04.08.2010 [16:15], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 8×, zobrazeno 399×

Tár af immortals - slzy nesmrtelných.

Hledá. Vzpomíná. Přichází...

Ztratil minulost, musí to však nutně znamenat, že ho už nic nečeká?

Tár af immortals

Kdybyste měli možnost vybrat si, zda budete žít navěky, nebo zemřete s těmi, které milujete, pro kterou možnost byste se rozhodli?

Nikdy jsem netvrdil, že chci žít věčně. Ostatní rozhodovali za mě a řídili mi život. Netušili však, jak nebezpečnou rozehráli hru. Mysleli si, že dovedou určovat směr nesmrtelnosti. Jak šeredně se pletli.

Nesmrtelnost je… dlouhá, prázdná. Přestože si můžete krátit čas s někým, kdo je stejný jako vy, nic to nemění na skutečnosti, že jste zůstali sami. Osud na vás zanevřel a ponechal vás napospas – čemu vlastně? Životu? Těžko…

Ale i kdybyste dokázali najít někoho, kdo by byl ochoten vám dělat společnost, přežití si tím nezajistíte. Zákon schválnosti se postará o to, aby se stala nějaká náhoda, nebo nehoda, která vás o toho druhého připraví. Jak kruté. Jak nevyhnutelné. Takový je život.

Když se mi narodila sestra – tenkrát mi mohlo být kolem patnácti let – přísahal jsem, že se o ni postarám, ať se bude dít cokoliv. Že ji budu chránit. Že nikdy nezůstane sama. Že se o ni postarám. Tehdy jsem ještě netušil, že to jsou jen plané dětské sliby.

Toho, že Luisa není jako já, jsem si nevšiml hned. Uteklo hodně vody, než mi došlo, jak se věci doopravdy mají.

***

„Bráško!“ zakňučela sestřička a já ji pohladil po čele. Prodělávala nějakou nemoc, ale nezdálo se, že by měla totéž, co všichni ostatní. Já španělskou chřipku dostat nemohl – za poslední půlstoletí jsem byl odolnější. Do té doby jsem žil v domnění, že ona také nemůže onemocnět. Nemoci, stejně jako stáří, se nám oběma vyhýbaly velkým obloukem.

„Neboj, maličká, všechno je v pořádku,“ tišil jsem ji. Čelo jí hořelo víc než obyčejně, což mě dost znepokojovalo. Ale nemohl jsem s tím nic dělat. Léků byl nedostatek, a ani jsem vlastně netušil, jak ji vyléčit. V nitru jsem se hroutil, zatímco navenek jsem se snažil vyzařovat naději. Víc jsem jí dát nemohl.

„Mám strach.“ Při těch slovech jí do očí vhrkly slzy.

Setřel jsem je a sklonil se k ní. „Já tě ochráním. Nesmíš se bát. Nic se ti nestane, zlatíčko.“ Nebyla už malá, ale kdykoliv jsem jí řekl zlatíčko, usmála se. Tak to bylo i teď. Snažila se. Věřila mi. Jak hrozně jsem ji musel zklamat, ač jsem to v tu chvíli ještě netušil.

„Půjdu pro jídlo, ano? Počkáš tu na mě?“

Jen přikývla a poslušně zavřela oči. Chvíli jsem ještě počkal, dokud nezačala hluboce oddychovat, a potom už byl čas vyrazit. Musel jsem to stihnout ještě v noci, protože jakmile by začal nový den, Slunce by mě odhalilo lidem. Nemohl jsem riskovat.

Přitáhl jsem si plášť blíže k tělu, abych nebyl tak nápadný, ale byla to zbytečná práce. Nikde nikdo nebyl, noci byly nebezpečné a postranní uličky jakbysmet. A právě tam jsem sháněl „jídlo“. Pokaždé se našel nějaký opilec, který už měl život téměř za sebou.

Proud vzpomínek mě vyvrhl na pomyslný břeh. Otevřel jsem oči a zahleděl se do rudé záře zapadající denní hvězdy. Strávil jsem tam příliš mnoho týdnů. Bylo načase se přesunout dál.

Nevěděl jsem, co přesně hledám. Osud? Minulost? Budoucnost? Nebyl nikdo, kdo by mi odpověděl. Slyšel jsem sice o nějakých italských vrazích, ale k nim mě to příliš nelákalo. Rád jsem si udržoval svoji nezávislost a podle toho, co jsem slyšel, bych se jim hodil do sbírky. To tak. Nebyl jsem idiot. Myslím.

Volným krokem, pro lidské oko nespatřitelným, jsem se vydal dále na jih, který sliboval hojnost potravy. Nadešel okamžik pro přesun do blízkosti velkoměsta. Způsob života jsem měnil přibližně každých pár měsíců. Nesměl jsem být nápadný.

Nepřišla na smluvené místo včas a já si začínal dělat obavy, i když mi mnohokrát se smíchem říkala, že mi ty starostlivé vrásky nesluší. Hádal jsem, že se blíží přelom století, ale nezáleželo mi na tom. Já měl času dost.

Přecházel jsem ode zdi ke zdi jako tygr v kleci. Kde sakra mohla být?! Moc dobře věděla, jak moc se o ni bojím. Kolikrát jsem jí říkal, že se ode mě nemá vzdalovat. K čemu by mi bylo, kdyby ji někdo znásilnil a zabil? Tak snadno se tomu dalo předejít. Jenže já hlupák ji tentokrát nechal jít samotnou. Tvrdila, že už je dost velká, že už se o ni nemusím starat a kontrolovat ji na každém kroku. Chtěla mít vlastní život. Chápal jsem to.

Najednou se zpoza rohu vynořila malá postava a já si s úlevou oddechl, jakmile jsem zachytil její pach. Omamná vůně vanilky a lilií, podle které bych ji našel v tisícihlavém davu. Nikdo jiný takovou vůni neměl. Nikdo jiný nebyl jako ona. Luisa byla jedinečná.

Paměť se přesouvala obráceně – nejdříve se mi vybavovaly novější vzpomínky, i když by to správně mělo být opačně. Bylo mi to jedno. Bez Luisy už život neměl smysl.

Nedokázal jsem ji ochránit a smrt si ji vzala. Jen jsem netušil kdy. Nebyl jsem s ní v její poslední hodince, avšak podvědomě jsem cítil, kdy jí došly síly. Rozloučili jsme se tak náhle a v rozčilení si navzájem řekli ty nejohavnější urážky, jakých jsme byli schopni. Přestože já jí už dávno všechno odpustil, stále jsem nechápal, jak se mohla takhle rozhodnout.

Kráčeli jsme bok po boku ztichlou ulicí. Nedalo se nic dělat, museli jsme jít tudy. Věděl jsem, že je to tam příliš nebezpečné – přesto jsem ji neodvedl, dokud byl čas. Ospravedlňovalo mě snad jen to, že jsem o něm nevěděl. Číhal na svou kořist, stejně jako my.

Luisa zavětřila jako pes a usmála se. „Tamhletím směrem, o dvě ulice dál,“ prozradila mi tiše a dychtivě. Kdyby neměla ten výraz, mohla by vypadat jako oni. Ale ne, musela se lišit. Samozřejmě.

„Tak jdeme.“ Také jsem se usmál a Luisa mě vzala za ruku. Zrychlili jsme, protože už jsme se oba nemohli dočkat, až budeme na místě. Hlad přebíral vládu v jejím výrazu, čím blíž jsme se nacházeli té lákavé vůni. Ten člověk voněl lahodně, přestože byla jeho osobitá vůně poznamenána alkoholem. Brandy, řekl bych. Nasál jsem vzduch a sestra mě nedočkavě zatahala za ruku.

„Pojďme už!“

„Trpělivost, zlatíčko,“ uklidňoval jsem ji shovívavě. Někdy se vážně chovala jako dítě.

Na řadu přicházely starší vzpomínky. Tehdy jsem to ještě netušil, ale on o nás věděl. Celou tu dobu. Sledoval naše hostiny jako neviditelný pozorovatel a nikdy se neodvážil přijít blíž.

Zastavil jsem se na dohled od města. Leželo pod svahem, na kterém jsem se zrovna nacházel. Střechy budov se koupaly v záplavě posledních paprsků zapadajícího slunce. Podle horkosti ve vzduchu mi došlo, že dnes v noci, nejpozději zítra ráno bude bouřka. V těchto končinách pršelo velmi často, a tak jsem se mohl se sluncem rozloučit na dva tři dny. Skýtalo to pro mě tu výhodu, že jsem se mohl volně pohybovat mezi lidmi, aniž bych se prozradil. Oči mi den ode dne tmavly, a tak nehrozilo, že by kdokoli spatřil jejich nachovou červeň. Naštěstí.

Posadil jsem se do trávy a zadumaně sledoval pohasínající město. Najednou jsem byl rozhodnutý – vypravím se tam až ráno. Město počká a… lidé budou mít víc času se rozloučit se svými rodinami.

Když nastala noc, s povzdychem jsem si lehl na trávu a ruce si dal pod hlavu. Kvůli zatažené obloze nebyly vidět hvězdy, což mě rozptylovalo. Chtěl jsem je vidět – byl to jeden z nejkrásnějších přírodních úkazů. Nebe jako kupole s miliardami třpytivých teček, které se zdají být blízko, přestože jsou tak vzdálené… S Luisou jsme je často pozorovali a vyprávěli si o nich příběhy. Ty noci mi nikdo nedokázal nahradit.

Už jsem to nedokázal déle odkládat, neboť zamračená obloha víceméně nemohla upoutat mou pozornost. Zavřel jsem oči a vydal se k dalšímu putování vlastní minulostí…

Za mnou se ozval veselý smích. Prudce jsem otočil hlavu dozadu a stačil ještě koutkem oka zachytit pohyb lemu šatů, který jí prudce zavířil kolem kotníků. Zastavila se za závěsem a myslela si, že o ní nevím. Potvůrka.

„Kam ses mi schovala?“ zavolal jsem do ticha a potlačoval smích. Byl to jeden z těch šťastnějších okamžiků, kterých bývalo tak po málu.

Schválně jsem šel na druhou stranu. Slyšel jsem, jak se tiše zachichotala. Věděl jsem, co mě čeká, ale přesto jsem jí nechtěl zkazit radost. Proto jsem dělal, že o ní nevím, když se ke mně zezadu tiše přikradla a skočila mi na záda. Zasmál jsem se a přetočil si ji dopředu tak, abych ji držel v náruči a ona nemohla ucuknout. Zatočil jsem se s ní a potom ji položil na lůžko, na kterém spávala, přičemž jsem nepouštěl její zápěstí, aby mi neutekla. Zapištěla jako myš a já ji začal se smíchem lechtat. Snažila se mi vykroutit, ale oba jsme věděli, že je to marné.

„Né, už dost!“ smála se a já si lehnul vedle ní. Oba jsme za chvíli popadali dech, i když já to nepotřeboval.

„Mám tě ráda, bráško,“ řekla a vroucně mě objala.

Přitiskl jsem ji k sobě. „Já tebe taky, maličká.“

Tohle bolelo. Otevřel jsem oči a strnule se zahleděl na noční oblohu. Ani náznak změny. Stejně jako já. Moje vzpomínky jsou neměnné, živé, jako by se ty události odehrály včera. O to víc mi ty časy, kdy jsme mohli bezstarostně žít a smát se, připadaly hrozně vzdálené.

Přetočil jsem se na bok a nepřítomným pohledem pozoroval malého broučka, který statečně šplhal po stéble trávy. Mohl bych mu pomoci, nebo ho také shodit dolů. Neudělal jsem však ani jedno. Život je dost těžký sám o sobě, tak proč ho ostatním tvorům více znesnadňovat?

To malé stvořeníčko po pár minutách dolezlo až na vrchol a roztáhlo krovky. Čekal jsem, že každou chvíli odletí, ale najednou začalo světlat. Po chvíli mi došlo, že je to světluška, noční strážce tajemství. Ale když skutečně rozkmitala křídla, já už nevnímal. Opět jsem se ponořil do vzpomínek.

„Bráško?“ ozval se mi u ucha dětský hlásek. Bolest byla zčistajasna pryč, přestože jsem stále nechápal, co se to ještě před chvílí dělo. Cítil jsem se… jinak. Hodně jinak.

Něco jsem zachraptěl a pokusil se zvednout. Byl jsem stále příliš dezorientovaný, a tak mě dost udivilo, když jsem v mžiku stál na nohách. Otevřel jsem oči a upřel je na malou holčičku sedící na stoličce vedle místa, kde jsem ještě před chvílí ležel. Počkat… kde jsem ještě před chvílí ležel? Jak to, že tam pořád nejsem?

V okamžiku, kdy jsem si to uvědomil, skláněl jsem se nad Luisou. Nebála se, i když by správně měla. V rukách žmoulala studenou bramborovou placku a zvědavě mě pozorovala. Mohlo jí být tři a půl roku, co jsem si pamatoval. Jakmile jsem si ale vzpomněl na tu dobu, kdy jsem byl mimo, znejistěl jsem. Mezitím, než jsem se probudil, mohly uběhnout třeba i měsíce, co já vím.

Chtěl jsem se jí na něco zeptat, když vtom se prudce rozlétly dveře, až jsem se vylekal a v příští vteřině už jsem stál u protější stěny. Hruď mi rozvibrovalo temné zavrčení, až jsem se divil, kde se ten zuřivý zvuk bere. Bylo to však naprosto přirozené, snad instinkt. Luisa za mými zády se také třásla, ale teď se jen zasmála a vykroutila se mi. „To je v pořádku, to je jen táta,“ zavýskla a rozeběhla se k němu. Ten muž, kterého jsem v první chvíli nemohl poznat, se usmál a vzal ji do náruče.

„Nemusíš se bát. Všechno je v pořádku,“ usmál se a udělal dva kroky směrem ke mně. Varovně jsem zavrčel a mé oči samovolně těkaly mezi ním a Luisou, uvelebenou v jeho náruči. Cítil jsem silnou potřebu ji chránit, dostat ji daleko od něj, protože představoval potencionální hrozbu.

Udělal další krok směrem ke mně. „Je to v pořádku, synku,“ snažil se mě uklidnit.

„Neříkej mi tak!“ rozkřikl jsem se na muže, který mohl za smrt naší matky. „Nejsi můj otec!“

Pohlédl mi zpříma do očí a já se na okamžik cítil omámeně, ale jakmile mi došlo, co se děje, zavřel jsem oči a snažil se potlačit vlastní zuřivost. „Polož ji na zem,“ zavrčel jsem stále se zavřenýma očima a ruce se mi nepatrně chvěly zlostí. Silou vůle jsem je zklidnil a konečně otevřel oči. „Polož ji na zem a vypadni.“ Můj hlas byl stále klidný, ale jako bych k němu cosi vysílal, snad nějaké silné vlny, i když jsem netušil, co se to děje.

S překvapivě omámeným výrazem mě poslechl a za okamžik už byl pryč. Nechal nás být a já věděl, co budu muset udělat. Zkazím Luise život. Stále jsem se však přesvědčoval, že za to všechno může on. Nikdo však nebyl nevinný, ani já ne. Nyní jsem dostál svého trestu.

Luisa mě zatahala za rukáv a já se k ní s mírným úsměvem sklonil. V jejích velkých očích jsem četl otázku. Nechápala, co se to dělo, stejně jako já. Jednu věc jsem však věděl jistě.

„Nesmíš se bát, zlatíčko. Teď jsem skoro jako ty,“ usmál jsem se na ni přívětivě.

Zamrkala a přikývla na souhlas. Poté se zamyslela a tázavě se mi zahleděla do očí. „Zůstaneme spolu, bráško?“

„Navždycky, maličká. Nikdy tě neopustím.“

Jak jsem jen mohl? Stará bolest se ozvala znovu, ale jako bych byl mimo ni; najednou jsem se nenacházel v jejím epicentru, jen tak nějak na okraji. Jako bych snad ani nedokázal vnímat, co se stalo. Proč jsem jí jen dával ten slib, který jsem musel nutně porušit? Proč, proboha?

Vzpomínky mě jako žíravina pálily v místě, kde jsem dřív míval srdce. Proč jen život musí být takový, jaký je? Nenáviděl jsem svoji existenci; snad poprvé v životě jsem měl naprosto nevysvětlitelnou potřebu skončit tohle… tohle divadlo, tohle přežívání, parazitování na druhých. Měl jsem pocit, že už déle nevydržím, prostě to nedokážu. V mojí mysli tančily plameny, které nepropouštěly, nedovolily mi utéct, osvobodit se… Něco mě drželo a já neměl nejmenší ponětí, co to bylo.

„Co jsi to udělal!“ zaječel jsem na něj. „Je mrtvá, chápeš to?! Mrtvá!“

„Uklidni se, chlapče,“ konejšil mě ten- ten- Nedokázal jsem najít dostatečně vhodnou nadávku, kterou bych ho počastoval, a tak jsem se od něj jen zhnuseně odvrátil a nechal ho, ať mě třeba zabije. Na ničem už mi nezáleželo. Ta zrůda zabila mou matku a já s ním nechtěl mít nic společného.

„Je to tvoje sestra,“ ozval se ten bastard a já se nesmírně překvapeně podíval na to malé v jeho náruči. Když viděl můj okouzlený pohled, opatrně mi ji předal a já ji neobratně držel. Velkýma kulatýma očima se na mě dívala z nepatrné vzdálenosti a já si to teprve teď začínal uvědomovat. Mám sestru. Malou sestru. Ona nemohla za matčinu smrt – to ten zmetek, který jí to udělal. Tvrdil, že ji miluje, ale já věděl, že to není pravda. Kdyby ji miloval, stále ještě mohla žít.

„Jak se bude jmenovat?“ přerušil mé rozjímání.

Upřel jsem do jeho očí chladný pohled. Takže on ani neví, jak se jmenuje? Pokud to ještě bylo možné, klesl v mých očích ještě níž, než byl. On představoval jen parazitující existenci, která si nezasloužila bytí na tomto nedokonalém světě.

Raději jsem sklonil hlavu a zadíval se na to drobounké, právě narozené stvořeníčko, které jsem držel v rukách. „Neboj se, Luiso. Postarám se o tebe. Nikdy se ti nic nestane. Ochráním tě. Nikdy nebudeš sama, sestřičko.“

Povzdych. Brzy mělo nastat další ráno, nezbývalo víc než jen pár hodin. Jen další ráno, nic víc. Další ráno v mé dlouhé, předlouhé věčnosti. Věčnost je prokletí – žádný dar, jak si mnozí myslí. Když žijete věčně, nedokážete se odpoutat od starých vzpomínek. Nevyblednou jako ty lidské. Nedokážete se jich zbavit, ať už si to přejete sebevíc. A ta bolest je nesnesitelná.

Zbývala už jen jedna důležitá vzpomínka – ta nejčerstvější. Věděl jsem, že se jí nevyhnu, protože je nejdůležitější. A nejbolestivější. S pocitem, jako bych se potápěl ke dnu, jsem naposledy zavřel oči, abych se s konečnou platností vydal uzavřít bránu minulosti. Zde, na tomto místě končí má cesta věčností, kterou jsem donedávna považoval za prázdnou.

Znovu přišla pozdě. Netušil jsem, co se s ní děje, ale bylo mi jasné, že tohle je jiné. Jiné než každý den, který jsme spolu strávili. Už to nebyla moje malá sestřička. Dávno se z ní stala dospělá žena, ale já si to až dodnes odmítal připustit. To pomyšlení bylo… nesnesitelné.

Kráčela pomalu zšeřelou ulicí a já si právě nyní povšiml, že se něco v jejím výrazu změnilo. Usmívala se tak nějak… zasněně? Snivý pohled zastíral její zrak a já nedokázal odhadnout, co se děje. Poznal jsem, že je nervózní, ale také šťastná. Šťastná? Jak zvláštní…

Ale nebyl to jen výraz, co se na ní změnilo. I její vůně byla… jiná. Změněná. Nechápal jsem to, vždyť ta intenzita byla silnější už předtím, ale až nyní jsem si to začal uvědomovat. Měl přijít zlom a já nedostal čas na přípravu.

Když došla až téměř ke mně, zvedla hlavu a usmála se. Byl to jiný úsměv, než jaký používala v mé přítomnosti. Znovu mě to na zlomek vteřiny donutilo uvažovat, co přesně je jinak. Ale nepřišel jsem na to. Musela mi to oznámit sama.

„Jsem těhotná,“ řekla s neskrývaným vzrušením a já ztuhl. Tohle má být ta změna? Tohle?!

Bez dechu jsem na ni zíral a její pohled se z nervózního změnil na vyděšený. „Ty nemáš radost?“

„Kdo…?“ Nedokázal jsem tu otázku dokončit. I na tu vzdálenost cítila mou zlost, a tak ke mně ve snaze o uklidnění přistoupila a stiskla mé ruce ve svých dlaních.

„Sebastian,“ oznámila mi rozpačitě. Ona se červená?!

„Upír?!“ zasyčel jsem nevěřícně. „Naši matku to zabilo, nevzpomínáš si?“ vysmál jsem se jí do překvapeného obličeje.

„Prosím… bratříčku, prosím…“ Tak ona mě bude prosit?!

„Jak jsi mohla, Luiso? Jak jen jsi mohla?!“

„Nechápeš to!“

„Chápu to až příliš dobře!“

„Miluju ho! To jen ty- ty-“ Nejprve se zdálo, že jí došla slova, ale opak byl pravdou. „Jsi jen bezcitná zrůda! Stejně jako můj otec!“ zaječela na mě a já na ni zůstal zírat jako opařený. Takovouhle ránu jsem nečekal.

„Dobře,“ oznámil jsem jí po chvíli, když jsem se konečně zmohl na slovo, překvapivě klidným hlasem. Ledově klidným hlasem. „Když je to takhle, nebudu ti bránit. Jdi si, kam chceš. Já už o tebe nestojím.“ Když se nehýbala, zavrčel jsem. „Jdi mi z očí! Už tě nikdy nechci vidět!“

Do očí se jí nahrnuly slzy a ihned přetekly přes okraj. Fascinovaným pohledem jsem jednu z nich sledoval, dokud neskápla na zem. Poté jsem se beze slova otočil a odkráčel pryč. To bylo naposledy, co jsem ji viděl.

Ranní červánky na východním obzoru mě donutily plně procitnout. Ani jsem si neuvědomil, že svítá. Ještě pár okamžiků jsem se díval přímo do středu té záře, která za pár minut zmizela za pokrývkou nevraživě temných mraků, ale nakonec jsem se s povzdechem zvedl.

Poslední vzpomínka nebolela tolik, jak jsem si zpočátku myslel. Ten pocit, když jsem znovu sledoval každičký okamžik i její výraz, se zdál podivně… osvobozující. Věděl jsem, že svá slova nemyslela vážně. Jenže nyní už ani jedno z nich nešlo vzít zpět. Na to bylo příliš pozdě.

V momentu už jsem scházel dolů z kopce, směrem k městu. Lidská vůně byla blíž a blíž a dráždila mě v krku. Oči mi brzy zčernaly a já cítil, že se možná nedokážu ovládnout. Ale nezbývalo mi nic jiného, než vstoupit do světa lidí.

Proplétal jsem se klikatými uličkami a doufal, že brzy narazím na někoho, kdo mi pomůže uhasit mou žízeň. Ten oheň se stával stále nesnesitelnějším, hrdlo mi žhnulo jako nikdy v životě. Měl jsem pocit, že se to opakuje, jako by se mi něco podobného, stejná situace, už někdy stalo.

