Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Poslední kapitola.

Sem patří veliké díky všem čtenářkám. Díky za to, že jste i tuhle mou povídku, původně zamýšlenou jako oddechovou, vzaly překvapivě vážně...

 


 

Navzdory vzpomínkám mě při návratu k autu znovu objal klid, který mě překvapil po mém příjezdu sem. Klid, nezávislý na původně očekávaném pocitu smíření, uzavření.

Žádné rozhřešení. Pro nikoho.

Když jsem vzala za kliku, periferně jsem mezi stromy zahlédla nehybnou postavu. Povědomě nehybnou. Přesto jsem informaci o totožnosti nečekaného návštěvníka nestihla z mozku vyslat dost rychle a mým tělem projelo bodavé leknutí. Zřejmě zachytil můj rozhozený tep, protože stál okamžitě u mě a s rozpačitým omluvným úsměvem vztáhl ruce, jako by čekal, že se skácím.

„To je dobrý,“ udržela jsem ho nataženou pravačkou v přijatelné vzdálenosti.

„Omlouvám se, ale když jsem tě tam viděl… Nechtěl jsem odejít bez pozdravu a nenapadlo mě, jak se ti ukázat, abych tě nevyděsil. Tohle mi připadalo jako nejlepší varianta. Ještě před pár minutami,“ zašklebil se.

„Vážně už jsem v pohodě, není to tvoje chyba, byla jsem trochu zamyšlená,“ pokračovala jsem tím zdvořilým neosobním tónem, ale kupodivu se mi moc nedařil. Když jsem v uplynulých třech letech přemýšlela o možném setkání s Edwardem Cullenem – občas jsem si to dovolila, zdálo se totiž naprosto nepravděpodobné, že by k němu někdy mohlo dojít, už jenom proto, že nikdo nevěděl, kam zmizel – mělo vždy podobný scénář – nešťastní pozůstalí si společně zavzpomínají na milované zemřelé. S mou touhou po zapomnění tahle představa vůbec neladila, i proto jsem po tom setkání netoužila.

I když mě mrzelo, že mi tehdy nestihl vyprávět svou část příběhu.

I když mě mrzelo, že jsem mu nestihla vysvětlit…

A tady mé úvahy vždycky skončily. Věděla jsem, že bych mu potřebovala něco důležitého říct, ale netušila jsem, co to je. Jako bych ztratila paměť a teď se mi vracely jen útržky.

Edward je pro mě nějak důležitý – jeden z útržků.

Ale jak?

A proč?

Jasper už není, už nepotřebuju ochraňovat před tím krásným zlodějem citů, citů, které mi ale stejně nikdy nepatřily, takže nikoho nemůžu obvinit, zažalovat ani odsoudit…

Tak proč mám, kruci, tak velkou radost, že toho cizího, nebezpečného a strašně laskavého kluka vidím?

„Tak už můžeš,“ přerušila jsem to příliš dlouhé ticho, ten příliš dlouhý pohled do jeho očí.

„Můžu co?“ znejistěl a záblesk naděje v jeho tváři mi připomněl jeden z okamžiků noci.

„No říkal jsi, že mě chceš pozdravit, tak už můžeš,“ usmála jsem se.

„Promiň,“ přejel si pravou rukou přes čelo, a pak ji ke mně nejistě natáhl: „Ahoj, Bello.“

Nepodala jsem mu svou. Místo toho jsem udělala jeden dlouhý krok a pevně ho objala. Připadalo mi to tak přirozené, tak správné, jako bych něco dokončovala. Možná tu útěchu, kterou jsem tehdy jen začala. On mě odvezl domů, ale sám se tam vrátil a… Sevřela jsem ho pevněji.

„Bello,“ zašeptal. Jeho ruce se opatrně, rozpačitě, dotkly mých zad.

„Je mi to tak líto, Edwarde, je mi strašně líto, že to tak dopadlo, že jsem se do toho připletla. Kdybych tehdy zůstala u mámy… Nemusel jsi o ně přijít. Byli tvoje rodina… Už chápu, proč jsem sem ještě jednou musela. Omluvit se… Kdybych za ním tu noc nejela, kdybych…“ Cítila jsem, jak strnul. Ruce spustil podél těla a odtáhl se ode mě. Zvedla jsem k němu uslzené oči.

Díval se někam za mě. „Ty mě… lituješ,“ vyslovil pomalu. Z jeho tónu mě zamrazilo. „Jsem vážně blázen, promiň,“ usmál se hořce.

„Chceš odvézt domů? Jsem tu bez auta, můžu řídit,“ chrlil najednou rychle, jako by si vzpomněl, že někam spěchá. Zaraženě jsem přikývla. Co se stalo? Co jsem zkazila? Kam se ztratil ten pocit sounáležitosti? Ta blízkost?

V autě nemluvil, skoro bolestně mi to připomínalo naši minulou společnou cestu. Tehdy jsem nepřemýšlela nad tím, že ho vidím naposledy. Teď jsem si to uvědomovala.

U tátova domu jsme byli příliš rychle. „Nechceš…“ mávla jsem neurčitě ke dveřím. Proč ho tak moc potřebuju zdržet? Proč si nedokážu představit, že teď je to vážně naposledy?

„Jít na kafe?“ zeptal se jízlivě. Ale jeho oči byly jen smutné.

„Edwarde, já…“ Prstem mi zakryl ústa.

„Já vím, je ti to líto. Mně taky, Bello. Tyhle tři roky byly i pro mě dost dlouhé. Kupodivu. Dost času na to, abych stihl sám sebe přesvědčit, že to všechno možná mělo nějaký smysl. Zvrácený, šílený, ale…“ Nedopověděl. Zavrtěl hlavou, znovu se usmál, tentokrát smířeně, a lehce mě pohladil po tváři. „Mám nejmíň tři sta let, abych si to zase rozmluvil.“ Pozpátku udělal dva kroky ode mě. Další vzpomínka. Tehdy na chodbě – chtěl se mnou doopravdy poobědvat. Doopravdy mluvit. Ne jako Jasper… Bože, vždycky je budu srovnávat, vždycky vedle něj budu vyhlížet jeho bratra…

Díval se na mě a já si byla skoro jistá, že vidí, co mi právě proběhlo hlavou. Bude mít ještě někdy v očích něco jiného než smutek?

„Edwarde, počkej… já…“ Natáhla jsem k němu ruku, ale nohy mě neposlechly. Nepohnula jsem se z místa.

Překvapilo mě, že zareagoval. Zůstal stát. Ale jen na chvíli. Jenom než vyslovil poslední otázku.

„Bello, musím se zeptat. Milovala jsi ho? Milovala jsi Jaspera?“ Díval se na mě, tentokrát se postaral, abych neměla šanci z jeho výrazu něco vyčíst.

Já tak dobrá herečka nebyla. Raději jsem zavřela oči. Alice, proč jsi mě na tohle nepřipravila?

„Na něco jsou tři roky málo,“ hlesla jsem. Doufala jsem, že svůj zbabělý strach schovám za sevřená víčka, ale hlas mě prozradil. „Hrozně se bojím, že když to popřu, když si přiznám, že to nebylo skutečné, tak zjistím, že vlastně nemám žádné opravdové city. Že sama od sebe, bez nějakých cizích triků, nejsem schopná někoho… milovat.“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to poslední slovo řekla nahlas.

„Já o tom nepochybuju,“ zašeptal těsně u mého ucha. „Sbohem, Bello. A už nás pošli k čertu.“ Ten jemný ledový dotek na mém čele trval příliš krátce.

Když jsem konečně otevřela oči, byl pryč.


xxx

Proč se mnou nemluvíš, Alice?

Tomu se říká tichá podpora.

Nejsem si jistá, že potřebuju zrovna tohle.

Já ano.

To ti závidím.

Je ti líp?

Ne. Čekalas, že bude?

Ano i ne.

To je nějaká nová hra?

To je nejstarší lidská hra, Bello. Na některé věci prostě musíš přijít sama. Já ale myslím, že jsi na to dávno přišla. Nesnáším ten tvůj strach.

Díky. Nechceš zase přejít k tiché podpoře?

Jdu na to.

Nesnáším tě.

Já vím.

Ach, Alice…


xxx


Na skutečné prázdniny jsem se cítila stará. Od patnácti jsem pracovala i během školního roku, o prázdninách pak každý den na plný úvazek. Rodinné dovolené se u nás nikdy nepěstovaly. Tentokrát mě táta přemluvil, ať si pár týdnů prostě jen užívám. Netušil, jak mi zavařil.

Zajela jsem až do Seattlu na velký nákup – knížky, nejnutnější oblečení – přeci jen ve Forks i léto vyžadovalo jiný šatník než ten arizonský – knížky a ještě jednou knížky.

Vynosila jsem je k sobě do pokoje, vytvořila z nich několik úhledných hraniček na stole, který mi po těch třech letech připadal neskutečně malý, otevřela odhodlaně první svazek a – tím to skončilo.

Nedokázala jsem vydržet u ničeho, co vyžadovalo byť jen minimální zapojení mých myšlenek, mého soustředění. Změnila jsem se v poloautomatický robot vhodný leda k běžné údržbě domácnosti.

Po týdnu jsem toho měla dost.

Vytahala jsem stará prostěradla, srazila větší kusy nábytku uprostřed místnosti a přikryla je, menší vynosila na chodbu, zajela do Port Angeles pro barvy a pustila se do malování.

Začala jsem svým děsivě nezměněným pokojem, jak jinak.

Když jsem po čtyřech dnech – naprosto zničená a otrávená z vědomí, že ani tohle mi nevyčistilo hlavu, stěhovala do polic poslední knížky, zničehonic jsem odtáhla židli od psacího stolu a chvíli se do ní posadila. Přejela jsem odřené opěrky a v nesmyslném gestu si pak přivoněla k dlaním. Mýdlo a prostředek na utírání prachu.

Nespokojeně jsem vstala a přesunula židli blíž k posteli. Popadla jsem polštáře, vytvořila z nich pořádnou opěrnou hromadu a posadila se.

Prázdná židle stála přímo naproti mně. Skoro na dosah.

I jeho jsem měla celou tu dobu na dosah.

Proč jsem to neviděla?


xxx


Dobrý večer, Bello.

Edwarde! Co tady děláš?

Nevím přesně. Dostal jsem vzkaz od…

Od Alice?

Jo, jak to víš?

To je nadlouho. Tak co teda…

Měl jsem ti něco připomenout.

A co?

Nevím jistě.

Jak nevíš jistě?

Nevím jistě, jestli ti to chci připomenout.

To je nevychovanost, vlezeš mi do snu a pak…

Pst, dobře. Tak jo. Soustřeď se.

Ten obraz, ta vzpomínka, byla hrozně krátká.

Můj první den na Forkské střední. Školní jídelna. Oni dva u stolu. Neustále po nich pokukuju. Edward mě nachytal. A díval se na mě - znechuceně. Rychle jsem se odvrátila. Tady se ale vzpomínka změnila. Tehdy jsem si dávala pozor, abych už se jejich směrem nepodívala. Teď jsem ale neodolala – chtěla jsem vědět, proč tomu krásnému a tajemnému klukovi vadím.

Během vteřiny, než jsem se k němu znovu obrátila, se jeho výraz změnil. Dívala jsem se do očí, ve kterých po znechucení nebyla ani stopa. Viděla jsem v nich zvědavost. Pak nejistotu. A pak…

Jak to, že jsem to tehdy neviděla?


xxx



Táta hodil na stůl balík s poštou. Rozespale a bezmyšlenkovitě jsem začala přehazovat katalogy a upomínky. Táta se nezmění… Policajt a zavřou ho za pozdní platby.

Tu tlustou obálku nešlo přehlédnout. Razítko Darthmoutské univerzity. Zpotily se mi dlaně. Skoro jsem na to zapomněla. Jedna z mých profesorek na univerzitě ve Phoenixu mě kdovíproč považovala za obstojně nadanou a přemluvila mě, ať si zkusím poslat přihlášku na Darthmouth. Samozřejmě spolu se žádostí o stipendium. Poslechla jsem ji, jen aby mi dala pokoj.

Roztřesenými prsty jsem roztrhla tuhý lesklý papír.


xxx


Měla jsem za sebou zápis do seminářů a první, trošku deprimující, informační nalejvárnu na studijním.

Už týden jsem byla ve městě, věděla jsem přesně, které semináře si zapsal on, i kde bydlí. Pokud to nebylo nutné, nevycházela jsem, nechtěla jsem, aby na mě narazil dřív, než se dám dohromady.

Zbývaly dva dny do začátku semestru. Babí léto ponořilo město do nazlátlého tepla a já neodolala. Vyběhla jsem s úmyslem trochu se projít. Netušila jsem jak, ale o hodinu později jsem stála před krásným secesním domem s jemnými tepanými mřížemi na oknech v přízemí. Navzdory mřížím jsem si byla jistá, že bude otevřeno.

Otočila jsem mosaznou klikou a vešla.

Všechno bylo upravené a čisté. Ne však sterilní, nepoužívané. Tady někdo opravdu žil.

Uprostřed haly, která zabírala celé přízemí domu, stálo na nízkém pódiu křídlo. Stejně tmavé, stejně nádherné, jen… Přišla jsem až k němu. Na lesklém dřevě nebylo ani zrnko prachu.

Přímo uprostřed stála černobílá fotka v jednoduchém rámečku. Moje fotka. Zvětšený výřez z maturitní ročenky.

A pak hromádka not. Otevřela jsem hned první sešit. Bellina ukolébavka. Rozbušilo se mi srdce. Zdá se, že teď už to není jen zabíjení času…

Nechal vchodové dveře klapnout, i když by je určitě dokázal zavřít naprosto tiše. Tentokrát mě nechtěl vylekat.

Pomalu došel ke mně.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj Edwarde.“

„Už nemáš strach?“

„Ne.“

„Bello, já ale… Nechci být navždy ten druhý.“

„Nebudeš. Nebyl nikdo první. Jen trocha citů, co se zatoulaly. A malá holka, co to nepoznala.“

„Teď už jsi velká?“

„Myslím, že jo. Dívej.“ Stála jsem na pódiu, přesto jsem se musela vytáhnout na špičky, abych dosáhla k jeho rtům.

Jeho ruce jsem ucítila skoro okamžitě.

Ulevilo se mi.

Nejen já, zdá se, že i on uvěřil, že jsem schopná milovat.

 

 


Epilog

 


„Edwarde, ten její dar mě trochu děsí.“

„To se dalo čekat, její rodiče jsou oba, mírně řečeno…“

„Ujetí?“

„Líp bych to neřekl.“

„Je vzhůru, jdu za ní.“

„Utíkej.“

„Dobré ráno, Renesmé. Copak, chceš mi ukázat, co se ti zdálo?“

„Ach bože…“

Ahoj, Bello, no netvař se tak překvapeně, slíbila jsem ti přece, že tě neopustím.

Vždycky vás budu chránit. To víš, není nad přesné informace.

A mimochodem, Bells – Renesmé je nádherná…


 

 

KONEC

 

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

Ewik

32)  Ewik (05.01.2011 01:28)

Ach můj Bože, nechápu to, ale při přečtení posledních vět mi vylétly slzy z očí a nejde to zastavit. Děkuji.
Byl to strašně nádherný příběh.

Yasmini

31)  Yasmini (04.01.2011 23:16)

Ambři nádherné. Byl to opravdu nepředvídatelný příběh. Tvoje věci miluju víš to že?
Dokážeš mě vtáhnout do děje a já se pak nedokážu odpoutat. Alice mě trochu vyděsila. Slyšet hlasy není nic dobré ho :D:D (Chudák Edward.) Přišlo mi to jako hlas ze záhrobí. Asi to tak být i mělo. Běhal mi mráz po zádech.
A k Belle. Spoustu věcí si neuvědomujeme i když je máme na očích. Možná právě proto. Stanou se pro nás všední záležitostí. Je dobře, že si to uvědomila.

Y.

ambra

30)  ambra (04.01.2011 21:28)

Tak jsem se konečně dostala za vámi...
Leničko, ani nevíš, jak ráda po delší době vidím ten Tvůj krásně zasněný avatar
Neb, málem mi zaskočilo, když ses na to vrhla, čekala jsem likvidační útok TN (ambra zdržuje od psaní ). Tvé komentáře jsem si moc užila
Leni326, Ty už víš, jak důležitá je věrnost vnímavé čtenářky...
Twilly, Ty jsi můj zlepšovač nálady. Naprosto spolehlivý a amebický
Neríssku, jsem tak ráda, žes mi sem nakoukla a vůbec nevadí, že až u poslední - trvalá podpora onde se určitě počítá;)
Janebko, ale já jsem srozumitelná . Teda většinou . Jsi zlato, že to stíháš číst a ještě komentovat .
Nossko, Ty jsi ďáblík - večerníček, který Tě občas trochu štval, že jo . Jsi zlato
Sakruško, jestli nebudeš mít hodný sakrapráče, já to tu bez Tebe nepřežiju Držím nám palce
Alasko!!! Ty bys mi měla poradit, co Ti mám na ty Tvoje neskutečné komentáře odepsat . Zpočátku jsi byla tajuplná - zdálo se mi, že si asi říkáš, že se ambra definitivně zbláznila:D , ale cos mi napsala u posledních dvou - málem mě odvezli . To je fakt na a ne na nějaký plkání

29)  WITMY (04.01.2011 17:42)

NÁDHERA OD ZAČÁTKU AŽ DO KONCE

Evelyn

28)  Evelyn (04.01.2011 16:49)


Promiň, víc teď nedám...

Lioness

27)  Lioness (04.01.2011 16:05)

Včera jsem si to přečetla, samozřejmě, ale, opět, nebyla schopná říct Ti o mém názoru nic jiného, než hloupé "Tý vole!" A to by Tě urazilo a ze mě by udělalo idiota...
Už jsem se sebrala dostatečně. Přesně tuhle větu jsem si říkala, když jsem klikala na tenhle článek znova, s úmyslem napsat něco, co by se dalo nazvat komentářem. Ale když jsem TY řádky znovu projela očima, nevím, jestli to nebyla jen pokrytecká lež od mého podvědomí.
Přesto si pár slov zasloužíš a já Ti je chci dát. Takže kdyby to nevyznělo, jak mělo, věz, že mě ta nádhera přivedla do stavu tiché přemýšlivé extáze.
V průběhu čtení jsem místy vyloženě věřila, že to dopadne... špatně. Že budou sami. Že velké věci se dějí jen v omezeném množství a onai ho vyčerpali.
Alice... byla dokonalá. Byl to ten malý generál plný enrgie. Byla... Alicí. Díky!
Bella. Úúú... JAK si to zvědomovala, JAK se dávali dohromady... Skvostní.
Edward. Právě kvůli téhle povídce jsem v aktuální anketě zaškrtla jako své novoroční předsevzetí "Sbalit Edwarda." Ačkoliv by mi víc vyhovoval Emmett. Protože tohohle tichého, zádumčivého kluka, který je tak strašně moc mužem chci! A stejně silně ho Belle přeju.
Teď to chce závěr... ale já už nemůžu
...
...Bylo to dokonalé. Úžasné. Briantní.
Děkuju. Zbožňuju Tě. Jo, jsi mým bohem psaní na tomhle webu (bohů může být víc, nebudeme si hrát na křesťanství).

26)  Ashley (04.01.2011 15:23)

ambro, celou povídku jsem přečetla jedním dechem a musím říct, že skvělý příběh a fantastický styl psaní tvoří dohromady nádhernou kombinaci. Příběh Jaspera a Alice mě naprosto dojal, naprosto originální pojetí jejich vztahu. Chápu Jaspervo zoufalství, být na jeho místě, udělala bych to samé. Jsem moc ráda, že všichni našli svoje štěstí v tvé tajuplné povídce! Tleskám a těším se na další tvoje dílo!

Bye

25)  Bye (04.01.2011 14:04)

ambro...
doufám, že se na mě teď nebudeš zlobit. Nechám Jaspera s Alicí "spát". I když u nich to všechno začalo a bez nich by se to nestalo.
I kdybych neznala předurčení Edwarda a Belly, věděla bych, kam to směřuje už od jejich prvního pohledu. Dávkovalas tam tu jejich přitažlivost sice po špetičkách, ale tak strašně koncentrovanou, že při každý zmínce o Edwardovi, každém jeho pohledu, pokaždé, když promluvil, bylo to jako když otevřeš dveře do místnosti, kde už oheň spotřeboval všechen vzduch.
Celkem chápu Bellu, že po tom "zvláštnu", co prožila kolem Jaspera, se dost možná záměrně nesoustředila na Edwarda. Krásně jsi zachytila to, jak postupně otevírala oči.
Od: "Věděla jsem, že bych mu potřebovala něco důležitého říct, ale netušila jsem, co to je."
přes vzpomínku na PAMÁTNÉ! couvání
až po první pohled
Ovšem to, co celou dobu sálalo z Edwarda, vyvrcholilo tady:
„Ty mě… lituješ,“ tady bych nutně potřebovala ten symbol zlomenýho srdce!!!
A epilog, Mohla bych o něm napsat víc slov, než jsi spotřebovala na jeho stvoření. Tak snad takhle
Děkuju!!! Nášup, prosím!

24)  gabina (04.01.2011 08:41)

Krásna poviedka

23)  Petris (04.01.2011 08:12)

Díky za krásnou povídku. V prvních dílech se mi Alice moc líbila, ale na konci jsem se jí skoro bála. Skvěle napínavé a prostě neotřelé, jiné, neobvyklé a to se cení. Děkuji

22)  AMO (04.01.2011 07:42)

Ach jo, zase konec a já se nebudu mít nač těšit. Přesto je ve mně radost a já sedím nad počítačem a usmívám se. Ano...a teď chápu, co jsou smíšené pocity.
Tvá povídka je zase úplně jiná, žádná spojená těla a žádné nákupy a nikde milující rodina. Jenže stejně je plná citů a to do takové hloubky, že se až děsím.
Vnitřní hovory a jemná naznačení a dalo by se říci i směřování, to jsi všechno ty!!! Je to nádherné a já vstřebávám ukončení koncertu,těch mála nástrojů, Tvých rukou a klávesnice. Nezbývá mi než Ti zatleskat a opětovně smeknout před Tvým uměním. DĚKUJI!!!

21)  kamčí (03.01.2011 22:31)

musím se přiznat, že většinu povídky jsem se musela snažit abych se v tom neztrácela, ale odtrhnout jsem se nedokázala a zhltla jsem celou povídku naráz a ten konec byl vážně nádherný. takže děkuji mimomjiné i za důkladné provětrání mozových závitů a rozhodně tleskám

20)  Contaester (03.01.2011 22:01)

No toto? No toto?
A to už jako vážně konec?:( Ale byl úžasnej! :D
Mám tak dobrou náladu, Edítko si k ní přeci jenom našlo cestu, možná by bodlo asi říct, že si Bella našla cestu :D .
Však jsme je taky k tomu uháněli všichni od začátku :D .

No co mám ještě říci?
Jako každá povídka od tebe, i tahle měla svoje kozlo, svoji vůni i svoji chuť.
I když byla kratinká, vše podstatné zde bylo.
Uchvátila mě a já ti za zážitek moc děkuji!

ambra

19)  ambra (03.01.2011 21:57)

Berunky, máme nějakou rodinnou akci, tak jen odbíhám nakukovat, ale jak jste si možná všimly, s psaním děkovaček jsem se aspoň trošku polepšila, takže zítra se určitě dočkáte mé pečlivé a nadšené odpovědi na vaše krásná slova. Zatím jen veliké
DĚKUJI

Alaska

18)  Alaska (03.01.2011 21:41)

pardon, že se zase vtírám, ale musím se přiznat se svou tupostí. Nebýt komentářů, tak si vůbec nevšimnu pointy v epilogu a to bych fakt o hodně přišla.

gucci

17)  gucci (03.01.2011 21:26)

Psát komentář po Karolce asi nemá význám...no ale přece;) ...ty jsi asi dynamit emocí...Tvá oddechovka mě totálně smetla a pak roztrhala na kousíčky, kterým bude trvat než se zase poskládají...jsem nenasytná,ale poslední kapitolku bych mohla mít na sto stránek...to pěkné umíš tak krásně vykreslit...že jsem každý nádech dělala za Edwarda.. ..Bells to ale trvalo a ON je vždycky tak obětavý a trpělivý, který navíc bude vždycky ten první!! Fakt se Ti to teda povedlo...a už je zase konec!!!D Ě K U J I T I a M O C!!! ...a Alice byla takový jejich strážný anděl...už je mi po nich zase smutno!:'-( ..haf

16)  Tru (03.01.2011 20:17)

Tahle povídka my nepřišla moc jako oddychovka, Jasper a Edward jsou nejdřív jako lamači dívčích srdcí, Jazz střídá jednu za druhou a pak k tomu ještě Bell, Edward vypadá, že je mu to srdečně jedno a ve finále Alice po lobotomii, která je občas tady a občas ne...povídá si s Bell ve snech, samozřejmě až po tom co umře? Edward u Bell ve snu, jak se tam dostal? Celou povídku jsem přečetla poctivě a opravdu jsem se soustředila na každé písmenko a tak ti taky můžu napsat, že je skvěle napsaná, je to úplně něco jiného, než obvykle tady...takže děkuji

Karolka

15)  Karolka (03.01.2011 19:50)

Jsem úchyl... Ano, úmyslně začínám nepřekvapivou informací, v marné naději, že přeci jen je překvapivá. Takže...
Jsem úchyl na happy endy. No, tak tohle už je jasná věc. Mohla bych to mít v občance. A proč to tady tak pěkně ventiluju? Já jsem si hned na začátku vsugerovala, že to dopadne dobře a s touhle optikou jsem to i četla. A řeknu ti, byl to úžasnej zážitek. Každý řádek a odstavec to mu byli blíž, já cítila takové to příjemné mrazení, takže, když došlo na scénu u klavíru, už bys na mně mohla smažit vajíčka.
Zásadní věc - (kromě zápletky, gradování a samozřejmě geniálního zpracování) - tvůj Edward. Musela jsem se hluboce zamyslet a tentokrát jsem si neodpustila srovnávat všechny tvé Edwardy. A s překvapením jsem došla k závěru, že to je Ten Edward, ať už je z kterékoli tvé povídky, jen je pokaždé v trochu jiné (čti - jinak komplikované ) situaci. Měknou mi z něj kolena, a cítím takové to vnitřní chvění. Z něj ta osudová věčná a velmi vášnivá láska přímo sálá. A když navíc dostane (sláva ti!) šanci ji demonstrovat, OMG... na to nejsou slova. (Ano ten jediný polibek mi stačil. )
Už jsem to psala, ale každý tvůj příběh je velmi originální a jiný. (A miluju ten společný prvek, kterým je jakési kolečko, které je spojuje s původním - čti překonaným - TW). Strašně moc jsem si to užila. Už dlouho jsem nebyla u něčeho tak napnutá a nepřemýšlela o tom i během dne. Děkuju!

Bosorka

14)  Bosorka (03.01.2011 19:50)

Už jsem se lekla, že je nedáš dohromady, ale je to dobrý můžu jít v klídku spát. Díky

eMuska

13)  eMuska (03.01.2011 19:10)

aaach Keď si predstavím, čo sme prežívali na žačiatku, a ako sme dopadli, chce sa mi spievať... nebudem vás však týrať takýmto škrekom, len budem tíško ďakovať za krásne strávené chvíle a spomínať.

P.S.: Ešte k tým krásnym chvíľkam... Som sa bála zaspať kvôli tebe! Nedokázala som prejsť bytom potme a svietila na každom kroku!

«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo