Sekce

Galerie

/gallery/Tygr naděje.jpg

Miley umírá a Natasha pomáhá. Předposlední kapitolka, která je spíše útržková. Vypráví, jak Mileyin život pokračoval.

Otevřela jsem oči a všude bylo mnoho světla. Rozhlédla jsem se po nemocničním pokoji a zvedla se. Vše mě bolelo a v hlavě jsem měla střepy. Na malém křesílku v rohu pokoje seděl muž s bronzovými vlasy. Vypadalo to, že spí, jenže když jsem chtěla dát nohy dolů, abych se došla napít, probral se. Otevřel topasové oči a smutně se na mě usmál. Odněkud jsem ten úsměv i tu tvář znala, jenže já nevěděla odkud.

„Měla bys ležet,“ řekl starostlivě a došel k mé posteli.

„Kdo jste?“ zašeptala jsem a on se na chvilku zarazil. „Odněkud vás znám.“

„Já jsem… Edward Cullen.“ To jméno, vše se mi vybavilo. Tygr, upíři, únos, Jeremy, liška a Jane s Gabrielem. Byla jsem upír, ale teď nejsem.

„Tati?“ špitla jsem tiše a on se smutně usmál.

„Kde je moje holčička?“ ozvalo se zvenku hystericky. Byla to Isabella, moje matka. Dveře se otevřely a v nich stála upírka s hnědými vlasy. Její oči byli fialové a starostlivě mě pozorovaly.

„Mami,“ řekla jsem překvapeně. Rychle došla k mé posteli a objala mě.

„Moc mě mrzí, že jsem odešla. Nikdy jsem tě nechtěla opustit, nadevšechno tě miluji.“ Podívala jsem se přes mamčino rameno na Edwarda. Hleděl překvapeně na mamku a zároveň moc zamilovaně.

„Nevadí, je tu i táta,“ upozornila jsem na Edwarda a mamka se zarazila.

„Jak víš, že je to tvůj otec? A jak jsi mě poznala?“ zeptala se překvapeně a podívala se na Edwarda.

„Někdy vám to povím,“ špitla jsem. Najednou přišel doktor a tu kouzelnou chvilku definitivně zdemoloval…

„Miley Markus, och ano. Mám pro vás zlé zprávy,“ oznámil doktor s šedými vlasy. Jeho tvář byla plná smutku a obavy. Edward už to věděl. „Slečna Markusová má nádor, bohužel se neléčil včas.“

 

Táta beze slova odešel a matka se se mnou rozloučila. Odešla. Dostala jsem nějaké léky a poslali mě domů se slovy, že mám odpočívat a brát léky. Byla jsem zdrcená, že se mnou není máma ani táta. Spíše bych u sebe chtěla moudrou Jane nebo Jaspera. Jenže všichni byli pryč, všichni mě opustili a zůstali mi jen nevlastní rodiče.

 

Plakala jsem znovu a v zrcadle hleděla na povadlou tvář, která už se nikdy nebude smát. Sesunula jsem se k zemi a vzpomínala na ten sen nebo špatnou vzpomínku. Chtěla jsem být zpět u mámy, chtěla jsem ji objímat a říkat jí jak moc jí mám ráda. Nebo si zkoušet svůj dar společně s Jasperem. Chtěla jsem být zpět v tom životě upírky a ne jako lidská troska, která pomalu umírá.

„Miley? Zlato, jsi v pořádku?“ zeptala se mě zmateně Natasha. Jen jsem zvedla uslzené oči od podlahy a podívala se na ní. Viděla jsem mírně rozmazaně. Přišla ke mně a tiše mě objala. „Chceš být zase zdravá? Jenže tě to bude něco stát.“

Zvedla jsem oči a tázavě se na ní podívala. „Co tím myslíš?“

„Víš, co jsou tví pravý rodiče? Jeremy na tebe čeká na louce u řeky,“ zašeptala a já ztuhla. Nabízí mi stát se upírem a nezemřít? Bleskově jsem se zvedla.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a objala jí. Usmála se a já se se svou bundou rozeběhla do lesa.

 

Byl tam a jemně se usmíval. Krátké vlasy měl perfektně nagelované a jeho oči přímo zářily karmínovou barvou. Uplé, černé triko ho dělalo neodolatelným, protože mu dokonale rýsovalo svaly. Skousla jsem si dolní ret a on se pousmál. Během chvilky byl přede mnou. Odhrnula jsem si vlasy z krku a tím mu dala najevo, že jsem mu poddajná.

„Na lepší život, krasotinko,“ zašeptal a potom jsem cítila bolest, jak jeho zuby pronikly tenkou kůží přímo k tepně.

 

Proměna byla bolestná a jakmile skončila, moje myšlenky se točily jen kolem krve. Nic jiného jsem nechtěla jen krev! Ta sladká, rudá tekutina se mnou dělala divy. Během prvního dne jsem vypila veškeré Jeremyho zásoby krve. Nebrzdil mě, ale druhý den to se mnou nevydržel. Dal mě dobrovolně Cullenům… Ti se mnou také měli dost práce.

 

Edward bohužel zůstal s Tanyou. Nevadilo mi to, jen mi bylo líto mámy, která se stejně neukázala. Přišla až když se připravovalo na svatbu Jane a Gabriela. Já jsem si vybudovala vztah hlavně s Jane a s Emmettem a Rose, která ve mně stále viděla tu nemocnou holku s rakovinou a tak kdykoliv jsem se při lovu zastavila, byla hned u mě se starostmi. Za to Emmett mi dával zabrat, každý den si se mnou dal páku.

 

Když přišla, ani se na mě nepodívala, vypadala jsem, že jsem jí lhostejná. Přišlo mi, jakoby mi někdo srdcem prohnal tisíce kulek.

„Ahoj,“ řekla a hned se objala s Alice. Poté se objala se všemi ostatními a mě viditelně vynechala. Otočila jsem se na podpatku svých nových střevíců a chtěla jsem odejít do svého pokoje.

„Mladá dámo, máš co vysvětlovat,“ ozvalo se za mými zády. Máma?! Ano, byl to hlas osoby, kterou jsem už odmalička toužila jen koutkem oka spatřit. Osoba, která mě téměř opustila bez jediného znamení, teď stála uprostřed místnosti. Stačilo se jen otočit a vysvětlit jí vše. Možná že potom dostanu tolik vytoužené objetí.

„Já? To ty mi musíš vysvětlit, kde jsi byla! A potom mi ještě vysvětlit, proč jsi vůbec utekla! A potom… a potom… starší dámo, si to pěkně odskáčeš!“ Pitomec! Jsem úplný pitomec! Otočila jsem se, ale moje já vzdorovalo prosbám a touhám.

„Byla jsem ve Volteře, pokud víš, co je zač. A utekla jsem kvůli tvému otci,“ řekla popravdě a hodila naštvaným pohledem k tátovi. Ten si přitiskl Tanyu blíže k sobě, jakoby jí ukazoval, že ona u něj definitivně skončila.

„Pitomec, pitomec jsem,“ zaskučela jsem a praštila se několikrát do hlavy.

„Nemlať se, budeš hloupá,“ řekla mamka a chytila mě za ruku, kterou jsem se mlátila. „Jsem na tebe hrdá, že jsi se postarala o svého otce. Ale nejsem hrdá, že jsi upírkou.“

„Nejsi hrdá? Umřela bych, jenže vy dva jste zase zmizeli! Natasha o mě alespoň měla starost!“ vyjela jsem na ní a ona se zamračila.

„Nebyla to neléčitelná rakovina, měla jsi jen brát léky!“ oznámila mi s klidem a otočila se ke mně zády.

„Aha, to nevadí. Stejně jste mě zase opustili,“ zamumlala jsem tiše a začala sledovat spáry v plovoucí podlaze. Najednou mě někdo až příliš horlivě objal. Mamka mě téměř křečovitě svírala v náruči.

„Mám tě ráda,“ zašeptala a já se jen usmála.

 

 

Další dny probíhaly ve zvláštním duchu. Připravovalo se na svatbu a už tu byli i gardisté. Penny šla na pohřeb nějaké své kamarádky, takže přijela až v den svatby. To nás taky dost mátlo. Penny na sobě měla krátké černé šaty a černé kozačky ode mě. Její normálně blond vlasy teď zdobily černé pramínky a tvář měla povadlou. Nevypadala jako poloupír… spíše jako upír! Vyděsilo mě to.

„Ahoj, Penny,“ řekla jsem zmateně a usmála se. Prohlédla si mě od hlavy k patě. Nevím, jestli se jí nelíbili rudé šaty s černými střevíci na podpatku nebo moje vlasy, které byli vyčesané do složitého drdolu.

„Mi…Mil…Miley?“ vykoktala ze sebe a já se zářivě usmála. Najednou mě drtila ve své náruči a já se divila, jak tahle malá má pevný stisk. To já jsem tu upír, ne?

„Myslela jsem, že jsi umřela na rakovinu. Že tě už nikdy neuvidím,“ prozradila mi šeptem a já si všimla Carmen, která mířila přímo k nám.

„Ahoj, dívky. Ty musíš být Miley?“ zeptala se zvědavě Carmen a já se podívala na Penny. Stále mě drtila ve svém objetí.

„Ehm, Penny,“ odkašlala jsem si a ona mě pustila.

„Promiň,“ řekla omluvně a narovnala si černé šaty. Pousmála jsem se a podívala se do okna, kde se upravovala Jane. Byla tam i s Alice a já se chtěla Jane na něco zeptat ohledně mého snu.

„Omluvte mě,“ špitla jsem a přirozenou rychlostí ke dveřím pokoje Jane. Zaklepala jsem na křídově bílé dveře se zlatou klikou.

„Kdo je?“ ozvalo se za dveřmi od Alice.

„To jsem já, Miley,“ řekla jsem šeptem. Alice mě rychle vtáhla dovnitř a zase zavřela. Podívala jsem se na Jane a musela jsem pootevřít ústa. Byla dokonalá. Dlouhé bílé šaty s korzetem a rudými růžemi na sukni. Vlasy měla sčesané do složitého drdolu a v nich velkou růži za uchem. Její postava najednou byla vyšší a nevypadala jako ta malá holka. Vypadala jako dospělá žena.

„Páni,“ vyšlo mi z úst a ona se usmála. Mírně se zatočila a já uviděla i zadní část šatů. Dlouhá vlečka se závojem bílé barvy na sobě měla drobné lístky růží.

„Díky,“ usmála se a Alice mi ukazováčkem zavřela pusu.

„Mohla bych si s tebou o něčem promluvit o samotě?“ zeptala jsem se jí a ona přikývla.

„Alice, mohla bys…?“ zeptala se Jane a ani to nedokončila, Alice už byla pryč. „Děje se něco?“

Vypadala vystrašeně a já se bála, že jí tím tu svatbu zkazím, ale někomu jsem to prostě říct musela.

„Jde o to, že já měla nehodu. Jenže krátce potom jsem se dostala do snu, kdy jsem to dítě viděla mrtvé. Já… můj život pokračoval a já se stala upírkou díky Jeremymu. Potom se stalo spousta věcí a byla tu i tahle svatba. Dostala jsem se do tvého těla a vnímala tvé pocity před svatbou, potom jsem se dostala do svého táty a do těch všech různých pocitů. Bylo to zvláštní a já se tě chci zeptat, jestli nevíš, co to bylo. Protože já tam viděla, jak Natasha umírá a já se o ní moc bojím. Prosím, řekni mi, že to byla jen moje představivost. A umřela tam Heidi, bojím se, že jí Jeremy zabije ve skutečnosti,“ vysypala jsem ze sebe a ona na mě zůstala hledět. Najednou popadla telefon a někomu zavolala. Zřejmě Heidi a ta jí to nebrala.

„Miley, řekni mi, kde Heidi zemřela,“ řekla mi a popadla mě za ramena.

 

Popsala jsem jí místo a ona tam vyslala gardisti. Svatba se zrušila, protože gardisti přivedli vyklepanou Heidi. Jeremyho zabili a toho chudáka, kterého měl s sebou taky. Neřekli mi, kdo to byl a já se musela ujistit, že to nebyl Ray. Popadla jsem starý telefon a zavolala tátovi… Rayovi.

„Haló, Miley? Prosím, promluv na mě! Kde jsi a jsi v pořádku?“ vysypal na mě spousta otázek a mě jeho hlas mučil. Tolik bolesti jsem v jeho hlase nikdy neslyšela. „Miley, neměla jsi prášky. Pokus se alespoň promluvit. Neodpustím si, když tě ztratím jako tvojí mámu. Miley!“

Všichni z rodiny a vládci to museli slyšet, protože se na mě otočili se zvědavým pohledem.

„Miley! Prosím,“ zašeptal Ray a tiše vzlykl. Nikdy neplakal. Nikdy jsem ho neviděla plakat.

„Mám tě ráda,“ špitla jsem a mobil rozdrtila v ruce. Proč jsem mu to udělala?! Musí trpět.

„Je mi to líto,“ řekla moje mamka a vzala mě za ramena. Setřásla jsem je ze sebe a zamračila se.

„Kdyby si s námi zůstala, nic by se nestalo!“ odpověděla jsem zlostně a odešla do svého pokoje, kde jsem se sesunula k zemi v nehynoucím pláči.

____________________________________________________

Mírně smutná kapitolka. Další bude šťastnější.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek