Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Čas plyne, ale ne vždy léčí...

 

O tři roky později

 

 

Ahoj Bello.

Alice…

Promiň, že zase otravuju.

Víš, že tě ráda vidím.

Už bys to neměla odkládat.

Bojím se.

Čeho vlastně?

Bude to bolet.

Bolest je někdy nutná. Očišťuje.

Nikdy jsem se tě nezeptala…

Ale mohlas.

Tehdy… ty… Bolelo to?

Nevím. Pamatuju si jen, že on byl se mnou. To bylo důležité.

Takže… Takže tě ještě zastihl?

Ano. Celou dobu mě objímal.

Ani nevíš, jak se mi ulevilo.

Vím.

Já vím, že víš.

Mám tě ráda, Bello.

Já tebe. A proto se musím zeptat ještě na něco.

Čekám na tu otázku už dlouho.

Alice, když tě poslechnu… Co když tě pak ztratím?

To se nestane. A tohle víš taky.


xxx


Autobus dorazil do Forks chvíli před setměním, takže jsem měla dobrý důvod tam dnes nejít. Mlha a šero – ani tehdy jsem nebyla bůhvíjaká řidička a to se za těch pár let nezměnilo. Navíc jsem pochybovala, že zůstal zachován byť jen náznak původní cesty.

Táta hodil mou tašku na zadní sedadlo, a pak mě teprve pevně objal. Stárne, uvědomila jsem si při pohledu na hluboké vrásky kolem jeho úst a na stříbro, které definitivně vyhrálo nad hnědou barvou jeho vlasů.

„Rozmyslela sis to dobře?“ zeptal se ustaraně.

„Rok, tati, rozmýšlela jsem to jeden celý rok,“ vzdychla jsem, ale nesnažila se být nějak zvlášť přesvědčivá. Neuměla jsem lhát, a pokud i moje vlastní nejistota zůstávala tak velká, snažit se opravdu uklidnit Charlieho by byla jen ztráta času a energie.

„Pojedu tam s tebou,“ zkusil to. Jen jsem s úsměvem zavrtěla hlavou. „Jsi tvrdohlavá,“ konstatoval smířeně.

„Takže je vlastně všechno při starém,“ mrkla jsem na něj.

„Asi jo. S jedním rozdílem,“ zatvářil se smrtelně vážně. „A to?“ nechala jsem se rychle ovládnout jeho změněnou náladou.

„Teď už ti můžu dovolit pivo bez výčitek svědomí,“ zašklebil se očividně šťastný, že se mu podařilo mě nachytat.


xxx


Všechno bylo při starém. Skoro až moc. Táta v mém pokoji za ty tři roky nehnul s ničím ani o milimetr. Zamrazilo mě. Takhle to chodí v rodinách, ve kterých přijdou o milovanou dceru. Zůstal i Laurenin a Jessičin pokoj nedotčený? Nepochybovala jsem o tom.

Podvědomě jsem doufala, že tady, u mě, se něco muselo změnit. Já přeci neumřela. Nebo ne úplně. O části mé duše, která tehdy ve mně zahynula, věděly jen dvě bytosti. A ty to nikomu neřeknou…

Prostě jsem tu vzpomínku nechtěla tak čerstvou. Jistě, židli táta zasunul zpět ke stolu. Ale jinak? Dokonce i povlečení použil stejné. Stejný povlak na přikrývce, do které mě tehdy zabalil on.

Tu poslední noc, kdy jsem spala v tomto domě.

Vlastně nespala, na spánek vůbec nedošlo…

Rychle jsem naházela věci do prádelníku a s toaletní taškou zapadla do koupelny. Málem jsem vyjekla. Překvapením. Úlevou. Zapomněla jsem na jeden z tátových mailů, ve kterém se chlubil, že nechal koupelnu kompletně přebudovat.

Vrátit se po půl hodině do toho v čase zastaveného pokoje připomínalo návrat do začarovaného zámku. Co nejrychleji jsem zhasla, vklouzla pod deku a sevřela víčka. Snad mě nenechá dlouho samotnou...


xxx


Probudilo mě pár nesmělých slunečních odlesků. Vida, i ve Forks se někdy ten zlatý kouzelník ukáže…

U snídaně jsme mlčeli. Táta chápal, že už jsem někde jinde. Že se potřebuju soustředit, abych to nakonec nevzdala. Tohle chápal; mé důvody, proč tam musím, už míň. Ale v tomhle zůstal úžasný. Nemluvil mi do věcí, kterým nerozuměl. Věřil, že jsem soudná a že vím, co dělám. Aspoň většinou.

Když jsem uklízela poslední hrnek, poklepal tiše na stůl. V noci nakreslil malou mapku a chystal se mi vysvětlit, jak se tam teď, když už původní cesta neexistuje, dostanu.

„A vem si mobil,“ řekl nakonec. „Jen pro jistotu,“ dodal rychle, když viděl můj nakrčený nos. Jasně, co kdyby se tam ukázal medvěd. Nevydržela jsem to. „Tati, mobil mám u sebe pořád, ale myslím, že pokud se zhroutím, tak si asi těžko budu volat záchranku.“ Zabralo to. Moje ironie ho uklidnila víc, než další sáhodlouhé přesvědčování.


xxx


Nakonec jsem k velkému domu dorazila mnohem rychleji než při své první cestě.

A skoro tak rychle jako při té druhé.

Zastavila jsem na místě, kde se kdysi původní rozlehlá mýtina zakusovala do okraje lesa. Dřívější rozdíl pomalu, ale jistě, mizel. Tenké kmeny mladých stromů a nikým neomezované kapradí vytvořily zelený mezistupeň, který se chystal mýtinu definitivně pohltit.

Pomalu jsem vystoupila a na vteřinu rozbila dusivé ticho těžkými dveřmi náklaďáčku. Udělala jsem první krok směrem k domu a podvědomě se přikrčila před očekávaným náporem pocitů.

K mému naprostému úžasu mě ale zaplavil – klid. Jako když přijdete ke hrobu někoho, koho jste sice milovali, ale kdo zemřel již velmi velmi dávno a vy jste s jeho smrtí smířeni. Vaše návštěva pak není nic jiného, než potřeba oživit vzpomínky, připomenout si společné chvíle, vybavit si tu kdysi důvěrně známou tvář.

Co se to…

Čekala jsem bolest. Slzy. Doufala jsem, že si sem jedu pro katarzi. Že konečně najdu nějaký smysl v tom všem.

To mi běželo hlavou, když jsem se pomalu blížila k domu. K místu, kde stával jejich dům. A kde po nočním dešti svěží tráva skrývala velký vypálený obdélník.


xxx


Proč jsi to udělala, Alice?

Pro nás nebylo jiné východisko.

Jak jsi to mohla…

Viděla jsem to, když mě ten doktor přivazoval k operačnímu stolu. Upnula jsem se k tomu. Věděla jsem, že mi nezbude téměř nic, ale doufala jsem, že tahle myšlenka ano. Oheň. Moje vysvobození. Oheň, naše spása.

Nelituješ toho?

Lituju, že jsem si na to nevzpomněla dřív. Ty dívky mohly žít…

To nebyla tvoje vina, nevědělas, co děláš.

Nevěděla? Nejsem si jistá. Cítila jsem strach. Drtivý strach, že přijdu o Jaspera. Že v té svojí temnotě zůstanu uvězněná nejen navždy, ale sama.

A teď…

Vídám je. Jsou v pořádku. Obě. To je úleva. Jen jejich rodiny si na tu útěchu musí ještě chvíli počkat…

A Jasper…

Jsme spolu. Ten vděk nedokážu popsat… Ale občas ho nechám osamotě. On…

Něco je špatně?

Ne. Jen nevím, jestli bych tě tím měla zatěžovat.

Alice…

Dobře. On někdy myslívá na tebe. Míval z toho výčitky. Musela jsem mu vysvětlit, že kdyby ti tehdy jeho srdce odolalo, znamenalo by to, že je monstrum, bezcitná zrůda. Musela jsem ho přesvědčit, že jsem ráda, žes to byla zrovna ty…

Ale on přece vždycky miloval tebe!

Ano. Já byla ta první. A vždycky budu. Ale kdo říká, že nemůžeš být ta druhá?


xxx

 


Klečela jsem v trávě a se zavřenýma očima dovolila vzpomínkám, aby mě prostoupily. Netrvalo dlouho a proudily mnou naprosto volně, bez zábran, bez plačtivých křečí a zděšených výkřiků.


xxx


Edward domluvil a já nekonečně dlouho čekala, než ke mně zvedne oči.

Co jsem v nich chtěla najít?

„Bello?“ zašeptal horoucně. „Tohle byl Jasperův příběh. Můj je mnohem kratší a mnohem nudnější. Nemusíš ho znát. Ale chtěl bych ti říct to jediné, co je v něm důležité. Zajímavé. Cenné.“ Zatajil dech a s napětím čekal na mou reakci.

V tu chvíli jsem nevěděla, co mu odpovím. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co ještě mi chce vyprávět. Jen jsem potřebovala znovu slyšet jeho hlas. Hlas, díky němuž jsem snesla všechnu tu hrůzu předešlého vyprávění.

Nadechla jsem se, abych ho pobídla k pokračování. Jeho krásnou tváří se mihl záblesk naděje. Zdál se skoro – šťastný. Jenže v tom okamžiku naředila fialový inkoust noci neposedná oranžová skvrnka. Tančila někde na obzoru, přesně uprostřed mého okna. Zůstala jsem na ni fascinovaně zírat. Pak ale zmizela. Něco ji překrylo. Edward vyskočil a potichu otevřel okno.

„Jazzi? Co tu…“

„Jsi v pořádku?“ vzal mě Jasper za ruce a bedlivě je prohlížel. „Žádné zranění? Ani škrábanec? To je divné, říkala, že budeš zraněná, že Edward nesmí ucítit tvou krev, říkala, že ti hrozí nebezpečí…“

„Jazzi!“ Edward stál u okna a zíral do tmy. „Dům hoří…“

Zmizeli tak rychle, že jsem skoro podlehla nutkání schovat se pod deku a předstírat, že to všechno byl jen příliš živý a příliš děsivý sen. Místo toho jsem si bleskově natáhla boty, v běhu popadla bundu a klíče od auta a vystřelila ven. Táta spal u televize…

Bylo to jen pár hodin, co jsem tou cestou jela poprvé. Pamatovala jsem si ji, ale i kdyby ne – ten mihotavý oranžový sloup mě vedl jako děsivý maják. Neomylně, přesně. Nemohla jsem minout tu bolest, která na mě čekala.

Edward mě zastavil těsně předtím, než jsem vjela na mýtinu. Netušila jsem jak, ale najednou seděl vedle mě a pokoušel se mi sundat z volantu křečovitě zaťaté ruce. Se stejnou silou jsem pak svírala jeho ramena.

„Kde je, Edwarde, prosím, kde je Jasper? Prosím, řekni, že je v pořádku, prosím, Edwarde, dojdi pro něj, prosím… Edwarde…“

„Předběhl mě… Ona se zavřela ve sklepě… Skočil přímo do největší výhně… Já… nedokázal jsem to. Jsem zbabělec… Neskočil jsem za ním…“

Všimla jsem si, že vzlyká. Vytrhlo mě to z vlastní hysterie. Najednou jsem jeho ramena nesvírala, objímala jsem ho a tišila. Později se ukázalo, že to byla chyba. Potlačila jsem vlastní přirozenou reakci. Zhroutila jsem se dvě hodiny potom, co mě odvezl domů.

Po čtrnácti dnech v nemocnici si pro mě přijela mamka. Střední jsem dokončila ve Phoenixu a nakonec tam nastoupila i na univerzitu.

Den po požáru dostaly rodiny Lauren Malloryové a Jessicy Stanlyové Jasperovy dopisy na rozloučenou. Přiznával se v nich, že je zabil. Přísahal, že netrpěly. Omlouval se a vysvětloval, že smrt v ohni zvolil jako nejbolestivější možný odchod z tohoto světa.

Jasper zůstane v očích města navždy vrahem. To byla daň, kterou musel zaplatit. Příliš velká daň za lásku…

O dopisy i nutné Jasperovy ostatky v ohni se postaral Edward. A to ještě tu samou noc. Pochopila jsem to o něco později, když jsem byla schopná o těch událostech aspoň na okamžik přemýšlet. Jak to dokázal? Jak to mohl přežít a vydržet? Vždyť jsem ho viděla plakat…

Toužila jsem ho znovu obejmout a utěšit, ale víc jsem toužila zapomenout. Zapomenout a pokusit se uvěřit, že někdy budu schopná i skutečných citů. Že nebudu jen zrcadlem, které zdánlivě přijme emoce někoho jiného, ale ve skutečnosti je jen ploše odráží.

Nedařilo se mi to. Láska se mi vyhýbala. A navíc jsem dva roky žila v šedivé zóně beze snů. Peklo…

Po dvou letech za mnou poprvé přišla Alice. Vyděsila mě, ale stačily tři věty a já pochopila, že Edward měl pravdu.

Existoval čtvrtý rozměr, kde jsme se s Alicí mohly a měly potkat. Opravdu nebyla náhoda, že jsem Jaspera tak moc přitahovala. On, tolik vnímavý ke všem emocím jiných lidí, vycítil, že mám s Alicí společného něco mnohem důležitějšího než jen tvar očí nebo barvu vlasů.

Alice se stala mým jediným a zároveň nejbližším přítelem. Ale nedovolila, aby to tak zůstalo.

Něco pro mě plánovala. Cesta do Forks, na místo, kde to všechno začalo, znamenala jen první krok.

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

ScRiBbLe

3)  ScRiBbLe (02.01.2011 01:37)

A - m - b - r - o, co se to? Co jsi to? Ne, ne, ne... snažím se nevěřit tomu, co jsem si přečetla. Proč mě vždycky donutíš brečet?:'-( :'-(
Sakra, to bylo tak smutný... ona podpálila dům a on šel za ní, za tou první... Láskou svého života:'-( !
Jsem z toho úplně vyřízená, věříš?

Tahle povídka mě chytila za srdce, protože se tak liší od těch, které jsem četla. Ano, každá povídka byla jiná, ale tahle... Nevím, jakými slovy bych ji popsala. Napadá mě jen jiná, krásná, dokonalá, strhující, mrazivá, zajímavá, dech beroucí a naprosto úžasná.

Alice a Bella nejlepšími kamarádkami, i když Alice je...

Myslím, že si tentokrát dokážu troufnout uhodnout, co má Alice v plánu .

ambří, opět jsi mě donutila nedýchat.

Bylo to krásný, i když smutný. Děkuju!

Nosska

2)  Nosska (02.01.2011 01:15)

Musim přiznat, že jsem se v tom chvílema pěkně zrácela

1)  Contaester (02.01.2011 00:52)

Jéé, no tak to byla opět pořádná dávka emocí :D .
Musím se přiznat, že jsem se teda zamotala, ale hned po pár odstavcích jsem si zase uvědomila, kde jsem.
Edík je prostě cukrouš, i když o něm Bells tak nesmýšlí.
A ty, Ambro, jsi taky pořádný kvítko. Jak bys to jen dokázala sepsat? :D
Bylo to úžasné a ohromující.
Jak je vidno, mám zase o čem přemýšlet.

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still