12.08.2013 [17:30], zuzka88, ze série Tenká hranice, komentováno 3×, zobrazeno 1984×

Bude rande?

6. kapitola

„Přistupujte po jednom,“ zopakovala jsem už asi po několikáté. „Copak to děláme poprvé?“ zamumlala jsem a poznamenala si číslo z náramku vězně, kterému Marge podávala žiletku.

Dostane se na každého, tak proč se mačkat? Možná z principu. Být rychlejší než spoluvězeň a lepší než spoluvězeň bylo heslo, kterým se tu řídil skoro každý. Proto taky docházelo k potyčkám a následným naprosto zbytečným trestům. Nemůžou si to tu prostě v klidu osedět a pak se vrátit domů? To by asi bylo moc jednoduché. A jak jsem za léta práce v San Quentinu zjistila, uvažování místních obyvatel většinou jednoduché není.

„Danny,“ okřikla jsem hocha, který na mě téměř spadl, kdybych včas nezareagovala. Marge okamžitě vystartovala a chystala se mě bránit před útokem.
„Froddere, zařaďte se a jestli se neuklidníte, můžete se rozloučit s vycházkami.“
„Dneska jsou jak děti ve školce,“ zašeptala jsem směrem ke kolegyni a přehlížela Dannyho vyčítavý pohled.
„Horší,“ sykla Marge a odevzdala žiletku.

Bez další řečí jsme rozdělily zbytek.

„Máte přesně patnáct minut,“ oznámila jsem jim čas určený na holení, pak nám žiletky zase odevzdají. Naším úkolem je ujistit se, že se nám vrátily všechny.

Podobné akce se prováděly jednou týdně. Bylo to poněkud nebezpečné, avšak nezbytné. Vložením žiletky do vězňovy ruky jsme mu vlastně dali zbraň, již mohl použít jak proti svým spoluvězňům, tak proti nám. Za tu dobu, co v Quentinu pracuju, se to na mém oddělení stalo jen jednou. O to přísnější pravidla platí. V případě, že by se nám třeba jen jedna žiletka nevrátila, převrátila by se místnost vzhůru nohama, dokud by se neobjevila. A pro vězně, který to udělal, by to mělo vážné následky.

„Dneska jedeme k tchýni a tchánovi,“ řekla mi Marge při čekání.
Zazubila jsem se. „Vidím, že se nemůžeš dočkat.“
„Jestli řekne ještě slovo o tom, že je Zack příliš hubený a můžu za to já, protože nevařím a to kvůli tomu, že mám práci, která se pro ženu prostě nehodí, a nejlíp bych udělala, kdybych dala výpověď a stala se ze mě puťka v domácnosti, asi už se neudržím a řeknu jí svoje.“
„Však ty to překousneš, jako vždycky, máš totiž obdivuhodnou sebekontrolu a to právě díky své práci.“
„Bohužel máš pravdu, ale přála bych si, abys ji neměla a já jí mohla říct co si o tom myslím.“
„Máš prostě dobré srdce a víš, že by to ublížilo rodině, proto to neuděláš,“ usmála jsem se na ni.
„Dobré srdce, to se mi líbí,“ usmála se spokojeně. „Zní to líp než blbá,“ mrkla na mě a mohly jsme se vrátit k práci.

#####

Rozhodla jsem se, že si udělám radost a dojdu si pro večeři do své oblíbené čínské restaurace Červený háj.

Byl to stylově zařízený podnik v naší čtvrti, měl dobrou pověst a nejlepší jarní závitky jaké jsem kdy jedla.

Pozdravila jsem Paulu, jejíž rodiče místo vybudovali a ona jim tu vypomáhala. Paula byla čistokrevná Číňanka narozená ve Spojených státech. Mluvila plynně bez přízvuku anglicky a stejně tak jsem ji zaslechla při debatě s rodiči v čínštině, což mi přišlo naprosto fascinující.

„Jako vždycky?“ zeptala se mě s úsměvem. Přikývla jsem. Měla jsem hloupý zvyk dávat si pouze to osvědčené. Jakmile mi něco zachutnalo, nikdo mě nedonutil objednat si něco jiného, snažili se, ale marně. V Červeném háji vyhrávaly na plné čáře jarní závitky a kachna na pomerančích, po které bych se utloukla. Neodolala jsem ani koláčkům štěstí. Možná to nebylo fér, ale ty jsem si brala vždycky dva, kdyby se mi náhodou první věštba nelíbila. Člověk si musí umět zařídit štěstí.

„Chvilku vydrž,“ řekla, něco nacvakala do jakéhosi počítače a pak odběhla odnést hotovou objednávku.

Sedla jsem si na jednu z barových židliček a podložila si hlavu rukou. Pozorovala jsem cvrkot a poslouchala tlumený rachot z kuchyně smísený a hovorem od stolků.

„Koláčky,“ zamávala na mě Paula pytlíčkem a položila ho přede mě. Koláčky jsem si vždycky otevírala tam. Přišlo mi to takové příhodnější a navíc to zkrátilo čekání.

Rozlomila jsem křehké těsto a drobky nechala spadnout na malý talířek. Vylovila jsem proužek papíru smotaný do ruličky a přečetla ho.

Nepřítel je blízko, ale přítel ještě blíž.

Docela dobré, i když ta první část není přesně to, co bych si představovala. Naštěstí nemám nepřátele, nebo o nich alespoň nevím.

Vyndala jsem tedy druhý koláček a uchopila ho do prstů.

„To je podvod,“ ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se, abych dotyčnému vysvětlila, že mu do toho nic není, ale pohled na muže ve vybledlých džínách a bílém tričku mě zarazil. Nechyběla baseballová čepice a strniště. Edward Cullen.

„Sledujete mě?“ zeptala jsem se. Pochybovala jsem, že by člověk z jeho společenské vrstvy chodil do podobných podniků. V hlavě jsem si zkoušela propojit tohoto Edwarda Cullena s tím, co jsem viděla na fotkách na internetu. To docela šlo, horší to bylo s bezdomovcem Edwardem, od kterého se najednou lišil daleko víc. Oblečení měl uhlazenější, novější, i když zjevně ne úplně nové, vousy téměř oholené. Musela jsem chtě nechtě uznat, že strniště je o mnoho přitažlivější než hladce oholená tvář, kterou měl na fotkách v novinových článcích.

„A kdyby?“
„Mohla bych vás obvinit ze stalkingu,“ oznámila jsem mu bez mrknutí oka.
„Tak to raději řeknu, že jsem přišel na večeři a doufal, že najdu příjemnou společnost.“
„Hodně štěstí,“ otočila jsem se zpátky a naivně doufala, že mi dá pokoj. Zbytečně.

Bez ptaní se posadil vedle mě.

Najednou jsem nevěděla, co říct. Po všech těch květinách, které mi poslal, bylo jasné, že opravdu nešel náhodou kolem. Asi bych mu za ně měla poděkovat, ale slova mi nešla přes rty. Trochu nervózně jsem si hrála s koláčkem ve své ruce. Nerozuměla jsem tomu, tenhle chlap mě přece nemohl znervózňovat!

Mlčení se prodlužovalo, cítila jsem na sobě jeho pohled a pak jsem to už nevydržela.

„Takže vizionář nové generace,“ zopakovala jsem slova, která mi utkvěla v hlavě.
„Každý tomu říká jinak,“ pokrčil rameny. Stále se mírně usmíval a nespouštěl ze mě oči.
„Jak tomu říkáte vy?“
„Dobré nápady a taky hromada štěstí.“ Oči se mu stočily ke koláčku v mé ruce. „Víte, že tohle neplatí?“
„Každý si vytváří svá pravidla.“
„Možná, ale tentokrát to uděláme takhle.“ Natáhl ke mně ruku a dlouhými mužnými prsty mi koláček uzmul. Když se naše kůže dotkla, pocítila jsem stah v útrobách a hlavou mi blesklo, co by tak by ruce mohly dokázat. Zavrtěla jsem hlavou a rychle tu představu vypudila. Ne proto, že by byla hrozná, právě naopak, byla až příliš lákavá.

„To je můj koláček,“ vykřikla jsem, když ho rozlomil a jednu půlku si strčil do pusy.
„Už není. Teď je to spravedlivé.“ Mračila jsem se jako deset čertů. „Hmm, hmm,“ udělal, když si přečetl svou věštbu. „Moc zajímavé,“ spokojeně se zazubil.

V tu chvíli mi Paula přinesla tašku s objednávkou. Nemohla jsem si nevšimnout, jak si zvědavě prohlíží Edwarda. Rychle jsem vyndala peníze, rozloučila se a seskočila ze stoličky, abych odsud co nejrychleji vypadla.

Rázovala jsem po chodníku a těšila se domů, až si dám dobrůtku, podívám se chvíli na televizi a půjdu spát.

„To jako vážně?“ zavyla jsem, když se Edward objevil vedle mě.
„Podívejte, může to jít snazší cestou nebo těžší. Musí vám být jasné, že ty kytky neposílám jen tak, takže mi buď dáte šanci, nebo vás budu dál otravovat a plýtvat tak čas nás obou.“

Maličko jsem zpomalila. Srovnal se mnou krok.

„Co znamená dát vám šanci?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Večeře, pro začátek,“ dodal.
„Večeře,“ zopakovala jsem a vážně o tom uvažovala. Musela jsem se dočista zbláznit. Ale za to květinářství, které jsem měla doma by si aspoň minimum mé pozornosti zasloužil. Navíc mě to bude stát jen trochu volného času, dobře se najím a výhled taky nebude špatný, usoudila jsem, když jsem se na něj pozorně zadívala.

Povzdychla jsem si. Jsem přece normální ženská, která si zaslouží večeři ve slušném podniku ve společnosti otravného, ale přitažlivého muže. A bylo rozhodnuto.

„V pátek v sedm, kde bydlím víte,“ řekla jsem.
„Vidíte, co nám to ušetřilo času. Teď vás doprovodím.“
„To není nutné, dokážu dojít domů sama,“ odmítla jsem ho.
„Ale…“ namítal.
„Nepokoušejte štěstí,“ varovala jsem ho a nechala ho stát uprostřed ulici.

Tak to mě podrž. Já mám rande s bezdomovcem zlodějem a navíc počítačovým géniem Edwardem. Tohle musí vědě Holly.

Kamarádčino číslo jsem vytáčela už cestou do schodů.

#####

„Ty máš rande s Edwardem Cullenem? S tím Edwardem Cullenem?!“ vykřikla Marge na celé vězení, až se po nás vězni otočili.
„Hlasitěji by to nešlo?“ mírnila jsem ji.
„Kde ses s ním seznámila? Je tak nádhernej jako na fotkách? Holka, ty budeš mít luxusní svatbu, to víš, on si to může dovolit…“ Hlas měla mírně ztišený, ale stejně jsem si nedělala iluze, že by nás neslyšeli vězni u nejbližších stolů.
„Hej, zadrž, neberu si ho, je to jen večeře, nic víc,“ řekla jsem rezolutně.
„S ním nic nebude jen tak,“ stála si na svém.
„To není,“ zamručela jsem.
„Není?“
„Posílá mi kytky, pořád,“ přiznala jsem neochotně tušíc, jakou reakci mé prohlášení vyvolá.
„Kytky,“ zavyla a já už to nevydržela a nakopla ji. Vůbec si toho nevšímala. Maličko mi to připomnělo včerejší rozhovor s Holly. Té jsem akorát musela prozradit, kdo se skrýval za maskou bezdomovce. Poté mi půl hodiny křičela do ucha, plánovala, rozplývala se a nebyla k zastavení.

„Jaké kytky to jsou?“
„Kopretiny.“
„Panebože.“ Jako bych řekla, že mi posílá kytky poseté diamanty.

Přejela jsem pohledem po místnosti a nemohla si nevšimnout, že máme posluchače, hodně posluchačů.

„Co?“ sykla jsem a zamračila se.
„Je to nádherný, přemýšlí o tom. Normální chlap by koupil růže a hotovo, klasika. Tenhle chtěl něco extra, dal si práci s přemýšlením, to znamená, že na tebe myslí,“ vysvětlila mi a zasněně se zadívala kamsi za mě.

Myslí na mě, přemýšlí o tom… všechno to znělo jako body k dobru, to jsem musela uznat. Je taky pravda, že z kopretin jsem měla mnohem větší radost, než bych měla z růží, které se mi sice líbily, ale považovala jsem je za příliš okázalé.

„No jo, je to od něj hezký,“ připustila jsem váhavě.
„Je to od něj moc, moc a moc hezký.“
„Fajn, moc, moc a moc hezký.“
„Hodná holka,“ zazubila se a odhodila si z tváře pramen blond vlasů. „Ale pořád jsi mi neřekla, jestli je tak nádhernej jako na fotkách.“

Kousla jsem se do rtu, okamžik bojovala sama se sebou a nakonec vyhrkla: „V reálu je to daleko lepší.“
„Ty potvoro,“ ohnala se po mně. Uskočila jsem jí z dosahu a obezřetně přelétla pohledem osazenstvo. To Marge vzpamatovalo, narovnala se a hodila po mě zářivý úsměv. „Chci znát každou podrobnost, každý detail, jak se pohne, jak se podívá, prostě úplně všechno.“
„Neměla bych si to náhodou napsat?“
„To bys mohla,“ ujistila mě se smíchem.

Zašklebila jsem se na její záda.

Budu si to muset napsat, protože jinak to zapomenu a pak bude zle.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Jalle (18.08.2013 15:27)

chcem vedieť, čo bolo v 2. koláči šťastia

1