Vynořil jsem se na hlavní ulici a tak tak se vyhnul rychle jedoucímu kočáru. Pro lidi, vezoucí se v něm, by to byl asi obrovský šok, kdybych k nim nastoupil a vzápětí je zabil, vypil do poslední kapky…

Rozvážným krokem jsem přešel na druhou stranu ulice a zamířil k nejbližšímu baru. Prostě oslovím a okouzlím nějakou ženu, která překoná svůj pud sebezáchovy, a bude po žízni. Většinou jsem tuto taktiku nepoužíval, ale byl jsem ochotný udělat cokoliv, jen abych to pálení uhasil. Kráčel jsem s hlavou sklopenou k zemi, a tak jsem ji postřehl na poslední chvíli. Čekala asi deset metrů přede mnou a usmívala se. Když zjistila, že se na ni dívám, otočila se a vešla do jedněch dveří. Následoval jsem ji, ale když jsem vstoupil dovnitř, zjistil jsem, že na mě čeká u baru. Stihla se posadit a nyní na mě mávala, ať jdu k ní. Chvíli jsem ji obezřetně pozoroval, ale ona se tvářila tak… klidně. Usmívala se a čekala.

Došel jsem k ní a čekal, jak vysvětlí své počínání. Její konstatování s lehce vyčítavým podtónem se dostavilo vzápětí.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ zapředla sametovým hlasem a její oči se usmívaly.

„Promiňte, slečno,“ řekl jsem tiše a sklonil hlavu, aby neviděla můj úsměv.

Poklepala na barovou stoličku vedle sebe. „Musím ti toho spoustu vyprávět. Ale nejdřív… jmenuji se Alice.“

Sklonil jsem hlavu a políbil ji na hřbet ruky. „Těší mě, slečno. Já jsem…“ nedokončil jsem, protože mě přerušila.

„Jasper, já vím,“ usmála se a já absolutně nic nechápal.

Ruku v ruce jsme postávali na okraji lesní mýtiny. Bylo krátce po dešti a my rozvažovali, zda udělat těch posledních pár kroků. Už nebylo žádné já a ona, ale my. Napořád. Věděla to.

„Vážně se nebudou zlobit?“ optal jsem se znovu a nejistě se po ní podíval.

S úsměvem zavrtěla hlavou. „Opravdu ne. Ale pojďme už, hrozně se těším!“ Byla tak nadšená a já jí prostě nedokázal odporovat.

V příštím okamžiku už jsem klepal na dveře a Alice za mými zády netrpělivě nadskakovala jako čertík na pérku. Nemohl jsem nevěřit v její schopnosti, přesto se mi to zdálo příliš… zbrklé. Ale jak se říká, změna je život. O tom jsem se už dostatečně přesvědčil.

Dveře se otevřely a v nich stál překvapeně vyhlížející muž. V příští vteřině už se krčil na druhé straně místnosti a za jeho zády vykukovaly dvě ženy. Rosalie a Esme, jak mi sdělila Alice. Moje malá vědma.

Nyní se rozesmála, což pro ty zlatooké muselo vypadat celkem nezvykle. „Dobrý den, smíme dál?“ zeptala se rychle, než jsem ji stačil zadržet. Vážně se mi to nezdálo jako dobrý nápad, ale co nadělám.

Blonďák, Carlisle, obezřetně přikývl, ale to už Alice vtančila dovnitř a já sotva stihl vejít, než se za mnou zabouchly dveře.

„Co si přejete?“ zeptal se ten muž a stále si nás podezřívavě prohlížel. Jeho oči se na okamžik zastavily na našich spojených rukou, ale poté se jeho pohled vrátil zpět k našim obličejům.

Nechal jsem vysvětlování na slečně po mém boku, která se do toho okamžitě s vervou pustila. „Jmenuji se Alice, své příjmení neznám, nebo si ho spíše nepamatuji, a toto je Jasper Whitlock. Mám talent, jak to nazývají ostatní – vize budoucnosti. Když jsem se po přeměně probudila, měla jsem v hlavě prázdno, jen jsem viděla Jaspera a později také vás. Jste jedna ze dvou rodin, které se neživí lidmi, a my bychom se k vám moc rádi připojili, jestliže nám dovolíte zůstat.“

Vypadali zaraženě – zřejmě to na ně bylo příliš rychlé. Raději jsem se ujal slova. „Pochopíme, když nás nepřijmete – jistě máte rádi své soukromí a my bychom neradi narušili váš život. Nicméně Alice i já si přejeme naučit se žít mezi lidmi, aniž bychom se jimi živili nebo jim byli výslovně nebezpeční.“

Carlisle se trochu probral a otočil se na dvě ženy za sebou. Vyměnil si s nimi pohled, který jsem nechápal, ale jim se zdál dostatečně výmluvný, a poté se obrátil na nás. „Myslím, že si o tom musíme promluvit. Buďte, prosím, tak hodní a počkejte tu, ano?“

Oba jsme přitakali a oni odešli do vedlejší místnosti. Mladá blondýnka, nevěděl jsem, která z nich to je, po nás vrhla zamračený pohled a s nesouhlasně stisknutými rty se vydala za zbylými dvěma.

„Bude to v pořádku?“ zeptal jsem se Alice. Jen tak, pro jistotu.

Pohlédla mi do očí a usmála se. „Samozřejmě. Nemusíš se bát. Všechno bude v pořádku, lásko.“ Při tom oslovení mě zahřálo v místě, kde jsem kdysi míval srdce.

„Dobrá,“ ozvalo se ode dveří. „Shodli jsme se na tom, že pro nás nebudete hrozbou. Smíte zůstat.“ Oba jsme se tam ohlédli a zároveň se usmáli. To jsem ovšem netušil, jaké překvapení mě v příštím okamžiku čeká.

Alice po mém boku zalapala po dechu a podívala se na mě nevěřícně rozšířenýma očima. „To nemůže být pravda…“ mumlala si pro sebe, ale vzápětí se začala usmívat a popostrčila mě dopředu. „On to neví.“

Carlisle nás chvíli pozoroval, ale když zpozoroval Alicino kývnutí, pokynul blondýnce, aby přišla k nám. Až po chvíli mi došlo, co že to vlastně drží v rukách.

„Ale… to není…“ Nechápal jsem to. Jak je to možné? „Vypadá úplně jako ona.“

Cullenovi nás nechápavě pozorovali – usmívající se Alici a mě s naprosto nevěřícným pohledem. Nakonec se Carlisle odvážil promluvit. „Co se děje?“

Alicin úsměv se ještě rozšířil. „Je to jeho neteř. Dcera jeho sestry Luisy.“

„Isabell,“ zašeptal jsem zároveň s ní a nedokázal odtrhnout pohled od toho děvčátka, které se tolik podobalo mé sestřičce. „Takže je mrtvá?“

Blondýnka strnule přikývla. „Našla jsem ji umírat v lese. Co je zač?“

„Potomek poloviční upírky a upíra,“ proradil jsem tiše, se sotva znatelným smutkem, a znovu se podíval na malou holčičku v upírčině náruči.

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

8)  Marketa (27.12.2010 03:32)

7)  Anna43474 (07.08.2010 20:30)

Děkuju. Mně se to ale fakt zobrazovalo jako 100 px, tak nevím...

6)  Karolka (07.08.2010 20:29)

Ahoj Aničko, nahrála jsem ti do galerie tvůj obrázek zmenšený na 100 px. Jmenuje se stejně jako ten původní, jen je u něj dvojka. V této kapitolce jsem ti to změnila.

5)  Anna43474 (07.08.2010 19:07)

Karol, ale když mrknu do galerky, tak tam mi to hlásí, že to má 100 px (75x100 px a 8 k. Nevím, co je špatně...

4)  Karolka (07.08.2010 18:56)

Aničko, mohla by sis prosím zmenšit perexový obrázek na 100 px? Děkuju.

2)  sakraprace (04.08.2010 21:52)

Úžasný

1)  Raduska97 (04.08.2010 18:33)

WOW

1