Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Poslední kapitola.

Sem patří veliké díky všem čtenářkám. Díky za to, že jste i tuhle mou povídku, původně zamýšlenou jako oddechovou, vzaly překvapivě vážně...

 


 

Navzdory vzpomínkám mě při návratu k autu znovu objal klid, který mě překvapil po mém příjezdu sem. Klid, nezávislý na původně očekávaném pocitu smíření, uzavření.

Žádné rozhřešení. Pro nikoho.

Když jsem vzala za kliku, periferně jsem mezi stromy zahlédla nehybnou postavu. Povědomě nehybnou. Přesto jsem informaci o totožnosti nečekaného návštěvníka nestihla z mozku vyslat dost rychle a mým tělem projelo bodavé leknutí. Zřejmě zachytil můj rozhozený tep, protože stál okamžitě u mě a s rozpačitým omluvným úsměvem vztáhl ruce, jako by čekal, že se skácím.

„To je dobrý,“ udržela jsem ho nataženou pravačkou v přijatelné vzdálenosti.

„Omlouvám se, ale když jsem tě tam viděl… Nechtěl jsem odejít bez pozdravu a nenapadlo mě, jak se ti ukázat, abych tě nevyděsil. Tohle mi připadalo jako nejlepší varianta. Ještě před pár minutami,“ zašklebil se.

„Vážně už jsem v pohodě, není to tvoje chyba, byla jsem trochu zamyšlená,“ pokračovala jsem tím zdvořilým neosobním tónem, ale kupodivu se mi moc nedařil. Když jsem v uplynulých třech letech přemýšlela o možném setkání s Edwardem Cullenem – občas jsem si to dovolila, zdálo se totiž naprosto nepravděpodobné, že by k němu někdy mohlo dojít, už jenom proto, že nikdo nevěděl, kam zmizel – mělo vždy podobný scénář – nešťastní pozůstalí si společně zavzpomínají na milované zemřelé. S mou touhou po zapomnění tahle představa vůbec neladila, i proto jsem po tom setkání netoužila.

I když mě mrzelo, že mi tehdy nestihl vyprávět svou část příběhu.

I když mě mrzelo, že jsem mu nestihla vysvětlit…

A tady mé úvahy vždycky skončily. Věděla jsem, že bych mu potřebovala něco důležitého říct, ale netušila jsem, co to je. Jako bych ztratila paměť a teď se mi vracely jen útržky.

Edward je pro mě nějak důležitý – jeden z útržků.

Ale jak?

A proč?

Jasper už není, už nepotřebuju ochraňovat před tím krásným zlodějem citů, citů, které mi ale stejně nikdy nepatřily, takže nikoho nemůžu obvinit, zažalovat ani odsoudit…

Tak proč mám, kruci, tak velkou radost, že toho cizího, nebezpečného a strašně laskavého kluka vidím?

„Tak už můžeš,“ přerušila jsem to příliš dlouhé ticho, ten příliš dlouhý pohled do jeho očí.

„Můžu co?“ znejistěl a záblesk naděje v jeho tváři mi připomněl jeden z okamžiků noci.

„No říkal jsi, že mě chceš pozdravit, tak už můžeš,“ usmála jsem se.

„Promiň,“ přejel si pravou rukou přes čelo, a pak ji ke mně nejistě natáhl: „Ahoj, Bello.“

Nepodala jsem mu svou. Místo toho jsem udělala jeden dlouhý krok a pevně ho objala. Připadalo mi to tak přirozené, tak správné, jako bych něco dokončovala. Možná tu útěchu, kterou jsem tehdy jen začala. On mě odvezl domů, ale sám se tam vrátil a… Sevřela jsem ho pevněji.

„Bello,“ zašeptal. Jeho ruce se opatrně, rozpačitě, dotkly mých zad.

„Je mi to tak líto, Edwarde, je mi strašně líto, že to tak dopadlo, že jsem se do toho připletla. Kdybych tehdy zůstala u mámy… Nemusel jsi o ně přijít. Byli tvoje rodina… Už chápu, proč jsem sem ještě jednou musela. Omluvit se… Kdybych za ním tu noc nejela, kdybych…“ Cítila jsem, jak strnul. Ruce spustil podél těla a odtáhl se ode mě. Zvedla jsem k němu uslzené oči.

Díval se někam za mě. „Ty mě… lituješ,“ vyslovil pomalu. Z jeho tónu mě zamrazilo. „Jsem vážně blázen, promiň,“ usmál se hořce.

„Chceš odvézt domů? Jsem tu bez auta, můžu řídit,“ chrlil najednou rychle, jako by si vzpomněl, že někam spěchá. Zaraženě jsem přikývla. Co se stalo? Co jsem zkazila? Kam se ztratil ten pocit sounáležitosti? Ta blízkost?

V autě nemluvil, skoro bolestně mi to připomínalo naši minulou společnou cestu. Tehdy jsem nepřemýšlela nad tím, že ho vidím naposledy. Teď jsem si to uvědomovala.

U tátova domu jsme byli příliš rychle. „Nechceš…“ mávla jsem neurčitě ke dveřím. Proč ho tak moc potřebuju zdržet? Proč si nedokážu představit, že teď je to vážně naposledy?

„Jít na kafe?“ zeptal se jízlivě. Ale jeho oči byly jen smutné.

„Edwarde, já…“ Prstem mi zakryl ústa.

„Já vím, je ti to líto. Mně taky, Bello. Tyhle tři roky byly i pro mě dost dlouhé. Kupodivu. Dost času na to, abych stihl sám sebe přesvědčit, že to všechno možná mělo nějaký smysl. Zvrácený, šílený, ale…“ Nedopověděl. Zavrtěl hlavou, znovu se usmál, tentokrát smířeně, a lehce mě pohladil po tváři. „Mám nejmíň tři sta let, abych si to zase rozmluvil.“ Pozpátku udělal dva kroky ode mě. Další vzpomínka. Tehdy na chodbě – chtěl se mnou doopravdy poobědvat. Doopravdy mluvit. Ne jako Jasper… Bože, vždycky je budu srovnávat, vždycky vedle něj budu vyhlížet jeho bratra…

Díval se na mě a já si byla skoro jistá, že vidí, co mi právě proběhlo hlavou. Bude mít ještě někdy v očích něco jiného než smutek?

„Edwarde, počkej… já…“ Natáhla jsem k němu ruku, ale nohy mě neposlechly. Nepohnula jsem se z místa.

Překvapilo mě, že zareagoval. Zůstal stát. Ale jen na chvíli. Jenom než vyslovil poslední otázku.

„Bello, musím se zeptat. Milovala jsi ho? Milovala jsi Jaspera?“ Díval se na mě, tentokrát se postaral, abych neměla šanci z jeho výrazu něco vyčíst.

Já tak dobrá herečka nebyla. Raději jsem zavřela oči. Alice, proč jsi mě na tohle nepřipravila?

„Na něco jsou tři roky málo,“ hlesla jsem. Doufala jsem, že svůj zbabělý strach schovám za sevřená víčka, ale hlas mě prozradil. „Hrozně se bojím, že když to popřu, když si přiznám, že to nebylo skutečné, tak zjistím, že vlastně nemám žádné opravdové city. Že sama od sebe, bez nějakých cizích triků, nejsem schopná někoho… milovat.“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to poslední slovo řekla nahlas.

„Já o tom nepochybuju,“ zašeptal těsně u mého ucha. „Sbohem, Bello. A už nás pošli k čertu.“ Ten jemný ledový dotek na mém čele trval příliš krátce.

Když jsem konečně otevřela oči, byl pryč.


xxx

Proč se mnou nemluvíš, Alice?

Tomu se říká tichá podpora.

Nejsem si jistá, že potřebuju zrovna tohle.

Já ano.

To ti závidím.

Je ti líp?

Ne. Čekalas, že bude?

Ano i ne.

To je nějaká nová hra?

To je nejstarší lidská hra, Bello. Na některé věci prostě musíš přijít sama. Já ale myslím, že jsi na to dávno přišla. Nesnáším ten tvůj strach.

Díky. Nechceš zase přejít k tiché podpoře?

Jdu na to.

Nesnáším tě.

Já vím.

Ach, Alice…


xxx


Na skutečné prázdniny jsem se cítila stará. Od patnácti jsem pracovala i během školního roku, o prázdninách pak každý den na plný úvazek. Rodinné dovolené se u nás nikdy nepěstovaly. Tentokrát mě táta přemluvil, ať si pár týdnů prostě jen užívám. Netušil, jak mi zavařil.

Zajela jsem až do Seattlu na velký nákup – knížky, nejnutnější oblečení – přeci jen ve Forks i léto vyžadovalo jiný šatník než ten arizonský – knížky a ještě jednou knížky.

Vynosila jsem je k sobě do pokoje, vytvořila z nich několik úhledných hraniček na stole, který mi po těch třech letech připadal neskutečně malý, otevřela odhodlaně první svazek a – tím to skončilo.

Nedokázala jsem vydržet u ničeho, co vyžadovalo byť jen minimální zapojení mých myšlenek, mého soustředění. Změnila jsem se v poloautomatický robot vhodný leda k běžné údržbě domácnosti.

Po týdnu jsem toho měla dost.

Vytahala jsem stará prostěradla, srazila větší kusy nábytku uprostřed místnosti a přikryla je, menší vynosila na chodbu, zajela do Port Angeles pro barvy a pustila se do malování.

Začala jsem svým děsivě nezměněným pokojem, jak jinak.

Když jsem po čtyřech dnech – naprosto zničená a otrávená z vědomí, že ani tohle mi nevyčistilo hlavu, stěhovala do polic poslední knížky, zničehonic jsem odtáhla židli od psacího stolu a chvíli se do ní posadila. Přejela jsem odřené opěrky a v nesmyslném gestu si pak přivoněla k dlaním. Mýdlo a prostředek na utírání prachu.

Nespokojeně jsem vstala a přesunula židli blíž k posteli. Popadla jsem polštáře, vytvořila z nich pořádnou opěrnou hromadu a posadila se.

Prázdná židle stála přímo naproti mně. Skoro na dosah.

I jeho jsem měla celou tu dobu na dosah.

Proč jsem to neviděla?


xxx


Dobrý večer, Bello.

Edwarde! Co tady děláš?

Nevím přesně. Dostal jsem vzkaz od…

Od Alice?

Jo, jak to víš?

To je nadlouho. Tak co teda…

Měl jsem ti něco připomenout.

A co?

Nevím jistě.

Jak nevíš jistě?

Nevím jistě, jestli ti to chci připomenout.

To je nevychovanost, vlezeš mi do snu a pak…

Pst, dobře. Tak jo. Soustřeď se.

Ten obraz, ta vzpomínka, byla hrozně krátká.

Můj první den na Forkské střední. Školní jídelna. Oni dva u stolu. Neustále po nich pokukuju. Edward mě nachytal. A díval se na mě - znechuceně. Rychle jsem se odvrátila. Tady se ale vzpomínka změnila. Tehdy jsem si dávala pozor, abych už se jejich směrem nepodívala. Teď jsem ale neodolala – chtěla jsem vědět, proč tomu krásnému a tajemnému klukovi vadím.

Během vteřiny, než jsem se k němu znovu obrátila, se jeho výraz změnil. Dívala jsem se do očí, ve kterých po znechucení nebyla ani stopa. Viděla jsem v nich zvědavost. Pak nejistotu. A pak…

Jak to, že jsem to tehdy neviděla?


xxx



Táta hodil na stůl balík s poštou. Rozespale a bezmyšlenkovitě jsem začala přehazovat katalogy a upomínky. Táta se nezmění… Policajt a zavřou ho za pozdní platby.

Tu tlustou obálku nešlo přehlédnout. Razítko Darthmoutské univerzity. Zpotily se mi dlaně. Skoro jsem na to zapomněla. Jedna z mých profesorek na univerzitě ve Phoenixu mě kdovíproč považovala za obstojně nadanou a přemluvila mě, ať si zkusím poslat přihlášku na Darthmouth. Samozřejmě spolu se žádostí o stipendium. Poslechla jsem ji, jen aby mi dala pokoj.

Roztřesenými prsty jsem roztrhla tuhý lesklý papír.


xxx


Měla jsem za sebou zápis do seminářů a první, trošku deprimující, informační nalejvárnu na studijním.

Už týden jsem byla ve městě, věděla jsem přesně, které semináře si zapsal on, i kde bydlí. Pokud to nebylo nutné, nevycházela jsem, nechtěla jsem, aby na mě narazil dřív, než se dám dohromady.

Zbývaly dva dny do začátku semestru. Babí léto ponořilo město do nazlátlého tepla a já neodolala. Vyběhla jsem s úmyslem trochu se projít. Netušila jsem jak, ale o hodinu později jsem stála před krásným secesním domem s jemnými tepanými mřížemi na oknech v přízemí. Navzdory mřížím jsem si byla jistá, že bude otevřeno.

Otočila jsem mosaznou klikou a vešla.

Všechno bylo upravené a čisté. Ne však sterilní, nepoužívané. Tady někdo opravdu žil.

Uprostřed haly, která zabírala celé přízemí domu, stálo na nízkém pódiu křídlo. Stejně tmavé, stejně nádherné, jen… Přišla jsem až k němu. Na lesklém dřevě nebylo ani zrnko prachu.

Přímo uprostřed stála černobílá fotka v jednoduchém rámečku. Moje fotka. Zvětšený výřez z maturitní ročenky.

A pak hromádka not. Otevřela jsem hned první sešit. Bellina ukolébavka. Rozbušilo se mi srdce. Zdá se, že teď už to není jen zabíjení času…

Nechal vchodové dveře klapnout, i když by je určitě dokázal zavřít naprosto tiše. Tentokrát mě nechtěl vylekat.

Pomalu došel ke mně.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj Edwarde.“

„Už nemáš strach?“

„Ne.“

„Bello, já ale… Nechci být navždy ten druhý.“

„Nebudeš. Nebyl nikdo první. Jen trocha citů, co se zatoulaly. A malá holka, co to nepoznala.“

„Teď už jsi velká?“

„Myslím, že jo. Dívej.“ Stála jsem na pódiu, přesto jsem se musela vytáhnout na špičky, abych dosáhla k jeho rtům.

Jeho ruce jsem ucítila skoro okamžitě.

Ulevilo se mi.

Nejen já, zdá se, že i on uvěřil, že jsem schopná milovat.

 

 


Epilog

 


„Edwarde, ten její dar mě trochu děsí.“

„To se dalo čekat, její rodiče jsou oba, mírně řečeno…“

„Ujetí?“

„Líp bych to neřekl.“

„Je vzhůru, jdu za ní.“

„Utíkej.“

„Dobré ráno, Renesmé. Copak, chceš mi ukázat, co se ti zdálo?“

„Ach bože…“

Ahoj, Bello, no netvař se tak překvapeně, slíbila jsem ti přece, že tě neopustím.

Vždycky vás budu chránit. To víš, není nad přesné informace.

A mimochodem, Bells – Renesmé je nádherná…


 

 

KONEC

 

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

52)  Adriana (29.01.2011 18:45)

Stejně tak, jako pokaždé na konci povídky,mi i nyní docházejí slova... prostě a jednoduše : krááásnééé

Texie

51)  Texie (22.01.2011 18:52)

Opravdu překrásná povídka.

ambra

50)  ambra (10.01.2011 23:25)

Pájinko, mám radost, že jsem Ti neotrávila večer . Moc díky!!!

49)  Pája (10.01.2011 23:08)

To bylo opravdu excelentní, zhltla jsem celou povídku za dnešní večer a musím říct, že opravdu nemám slov...to bylo nepopsatelné nádherné, máš úžasně propracovaný styl psaní, popisování postav, pocitů, jejich citů a toho všeho okolo, co příběh dělá tím správným příběhem...něco, co opravdu stojí za to přečíst a potom si říct - páni, tak tohle mělo hloubku
Opravdu tě obdivuju

ambra

48)  ambra (10.01.2011 13:01)

Lejluško, taky to svádím na hormony, ale pravda je, že po té třicítce toho Edwarda možná potřebujeme skoro tak moc jako v těch sedmnácti (jestli ne víc ). Děkuju, jsi moc milá (a dětem pusinku od té zlé tety, co jim rozslzela maminku ).

47)  Lejla (10.01.2011 12:46)

Ambro co mi to děláš? Je poledne mě se škvaří oběd pro děti a já nestíhám stírat slzy, které si hloupě našly cestu, děti na mě po očku zírají a nechci ani vědět co si myslí.
Neměla jsem obavy, že to skončí dobře, protože já vím, že to se slovíčky umíš a ty dva si to štěstí zasloužily, ale ty pocity ty mě div neroztrhaly...měla bych to svést na to, že ženy po třicítce trochu bojují s hormony,ale já bojuji právě s tvojí tvorbou která mě dostává do kolen a přináší mě do jiné doby, časového pásma a rozlišných situací . Bylo to opravdu úchvatné dílko. Děkuji

ambra

46)  ambra (09.01.2011 21:35)

Marketko, děkuju moc a moc!

Marketa

45)  Marketa (09.01.2011 20:57)

to byla táák krásnýýý

ambra

44)  ambra (07.01.2011 20:37)

nikolko, moc děkuju!

nikolka

43)  nikolka (07.01.2011 20:35)

pomaly som prestávala dúfať v tak šťastný, nádherný, a láskyplný koniec...
samozrejme, že ma zabolela Jasperova strata, no na druhej strane bola dôležitá, aby si Bella uvedomila koho skutočne miluje...

celý príbeh bol nasiaknutý emóciami, v ktorých som s nadšením plávala...

Hanetka

42)  Hanetka (07.01.2011 13:14)

Ambři, no právě... taky pro tebe něco mám. Tak to holt počká, až tu budeš příště, no. Alespoň budeš víc napnutá.

ambra

41)  ambra (07.01.2011 13:11)

Scri, ííííííííííííííí!!! Děkuju, drobku!!!
Hanetko Jsem ráda, když si v tom čtenář najde ještě osobní rovinku;) (mám tu R., jdeme slavit moje narozky, i když jsem ho přesvědčovala, že fakt není co slavit:D ).

Hanetka

40)  Hanetka (07.01.2011 12:38)

Ambři, já vím, že mi to trvalo, a moc se omlouvám. Jenže to ve mně muselo trošku uzrát. Ty víš, že mě tahle povídka docela vzala, a nejen proto, že ze začátku byla tak záhadná, ale taky... ale to sem nepatří. Je to tak skutečné - vždyť jen málo z nás zůstává se svou první láskou, a přestože skoro pro nikoho to nebývá ta pravá, stejně na ni nostalgicky vzpomínáme celý život. Jako by to první "otištění se" nám nechalo vypálený cejch na srdci až do smrti... No, už dost. A tady máš výsledek toho uzrávání.

Jak bolavá i sladká je,
i hořká, to než uzraje,
ta první láska zmatená,
co třesou se z ní kolena.

Je to ten pravý nebo ne?
Jak se mé srdce rozhodne,
když okouzlení poddá se?
Však duše snadno nedá se.

Ta pozná, i když po čase,
že láska není o kráse,
a srdce, co jsem ztratila,
mi tvoje láska vrátila.

A tak ty, i když vždy jsi stál
jen skromně stranou, opodál,
s úsměvem jemně nesmělým –
ty jsi ten pravý, teď to vím.


P.S. Můžu se stavit, nebo máš uzávěrky, inventury a plno práce?

ScRiBbLe

39)  ScRiBbLe (07.01.2011 12:29)

Íííííííííí .

Já jsem z toho úplně mimo! Vážně jsem si myslela, když jsem proplouvala tím dokonale napsaným Příběhem, že se k sobě už nedostanou. Že je prostě necháš žít jednoho bez druhého, ale když se v jejím snu objevil Edward a vyjevil jí vzpomínku na to, jak se na něj dívala a on na ni, tak jsem si troufla doufat a přát si, šíleně zoufale přát, aby byli spolu už navždycky!

Čím dál jsem se dostávala, tím víc mě příběh pohlcoval a já nechtěla, aby to skončilo, chtěla jsem číst dál a dál a pořád, ale bohužel jsem došla k tomu nádhernému konci a epilogu.

Bellina ukolébavka a její fotka, její uvědomění si, že ve skutečnosti Jaspera doopravdy nemilovala, že on byl ten druhý a Edward první!

Polibek... ááááááááááách !

A ten epilog! Rennesmé a Alice!

Ambro, děkuji Ti, žes napsala něco tak strašně krásného, napínavého, záhadného, často taky smutného, bolestného, ale naprosto úžasného.

DĚKUJI!!!

ambra

38)  ambra (07.01.2011 12:22)

Esterko, Edítko, jo? Jasně, že musela zabojovat zase hlavně Bella;)
kamčí, a představ si, co to dělalo s mými mozkovými závity při psaní. Myslím, že se mi občas kouřilo od hlavy:D
AMO moje, musím říct, žes mě nejdřív rozesmála (žádná spojená těla a žádné nákupy:D ), a pak naprosto dojala
Petris, slůvko jiné se tu objevuje dost často, asi brzo zpychnu
gabinka dočetla! Juch!
Bye, Ty mi to sosáš z hlavy, jinak si to nedovedu vysvětlit!!! Navrhuju následující postup: Pošlu Ti kapitolu, Ty ji okomentuješ a ten koment vydáme. Lidi dají to podstatné a ještě v zábavné verzi:D
Ashley, jsem pyšná, že Tě tu mám
Lio... Lio... Lio... Nemůžu uvěřit, co všechno v tom dokážeš najít, jak moc blízko k tělu jsi ochotná si to pustit...
Evelýnko, Ty VÍŠ, jak moc se třesu na názor hlavní fanynky LČP, že jo Hani, nemusíš dávat víc. Tohle úplně stačí
Witmy, jupí! Jsem moc ráda, žes to dala!
Yasminko, JÁ miluju TVOJE psaní a dlouho nic neto...
Ewiku, já Tě fakt nechci nutit do slziček, omlouvám se, ale přesto jsem ráda za Tvou věrnost
Silvi, Ty víš, že jo?;) A slibuju, že slash už ne a ne (jsem Tě trošku vyděsila )
Astrííííd! Já ho chci!!!! Odpočívej a piš, ju?;)
Jarusinka, můžu Ti já někdy poděkovat tak, aby to bylo dost?
Děvčátka, dávala jsem srdíčka, to hlavní veliké DĚKUJI dávám až sem nakonec, aby ho opravdu nikdo nepřehlídnul.
Chtěla jsem napsat cíleně béčkovou detektivku s romantickým podtónem. Úplně to nevyšlo (Alicino zázračné probrání by fakt nebylo věrohodné), ale i tak jsem si psaní dost užila. Bylo to moje vánoční odreagování od všeho. Děkuji, že jste se ke mně připojily...

ambra

37)  ambra (07.01.2011 12:02)

Ostuda se stydí se sem ještě vtírat, ale já prostě musím:
Carlie, Ty víš, jakou mám slabost pro Tvoje psaní, takže pochvala od Tebe mi působí fyzické blaho (a jak slyším pět rozdílů, jsem v ložnici u Tvého Edy a Tvojí Belči )
HMR - Hani, Ty ses do toho tady pěkně obula, četla jsem něco moc pěkného na BH, ale ostuda jsem, na koment jsem byla líná , ale určo to napravím
Gassie, doufám, žes postřehla, jak byli můj Jazz a Alice říznutí těmi Tvými ;) - snažila jsem se od Stromu odpoutat, ale prostě to nešlo
eMuska, omlouvám se a doufám, že už navždy víš, že jsem jasný tým E plus B
Bos, hrozně moc děkuju za věrnou podporu
Karolko, já jsem tak moc chtěla dostat tam víc než tu pusu, ale nešlo mi to přes prsty, připadalo by mi to křečovité. Tady šlo o to (a Tys to správně pochopila), aby k němu našla cestu. K tomu jedinému. Pravému
Tru, měla to být oddechovka, ale zase se mi to nějak vymklo Edward se dostal do snu jednoduše - tahle Bella má ty sny trošku věštecké a jinak - i té původní Belle se přece o Edíkovi zdávalo;)
gucci, opravdu jsem chtěla víc romantiky, já Ti to vynahradím v nějaké jednorázovce:D . Vlastně nevím, proč toho nedali víc haf ňuf

36)   (06.01.2011 23:20)

Najděte si svého oblíbeného autora...

A ja som si spomenula na teba. Na to, ako som nedočítala rozčítané Takoví jsme byli a na TOTO- tú novú poviedku, o ktorej som nemala ani šajnu o čom je TJB-kap.4- určite prečítam len čo pribudne aj 5.

K tejto poviedke.
Aby som bola úprimná, chvíľkami ma to miatlo a musela som nad tým premýšľať. (To mám za to, že som začala zanedbávať čítanie poviedok )
Od začiatku v tom príbehu bolo tak "dusno" , až som musela vypnúť radiátor. Najmä Bella ma občas miatla.
Napínavý príbeh so šťastným koncom. Neviem prečo, ale nejak zvrátene nedočkavo som myslela, že s Edwardom buď nebude, alebo to proste hepáč nebude:D Zvláštne... Veľmi zvláštne... Pri tomto príbehu som necítila akútnu potrebu šťastného konca, to sa mi ešte nestalo .

Rada by som sa ti za tento príbeh poďakovala, špeciálne z jedného sebeckého dôvodu- pripomenula si mi, prečo tak milujem čítanie tvojich poviedok a zároveň si mi veľmi šetrne vtĺkla do hlavy, že ich nikdy nemám odsúvať na neskôr .
Ďakujem za krásny večer strávený v spoločnosti smutného Jazza, tajomného Edwarda, vševediacej Alice a zvláštnej Belly.
Veľmi dobre sa to čítalo, obsahovo opäť kvalitne spracované, nesklamala si ma:D
A ďakujem za krásny zážitok.

P.S. : Pozdravujem Alice a Jazza Dúfam, že už sú obaja šťastní.

P.S. 2. :


sakraprace

35)  sakraprace (05.01.2011 19:05)

Ambro, děkuju, ani si nedovedu představit ten absťák, co bych bez vás měla

Astrid

34)  Astrid (05.01.2011 16:26)

Ó f... taký krásny koment som ti napísala a on sa mi normálne vymazal idem neprodlene liečiť nerv pak se ozvu

Silvaren

33)  Silvaren (05.01.2011 15:27)

Prostě nádhera. Sice jsi mě vyděsila scénou před vilou - už to vypadalo, že se si k sobě nenajdou cestu, ale asi nás tam nahoře má někdo rád, protože AMBRA NÁM DAROVALA DALŠÍ ÚŽASNÝ HAPPY END!!! Rozhovory s Alicí, myšlenka "toho druhého" a Renesmé jako třešinka na konec, je to prostě dokonalé.
Moc moc moc díky za úžasnou povídku.

«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek