Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/The%20sin%20of%20love.jpg

Uvědomění si - co přesně, že se to stalo minulou noc? Hups.

A je tu ještě jeden problém - někdo někam odjede... Nebo snad ne?

A jak celý příběh našich dvou hrdinů „vyvrcholí“?

Příjemné čtení,

*A.99*

Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.

Pomalu jsem se probouzela, když sluneční paprsky dopadly na moji tvář. Opatrně jsem otevřela oči a zase zavřela, když mě světlo v pokoji skoro oslepilo. Líně jsem se protáhla a poslepu začala šátrat po posteli, abych alespoň našla mobil kvůli času. Nahmatala jsem ale něco jiného.

Zasypával můj krk polibky, než se přesunul zpět k mým rtům. Krátce se o ně otřel těmi svými a pak se ode mě oddálil, aby se mi podíval do očí.

Jonathane. Ach.

,Vážně to chceš?‘ četla jsem v jeho očích. Nekývla jsem, jen jsem si ho k sobě přitáhla a znovu jej políbila. Nebylo to jako předtím – vášnivé a rychlé. Tentokrát mě líbal s něhou, tak láskyplnou a trpělivou, až se moje tělo rozpouštělo.

Můj bože.

Cítila jsem jeho ruce ve svých vlasech a ty mé v těch jeho. Čas běžel pomalu jako vánek, a přesto jsem měla pocit, že se líbáme už hodiny. Stiskla jsem jeho ret svými zuby a vychutnávala si jeho syčivé vydechnutí. Užívala jsem si, kdykoli mi přejel prsty po pažích nebo po zátylku a líbala ho o to náruživěji.

Tohle se… vážně stalo?

A pak, zničehonic, jsme se octli u něj v pokoji. Jonathan zabouchl dveře a opřel mě o ně. Já se nenechala a zatlačila jej na postel.

„Nějaká nedočkavá, nemyslíš?“ zamručel mi do ucha a vysadil si mě na klín. V odpověď jsem se mu zavrtěla na bouli v jeho kalhotách a potichu se zasmála, když pomalu vydechl přímo mně do ucha.

„Co bych pro tebe neudělala.“ Sundala jsem si tričko bez jeho přičinění a odhodila jej někam za mě. Nevnímala jsem, kde skončilo. V tuhle chvíli jsme tu byli jen já a on, my dva a zákaz, který pomalu, krok po kroku porušujeme.

Otevřela jsem oči, dřív než se ze všech vzpomínek dočista zblázním. A nejenom z nich. Taky z té pravdy, celé a mučivé pravdy. Totiž ta na mě sice zprvu dolehla tak lehce, to ano. Jenže pak, než jsem se nadála, dosedla na mě rychle a mučivě. Obalila mě a dusila výčitkami.

Chvíli trvalo, než se mi zklidnil dech a zpomalil buchot srdce. A ještě nějakou další dobu mi zabralo, abych si uvědomila, že bych měla odsud zmizet, ať už je, kolik hodin chce. I tak mi to ale nedalo a já se natáhla pro mobil, tentokrát už na správnou stranu postele.

Tři čtvrtě na dvanáct… Hm, to ještě ujde. Takhle vstávám normálně, když je víkend. I přesto mi ale mozek hlásí, že je to problém. Ale já prostě nechápu proč…

A kruci. Naši.

„Nesmějí mě tu najít, nesmějí mě tu najít…“ mumlala jsem si pro sebe, když jsem se urychleně hrabala z postele. Neuvědomila jsem si však, že je můj bratr už vzhůru, dokud mi stejně potichu neodpověděl.

„Koho kde nesmějí najít?“ zazíval a protáhl se.

„Vím, že je těžký hned po probuzení myslet, ale zkusit bys to mohl. Mě v tvý posteli, trubko,“ vyplázla jsem na něj jazyk a trhaně se oblékala do prvních věcí, které mi přišly pod ruku.

„Jeden by řekl, že mě po včerejšku oslovíš alespoň miláčku,“ zašeptal nevýrazně a přetočil se na bok, přičemž se mu odhrnula peřina a já měla tu čest vidět jeho nahé pozadí. Dalo mi hodně úsilí odvrátit oči a prostě vstát, abych se mohla jít umýt.

Naposledy jsem se na něj podívala a pak jsem potichu vyklouzla z jeho pokoje na chodbu, abych vzápětí zmizela v koupelně.

Jakmile se tak stalo, podívala jsem se do zrcadla nad umyvadlem. No výborně. Oči rozespalé, řasenka na obou tvářích, místo vlasů vrabčí hnízdo. S tím musím hodně rychle něco udělat, protože naši umí být dochvilní. A to dost.

Využila jsem svojí nadlidské rychlosti a síly, abych si rozčesala vlasy, aniž bych si je všechny vytrhala, a následně stáhla do obyčejného drdolu. Tak, tohle máme za sebou. Teď ještě ty oči…

***

Když jsem se vrátila do jeho pokoje pro mobil, tak mi můj zrak padl na mého bratra – a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

Stál totiž nahý v rohu pokoje a zmateně se rozhlížel po pokoji, jako by něco hledal. Až pak si všiml, že tam ještě jsem a nejprve se začervenal – jako bych ho neviděla nahého už tolikrát –, ale pak se zatvářil takovým samolibým výrazem.

„Renesmee, mohla bys mi laskavě vrátit moje kraťasy?“ řekl a pousmál se. Aha. Už chápu, co hledal. Podívala jsem se na sebe a zrudla taky. Hm, asi bych si mohla dávat bacha na to, jak se oblékám, když spěchám. Doopravdy jsem na sobě měla jeho bílé plátěné kraťasy.

Sundala jsem si je a podala mu je, přičemž se naše ruce dotkly a já se zachvěla. Musím říct, že si začínám užívat každý jeho dotek od té doby, co spolu jsme i přesto, že bychom neměli.

Rozhlédla jsem se po pokoji a okamžitě našla svoji sukni pohozenou na zemi u postele. Oblékla jsem si ji a pak vyjekla, když mě objal kolem pasu a políbil mě na rameno.

„Musím říct, že ti to v mých kraťasech slušelo víc,“ řekl Jonathan protáhle. Já se na něj otočila, abych ho jemně políbila na rty a řekla s úsměvem:

„Tobě zase bez nich.“

Pak jsem beze slova zmizla do svého pokoje a nechala svého překvapeného bratra za sebou. V mojí ložnici jsem ale nepobyla moc dlouho. Zarazila jsem se už ve dveřích, když jsem zaslechla smích a kroky asi tak sto metrů od domu.

„Renesmee, Jonathane, jsme doma!“ ozvalo se vzápětí. Obrátila jsem oči v sloup a otočila se na patě, abych se vydala dolů. Sice je pravda, že jsem ještě před chvílí nevnímala nic kromě sebe a svého bratra, ale to si vážně mysleli, že jsme je neslyšeli?

Sešla jsem ze schodů, a jakmile jsem spatřila své rodiče, pochopila jsem, že se podařilo, a to nejen z toho, že se vrátili až dnes. Oba byli šťastní a usmívali se, připomínali mi mě s Jonathanem.

„Tak, jak jste si užili večeři?“ řekla jsem a šla si do kuchyně pro vodu.

„Kdyby jenom večeři,“ zachichotala se mamka a taťka ji vzápětí napodobil. Že bychom si přes noc vyměnili role? Vážně? Povytáhla jsem obočí a čekala.

„Jo, bylo to skvělý. Musím říct, že tvůj otec to připravil dokonale. A co vy? Co jste dělali?“ řekla a dál se usmívala. I přesto jsem ale v jejích očích zahlédla náznaky něčeho nedůvěřivého. Jako kdyby mu přeci jen ještě tak úplně neodpustila. A jako kdyby něco skrývala.

Zavrtěla jsem hlavou, že si to jen namlouvám a nadechla se k odpovědi.

„No, koukali jsme na filmy, povídali si… Však víš. Normální večer,“ pokrčila jsem rameny a vrátila se za nimi do obýváku, kde už byl i Jonathan. A táta ho samozřejmě zpovídal.

„Je to pravda, Jonathane? Vážně nebylo nic jiného?“ zeptal se a to navíc se zvláštním důrazem na slově ‚nic‘. Fuuu, proč mám takový pocit, že něco tuší?

„Co? Hm, ne, nic jiného nebylo, tati. Co si to o nás myslíš?“ odpověděl a mrkl na mě. Následně si táta něco zamumlal pod vousy, ale pak už mlčel. Což bylo jedině dobře. Opřela jsem se o pohovku a dívala se na vypnutou televizi – jako včera Jonathan – a už chápala, jak se přitom dobře rozjímá.

„Hele, Ness, já už asi půjdu. Mamka mě chce doma, takže…“ prohlásil vzápětí Jonathan přímo mně za zády, takže jsem leknutím nadskočila. Obrátila jsem se na něj a spatřila v jeho tváři jakýsi stín pochybnosti a smutku. Nadzvedla jsem obočí, ale on jen zavrtěl hlavou – tady ne.

„A můžu tě aspoň doprovodit?“ zeptala jsem se a podle výrazu mého bratra jsem usoudila správně, že mi chce něco říct – něco, co rozhodně není pro uši mých a částečně jeho rodičů, a taky že to není nejradostnější zpráva.

Podívala jsem se na mamku a tátu, ale ti dva naši verbální a non-verbální konverzaci naprosto ignorovali, takže jsem prostě šla ven a bylo mi jedno, co si o tom pomyslí. Můžou sice tušit, že s Jonathanem rozhodně nejdeme trhat jahody, ale důkaz nemají.

***

Nakonec jsme se ještě stavili na naší louce, o které neví nikdo kromě mých rodičů. Samozřejmě zrovna oni nám ji pomohli najít. Stejně už sem tolik nechodí…

„Ty, Ness, nevíš, kolik je?“ Sáhla jsem si do kapsy pro mobil a zamžourala proti sluníčku, které mi svítilo přímo do očí.

„Tři přesně. Proč? V kolik musí být chlapeček doma?“ vtipkovala jsem a víc jsem se k němu přitulila. Momentálně jsem ležela na jeho nahé hrudi – tričko se válelo někde poblíž – a šimrala ho po břiše. Měla jsem tu možnost slyšet, kdykoli jsem najela rukou na nějaké citlivé místo, protože vždy zatnul zuby a snažil se nehýbat.

„O to nejde,“ povzdechl si a já znovu uslyšela v jeho hlase to, co jsem spatřila u nás doma v jeho tváři. Smutek a bolest. Ale proč?

„Tak o co jde?“ zamumlala jsem. Pak jsem se nadzvedla na loktech, abych mu viděla do očí. Vtiskla jsem mu pusu na bradu a čekala.

„Jde o to, že moje matka… Minimálně podle toho, co mi před hodinou napsala, se chce stěhovat do Phoenixu – zpátky domů.“

Zajíkla jsem se a šokovaně otevřela pusu. Ne, ne, ne…

Moje první němá reakce byla – proč? Nechápala jsem, co se to děje a zřejmě se mi to i zračilo v obličeji, protože mi Jonathan hned vzápětí odpověděl.

„Kvůli tobě. Nám dvěma.“

Nemusel říkat víc.

„To myslíš vážně?“ šeptala jsem. Bylo vidět v jeho tváři, že mi nelže a že je z toho snad ještě zdrcenější než já. Posadil se se mnou v náruči tak, že jsem momentálně seděla jemu na klíně. Připadala jsem si tak bezbranná. Na tváři jsem dosud měla výraz čirého zděšení a k tomu mi ji brázdily cestičky slz.

„Nessie, Nessie, Nessie,“ mumlal a přitáhl si mě na jeho rty. Krátce mě políbil a pak mi začal slíbávat slzy, které ale tekly dál. Donekonečna. To, že ho ztratím úplně, že bude ode mě takovou dálku, mě zlomilo.

„Já tě nechci ztratit. Ne ještě víc,“ vzlykala jsem a opírala se čelem o jeho rameno. On mi zvedl prsty bradu a donutil mě, abych se na něj podívala.

„Ty mě neztratíš. Pořád budu v tvém srdci, víš?“ řekl a přitáhl si mě na svoji nahou hruď. Objímal mě jako ještě nikdy. Cítila jsem, jak mu buší srdce, které je poháněné láskou, tou mojí i tou jeho. Slyšela jsem, jak zrychleně dýchá, a když jsem se odtáhla, viděla jsem, že i on brečí. Zamrkala jsem, abych se zbavila vlastních slz a pak se mu znovu zadívala do očí. Drželi jsme se za ruce a na malý moment jsme znovu byli jen já a on, jako jeden. Ne tak, jako když jsou dvě nahá těla propojena v jedno.

Ne, já to myslela tak, že jsme věděli, kolik času nám zbývá, a tak jsme prostě koukali jeden na druhého a tu příliš krátkou dobu se snažili nemyslet na nic zlého. Byli jsme dva, co se milovat nesmí a i přesto tomu nedokázali zabránit. Té naší zakázané lásce.

Když jsme se dostatečně rozloučili, zlíbali a pobrečeli si, tak jsem šla Jonathana tentokrát už doopravdy doprovodit domů. Z louky to k němu nebylo daleko a já bych dala cokoli za to být s ním co nejdéle. Ačkoli pro mě žádná doba s Jonathanem není dost dlouhá.

I přesto, že to nebylo jasně vidět, jeho matce jsem tam překážela – takže jsem velmi rychle zase odešla. Bylo mi jasné, že poslední rozloučení, to opravdové, bylo mezi námi na louce. Krátce jsem mu zamávala se slzami v očích a pak šla, vědouc si toho, že kdybych udělala víc, nedopadlo by to dobře.

Šla jsem hodně, hodně pomalu – tuším, že když jsem dorazila domů, byly čtyři odpoledne. První letadlo jim odlétá za hodinu. Tolik času a já ho musela opustit už teď. Je to dobře nebo špatně?

Cestou jsem měla na tváři slzy, které ale začínal smývat počáteční déšť. Bylo mi jedno, že poprchává, bylo mi fuk všechno okolo mě. Teda až na křik, který jsem zaslechla už před chvílí. Ale až teprve teď jsem si povšimla, že to pochází od nás z domu. Zrychlila jsem a vběhla do obýváku.

„Takže já ti včera řeknu, vysvětlím, že mám syna, usmiřuju si tě a ty mi teď oznámíš tohle? Víš, Bello, tomuhle se říká zrada!“ křičel táta na mamku, která se před ním krčila na gauči a brečela. To chvilkové štěstí, které mezi nimi bylo předtím, zmizelo.

„Já to chtěla utajit, ale když jsem viděla Renesmee, jak je nešťastná…“ vzlykala, zatímco já byla čím dál více zmatenější. Přešla jsem k mamce, objala ji kolem zad a konejšila ji.

„Co se děje? Proč se zase hádáte?“

„Je to moje vina. Měla jsem to říct už včera.“ Zřejmě nebyla schopná se uklidnit, a tak jsem se zadívala na tátu.

„Vypadá to, že tvůj bratr vlastně není tvůj bratr,“ povzdechl si. Chvíli mi trvalo, než se mi dvě a dvě dalo dohromady. Vyletěla jsem na nohy a tvář se mi stáhla do napůl smutné a napůl naštvané grimasy. Zadívala jsem se na svého tátu – můžu ho ještě nazývat otcem? – a rozkřičela se na něj.

„To nemyslíš vážně?! Takže vy jste ho nechali odejít, jedinýho kluka, kterýho jsem kdy milovala…“ Zarazila jsem se, protože jsem dál nemohla přes vzlyky mluvit a znovu padla na gauč. Navíc táta za to nemohl. Nevěděl to stejně jako já.

Jestli jsem si před hodinou připadala na kusy kvůli tomu, že Jonathana možná už nikdy neuvidím, tak teď jsem byla na drobečky. Ne moje srdce, ani moje duše, ale celá já. Zničená pár slovy sem a pár slovy tam.

Pak jsem se ale na malý moment odsunula od té beznaděje a zamyslela se.

Jonathan. Musí o tom vědět. Odjeli už? Nebo tam ještě můžou být? Vyndala jsem si z kapsy telefon a okamžitě vytočila jeho číslo. Po pár vyzváněních se mi to přepnulo do hlasové schránky. Připadala sem si jako robot, který jen čeká na další příkazy.

„Tady Jonathan. Zřejmě mám právě vypnutý telefon anebo prostě neslyším zvonění. Zanechte mi, prosím, zprávu.“

Zoufala jsem si, ale i tak jsem mu stručně vysvětlila, co jsem se dozvěděla. Nikdy není pozdě, doufám. Ale ačkoli jsem mu to vysvětlila, nechtěla jsem tu jen tak sedět a čekat, až se mi ozve, jestli vůbec. Odložila jsem mobil na stolek a zadívala se na mamku. A pak na tátu.

„Mami, ty jsi to věděla celou tu dobu?“ zeptala jsem se jí napůl naštvaně a bezradně. Podívala se na mě.

„Je mi to tak líto, Renesmee. Já bych ti to časem řekla a i tvému… otci. Pak jsi šla Jonathana doprovodit a já využila šance – a vidíš, jak to dopadlo. Ale můžeš za ním ještě jít, ne?“ pousmála se přes vzlyky nadějně. Já se jenom znovu smutně zamračila.

„Právě že ne. Jonathan odlétá zpátky do Phoenixu,“ řekla jsem potichu a jen pozorovala tvář mé matky. Pochopila, že mi vlastně vzala šanci na to být s Jonathanem. A já to nebyla schopná to jen tak přejít.

„A v kolik jim odlétá letadlo?“ zeptala se mě, když překonala počáteční šok. Podívala jsem se na hodiny.

„Za třicet minut,“ hlesla jsem. Pak mi ale došlo, že má matka měla pravdu – ještě můžou být doma. Pak ta naděje pohasla, vlastně ji zničil můj zdravý rozum. Doma už nebudou. Jediné místo, kde by ještě Jonathan mohl být, je naše louka. Když jsem mu volala, tak jsem mu řekla, aby tam přišel. Pokud ještě bude ve Forks…

Nebylo třeba pomyslet na víc. Okamžitě jsem se zvedla a vyběhla ven do deště, aniž bych nějak reagovala na matčino volání. Bylo mi to jedno, důležité bylo, abych ho stihla, pokud tam bude.

To už bylo to jediné, na čem záleželo.

Celá promočená a zmrzlá na kost jsem běžela co nejvyšší rychlostí přímo až na louku – ale kromě toho, že přestalo pršet, mě tam čekalo zklamání.

Nebyl tu. Na tváři se mi objevily nové krůpěje slz. Nesnažila jsem se jich zbavit, prostě jsem je nechala volně plynout. Lehla jsem si do mokré trávy tak, že jsem skoro nebyla vidět. Dovolila jsem si trýznit svoje srdce ještě více tím, že jsem vzpomínala.

Poprvé, co jsem ho uviděla.

„Jonathan Collins, jméno mé.“

A vzápětí mě pozval na rande. Tak slibný začátek, vyznání lásky…

„Protože já tě taky miluju, Renesmee. A ať už se stane cokoli… Ať už bych ti udělal cokoli a ty bys odešla –“

„Já nikdy neodejdu, rozumíš?“

To on odešel…

A pak pár slov, která to celé rozbořila na prach. Ty týdny chození a líbání se.

„Protože je to tvůj bratr.“

Pak, když jsme se líbali i přes to, že jsme nesměli. Čistá, zakázaná láska, která ve mně probudila novou naději. Tak bolestivou, a přesto mnou potřebnou naději.

„Tak neutíkej, Nessie.“

A nakonec něco, co mi doslova vzalo vítr z plachet. Něco, co tu krátkou naději naprosto uhasilo.

„Podle toho, co mi před hodinou napsala, se chce stěhovat do Phoenixu – zpátky domů.“

A teď? Teď tu ležím jako troska bez duše a bez srdce a čekám na zázrak. V posledních několika týdnech začínám zjišťovat, jak moc jsem beznadějný případ. Proč se musím zamilovat do svého bratra, který ale vlastně můj bratr není, pak odjede, ale už je moc pozdě, aby se vrátil?

Nevěřila jsem tomu, že by nebylo. Už ve mně nebylo nic, co by pociťovalo naději.

Ach, Jonathane… Proč nám tohle osud dělá? Láska má přece překonat všechno, nebo snad ne? Nebylo to poprvé, co jsem za dnešní den osud proklínala. A zřejmě ani ne naposledy.

Dál jsem si v hlavě přehrávala vzpomínky na všechno. Na naše polibky, dnešní noc a ráno, na jeho tělo, hlas a vůni… Ani nevím, kdy přesně se tohle všechno přeměnilo v sen. Byli jsme v něm my dva, líbali jsme se a leželi jsme přesně na té louce, kde právě jsem.

Pak ale Jonathan zmizel a já zůstala sama ve tmě, která nastala, když se nebe zatáhlo. Spustil se prudký vítr, který mě trhal na kusy, doslova. Krátce nato jsem jen visela ve tmě, v prázdnu, z kterého se odevšad ozývalo moje jméno.

„Nessie, Nessie, Nessie! Probuď se!“

Proč mi ten někdo říká, abych se probudila?

„Nessie!“ Křik byl čím dál hlasitější, až jsem se doopravdy začínala probouzet. Pak jsem poznala, že to slyším nad sebou. A ten hlas… Je to možné, aby to byl on?

Otevřela jsem oči a šokovaně vydechla. Nade mnou se skláněl Jonathan, opravdický, který nezmizí. Doopravdy nezmizí?

„Co tady děláš?“ vykřikla jsem. Vzápětí jsem se posadila a vší silou ho objala. Byla jsem natolik šťastná a především překvapená, že jsem neodhadla sílu, kterou jsem do objetí vložila, a oba dva jsme spadli na zem.

Dovolila jsem si ukrást jeden polibek, abych samu sebe přesvědčila o tom, že je opravdu zpátky. Opřela jsem se o jeho hruď a znovu, poněkolikáté za tento den brečela – tentokrát ale radostí.

„No, těsně před odletem jsem si poslechl zprávu a matka mi dovolila tě najít, když jsem jí to vysvětlil. Ale že jí to trvalo. Myslím, že teď, když teda nejsme sourozenci, tě má o mnoho radši,“ pousmál se, „mimochodem, pochopil jsem správně, že můj otec není tvůj otec?“

Přikývla jsem a nemohla jsem uvěřit tomu, že po tolika nezmarech nám osud přeci jen dopřál kapku štěstí.

„Pochopil. Ale já myslela, že letíš domů…“ řekla jsem a podívala jsem se mimo jeho tvář. Bála jsem se, že mi doopravdy znovu odjede. Že tu je jen na skok a pak… zmizí.

On mě ale donutil, abych znovu zvedla pohled k jeho tváři a pak mě dlouze a něžně políbil. Podíval se mi do očí a řekl něco, co mě konečně přinutilo prostě uvěřit.

„Ale můj domov je přeci tam, kde jsi ty, Nessie.“


Máme tu konec a já vřele doufám, že neskončím poslední (v soutěži na vedlejším webu). :D

A budu taky doufat, že se líbilo. Vím, že to bylo dost urychlené, ale špatně jsem si to naplánovala - no, a pak jsem to musela narvat do poslední kapitoly. Potřebovala bych jich tak deset, abych byla upřímná, ale nevadí.

*A.99*

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

1)  emam (20.07.2014 21:24)

To byla tedy fofr jízda. Škoda, že si to po soutěži ještě nerozepsala. Nápad to je zajímavý, ale výsledek trochu víc než uspěchaný.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek