Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Poslední kapitola.

Sem patří veliké díky všem čtenářkám. Díky za to, že jste i tuhle mou povídku, původně zamýšlenou jako oddechovou, vzaly překvapivě vážně...

 


 

Navzdory vzpomínkám mě při návratu k autu znovu objal klid, který mě překvapil po mém příjezdu sem. Klid, nezávislý na původně očekávaném pocitu smíření, uzavření.

Žádné rozhřešení. Pro nikoho.

Když jsem vzala za kliku, periferně jsem mezi stromy zahlédla nehybnou postavu. Povědomě nehybnou. Přesto jsem informaci o totožnosti nečekaného návštěvníka nestihla z mozku vyslat dost rychle a mým tělem projelo bodavé leknutí. Zřejmě zachytil můj rozhozený tep, protože stál okamžitě u mě a s rozpačitým omluvným úsměvem vztáhl ruce, jako by čekal, že se skácím.

„To je dobrý,“ udržela jsem ho nataženou pravačkou v přijatelné vzdálenosti.

„Omlouvám se, ale když jsem tě tam viděl… Nechtěl jsem odejít bez pozdravu a nenapadlo mě, jak se ti ukázat, abych tě nevyděsil. Tohle mi připadalo jako nejlepší varianta. Ještě před pár minutami,“ zašklebil se.

„Vážně už jsem v pohodě, není to tvoje chyba, byla jsem trochu zamyšlená,“ pokračovala jsem tím zdvořilým neosobním tónem, ale kupodivu se mi moc nedařil. Když jsem v uplynulých třech letech přemýšlela o možném setkání s Edwardem Cullenem – občas jsem si to dovolila, zdálo se totiž naprosto nepravděpodobné, že by k němu někdy mohlo dojít, už jenom proto, že nikdo nevěděl, kam zmizel – mělo vždy podobný scénář – nešťastní pozůstalí si společně zavzpomínají na milované zemřelé. S mou touhou po zapomnění tahle představa vůbec neladila, i proto jsem po tom setkání netoužila.

I když mě mrzelo, že mi tehdy nestihl vyprávět svou část příběhu.

I když mě mrzelo, že jsem mu nestihla vysvětlit…

A tady mé úvahy vždycky skončily. Věděla jsem, že bych mu potřebovala něco důležitého říct, ale netušila jsem, co to je. Jako bych ztratila paměť a teď se mi vracely jen útržky.

Edward je pro mě nějak důležitý – jeden z útržků.

Ale jak?

A proč?

Jasper už není, už nepotřebuju ochraňovat před tím krásným zlodějem citů, citů, které mi ale stejně nikdy nepatřily, takže nikoho nemůžu obvinit, zažalovat ani odsoudit…

Tak proč mám, kruci, tak velkou radost, že toho cizího, nebezpečného a strašně laskavého kluka vidím?

„Tak už můžeš,“ přerušila jsem to příliš dlouhé ticho, ten příliš dlouhý pohled do jeho očí.

„Můžu co?“ znejistěl a záblesk naděje v jeho tváři mi připomněl jeden z okamžiků noci.

„No říkal jsi, že mě chceš pozdravit, tak už můžeš,“ usmála jsem se.

„Promiň,“ přejel si pravou rukou přes čelo, a pak ji ke mně nejistě natáhl: „Ahoj, Bello.“

Nepodala jsem mu svou. Místo toho jsem udělala jeden dlouhý krok a pevně ho objala. Připadalo mi to tak přirozené, tak správné, jako bych něco dokončovala. Možná tu útěchu, kterou jsem tehdy jen začala. On mě odvezl domů, ale sám se tam vrátil a… Sevřela jsem ho pevněji.

„Bello,“ zašeptal. Jeho ruce se opatrně, rozpačitě, dotkly mých zad.

„Je mi to tak líto, Edwarde, je mi strašně líto, že to tak dopadlo, že jsem se do toho připletla. Kdybych tehdy zůstala u mámy… Nemusel jsi o ně přijít. Byli tvoje rodina… Už chápu, proč jsem sem ještě jednou musela. Omluvit se… Kdybych za ním tu noc nejela, kdybych…“ Cítila jsem, jak strnul. Ruce spustil podél těla a odtáhl se ode mě. Zvedla jsem k němu uslzené oči.

Díval se někam za mě. „Ty mě… lituješ,“ vyslovil pomalu. Z jeho tónu mě zamrazilo. „Jsem vážně blázen, promiň,“ usmál se hořce.

„Chceš odvézt domů? Jsem tu bez auta, můžu řídit,“ chrlil najednou rychle, jako by si vzpomněl, že někam spěchá. Zaraženě jsem přikývla. Co se stalo? Co jsem zkazila? Kam se ztratil ten pocit sounáležitosti? Ta blízkost?

V autě nemluvil, skoro bolestně mi to připomínalo naši minulou společnou cestu. Tehdy jsem nepřemýšlela nad tím, že ho vidím naposledy. Teď jsem si to uvědomovala.

U tátova domu jsme byli příliš rychle. „Nechceš…“ mávla jsem neurčitě ke dveřím. Proč ho tak moc potřebuju zdržet? Proč si nedokážu představit, že teď je to vážně naposledy?

„Jít na kafe?“ zeptal se jízlivě. Ale jeho oči byly jen smutné.

„Edwarde, já…“ Prstem mi zakryl ústa.

„Já vím, je ti to líto. Mně taky, Bello. Tyhle tři roky byly i pro mě dost dlouhé. Kupodivu. Dost času na to, abych stihl sám sebe přesvědčit, že to všechno možná mělo nějaký smysl. Zvrácený, šílený, ale…“ Nedopověděl. Zavrtěl hlavou, znovu se usmál, tentokrát smířeně, a lehce mě pohladil po tváři. „Mám nejmíň tři sta let, abych si to zase rozmluvil.“ Pozpátku udělal dva kroky ode mě. Další vzpomínka. Tehdy na chodbě – chtěl se mnou doopravdy poobědvat. Doopravdy mluvit. Ne jako Jasper… Bože, vždycky je budu srovnávat, vždycky vedle něj budu vyhlížet jeho bratra…

Díval se na mě a já si byla skoro jistá, že vidí, co mi právě proběhlo hlavou. Bude mít ještě někdy v očích něco jiného než smutek?

„Edwarde, počkej… já…“ Natáhla jsem k němu ruku, ale nohy mě neposlechly. Nepohnula jsem se z místa.

Překvapilo mě, že zareagoval. Zůstal stát. Ale jen na chvíli. Jenom než vyslovil poslední otázku.

„Bello, musím se zeptat. Milovala jsi ho? Milovala jsi Jaspera?“ Díval se na mě, tentokrát se postaral, abych neměla šanci z jeho výrazu něco vyčíst.

Já tak dobrá herečka nebyla. Raději jsem zavřela oči. Alice, proč jsi mě na tohle nepřipravila?

„Na něco jsou tři roky málo,“ hlesla jsem. Doufala jsem, že svůj zbabělý strach schovám za sevřená víčka, ale hlas mě prozradil. „Hrozně se bojím, že když to popřu, když si přiznám, že to nebylo skutečné, tak zjistím, že vlastně nemám žádné opravdové city. Že sama od sebe, bez nějakých cizích triků, nejsem schopná někoho… milovat.“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to poslední slovo řekla nahlas.

„Já o tom nepochybuju,“ zašeptal těsně u mého ucha. „Sbohem, Bello. A už nás pošli k čertu.“ Ten jemný ledový dotek na mém čele trval příliš krátce.

Když jsem konečně otevřela oči, byl pryč.


xxx

Proč se mnou nemluvíš, Alice?

Tomu se říká tichá podpora.

Nejsem si jistá, že potřebuju zrovna tohle.

Já ano.

To ti závidím.

Je ti líp?

Ne. Čekalas, že bude?

Ano i ne.

To je nějaká nová hra?

To je nejstarší lidská hra, Bello. Na některé věci prostě musíš přijít sama. Já ale myslím, že jsi na to dávno přišla. Nesnáším ten tvůj strach.

Díky. Nechceš zase přejít k tiché podpoře?

Jdu na to.

Nesnáším tě.

Já vím.

Ach, Alice…


xxx


Na skutečné prázdniny jsem se cítila stará. Od patnácti jsem pracovala i během školního roku, o prázdninách pak každý den na plný úvazek. Rodinné dovolené se u nás nikdy nepěstovaly. Tentokrát mě táta přemluvil, ať si pár týdnů prostě jen užívám. Netušil, jak mi zavařil.

Zajela jsem až do Seattlu na velký nákup – knížky, nejnutnější oblečení – přeci jen ve Forks i léto vyžadovalo jiný šatník než ten arizonský – knížky a ještě jednou knížky.

Vynosila jsem je k sobě do pokoje, vytvořila z nich několik úhledných hraniček na stole, který mi po těch třech letech připadal neskutečně malý, otevřela odhodlaně první svazek a – tím to skončilo.

Nedokázala jsem vydržet u ničeho, co vyžadovalo byť jen minimální zapojení mých myšlenek, mého soustředění. Změnila jsem se v poloautomatický robot vhodný leda k běžné údržbě domácnosti.

Po týdnu jsem toho měla dost.

Vytahala jsem stará prostěradla, srazila větší kusy nábytku uprostřed místnosti a přikryla je, menší vynosila na chodbu, zajela do Port Angeles pro barvy a pustila se do malování.

Začala jsem svým děsivě nezměněným pokojem, jak jinak.

Když jsem po čtyřech dnech – naprosto zničená a otrávená z vědomí, že ani tohle mi nevyčistilo hlavu, stěhovala do polic poslední knížky, zničehonic jsem odtáhla židli od psacího stolu a chvíli se do ní posadila. Přejela jsem odřené opěrky a v nesmyslném gestu si pak přivoněla k dlaním. Mýdlo a prostředek na utírání prachu.

Nespokojeně jsem vstala a přesunula židli blíž k posteli. Popadla jsem polštáře, vytvořila z nich pořádnou opěrnou hromadu a posadila se.

Prázdná židle stála přímo naproti mně. Skoro na dosah.

I jeho jsem měla celou tu dobu na dosah.

Proč jsem to neviděla?


xxx


Dobrý večer, Bello.

Edwarde! Co tady děláš?

Nevím přesně. Dostal jsem vzkaz od…

Od Alice?

Jo, jak to víš?

To je nadlouho. Tak co teda…

Měl jsem ti něco připomenout.

A co?

Nevím jistě.

Jak nevíš jistě?

Nevím jistě, jestli ti to chci připomenout.

To je nevychovanost, vlezeš mi do snu a pak…

Pst, dobře. Tak jo. Soustřeď se.

Ten obraz, ta vzpomínka, byla hrozně krátká.

Můj první den na Forkské střední. Školní jídelna. Oni dva u stolu. Neustále po nich pokukuju. Edward mě nachytal. A díval se na mě - znechuceně. Rychle jsem se odvrátila. Tady se ale vzpomínka změnila. Tehdy jsem si dávala pozor, abych už se jejich směrem nepodívala. Teď jsem ale neodolala – chtěla jsem vědět, proč tomu krásnému a tajemnému klukovi vadím.

Během vteřiny, než jsem se k němu znovu obrátila, se jeho výraz změnil. Dívala jsem se do očí, ve kterých po znechucení nebyla ani stopa. Viděla jsem v nich zvědavost. Pak nejistotu. A pak…

Jak to, že jsem to tehdy neviděla?


xxx



Táta hodil na stůl balík s poštou. Rozespale a bezmyšlenkovitě jsem začala přehazovat katalogy a upomínky. Táta se nezmění… Policajt a zavřou ho za pozdní platby.

Tu tlustou obálku nešlo přehlédnout. Razítko Darthmoutské univerzity. Zpotily se mi dlaně. Skoro jsem na to zapomněla. Jedna z mých profesorek na univerzitě ve Phoenixu mě kdovíproč považovala za obstojně nadanou a přemluvila mě, ať si zkusím poslat přihlášku na Darthmouth. Samozřejmě spolu se žádostí o stipendium. Poslechla jsem ji, jen aby mi dala pokoj.

Roztřesenými prsty jsem roztrhla tuhý lesklý papír.


xxx


Měla jsem za sebou zápis do seminářů a první, trošku deprimující, informační nalejvárnu na studijním.

Už týden jsem byla ve městě, věděla jsem přesně, které semináře si zapsal on, i kde bydlí. Pokud to nebylo nutné, nevycházela jsem, nechtěla jsem, aby na mě narazil dřív, než se dám dohromady.

Zbývaly dva dny do začátku semestru. Babí léto ponořilo město do nazlátlého tepla a já neodolala. Vyběhla jsem s úmyslem trochu se projít. Netušila jsem jak, ale o hodinu později jsem stála před krásným secesním domem s jemnými tepanými mřížemi na oknech v přízemí. Navzdory mřížím jsem si byla jistá, že bude otevřeno.

Otočila jsem mosaznou klikou a vešla.

Všechno bylo upravené a čisté. Ne však sterilní, nepoužívané. Tady někdo opravdu žil.

Uprostřed haly, která zabírala celé přízemí domu, stálo na nízkém pódiu křídlo. Stejně tmavé, stejně nádherné, jen… Přišla jsem až k němu. Na lesklém dřevě nebylo ani zrnko prachu.

Přímo uprostřed stála černobílá fotka v jednoduchém rámečku. Moje fotka. Zvětšený výřez z maturitní ročenky.

A pak hromádka not. Otevřela jsem hned první sešit. Bellina ukolébavka. Rozbušilo se mi srdce. Zdá se, že teď už to není jen zabíjení času…

Nechal vchodové dveře klapnout, i když by je určitě dokázal zavřít naprosto tiše. Tentokrát mě nechtěl vylekat.

Pomalu došel ke mně.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj Edwarde.“

„Už nemáš strach?“

„Ne.“

„Bello, já ale… Nechci být navždy ten druhý.“

„Nebudeš. Nebyl nikdo první. Jen trocha citů, co se zatoulaly. A malá holka, co to nepoznala.“

„Teď už jsi velká?“

„Myslím, že jo. Dívej.“ Stála jsem na pódiu, přesto jsem se musela vytáhnout na špičky, abych dosáhla k jeho rtům.

Jeho ruce jsem ucítila skoro okamžitě.

Ulevilo se mi.

Nejen já, zdá se, že i on uvěřil, že jsem schopná milovat.

 

 


Epilog

 


„Edwarde, ten její dar mě trochu děsí.“

„To se dalo čekat, její rodiče jsou oba, mírně řečeno…“

„Ujetí?“

„Líp bych to neřekl.“

„Je vzhůru, jdu za ní.“

„Utíkej.“

„Dobré ráno, Renesmé. Copak, chceš mi ukázat, co se ti zdálo?“

„Ach bože…“

Ahoj, Bello, no netvař se tak překvapeně, slíbila jsem ti přece, že tě neopustím.

Vždycky vás budu chránit. To víš, není nad přesné informace.

A mimochodem, Bells – Renesmé je nádherná…


 

 

KONEC

 

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4 5   »

kajka

92)  kajka (06.04.2018 15:48)

Byla to nádhera, ambro!

ambra

91)  ambra (12.04.2016 15:23)

kajuško, to jsou teda výživné komentáře! Jsem málem zapomněla, že jsem génius . Děkuju, jsi prostě jednička

kajka

90)  kajka (12.04.2016 11:13)

Ambři, slyšíš ten rachot? Jo, tak to mi padá kámen ze srdce, že k sobě nakonec našli cestu.
Dlouhou dobu jsem věřila, že tentokrát to úplně šťastný konec mít nebude. Čtu tě tuze ráda a vím, že jim ho dopřáváš v určitý podobě vždycky, ale teď to byla mrazivě hutná hororodetektivka a náznaky romantiky tak jemný, že jsem byla vážně přesvědčená, že Bella Edwarda neprokoukne a její rozhozená mysl prostě přehluší, co srdce už dávno ví. Bude dlouho trpět, ale protože je praktické děvče, dá se dohromady s hodným chlapem, bude mít kupu dětí a nakonec jí to dojde tak kolem padesáti. Ufff, ještěže jsi to napsala tak krásně a stačily jí pouhé tři roky plus nějaká ta chvilka navíc a Aliciina tichá podpora.
Edward... budu se opakovat minimálně po sté, ale ty ho umíš napsat mnohem lépe než Steph. Nejenže má smysl pro humor, ale je to trpělivý, ohleduplný a láskyplný MUŽ. Byť to s tou útlocitností a ohleduplností trochu občas přežene, že mám chuť ho osobně přijít popostrčit správným směrem. Já tě za něj tááák miluju.
Taky tě miluju za scénu u klavíru...stačil jediný polibek a všechno zlé bylo pryč, zapomenuto, smazáno. Z tvojí strany geniální minimalismus.
Děkuju, byl to opravdu skvělý zážitek.

ambra

89)  ambra (03.03.2016 11:02)

Děkuji, betuško!

88)  betuška (02.03.2016 20:33)

Túto poviedku som už čítala, ale nedala som koment,takže sa ospravedlňujem.
Páčilo sa mi to, to napätie, čo z toho vypadne...edwardova výpoved na polícii bola skvelá, a to , že je po dievčatách mi bolo jasné...akurát výsledok bol nečakaný;) a páčilo sami , ako si ich elegantne nechala stretnúť na konci. Alicina mimozmyslová komunikácia s bellou je dezert ku skvelému hlavnému jedlu.

ambra

87)  ambra (29.10.2014 18:32)

alexin, děkuju za přečtení a rozhodně neva, že ti to úplně nesedlo ;) . V téhle povídce je trošku těžší se zorientovat, ale já se bez mučení přiznám, že ji mám s odstupem mezi svými třemi nej ;)

86)  alexin11 (29.10.2014 17:59)

Asi jsem divna, ale me tohle az tak nechytlo. Rozhodne jsem od Ambry cetla lepsi. Tohle bylo chvilema moc zbrkly a nekdy moc ukecany. Napriklad to, jak se Bella dozvedela pravdu bylo hodne pritazene za vlasy. Taky jsem se chvilema neorientovala v souvislostech. Ambry sorry, ale podle me to umis lip.

ambra

85)  ambra (26.09.2013 19:19)

Iwuškooooo!!!! Ale já mám dopsanou DRTIVOU většinu!!! Ty jsi prostě miláček

Iwka

84)  Iwka (26.09.2013 19:11)

ambro, protože jsem prostě vyloženě potřebovala něco do tebe, začala jsem s úplně jinou - a hlavně dokončenou - povídkou od tebe. Kupodivu se ještě nejaké takové najdou, jo! Což je dobře pro mě, ale zas nevím, teď když to vím, tak je zhltnu přes víkend a pak budu zas v háji, jako předtím.

Každopádně jsem si to neskutečně užila tohle. Všechno mě bolí a s dnešním tělákem to nemá co dělat. Absolutně jsem nečekala, že to bude takové. Tenhle příběh byl nakonec ještě daleko víc bolestivý, fascinující, strhující, emotivní a nádherný, než bych čekala...

Seš úžasňačka. Zas jsem se utvrdila v tom, že milovat tvoje psaní, je něco, co MUSÍM. Jinak už nemůžu.

ambra

83)  ambra (12.08.2013 12:12)

Nejmilejší Twillina sestro Katuško! ( ) Tak jsem tu díky tobě objevila pár komentářů, které mi trošičku unikly , což je divné, protože tuhle povídku mám i s odstupem docela ráda. Moc děkuju, dívky .

SestraTwilly

82)  SestraTwilly (11.08.2013 23:47)

Ambra,táto poviedka je krásna,mrazivá s takmer detektívnou zápletkou.Ostala si síce verná TS,ale zároveň je iná a to v tom,že vlastne Bella si musela tento krát ujasňovať svoje city k Edwardovi.To,že dievčatá vraždila Alice ma neprekvapilo,nejako som tušila,že ona je za tým všetkým.Škoda,že bolo treba obetovať A.a J.,aby B.a E.mohli byť spolu šťastní.Ako vždy Ambra dokonalé a tlieskam tvojemu spisovateľskému umeniu.

Marcelle

81)  Marcelle (11.06.2012 13:37)

Ambři, zase a znovu nádhera, jinak to ani nejde říct. Opravdu to byla oddechovka i když sis neodpustila trochu počechrat čtenářské nervy. Díky

Jalle

80)  Jalle (05.06.2012 18:21)

ach, jak dojímavý koniec:p néé ešte nechcem koniec, tvoju poviedku som zhltla za jedno upršané popoludnie a oplatilo sa, skláňam sa

Sky

79)  Sky (17.03.2012 22:36)

Ambři,
tak som sa pustila do ďalšieho tvojho diela a... A vlastne ani nemám čo povedať. Stále premýšľam nad príbehom. Ich príbehom, ktorý vlastne ukázal, ako sa veci môžu... skomplikovať? vyriešiť? Neviem, v oboch prípadoch by to bolo presné.
Potom ten pocit, keď som čítala o Alice... Keď sa objavil Edward a Bella stále nemala odpoveď... Vtedy som mala na hrudi obrovský kameň, ktorý ma tlačil na dno. Vlastne jeho váhu cítim aj teraz, keď sa nadobro dostali k sebe.
Neľutujem Alice ani Jaspera. Nie som si istá prečo, no je to tak a ich osud - aj keď nebol bohvieako ružový - mal svoj zmysel. Nakoniec to vedeli obaja a za oboch som šťastná...
... Edward - malá, dôležitá, nepostrádateľná časť skladačky. Pri spomienke na jeho vlastné utrpenie, ktoré som cítila cez to všetko, čím si prechádzala Bella, bolo hádam najhoršie. Byť ten druhý... pocit, ktorý možno každý z nás pozná - niektorý si s ním už aj tykajú.
...
Jo, koniec takýchto blbých rečí. Chcem ti poslať jedno neobyčajné ďakujem! Som rada, že som sa sem dopracovala a pochopila. Vďaka, ambri...

78)  hanka (12.02.2012 21:30)

dlouhá cesta ,bolavá až na dřeň,prokousat se vlastním nitrem a konečně uvidět vidoucíma očima - ne vždy se to povede a ne každý to pochopí
být schopen milovat a ne jen chtít milovat,to je opravdu velký rozdíl
sama si nejsem občas jistá,kdo miluje a kdo si to jen představuje a ve chvíli,kdy se má dotknout svého srdce cítí jen bolavé prázdno :'-(
ale jsem moc ráda,že oni čtyři svá srdce nenechali prázdná
děkuji za krásný příběh,máš mě chycenou na udičce zase a zase a nechci se pustit

ambra

77)  ambra (08.02.2012 13:17)

martisek, tahle povídka je trochu jako křížovka, já vím . Děkuju, že se ti chtělo a prokousala ses až do konce .

76)  martisek (08.02.2012 13:03)

nevím, jestli plakat, nebo se smát, že Edward s Bellou měli tak krásný konec. musela sem si uvařit kafe, abych se neroztekla. přiznávám bez mučení, že prvních pár kapitol jsem se moc nechytala, ale ten konec to rozhodně vynahradil. je to nádherné, romantické a přitom i hořké.
opět jsi nepřekonatelná, ambro. děkuju za jedinečný zážitek

ambra

75)  ambra (06.01.2012 19:46)

Pilly

Pilly

74)  Pilly (06.01.2012 19:33)

Nádhera

ambra

73)  ambra (28.12.2011 19:22)

mollynko, moc děkuju, a hlavně mi símtě nevykej

1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek