05.04.2011 [09:30], sfinga, ze série Blackovi IV. - Trable s pumou, komentováno 30×, zobrazeno 5602×

Jedem do Niagara Falls.

Vánoce, Vánoce, přicházejí.

Zběsilý návrat.

Vize

Jingle bells, jingle bells… ozývalo se z rádia v autě, z tlampačů měst, která jsme míjeli, u benzinových pump, kde jsme tankovali. Jeli jsme k našim strávit s nimi vánoční svátky. Ach jo. Kdyby tak tady byla moje puma.

„Isabelko, máte před sebou celou věčnost, tak těch pár dní snad přežiješ,“ ozval se ze zadního sedadla Edward.

„To mi říká ten pravej,“ odfrkla jsem si. „Kdopak je nervózní jen z toho, když jeho žena odjede na dvě hodiny na nákup, co?“

„Trefa,“ smála se Bella a já ve zpětným zrcátku viděla, jak se tulí k Edwardovi.

Aúúúú, já se chci taky tulit.

Asi bych měla vysvětlit, co dělal Edward s Bellou v mým Lexusu a se mnou za volantem. Když jsme domlouvali cestu ke Cullenovým, volala nám Alice a řekla, že ten den, kdy poletíme, bude stávkovat pozemní personál letiště a my tam uvíznem. Tak jsme tomu přizpůsobili cestovní itinerář a rozhodli se dojet po vlastní ose. Nebylo to zas tak daleko, slabýc 320 mil. Pět hodin cesty. Jenže pak začala hádka o tom, kdo s kým pojede. Kluci si hájili svý Jaguáry, já Lexus, táta Forda a Edward Aston Martina. Jen Eli se Sethem to byla putna. Věděli, že pojedou s někým z nás, protože absolvovat cestu na Harlejích nechtěli a jiný přibližovadlo neměli. U nich to proběhlo bez problémů, souhlasili, že pojedou s tátou a mámou ve Fordu. Horší to bylo s námi ostatními. Nevím, jak se mi to povedlo, ale po dlouhým dohadování jsem si prosadila Lexus a dědu s babi jako pasažéry.  Pak už jen zbývalo přetrpět hádku Charlieho a Billyho o to, čí jaguár vezmou a kdo bude řídit a bylo to v suchu.

Bylo mi divný, proč Edwardovi nevadilo, že budu řídit já. Jenže pak jsem je zahlídla na zadním sedadle a bylo mi to jasný. Ti věčný milenci si ze mě udělali panskýho kočího. A vlastně proč ne, jen ať si to užijou. Do Niagara Falls jsme dorazili navečer. Poprvé jsem viděla rodinný hnízdečko, který si pořídili. Jako vždy z každého trámu, z každé cihly byl zřejmý Esméin vkus. Stála před námi vila ne nepodobná té naší. A před ní nedočkavá rodina. Šli jsme z náruče do náruče.

Když jsme si odbyli uvítání, provedla nás Esmé jejich domovem. I přes to, že už se setmělo, bylo znát, že ve dne dům září světlými tóny a dovnitř velkými okny padá spousta světla.  Na to, že jich tam žilo jen šest, se mi zdál dost rozlehlý, ale pak mi došlo, že při koupi počítali i s námi. V prvním patře nás totiž čekalo pět volných ložnic. Pro Edwarda a Bellu, Jacoba a Ness, Setha a Eli, mě a poslední pro kluky. To nebylo jen milé, to bylo… prostě jsme stále byli a asi už navždy budeme jedna velká rodina.

Jakmile jsme se ubytovali, zaútočila jsem na Carlislea.

„Co jsi zjistil o Caineově mamince?“

„Mibelko, nenecháme to na zítra? Určitě jsi už unavená,“ vykrucoval se Carlisle.

„Unavená nejsem. Prosíííím,“ udělala jsem psí kukuč.

„Tak pojďte se mnou,“ vzdychl Carlisle a protočil panenky.

Seděli jsme v jeho pracovně a čekali na verdikt. Že to asi nebude dobrý, mi došlo hned. Carlisle se probíral nějakou složkou a mlčel. Několikrát se nadechl, než spustil.

„Mám tady zprávu od policie, fotografie místa činu i oběti a taky pitevní nález. Mibel, nejsi už malá, tak ti to řeknu narovinu. Na devadesát procent Jennifer Jacksonovou skutečně roztrhala puma.“

Strnula jsem. V hloubi duše jsem doufala, že mi řekne, že to bylo něco jiného, ale tímhle mi sebral všechnu naději. Ne, moje city ke Caineovi se rozhodně nezměnily, jen mi bylo líto jeho. Tak strašně jsem mu chtěla dokázat, že je nevinný, že nemá proč si dělat výčitky svědomí.

Najednou se Edward vedle mě napjal.

„Jaké nesrovnalosti máš na mysli?“ zeptal se Carlislea.

Carlisle mu podal nějaké fotky. Chtěla jsem se taky podívat, ale on je zakryl.

„Podívej se sám, zásahy odpovídají drápům pumy, ale mate mě…“

„Jasně,“ skočil mu do řeči Edward. „Zasaženy jsou jen končetiny a hruď, nikoliv hlava. To je přece slabé místo a puma by na ní jistě zaútočila zuby. Pár pum jsem už přece skolil a vím, jak se brání.“

Nevydržela jsem to a v nestřeženém okamžiku jsem se zmocnila fotek. Ani Edward to nestačil zaregistrovat. Uskočila jsem s nimi a horečně si je začala prohlížet.

„Mibel, to nesmíš!“

„Musím, Carlisle, já musím vědět, čím si prošel Caine. Přece jsem lovec, tak snad une – su… můj bože!“

Vyděšeně jsem zírala na snímky místa činu.  Lesní cesta zbarvená dočervena. Bylo mi jasné, co ji obarvilo. Krev! Další fotky byly ještě horší, čekal mě pohled do očí mrtvé ženy. Bylo to strašný. Mnohokrát jsem zabila, jenže vždy to bylo zvíře a já se navíc snažila, aby to bylo rychlý. Tady to bylo něco jiného, bestiálního. V očích té mrtvé jsem viděla nekonečnou agónii a hrůzu. Caineova máma musela být krásná, ale teď její rysy zkřivila bolest a děs. Zbytek těla byl rozsápaný. Místy prosvítaly bílé kosti. Kusy tkáně byly rozesety kolem ní.

Zvedl se mi žaludek a já tak tak doběhla do koupelny. Vyzvrátila jsem všechno, co jsem měla v žaludku. Bylo mi v tý chvíli příšerně.

Caine, jak jsi mohl tohle udělat? Co se ti honilo hlavou, když jsi svou mámu trhal na kusy?

Zklidnila jsem se. Omyla si obličej studenou vodou a vyčistila zuby.

„Příště mě snad už poslechneš,“ ozval se za mnou Edward a podával mi ručník.

„Promiň,“ špitla jsem. „myslela jsem, že to zvládnu.“

„Protože se živíš krví? Ne, miláčku, tohle je děsivé i na mě. A to jsem pár lidí zabil, “ řekl, objal mě kolem ramen a vedl do pokoje.

„Co chceš dělat, Mibel?“ zeptal se mě táta a posadil si mě na klín. Přitulila jsem se k němu.

„Jak to myslíš, tati?“

„No, ty a Caine,“ nedořekl.

Došlo mi to. Oni si myslí, že ho nechám. Tak to teda ne. Za nic na světě. I kdyby se všichni od něj odvrátili, já ne.

„Nic se nezmění. Jen mi je líto toho, že si svou vinu ponese dál.“

„Mibel, nehraj si na hrdinku,“ napomenul mě táta.

„Hele, vlčáku, jak by asi bylo Samovi, kdyby se na něj Emily po tom, co ji zranil, vykašlala, co? Uvědom si, že Caine se tenkrát proměnil poprvé, neovládal se. A jestli někde poblíž byla šelma, převládly u něj lovecké instinkty a bohužel to odnesla jeho máma. Já vím, je to strašný, ale já se ho kvůli tomu nevzdám. Ostatně sám jsi ho chválil, jak silný má sebeovládání, ne? Trénovals‘ ho, víš jakej je.“

„Páni, kde je uťápnutá Mibel a co je zač tahle amazonka? Ona klidně řekla tátovi, vlčáku! Teda ta pěkně zvlčila. Nebo spíš zpumovatěla,“ prolomil napjatou situaci Emmett. Byla jsem mu za to vděčná.

V noci jsem se dlouho převalovala a přemýšlela. A pak mi něco došlo. Edward mi řekl, že pár lidí zabil! Kruci, jak to? Nikdy přece o tom nemluvil, tedy aspoň přede mnou. Myslela jsem, že od začátku byl vegetariánem. A taky jsem si myslela, že znám celou rodinnou historii. Jo, zabíjel upíry, ale to se nepočítá… tak jak to vlastně je?

Přišel za mnou. Neslyšně se otevřely dveře, v nich se objevila jeho silueta. Došel k mý posteli a pak si beze slova sedl na zem.

„Já vím, že nespíš. Nikdy jsem o tom před tebou nemluvil, i když to žádné tajemství není. Isabelko, ty si mě strašně idealizuješ, nejsem tak dokonalý jak si myslíš. I já jsem měl své temné období. Odešel jsem od rodiny a žil jako pravý upír. Pil jsem lidskou krev.“

Vytřeštila jsem oči.

„Co na to Bella?“

Usmál se. „Tehdy jsem ji ještě neznal, nebyla na světě, ostatně se ještě nenarodili ani její rodiče. Víš, byla to moje malá vzpoura proti Carlisleově vlivu. Díky svému daru jsem si vybíral jen vrahy a násilníky, ale to nic nemění na faktu, že jsem zabíjel. Naštěstí jsem se vzpamatoval a vrátil se k životu, který žiju teď. Belle jsem to řekl hned v počátcích našeho vztahu. Neodsuzovala mě, a proto jsem rád, že stojíš tak pevně při Caineovi. Ale stejně se o tebe bojím, víš.“

Pohladil mě po tváři.

„Koukej spát, zítra nás Alice všechny zapřáhne, vždyť ji znáš.“

Bylo čtyřiadvacátýho prosince a my všichni, pod taktovkou tety Alice, lítali jako hadry na holi. Upíři se maj‘, neunaví se, ale já večer sotva pletla nohama. Kluci jen přitáhli stromek a pak zmizli, ale my ostatní to odnesli. Pokusila jsem se zašít k mámě, Eli a Esmé do kuchyně, protože tam bylo nejklidněji, ale Alice mě vyhmátla a dala mi na starost nekonečný rozplítání vánočních řetězů a žároviček. Sotva jsem to dodělala, musela jsem strojit třímetrovej strom a lítat po štaflích nahoru a dolů. Po večeři jsem se jen osprchovala a padla do postele jak podťatá. Ale jednu výhodu to mělo. Usnula jsem, ještě jsem měla jednu nohu na zemi. A nic se mi nezdálo.

Ráno jsem se probudila, jednak vyspala a jednak vyděšená. Na postel mi totiž hupli dva puberťáci, jeden mě bafnul do náruče a druhej před námi otevíral dveře.

Mí roztomilí synovečkové.

Ten pitomec Charlie mě složil ke stromečku, rozcuchanou, rozespalou, v pyžamu.

„Tak už můžem?“ udělal psí oči na Carlislea.

„Charlie, já říkal, až se Mibel probudí,“ vyčítavě pronesl Carlisle, ale cukaly mu koutky.

„No a spí snad?“ zatvářila se nechápavě ta Skopová hlava.

„Zabiju,“ zavrčela jsem do všeobecnýho smíchu. Zablesklo se a ještě jednou.

„Tohle ukážu tvý pumě, ať ví, jak jeho holka vypadá po ránu,“ šklebil se Em a v ruce držel foťák.

„Klidně můžeš, neukážeš mu nic, co by už neviděl,“ vyplázla jsem na něj jazyk. „A když už jsem tak blízko dárkům, rozdávám já,“ řekla jsem nekompromisně a popadla ten nejbližší.

Až na tohle ranní přepadení mý maličkosti to byl prima den. Když jsme si rozbalili všechny dárky, a uáchaní uklidili papíry, stuhy a krabice, zabralo nám celý dopoledne testování toho, co jsme dostali. A po obědě a cullenovském lovu jsme si užili nádhernou koulovačku a stavění sněhuláků. Blbli jsme jak děti. Eli nostalgicky vzpomínala na to, jak se poprvé proměnila ve vlka, protože to shodou okolností bylo taky na Vánoce.

Já se pak vypařila, abych zavolala Caineovi, ale nabral mi telefon. Asi taky s tátou slavil. Hodila jsem to za hlavu a šla šmírovat ostatní. Ten foťák, kterým mě Emmett vyblejsknul, byl totiž můj. Dostala jsem ho od něj a Rose. Však si to taky Emm od svý ženy slízl, že ho rozbalil a fotil před tím, než mi ho dali.  No a já ho teď používala na záškodnickou činnost. Nikdy nevíte, k čemu a kdy se vám bude hodit fotka, na který dva dospělý chlapi dělají ve sněhu kotrmelce, že Charlie a Billy?

Právě jsme se sešli v obýváku, převlečení do suchýho, a Emm s Jazzem se uvelebili u televize, když Alice nahodila svůj nepřítomný pohled. Vize. A podle toho, jak vážně se zatvářil Edward, tak nic příjemnýho.

„Mibel, sbal si věci, musíme se vrátit domů. Carlisle, asi tě budeme potřebovat a Jazze taky.“

Zamrazilo mě.

„Co se stalo? Co viděla Alice?“ rozklepala jsem se.

„Že jedeme do Carlisle. Týká se to tvého Cainea, bude potřebovat naši pomoc. Bohužel díky jeho podstatě ho nevidí, ale asi se mu něco přihodilo.“

„Ježíšíkriste, co?“

Jako odpověď na mou otázku se najednou hlasitěji rozezněla televize. Emmett přidal zvuk. Chtěla jsem ho okřiknout, ale…

… zohavené tělo rangera Alana Simonse bylo nalezeno poblíž místa, kde před rokem přišla o život osmatřicetiletá Jennifer Jacksonová. I nyní se pravděpodobně jedná o napadení zvířetem. Ještě připomínám, že jako zázrakem přežil útok její sedmnáctiletý syn Caine Wood Cougar, který tehdy prodělal nervové zhroucení, díky kterému nebyl schopen útok šelmy popsat…

„Další mrtvej? Ale co s tím má, děl… Panebože,“ vydechla jsem, když mi to došlo.

A právě v tu chvíli se ozval můj mobil. Volal mi Caine. Zvedla jsem to, ale místo mýho miláčka jsem uslyšela hlas jeho táty.

„Mibel, jsi to ty? Mibel, prosím tě, jestli můžeš, dej mi tvého tatínka, nebo Edwarda, je to strašně nutné!“

Váhavě jsem předala telefon Edwardovi a ten se ohlásil. Moc nemluvil, jen poslouchal.  Nakonec jen řekl: „Do půlnoci jsme tam.“

„Edwarde???“ zmohla jsem se jen na sípot. Krk jsem měla stažený úzkostí.

„Mibel, je mi líto, ale Caine se zhroutil, jeho otec mi po telefonu nechtěl nic říct, ale prý to souvisí s tím incidentem v lese. Naprosto ho nezvládá. Záchranku s pochopitelných důvodů nechce volat, tak žádá o pomoc nás.“

„Tak na co čekáš, jedem!“ našla jsem svůj ztracený hlas.

Brala jsem schody do patra po dvou, do tašky naházela pár věcí a za okamžik stála dole. Naši se zatím domluvili, že hned teď pojedu já, táta s mámou, Edward s Bellou, Carlisle, Jazz a Alice. Ostatní dají dům do pořádku a vyrazí za námi zítra ráno, až budou vědět, co se stalo.

Zpátky řídil Edward a já seděla na zadním sedadle s Bellou. Byla jsem vyklepaná jak partyzánka a šíleně se bála.

„Neboj, všechno bude v pořádku, uvidíš,“ utěšoval mě Edward. „ Pro jistotu sebou máme Jazze, ten Cainea uklidní a Carlisle si už poradí.“

„Hm, a když neporadí, tak ho táta zakousne, co?“ řekla jsem cynicky.

„Mibel, neblbni. Za chvíli jsme doma a pak se uvidí, “ řekla Bella a objímala mě kolem ramen. Na pásy jsme kašlaly. Co by se nám taky mohlo stát, že.

Jestli nám cesta tam trvala pět hodin, zpátky jsme ji urazili za tři. Táta ani Edward nesundali nohu z plynu a obě auta jela rychlostí sto mil za hodinu.

Do Carlisle jsme přijeli, když se z rádia časové znamení ohlašovalo jedenáct v noci. Přiřítili jsme se bydlišti Cainea a já vystřelila do druhého patra ke dveřím jejich bytu. Ani jsem nestačila zazvonit a dveře se rozlítly. Pan Jackson ne sevřel v náruči.

„To je dobře, že jsem tady.“

„Kde je, Stephe?“ zeptal se Edward.

„U sebe, nevím, co si s ním mám počít. Mibel, nechoď k němu radši,“ prosil mě, ale já neposlouchala.

Otevřela jsem dveře.

V pokoji byla tma. Rozsvítila jsem a strnula. V nejzazším rohu seděl na zemi Caine, na sobě jen boxerky a hlavu měl položenou na kolenou.

„Caine, miláčku,“ řekla jsem tiše a postoupila blíž.

Zvedl hlavu a já potlačila výkřik. Z obličeje umazaného od krve na mě zíraly mrtvé oči. Díval se na mě a jako by mě neviděl. Udělala jsem další krok a on se natlačil víc do rohu. Hystericky se rozeřval.

„Nechoď ke mně, slyšíš? Nepřibližuj se! Už nikdy, rozumíš. Nechci, abys tady byla! Vypadni!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  Fanny (05.04.2011 12:54)

Co se stalo? Co se tam stalo pětadvacátýho? A co se tam do prčic děje teď!!!!!! a nikdo mi nevyvrátí, že "TOHLE a ani svou mámu NEMÁ na svědomí Caine." Chudák Mibel a to si prožila takový hezký den a teď tohle snad bude zase dobře.

9)  Hanetka (05.04.2011 12:52)

Ach jéj! Zase syndrom "jsem zrůda a nezasloužím si tě, nechci ti ublížit, s někým jiným ti bude líp"? Hele, a jsi si jistá, že CAine není Cullen nebo Masen?
Sfingo, těším se na příště, až Mibel té své bláznivé pumě pofouká bolístky a trochu nakope zadek!

7)  Ewik (05.04.2011 12:33)

6)  Michangela (05.04.2011 12:25)

Doufám, že pokračování bude brzo!!! To abych si neukousala nehty čekáním. Ale i přes drastický konec kapitoly oceňuji nádhernou čtivost.

4)  MisaBells (05.04.2011 10:52)

Ehm... Aha. Tak tohle mě absolutně neuklidnilo! Naopak! Jestli se mi to nepovede, tak to bude tím, že jsem přemýšlela, co je s Cainem! Konečně mám odůvdonění Ne, teď vážně, žádná hysterie.
Ivuško, zamotala jsi to dokonale a neuvěřitelně moc se těším, jak budeš tyhle "žárovičky a řetězy" rozmotávat ty! Hip, hip hurá! A taky: Viva la ty!!!

2)  Bosorka (05.04.2011 10:20)

Chudák číča! Snad se brzo dozvíme, co se stalo

1)  eMuska (05.04.2011 10:17)

Nazvime to trebárs ako... problém.
Máme problém!
Takže miesto happy endového rozuzlenia sme sa dočkali sad endoveho výstupu... Viem, prečo ju k sebe nepustil... Ale ona nie je človek. Ja by som to využila hneď ako prvý argument, aby som sa k nemu dostala. Som zvedavá, čo nám tu ešte vymyslíš!

«   1 2