadala, jako by si vůbec toho mého problému nevšimla. Naše společné nadšení trochu opadlo. Ona fakt nereagovala! To bylo poprvé.

Vevnitř bylo příjemně chladno. A docela to tam i vonělo. Senem, slámou a taky něčím jiným, co jsem nějak nedokázal popsat.

Některý z oplocených kójí byly prázdné, v jiných stáli čtyřnozí obyvatelé. Hnědák, na kterém jezdila, stál vzadu. Jenže ona k němu nezamířila. Zastavila se u toho, co nám byl nejblíž.

„Tohle je nejhodnější stvoření z celé stáje. Opovaž se jí jakkoli ublížit. Jmenuje se Cora, je jí čtrnáct a má za sebou slušnou závodní kariéru. Tady je na dožití, jak řekla její majitelka. Corouch je ale jako živé stříbro, takže potřebuje pohyb. Trénuju na ní zelenáče, protože s nimi má svatou trpělivost. Tara v jejím sedle složila zkoušky na závodní licenci a projely spolu pár závodů, než dostala vlastního koně. Prosím tě o jedno, buď na ni hodný, zaslouží si to nejlepší,“ vysvětlila mi. Stál jsem jako omámený. Její hlas se změnil. Už nesekal jako bič, hladil a sametově klouzal.

Zadíval jsem se do chytrých očí rezavé klisny a ona mi můj pohled oplatila. Jako by si mě přeměřovala a hodnotila. Pak jemně zařehtala a přistrčila nos blíž k mřížím.

„Chce, abys ji pohladil,“ ozvala se trenérka znovu a ustoupila trochu bokem. Natáhl jsem ruku a dotkl se Cořina nosu. Jeden by neřekl, že bude takhle hebký. To už ale Kam otvírala box a tiše k ní promlouvala. Jo, natuty nebyla Američanka, protože mluvila úplně cizím jazykem. Cora si mě rázem přestala všímat a obrátila se k ní. Mazlila se s ní. Bože, cítit tak její ruce na svý kůži. Chtělo se mi skučet.

„Je uvázaná, můžeš dovnitř,“ houkla mým směrem. Vešel jsem dovnitř, ona zase ven a nechala mě tam s Corou.

„Prej mě budeš učit,“ usmál jsem se nervózně. Nikdy jsem se koní nebál, ale při pohledu na tu Kaminu jizvu jsem si tak nějak nebyl jistý. Jak jsem moh sakra tušit, že koně koušou?

„Nebuď připosranej jen z toho, že stojíš tak blízko. Včera ses k Achimonovi přiblížil víc a rozhodně ses nijak nebál,“ ozvalo se za mnou. Málem jsem nadskočil. Obešla mě a v rukou držela jakousi bednu. Položila ji na zem a otevřela. Čištění. Nejspíš. Pak začala jednotlivé věci vyndávat ven a popisovat.

„Kovové hřeblo. Používá se, pokud má kůň na sobě bláto. Suché, podotýkám. Samozřejmě vyčistí i prach a zbaví srst starých chlupů, ale jestli kůň není zablácený, je lepší použít gumové. Ani s jedním ale nikdy nepřejížděj po hlavě, nebo nohách. Kůže je tam citlivější, bolelo by ji to.

Kartáče jsou různé, buď měkké, tvrdé, přírodní, umělé, s krátkými nebo dlouhými chlupy. Ty tvrdé jsou na horší špínu, měkkýma jen setřeš prach. Tvrdýma taky odstraníš hrubší špínu z hlavy a nohou. Hřeben na hřívu a ocas snad vysvětlovat nemusím. Poslední je kopytní háček,“ ukončila přednášku a inkriminovanou věc podržela v ruce. Kopytní. Co s ním?

Asi jsem vypadal stejně zmateně, jako jsem se cítil, protože prohodila něco v tom svém jazyce a přešla ke Coře.

„Sjedeš rukou po noze a řekneš nohu. Každý kůň ji tak zvedne. Kopyto si opři o koleno a háčkem z něj dostaň špínu. Na střelku bacha. Má tvar véčka. Je děsně citlivá,“ vysvětlovala mi, nejspíš úplně po lopatě a názorně převáděla, co a jak. Nesledoval jsem ji, teda, ne její ruku, ale výstřih, který byl mnohem lákavější. Ten přívěsek jsem ale stejně nezahlédl. A měl z pekla štěstí, že mě nepřistihla.

„Pochopil si to?“ zeptala se.

„No, když mi to ukážeš ještě jednou, tak asi jo,“ pokusil jsem se nějak zamluvit svou nepozornost.  Povzdechla si a přešla ke Cořině zadní noze. Což bylo fajn, protože ji zvedala trochu jinak. A tentokrát jsem vážně sledoval, jakže to vlastně dělala.

„Už to chápu. Díky,“ usmál jsem se na ni. Ne, neusmála se zpátky. Jen hodila kopytní háček zpátky do bedny a místo něj vzala to gumové hřeblo. Ukázalo se, že srst nestačí jen pár krát přejet a bude čistá. Předvedla mi ony krouživé pohyby, o kterých mluvila a zanechala svému osudu.

„Holka, je to možný? Z tebe pořád lezou chlupy,“ postěžoval jsem si Coře, která ochotně naslouchala a nastavovala mi záda. Než jsem jí vyčistil pravou stranu, Kam měla hotové tři koně. Já přestával cítit ruku. Po další půlhodině byla Cora čistá a já necítil ani tu druhou. To už Kam přivážela kolečka s vidlemi a lopatou. Středověká mučidla se zdála být hračkami pro děti.

„Teď odpoledne je to pohoda. Seber jen mokrou slámu a bobky. Nic víc. Tvrdý základ nech, izoluje koně od podlahy. A snaž se nevyhodit moc čisté slámy,“ vysvětlovala znovu. Dokonce byla tak hodná a ukázala mi, jak nabrat to, co patřilo ven.

Ne, rozhodně jsem nebyl spokojený. V té hromadě u dveří boxu byla spousta čisté slámy, ale uvnitř nezbylo skoro nic.

„Jo, to jsem si mohla myslet,“ ucedila mým směrem a přeházela to všechno na kolečko. Zíral jsem na její ruce. Já se s těmi vidlemi lopotil a jí přitom jen hrály všechny svaly. Musel jsem se sakra držet, abych ji nepohladil na předloktí a zjistil tak, jestli jsou stejně vláčné, jak vypadají.

Když s kolečkem odjela, zhroutil jsem se na podlahu a zvedl oči ke Coře.

„Tohle je u ní normální?“ zeptal jsem se a vzápětí si ťukal na čelo. Bavím se zvířetem, které mi rozhodně neodpoví. Asi jsem zešílel. Pak se v chodbičce ozvaly kroky a já bleskově vstal. Rozhodně jsem nemínil dát najevo únavu. Ona taky nebyla unavená, tak proč bych měl být já.

„Pro dnešek padla,“ oznámila, jako by se nechumelilo a zamířila k tomu hnědákovi. Achimonovi.

Kam

Bože, ten hlas. Někomu, kdo takhle vypadá, by měli zakázat mluvit zatraceně sexy sameťákem. Sakra. A ještě jednou sakra. Mohla bych ho poslouchat od rána do večera a neomrzelo by se mi to. Ale jinak to byl naprostý zelenáč. Ano. Přezdívka byla na světě.

Počkala jsem, dokud se neozval zvuk jeho motorky, nastlala Coře čistou slámou, a teprve pak vyšla ze stáje ven. Achimon byl osedlaný a tancoval na ruce, zatímco jsem ho vedla na kolbiště.

„Tak co?“ ozvalo se za mnou a já polekaně nadskočila.

„Nicku,“ zašklebila jsem se na něj, ale nechala se vyhodit do sedla.

„Je to kopyto. Jednoho koně čistil hodinu a z boxu vyházel úplně všechno, včetně čisté slámy. Ale Cora si ho oblíbila. Další mazlík na hraní. Jsem zvědavá, kolik bude potřeba pádů, aby zjistil, že za to nestojím,“ pokrčila jsem rameny. Nick se jen rozesmál.

„Vypadal docela zmoženě. Vsadím se, že příště přifrčí i s přilbou, jen aby se tomu martýriu vyhnul,“ uchechtl se.

„Jestli si myslí, že mu někdo vyčistí koně a nasedlaného ho dovede až pod nos, budu ho muset o ty iluze připravit,“ slíbila jsem. A udělám to zatraceně ráda.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Sundance (29.07.2013 14:19)

Kam se mi začíná hodně líbit, tak trochu mi připomíná sebe, taky mám docela prořízlou pusu, takže takhle povídka je úplně ideální. Fakt se mi líbí, jak ho pořád stírá.

3)  Fanny (10.09.2012 22:47)

Kam je správná. Hodně správná. A zelenáč? Rozhodně! Já bych ze tu čistou slámu asi střílela

1)  Stefi72 (09.09.2012 11:11)

Jak jsem moh sakra tušit, že koně koušou. - uplně dokonalá věta

1