Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když hledáte důvod

 

 

Moc se omlouvám za zdržení, ale snad jste si všimli, že jsem se neflákala:-). Nicméně teď jsem si další nápady zakázala, dokud nedokončím rozepsané povídky. Díky za pochopení;).

 

Sanatorium ve Wenatchee si svou pověst nezískalo náhodou. Během dvou dnů po našem příjezdu jsem pochopila, v čem se tolik liší od ostatních, a také to, proč by mohl být doktor Cullen Jeremyho spásou.

V době, kdy se považovalo nejen za normální, ale dokonce za správné udržovat co největší odstup mezi lékařem a nemocným, zde vládla vřelost, laskavost a nekonečná trpělivost s malými pacienty, kteří břímě své nemoci nesli sice statečně, přesto ale dlouhé hodiny na lůžku nebo v železné plíci, tom zlověstně vypadajícím válci, kterého se zpočátku všichni báli, často u mnohých způsobovaly neklid, záchvaty pláče a vzteku.

Zde je nikdo nehuboval, nikdo jim nekázal a ani je netrestal.

Sanatorium však mělo důležitější odlišnost – kromě obvyklých léčebných metod tady doktor Cullen zavedl něco nevídaného – na každém patře se nacházela velká, speciálně upravená cvičební místnost s lehátky a žíněnkami, kde se sestry a rodiče s dětmi dlouhé hodiny věnovali fyzioterapii. Lékaři neúnavně obcházeli všechny sály a pečlivě dohlíželi na správnost prováděných cviků. Bohužel nejlepším důkazem jim býval dětský pláč, křik a prosby, ale výsledky se zdály neuvěřitelné. Nefunkčnímu svalstvu prostě nestačily masáže, bolestivé cvičení se ukázalo jako jediná cesta, jak alespoň částečně probudit k životu ochablá tělíčka.

Doktor Cullen. To jméno jako by neustále rezonovalo na chodbách, v tělocvičnách, v jídelně i u bazénu. Přesto jsem ho po oba první dny viděla až při večerní vizitě. Vysvětlila mi to Rita.

„Doktor Cullen během dne? Kdepak, když jste přijeli, zastupoval kolegu, jinak chodí vždy až k večeru a zůstává dlouho do noci, někdy do rána. To víte, tady toho děti moc nenaspí,“ zatvářila se profesionálně tragicky.

„To je trochu zvláštní, ne? Když je tak dobrý, ráda bych, aby se Jeremymu věnoval i během dne.“ Sama sobě jsem zněla protivně; hrozně, hrozně moc mi chyběly moje léky. Rita se zamračila. Tady se chovali všichni mile, očividně si to nechtěla nechat pokazit nějakou hysterkou.

„Kdybyste věděla, jaké má trápení, raději byste mlčela,“ zasyčela a bez pozdravu odešla.

Co by mohl mít takový mladíček za trápení? Možná bych mu mohla povědět pár svých historek, pak by se mu jeho trápení třeba zdálo menší…

Jeremy zvládal procedury překvapivě dobře. Zvykl si i na nové tváře. Sestry si ho zamilovaly, holčičky jen o pár let starší než on se na něj se šišlavými výkřiky vrhaly, sotva jsem s ním vytáhla paty z pokoje.

Jeremy vše zvládal. Narozdíl ode mě. Třetí noc ve Wenatchee už jsem neusnula a poprvé se dostavil třas. Při večerních vizitách v uplynulých dnech jsem nesebrala odvahu zeptat se doktora Cullena na své léky a on o tom nezačal. Zdálo se mi jen, že si mě chvílemi zkoumavě prohlíží, ale jinak se plně věnoval chlapečkovi.

Styděla jsem se, že teď, když mě mé dítě nejvíc potřebuje, věnuji tolik myšlenek sobě, svému ubohému problému.

Třetí den jsem v sobě neudržela žádné jídlo. Vymluvila jsem se na chřipku a Jeremyho si vzaly do péče sestry. Zavřela jsem se v pokoji a snažila se sebrat všechno odhodlání, abych neotevřela dveře na terasu, nevylezla na zábradlí a neskočila dolů. Představa, že by skončilo to utrpení, byla neuvěřitelně lákavá. Upnula jsem se k jediné myšlence: Až přijde Cullen, dostanu z něj své léky, i kdybych si měla kleknout na kolena.

Ten večer ale nepřišel. Když se z chodby začaly ozývat kroky matek, jež vedly děti k večeři, už jsem nemohla doufat. A ani čekat. Roztřeseným prsty jsem ze zásuvky stolku vytáhla ruličku bankovek, na smuchlanou noční košili natáhla plášť a vyplížila se ven. Nějak jsem se dostala do přízemí. U přijímacího pultu už nikdo nebyl, ale v rohu haly klimbal Jim – statný zřízenec, který byl vždy po ruce a mimo jiné také řídil jedinou sanitku, která sanatoriu patřila. Zdejší klientela většinou nepotřebovala odvoz, před vchodem pravidelně stávala ta nejdražší auta.

Přišla jsem k němu a zatřásla mu ramenem. Prudce otevřel oči a vykulil je na mě tak vyděšeně, až to vypadalo, jako by se mu v tmavě hnědé tváři rozsvítily lucerny. Lekl se mě, uvědomila jsem si.

„Promiňte, Jime,“ šeptala jsem horečnatě a rychle rozbalovala peníze. „Tady, to je pro vás, já… potřebuju někam zavézt, pojďte,“ táhla jsem ho za rukáv k hlavnímu vchodu. Děsila jsem se, kdo mě tu v tomto stavu zahlédne. Zároveň jsem neměla dost síly se tím skutečně zabývat. Potřebovala jsem jen jednu věc…

Zdálo se, že se konečně vzpamatoval a rozpačitě mi přidržel dveře. „Normálně to nedělám, madam, nejsem žádný taxi, ale vám nejni dobře, koukám,“ natáhl se slabým jižanským přízvukem.

„Ne, Jime, není mi dobře. Potřebuju doktora. Doktora Cullena,“ upřesnila jsem. Zůstal stát, jako by zamrzl. Zakroutil hlavou. „To nesmím. To je tajný. K doktorovi nikdo nesmí.“

Zalovila jsem v kapse a zoufale uhlazovala další zmačkané bankovky. „Tady, Jime, je to otázka života a smrti, prosím!“

Myslím, že nakonec ho přesvědčil můj stav, ne mé peníze. Vzal si je sice, ale viděla jsem, že neochotně, rozladěně. Pomohl mi nastoupit do auta a zabouchl za mnou dveře.

„Vysadím vás kus vod toho domu a odjedu, nechci, aby mě tam viděl. Nechci ho vidět jinde, než tady,“ kývnul hlavou k budově sanatoria. Nechápala jsem jeho poslední poznámku, ale ani jsem nedutala. Brzy, možná už za pár minut, mi bude líp. O moc líp. Vrátím se k Jeremymu a zase budu silná a milující matka.

Jeli jsme překvapivě dlouho. Kus za městem, u řeky, která provoněla večerní vzduch, se rýsovala tmavá silueta domu. Jim prudce zabrzdil a zamířil ukazovák do tmy.

„Díky,“ zajíkla jsem se a skoro vypadla z auta. Sotva jsem poodešla tři kroky, Jim to prudce otočil a zmizel v prachu silnice. Doklopýtala jsem na příjezdovou cestu. Co když není doma? Na okamžik se mě zmocnila absolutní panika. Sama, uprostřed tmavého opuštěného místa, oblečená jen v noční košili. Kdyby mě tu takhle někdo viděl, Mikovi a Karen by nedalo velkou práci připravit mě o Jeremyho… Chovám se naprosto nepříčetně, měla bych to nějak překonat…

Mé tělo se znovu roztřáslo. Nezávisle na mé vůli. Ztěžka jsem se brodila štěrkem ke schodům. Ještě než jsem se zachytila zábradlí, rozsvítilo se světlo v hale. Vyděšeně jsem vykřikla. Nikdo ale nevyšel. Taková pitomá náhoda… Ale je doma, je doma a dá mi lék…

Křečovitě jsem stiskla tlačítko zvonku. Po několika dlouhých minutách konečně zarachotil zámek a dveře se váhavě otevřely. Na okamžik mě napadlo, že jsem z té terasy v sanatoriu možná opravdu skočila a právě jsem dorazila do nebe, kde mě vítá anděl. Jenže to nesedělo. Pokud bych se zabila, těžko by mě vítalo nebe.

„Dobrý večer, mohu vám nějak pomoci?“ Ne, ona musí být anděl, lidé nemají takový hlas. Vlastně ano, jeden člověk ano, i doktor Cullen, když promluví, vyvolává v lidech potřebu dožadovat se jeho další, jakkoli bezvýznamné věty. Ta myšlenka mě trochu probrala a připomněla mi, proč tu jsem.

„Dobrý večer, jsem Isabella Newtonová, hledám doktora Cullena, má pro mě nějaké léky.“ Ta dívka se zatvářila překvapeně. Ale jen ve společensky únosné míře. Dokonce ani nijak zvlášť nezkoumala to, jak vypadám.

„Omlouvám se, ale manžel není doma,“ pokrčila lehce rameny.

Tentokrát si další myšlenka dala na čas. A pak udeřila s o to větší silou.

Lék nebude. Aspoň ne hned.

O vteřinu později jsem se zhroutila přímo před tou nebeskou branou a skrze ni se řítila rovnou do pekla.


xxx


Bolest. Oheň. Tma a v ní občas kruté záblesky žhavého světla. Pálí, pálí to! Pomozte mi někdo!

„Bello! Bello! Zkuste mě na chvíli vnímat!“ Znovu ten sladký hlas. Jeho? Její? To je jedno, nedokážou mě zachránit, už hořím v pekle. A můj chlapeček, Jeremy, „Jeremy!“ Zůstane sám, opustila jsem ho, nedokázala jsem to, Bože, hořím, Bože, pomoz mi, Edwarde, zkazila jsem to, nebudeme spolu, shořím v pekle a ty na mě budeš navěky marně čekat… „Edwarde!“

„Bello!“ Ta přísnost se k tomu medu vůbec nehodila. I když se to zdálo nepředstavitelné, pokusila jsem se navzdory plamenům, které mě celou už už pohlcovaly, otevřít oči.

Doktor Cullen.

„Ano, to jsem já,“ usmál se nade mnou. Nevěděla jsem, že jsem to řekla nahlas.

„Doktore, hořím,“ zasípala jsem.

„Já vím, Bello, a je mi to moc líto. To jsou abstinenční příznaky. Dva dny jsem vám dával sedativa, ale tahle fáze se dala jen oddálit. Musíte vydržet. Fyzické odvykání trvá zhruba týden. To další… Bude záležet na vaší motivaci.“

„Odvykání?“ Jaké odvykání, já hořím!

„Ty vaše léky… S takovou směsí jsem se ještě nesetkal. Zařídil jsem, aby ten lékárník přišel o licenci. Jste úplně závislá na všech známých opiátech, taky na kokainu a benzedrinu. To všechno bylo v té jediné lahvičce.“ Nechápala jsem, o čem to mluví. Moje léky? Bez nich bych přeci nevydržela ty uplynulé měsíce. Chce mi je sebrat? Proč?

„Já potřebuju své léky, doktore!“ Chtěla jsem zvednout ruku a pro větší důraz s ním zatřást, ale něco mě drželo. Někdo. Vztekle jsem se otočila a díky tomu pohybu postřehla, kde jsem. Vlastně kde nejsem. Nejsem doma. Nejsem v sanatoriu. Ležím v cizí široké posteli, na jedné straně zlý doktor, který má léčit a nedělá to, na druhé straně ten dívčí anděl, který mě má převést do nebe a místo toho mě s neúprosnou silou svírá a zřejmě ji to nestojí žádnou námahu.

„Ahoj, Bello, jsem Esme,“ usmála se teď.

„Moje žena se o vás už dva dny stará, Bello,“ řekl trochu rezervovaně doktor. Dva dny? Jeremy!

„Kde je Jeremy?“ vykřikla jsem.

„Nebojte se, je v sanatoriu a má se skvěle. Vy jste se zhroutila a váš návrat tam nepřipadal v úvahu. Ledaže… No popravdě… Kdybych vás nenechal u sebe doma, skončila byste zřejmě na psychiatrii.“

Blázinec? Zavřeli by mě do blázince? Pomalu mi to docházelo. Bolest neustupovala, každý milimetr mé kůže se chvěl pod útokem neviditelného plamenometu, navíc se přidala i prudká nevolnost, ale můj mozek na chvíli zaostřil a zformuloval tu dokonale jasnou a prostou myšlenku.

Karen se mě chtěla zbavit. Nemusela mě zabít, ani Mike si nemusel špinit ruce, stačil pravidelný přísun pilulek. Skončila bych zapomenutá v nějaké zatuchlé díře…

Oheň na mé tváři na okamžik něco ochladilo. „Bello, neplačte, budete v pořádku.“ Nikdy neuvěřím, že ta dívka je obyčejný člověk. Esme.

Už vím, že andělé mají jména.


xxx


Po týdnu mi opravdu bylo lépe.

Fyzicky.

Udržela jsem v sobě jídlo, když se Esme podařilo do mě něco dostat; dokázala jsem prospat i dvě hodiny bez probuzení, ale ta myšlenka, nutkavá vtíravá potřeba vyklepnout do dlaně jednu nebo raději dvě malé bílé kuličky a klidně bez zapití je spolknout, mě neopouštěla. Nenáviděla jsem to, nenáviděla jsem Karen, za to, co mi způsobila, a nenáviděla jsem sebe, že jsem jí na to skočila.

Carlisle – zakázal mi oslovovat ho doma doktore – se mnou denně dlouho mluvil a vysvětloval mi, co přesně se se mnou děje. Neustále zdůrazňoval, jak je důležité myslet na motivaci, na Jeremyho, na to, že jsem ještě mladá a všechno mám před sebou…

Těžko se tomu odporovalo. Ano, Jeremy je dobrý motiv zůstat při smyslech, dokonce ten nejlepší. Ale všechno před sebou? Nemohla jsem mu říct, jak hluboce se mýlí…

Teď, z dosahu Mikova vlivu, jsem mnohem častěji vzpomínala na Edwarda. Pocit studu zůstával, vědomí, jak moc by byl zklamaný z toho, co se ze mě stalo, mě drtilo, ale oživení těch obrazů, kdy jsme spolu, jeho hlas, jeho smích, jeho zrychlený dech, jeho doteky… Možná mi i z druhého břehu může pomoci a já to nakonec dokážu…

U Cullenů se mi líbilo. Nebyl to jen dům, každý pokoj, každý kus nábytku, ale hlavně každý úsměv a každé pronesené slovo tady zhmotňovaly obsah slova domov. Marně jsem přemýšlela, jestli jsem tak čistou formu domova někdy zažila.

Obývali přízemí a první patro. Do podkroví nechodili. Pár pokojů pro hosty, říkala Esme. Proto mě tolik překvapilo, když jsem v noci začala slýchat ty zvuky. Nedokázala jsem je dešifrovat, jen jemné šramocení, občas hlasitější skřípot.

Myši? Esme se zatvářila skoro uraženě, ale slíbila, že to zkontroluje.

Devátou noc jsem poprvé měla zůstat sama. Večeře u přátel, omluvili se mi, a pak se stokrát ujišťovali, že mi to nevadí a že to zvládnu.

Bez problémů jsem usnula, ale po půlnoci jsem opět zírala do namodralé tmy pokoje a odpočítávala vteřiny mezi jednotlivými zvuky v podkroví. Tak dost! Odhodila jsem přikrývku. Carlisle říkal, že součástí odvykání mohou být i halucinace. Přesvědčím se, jak moc jsem ještě závislá.

Rozsvítila jsem v pokoji i na chodbě a co nejhlučněji se vydala po schodech nahoru. Nepřirozeně jsem pokašlávala a dupala. O co mi jde? Chci zahnat ty myši nebo svá vlastní strašidla?

Na chodbě v podkroví nesvítilo světlo. Šmátrala jsem podél zdi a snažila se odhadnout, která místnost je přibližně nad mým pokojem v patře. Nečekala jsem překážku. Dopadla jsem tvrdě a bolestivě. Zmateně jsem ohmatávala předmět, který mi podrazil nohy.

„Bello!“ Esmein hlas na konci chodby mě tentokrát vylekal. Někdo mě vzal do náruče a vracel se i se mnou do bezpečného království světla. „Carlisle, já se omlouvám, nechtěla jsem se tu courat, ale ty zvuky byly vážně hrozně hlasité, já…“

„To je v pořádku, Bello,“ usmál se, „ráno to zkontroluji. Esme na to nechce ani pomyslet, ale nebudeme první lepší dům, kde dostali mrňavou chlupatou návštěvu.“ Opatrně mě uložil do postele a zkontroloval potlučené nohy.

„Jen pár modřin a škrábanců,“ řekl spokojeně. Jako bych to nevěděla.

„Dobrou noc, Bello.“

Usnula jsem překvapivě rychle. Hádanku, proč mají Cullenovi v podkroví na chodbě invalidní vozík, jsem stejně rozluštit nedokázala.


 

povídky od ambry



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Gassie

26)  Gassie (09.01.2011 22:46)

Ambro, krása.
Jsem ostuda. Přečetla jsem to už odpoledne, ale pak jsme se s Carlie pustily do psaní pokračování té naší povídky...
To, že jí dávala tchyně drogy, mě nepřekvapilo. Nic to ale nemění na tom, že mi je Belly strašně moc líto. Ale blýská se na lepší časy. Je u Cullenových
Jsem zvědavá, co se vyklube z podivných zvuků na půdě a vozíku
A kde je Edward

Bosorka

25)  Bosorka (09.01.2011 22:43)

Mohu ti poslat nějaké plenky? ;) A díky za odpovědi - ON je TAM!!!!

ambra

24)  ambra (09.01.2011 22:37)

Lejluško, já si říkala, kampak jsi se ztratila . Mám radost, že Tě tu mám, velkou, velkou!

ambra

23)  ambra (09.01.2011 22:36)

nikolka, slibuju, že se škvírka brzy zvětší, aby to to štěstí mělo jednodušší;)
gabinka, vozík a Edward - klíčová slova!;)
Ewik - á, náš malý detektiv! Jj, Carlisle je super, že jo?;)
Jarusinka, zvieratká škraboták Od kdy mu říkáš tak divně?
giselle, jestli jsi na tom s matikou, jako jsem bývala já (jen při tom slově je mi nevolno). Tak to já budu bušit jako o život, jestli to pomůže
Berunky moje, děkuju hrozně moc! Hezký den, ambro, jen si to ještě připomeň

22)  Lejla (09.01.2011 22:34)

Mě bylo jasné, že s těmi jejími léky rozhodně nebude něco v pořádku, ale Bella je velice silná osobnost a já doufám, že to nejhorší má za sebou, ale děláš nám to zajímavé, že by ty zvuky nebyly jenom myšky, ale mělo to co společného s Edwardem? Ráda se nechám překvapit.

giselle

21)  giselle (09.01.2011 22:20)

tak jsem si další kapitolku TJB nechávala jako odměnu, až se pěkně naučím do školy a musim říct, že takovouhle motivaci mít po ruce pořád, za chvíli bych měla jedničky i z matiky;-)

je to smutné, Belly je mi líto, ale těším se, že se to zlomí a na scénu přijde třeba někdo, o kom si skoro všichni myslí, že je mrtvý...a bude zase o trochu líp

díky, ambro, za skvělou odměnu

20)   (09.01.2011 21:50)

YES!
Expresné pokračovanie
Nuž, keď teda vravíš, že aj Karen si svoje odžila, tak spolieham na teba a nebudem súdiť
Keď sa Bella vydala ku Cullenovcom, pred očami som mala scénku ako vystrihnutú z filmu, kde pacientka utiekla z psychiatrie... proste brrr...
Aspoňže boli takí milí;) Návšteva u príbuzných? Nevedela, som že ich príbuzní sú lesné zvieratká (Vychádzam z predpokladu, že šli na lov:D )
A nočné zvuky... hmmm nad tým som si pri čítaní lámala hlavu Úplne prvá dedukcia, ktorú som zavrhla bola, že si v dome predsa len držia (ne)novorodeného upíra, ktorý sa neovláda. Pochybujem... Vozíček ma zaskočil ale prinútil ma tú prvú teóriu teda zavrhnúť... načo by bol upírovi vozík? Keby majú dva- chápem, dali by si preteky
Takže budem dúfať, že situácia sa začne zlepšovať ako u Bella, tak aj u Jeremyho a aj u "tajného Škrabotáka";)
Skvelé. Už aby tu bolo pokračovanie

P.S.: Som rada, že si sa rozhodla najprv dokončiť rozpísané poviedky Ale zároveň ma to iracionálne sklamalo, lebo teraz budem musieť dlhšie čakať na nový nápad:D Nuž no... dočkám času, ako husa klasu

Ewik

19)  Ewik (09.01.2011 21:28)

Chudák Bella:'-( :'-(
A co ten Carlisle? Jaký má trápení? Do práce chodí k večeru, protože se stará o někoho doma? Nebo je to všechno jinak? Kdo je v podkroví? Bože, to je otázek. Doufám, že budou brzy odpovědi.
Děkuji za tento díl a moc se těším na další.

18)  gabina (09.01.2011 20:56)

Krása Takže Bella bola tak "trochu" na drogách - tá mala úžasnú svokru.Koho bol ten vozík ??? A kdeže je Edward???? Teším sa na pokračovanie

nikolka

17)  nikolka (09.01.2011 20:52)

KTO? AKO? PREČO?
zlá Karen, veľmi zlá...
šťastíčko prichádza aj keď cez maličkú škáročku ... a žeby niekto dávno stratený na obzore....

ambra

16)  ambra (09.01.2011 20:25)

Tak jo (všimněte si, že jsem nezačala berunky ), víte, že jsem na ty děkovačky lempl , ale jelikož mám dneska důvod k oslavě (vidím tady nicky, které jsem tu ještě nikdy neviděla ), tak jdu na to!
eMuska, Karen je prostě plná hořkosti. Taky si v mládí vyzobla svoje a myslí si, že by si to měl vypapat každý
qisca, je to velmi souvislé a já jsem moc šťastná, že ses z vod mého Shrnutí odvážila dál Tvé otázky jsou velmi přesné;)
Hanetka trošičku tápe! Jupí!
Janebko, slibuju, že příště už aspoň ty dva prstíčky
semi, umíš si po tom všem představit pro Bellu jiný než tamten konec? To bych byla fakt ujetá
Lenísku326, DĚKUJU za milion otázek a děkuju, že to moje vyšinutí pečlivě sleduješ
dori, mám, a slibuju, že pauzy budou podstatně kratší
Astrid, ty Tvoje avatary Jsi jako moje skála, víš to?
Bos, já se z tebe jednou počů... TAM. ON.
Esterko, neblázni! No, já už jich pár vidím
sakruška, áách, někdo si všimnul toho trápení;)
ALby, vítej! Fascinuje mě to množství slovenských čtenářek
fixenko, já zamakám
T. přiznám se, že se na ni taky dost těším, už se cosi pohne;)
ikaros, vítej! Taky myslím, že už má načase! Ještě to bude chvilku au au, ale bude líp!
Berunky (jsem hroznááá, já vím:D ), MOC děkuju, že i po odmlce jste se k tomuhle nešťastnému párečku vrátily

15)  ikaros (09.01.2011 20:02)

ambro, já nemám slov
jak to všechno popisuješ, mám pocit, že jsem uvnitř příběhu... i když je to hodně smutný, podle mě by to dostatečně prozářila edwardova přítomnost;-)
ale jsem hrozně ráda za to napětí, nikdo neví, co se stane a já už se jednoduše hrozně moc těším na pokračování!

14)  T. (09.01.2011 18:31)

Kdo je v podkroví? A co ten vozík? těším se na další kapitolu

13)  fixena (09.01.2011 18:09)

ambro, krása!
budu nedočkavě vyhlížet další díl

12)  ALby (09.01.2011 16:42)

Chcem dalsie a hned...lebo inak dostanem taky abstak, ze ten Bellin bude nic...;) ;) ;) ;) ;) ;)

sakraprace

11)  sakraprace (09.01.2011 15:44)

Tedy Ambro, celá natěšená a napnutá jsem začala číst a celá uáchaná, ustaraná a ještě víc napnutá jsem skončila Nádherná kapitola, Mikovu matku bych nejraději zabila.
Jsem moc zvědavá, co se to děje u Cullenů a kde je Edward?? Copak to má Carlisle za trápení??

10)  Contaester (09.01.2011 15:37)

No téééda, já se z toho zblázním :D .
Nemůžu se dočkat, co bude dál, tohle nemělo chybu!

Bosorka

9)  Bosorka (09.01.2011 15:36)

No jo tchýně, co od ní čekat! ;) Omlovám se všem těm hodným a milým.....
Ambro čekala jsem to, ale tvůj popis jejich abstinenčních příznaků....brrrr....už si nikdy s klidem nevezmu paralen!
KDE JE TEN EDWARD? KDO JE V PODKROVÍ?

Astrid

8)  Astrid (09.01.2011 14:45)

Ach toto kapitolovanie. Som netrpezlivá, akoby mi niekto vypol film v tom najlepšom.
Veľmi dobrý diel poviedky. Ja sa teším keď sa stretnú, som zvedavá čo im prichystáš. Určite niečo komplikované.
Teším

dorianna

7)  dorianna (09.01.2011 14:20)

Tak tedy Ambro, to se dělá? Takovýhle infarktový stavy, normálně nevyhrožuju, ale tady jsem čekala moooc dlouho na pokráčko, aby se to znovu opakovalo. Doufám, že máš v rukávu (prstíkách) alespoň dalších pár dílů.

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek