Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když vám někdo podá ruku

 

Marysville, Washington začátek zimy 1953

 

Jeremy mi bezvládně ležel v náručí a téměř nepřetržitě plakal bolestí. Jen naprosté vyčerpání mu občas umožnilo několik minut neklidného spánku.

Kolem šesté ráno – venku byla ještě hluboká tma – zastavilo před marysvillskou policejní stanicí auto. Jeremy právě zadříml, takže jsem nemohla k oknu, abych se podívala, co se děje. Po chvíli se ozvalo jedno krátké ostré zazvonění.

Charlie vyběhl ze své ložnice tak rychle, jako by vůbec nespal. Slyšela jsem jeho spěšné kroky na schodech, a pak už jen vzdálený vzrušený hovor. O čtvrt hodiny později někdo zaklepal na dveře mého dočasného útočiště. Neovládla jsem zděšené vyjeknutí. Příliš mi to připomnělo Mikovu první návštěvu v našem starém domě ve Forks. Jeremy sebou neklidně trhl.

Tentokrát ale do pokoje nakoukl táta. „Zlatíčko, je tady John Newton, posadil jsem ho do kuchyně a udělal mu kafe. Půjdeš to s ním vyřídit?“ zašeptal. Zděšení ustoupilo překvapení. John Newton? Sám veliký John? Majitel největší sítě obchodních domů ve státě Washington? Nepřístupný a vážný muž, který se mnou za osmnáct měsíců, po které jsem byla součástí jeho rodiny, promluvil sotva dvě věty?

Co nejopatrněji jsem vstala a uložila Jeremyho do postele. Do mých unavených paží se po dlouhých hodinách vracela krev – bolestí jsem zaryla nehty do dlaní a zhluboka se nadechla.

Čekala mě další lekce z ponížení. Budu prosit toho studeného člověka, po měsíce slepého k tomu, co provádí jeho syn, aby mi dal peníze na záchranu toho mého. A i když jsem netušila, kdo je Jeremyho skutečný otec, připadala jsem si jako zlodějka, která se dožaduje něčeho, na co nemá nárok.

„Pohlídej ho, tati, ano? Kdyby začal zase plakat, tak mě hned zavolej,“ vydolovala jsem vyčerpaný úsměv. Táta vypadal zdrchaněji než já. Teď už jsem nepochybovala – celou noc nespal…

Připadalo mi, že John v tom tmavém plášti zabírá celou miniaturní kuchyňku. Přesto působil překvapivě nejistě.

„Dobré ráno, Isabello, jak se má chlapec?“ vyskočil, jakmile mě uviděl. Rukávem přitom smetl šálek se zbytkem kávy. Tentokrát jsem zvuk tříštěného porcelánu slyšela a každý zlacený střípek jako by se mi zaryl přímo do srdce.

Poslední šálek z maminčiny sváteční soupravy. Definitivně poslední kousek mého starého života…

Svezla jsem se na kolena a horečnatě se pokoušela vysbírat z hnědé loužičky střepy. Třeba půjde slepit… Třeba to všechno půjde ještě nějak opravit…

„Já, já… omlouvám se,“ koktal nade mnou Newton.

Nepostřehla jsem, kdy se mi dlaň naplnila krví. Ale když jsem si toho všimla, přemohlo mě konečně vyčerpání a zoufalá beznaděj uplynulé noci.

Uplynulých týdnů.

Uplynulých měsíců.

Jako bych si v tu chvíli konečně dovolila vyplakat se ze své slabosti. Krev se rychle mísila se slzami. Pak jsem ucítila něčí silné ruce, jak mě berou v podpaží a usazují mě na židli. Někdo mi podal kapesník a opatrně rozevřel poraněnou dlaň. Ostrou bolest vystřídal chlad a pak tlak pevného obvazu. Na rtech mě zastudila sklenice.

„Vypijte to,“ poručil cizí, ale nepředstavitelně laskavý hlas. Cizí? Ale vždyť já ho znám… Nebo jsem si dřív myslela, že ho znám. Whisky mi sežehla hrdlo. Rozkašlala jsem se. Nový příval slz, který mi teď zalil oči, byl způsoben tím kašlem. Už ne mým zoufalstvím. To se rychle vrátilo tam, kde přebývalo posledních osmnáct měsíců. Pod zámek ukázněných myšlenek, hluboko do mého srdce a mozku, tak hluboko, aby mě nemohlo přepadat a ovládat, kdykoliv se mu zachce.

Zvedla jsem pohled k vysoké postavě nad sebou. Poprvé jsem se mu pozorně zadívala do obličeje a do pronikavých tmavých očí. Ovládla mě iracionální úleva, když jsem nenašla vůbec nic, co by připomínalo Mika. Zdálo se, že Mike je po všech stránkách dokonalou kopií své matky.

„Omlouvám se,“ zachraptěla jsem. Dosud napjatý obličej mu rozehřál skoro něžný úsměv. „Já se omlouvám, Bello, jsem neohrabaný hlupák,“ shlédl s lítostí v očích k tomu nadělení na podlaze. „Rád bych to uklidil, ale než najdu všechno potřebné, rozbiju vám nejspíš deset dalších věcí včetně pantů u kuchyňských skříněk,“ poškrábal se rozpačitě na hlavě.

Předchozí úlevný pocit zesílil. John Newton je nemehlo?! A dokonce nemehlo, které si dělá legraci samo ze sebe? Začínala jsem zvažovat, jestli se mi to celé nezdá.

Bohužel a bohudík to nebyl sen.

Bohužel proto, že můj malý Jeremy skutečně potřeboval pomoc – obrna se nezeptala, jestli už v mém životě nenadělala dost velkou paseku a s chutí se chystala rozcupovat i zbývající část mého srdce.

Bohudík – John Newton zvládl po mém telefonátu zařídit můj a Jeremyho společný pobyt v sanatoriu ve Wenatchee. V nejlepším, do kterého se dalo pohodlně dojet autem, tak, aby to můj chlapeček vydržel. A samozřejmě byl připravený vše zaplatit. Nemusela jsem prosit – dal mi notýsek s číslem mého vlastního účtu a novou šekovou knížku. Řekl, že ten účet sice zřídil on, ale zrušit jej můžu jen já, a že se postaral, abych každý měsíc dostávala pravidelnou rentu. Znovu jsem plakala – tentokrát úlevou.

Do sanatoria jsme měli nastoupit ještě týž den. Balila jsem jen pár drobností – ukázalo se, že polovinu Johnova Rollsu – dorazil bez řidiče, což bylo nevídané – zabírají moje a Jeremyho věci, které zůstaly ve forkském domě.

S tátou jsem se neloučila nijak srdceryvně – do Wenatchee to bylo něco přes tři hodiny po slušné cestě, donutila jsem ho přísahat, že za námi za pár týdnů přijede.

Malého jsem uložila na zadní sedadlo a obalila jeho bezvládné tělíčko polštáři a dekami.

Sama jsem se posadila vedle Johna – zůstávalo pár věcí k projednání. Tak to nazval on, ale ještě dlouho poté, co jsme vyjeli, zamyšleně mlčel. Nenaléhala jsem – seděla jsem otočená směrem dozadu a neustále kontrolovala chlapečka.

Hned první větou mi můj tchán vyrazil dech. Možná mě to už nemělo překvapovat, celé ráno se choval jako někdo, koho jsem dosud neznala.

„Bello, můžu vám tak říkat, že ano, Bello, asi jste se tehdy divila, že Karen tak rychle souhlasila se sňatkem a že ani já jsem neprotestoval. Myslím, že vám dlužím vysvětlení a hlavně omluvu za nás za oba. Za Mika se omlouvat nebudu, donutím ho, aby to jednou udělal osobně.“ Odmlčel se, ale evidentně ne proto, že čekal nějakou mou reakci – já se stále sbírala z šoku – ale prostě jen hledal vhodná slova. Nakonec si povzdechl, jako by to vzdal a zvolil ta nejjednodušší.

„Myslím, že Mike není můj syn. Vlastně to vím skoro jistě. Karen se před naší svatbou scházela s jedním… jméno není důležité. Jenže její rodiče měli majetek, ti moji o něj sice během krize přišli, ale zase měli dobré jméno a historii, což je zde skoro víc než šlechtický titul. Dokonalé spojení,“ ušklíbl se, ale spíš smířeně než skutečně naštvaně. „Tehdy se ani nemohlo říct, že ji donutili. Prostě nám to oznámili. A ona od něj chtěla mít aspoň něco,“ dodal a já v jeho hlase s úžasem zaznamenala pochopení. Bodlo mě u srdce. Kéž bych já věděla tak jistě, že mám něco od Edwarda…

„Spolu jsme děti neměli a myslím, že to byla její malá pomsta světu. Nedala mi mnoho příležitostí, a pokud něco proběhlo, myslím, že se postarala o to, aby to zůstalo bez… bez následků.“ I když se snažil, nezakryl smutek – na okamžik probleskl v jeho tónu i v jeho výrazu.

„Mám říct, že mě to mrzí?“ ozvala jsem se nejistě. Přeci jen mi připadalo nezdvořilé tak dlouho mlčet. Rychle se ke mně otočil. Už zase se usmíval. Vějířky vrásek kolem očí napovídaly, že se usmívá často. Jen asi jinde než doma…

„Nemusíte, tohle jsem vlastně mohl vynechat, ale chtěl jsem, abyste chápala moje důvody, proč jsem neprotestoval. Řekl jsem si – historie se opakuje.“ Skousla jsem si ret. Nechtěla jsem před ním znovu plakat. „Věděl jste o Edwardovi,“ vydechla jsem nakonec.

„Samozřejmě, všichni o vás přece věděli,“ řekl a mě to kupodivu uklidnilo. „Doufal jsem, že vedle vás Mike dostane rozum, že se jeho chování zlepší, že dospěje. Nepídil jsem se po okolnostech, díky nimž jste mohla prohlásit, že čekáte Mikovo dítě, ale nepředpokládám, že to byla úplně dobrovolná schůzka. Odpusťte,“ natáhl se ke mně a pohladil mě po vlasech, když viděl, co svými slovy způsobil. „Vidíte, dostáváme se k omluvám,“ vzdychl.

„Ještě jste chtěl říct, proč proti svatbě nebyla vaše žena,“ pokusila jsem se změnit téma.

„Jistě, a tím vám možná trochu vynahradím to rozrušení,“ usmál se znovu tím hřejivým způsobem.

„Bello, půl roku před vaší svatbou Mike prodělal příušnice. Byl v hrozném stavu, dva dny měl tak vysoké horečky, že jsme se báli o jeho život. Vykřesal se z toho, samozřejmě, ale doktor nám řekl, že příušnice v jeho věku a s tímto průběhem… Že je prakticky jisté, že zůstane neplodný.“ Zírala jsem na Johnovy ruce, které se při posledním slově zaťaly do volantu tak pevně, až jeho klouby úplně zbělely. Zírala jsem na ně a až když se mi zatočila hlava, došlo mi, že jsem zapomněla dýchat. Ale ani prudký nádech mi nepřinesl úlevu. Rychle jsem pootevřela okénko a nechala si do tváře chrstnout trochu ledového vzduchu. To fungovalo.

Až Johnova ruka s dalším kapesníkem mi pomohla uvědomit si, že znovu brečím. Štěstím, hanbou, láskou. Ta kombinace se zdála skoro nad mé síly. Otočila jsem se ke spícímu Jeremymu. Do této chvíle jsem byla přesvědčená, že ho miluji nadevše. Ale někde ve mně se skrýval temný kout, špinavé a pusté místo, které si uzurpoval Mike a které mělo moc pošpinit všechno ostatní. A teprve teď se z dosahu jeho moci dostala moje láska k Jeremymu. Teprve teď, když jsem s jistotou věděla, že je Edwardův, jsem se na něj dokázala podívat s ničím neokleštěnou láskou a s vědomím, že je skutečně a úplně můj.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a neohrabaně pohladila Johnovo rameno obalené pevnou látkou kabátu.

Několik dlouhých tichých minut přerušil opatrným odkašláním.

„Bello, neřekl jsem vám to jen proto, abych vás potěšil. Má to i praktické důsledky.“ Aha, samozřejmě, teď to bude nepříjemné. Ale mně už nebude vadit nic, mám Edwardovo dítě a to je nejdůležitější.

„Změnil jsem závěť,“ pokračoval. „Veškerý svůj majetek jsem přepsal na Jeremyho. Karen zůstane to, s čím vstupovala do manželství, takže strádat určitě nebude. A ona také dobře zabezpečí Mika. Nemám pokrevního dědice. Ale Jeremy je před zákonem můj vnuk. A tak to navždy zůstane,“ dodal slavnostně.

Zase jsem se ocitla ve stavu, kdy mi jen velmi pomalu docházela jeho slova. A když se to stalo, nebylo už nač se ptát. Znovu jsem mohla jen zopakovat to prosté slovo: „Děkuji.“

Zbytek cesty jsme mluvili jen málo a o lehčích tématech. Zajímalo ho, co mám ráda, jaké knížky čtu, kdy jsem byla naposledy v kině, jestli umím vařit. Když jsem se podřekla a svěřila se mu, že jsem chtěla po střední na univerzitu, překvapeně povytáhl obočí. Přešel to bez komentáře a mě trochu zamrzelo, že patří k těm, kteří v polovině dvacátého století stále vidí ženu nejraději v kuchyni a u dětí.

To byl však jen malý mráček – v mém stavu, kdy jsem byla již tolik hodin nepřetržitě sevřená hrůzou o Jeremyho, mi Johnova laskavost a nepředstíraný zájem poskytly nečekanou a o to vítanější útěchu.

Když se před námi objevilo Wenatchee, překvapilo mě, jak rychle cesta uběhla. Vítala nás zářivě modrá obloha a ostré sluneční paprsky. Zastínila jsem si oči, abych se mohla rozhlédnout.



„Je to nezvyk, že ano,“ usmál se John. „Wenatchee leží ve srážkovém stínu, tři sta slunečných dnů v roce.“

„Znáte to tu? Neříkejte, že tu máte taky obchoďák,“ zakroutila jsem hlavou.

„Samozřejmě, že tu máme obchoďák,“ rozesmál se a nezapomněl zdůraznit slovo máme. „Ale hlavně tady mám svou utajenou vedlejší aktivitu,“ mrkl na mě. „Pěkných pár akrů jablečných sadů.“ Vytřeštila jsem oči. Newtonovi a jablka?

„No copak je na tom tak divného? Vždycky jsem toužil farmařit, a když to nevyšlo, pořídil jsem si aspoň sady. A Karen o tom neví,“ zašeptal spiklenecky. „Wenatchee – hlavní město jablek!“ pokusil se zadeklamovat tak tiše, aby neprobudil Jeremyho.

„To jsem vážně nevěděla,“ zakroutila jsem hlavou. Podíval se na mě znovu vážně: „Bello, já strašně věřím a doufám, že to, co zatím víte o lidech a o světě, je jen nepatrný zlomek. A to ten nejhorší možný. Že to důležité, co byste měla vědět, je teprve před vámi.“ Už zase upřeně sledoval cestu, ale natáhl ruku a na okamžik mi pevně stisknul zápěstí.

„Johne, proč to děláte?“ zeptala jsem se tiše. Stále jsem to nedokázala pochopit.

„Už jsem to říkal – někdo se musí omluvit, Bello. A taky si myslím, že historie se nemusí opakovat úplně ve všem. Mike není můj, ale měl jsem mu dát lásku. Postarám se, aby aspoň Jeremy dostal svůj díl.“

 


xxx

Zajeli jsme rovnou k sanatoriu. Krásná majestátní budova sestávající ze dvou velkých křídel bývala po většinu roku plně obsazená. V malém parčíku po levé straně se procházelo několik větších dětí se strojky nebo s berlemi; některé vozily sestry na kolečkových křeslech. Srdce mi znovu sevřela hrůza. Která možnost čeká na mého chlapečka? Ještě nemá ani rok, nestihl se naučit chodit a zřejmě se ani nikdy chodit nenaučí. Doktor v Marysvillu říkal, že to vypadá na těžší formu. Nechtěla jsem mu věřit, nechtěla jsem si to připouštět, ale realita na mě doléhala čím dál tíživěji.

John vzal Jeremyho do náruče. U pultu přijímací kanceláře stačilo říct jméno a mladá sestřička okamžitě přispěchala s velkým proutěným kočárkem, do kterého jsme malého uložili, a doprovodila nás do pokoje. Zřízence poslala do auta pro naše zavazadla.

Pokoj, překvapivě rozlehlý a světlý, poskytoval veškerý komfort, který si mohli dovolit jen skutečně bohatí pacienti. Široká masivní postel s polosloupky a vyšívaným přehozem, prostorná dětská postýlka s nebesy, sekretář, vybavená knihovna, malá pohovka, křeslo a vyřezávaný konferenční stolek. V rohu stál dokonce televizní přijímač a na polici vedle něj moderní gramofon s vyrovnanou hromádkou desek. Na zdech zánovní drahé tapety, podlaha díky měkkému vysokému koberci ani nezavrzala. Z pokoje vedly další troje dveře – do koupelny uzpůsobené péči o nemocného, do šatny a velké francouzské na terasu, která byla společná pro tři pokoje. Sestra mě upozornila, že dva vedlejší budou ještě několik dnů prázdné, takže máme ten rozlehlý krásný prostor jen pro sebe.

John se rozloučil, očividně nechtěl být u vybalování mého prádla, a slíbil, že se zastaví odpoledne. Sestra – jmenovala se Rita, ale podezřívala jsem ji, že to není její skutečné jméno – mi pomohla s oblečením a s ubytováním. Při odchodu slíbila, že za mnou pošle lékaře, který má právě službu.

Když se doktor Cullen objevil, zalapala jsem po dechu. Nad jeho až nepřirozenou krásou a především nad jeho mládím. Chtěla jsem pro Jeremyho někoho zkušeného. Někoho nejlepšího. Ale stačilo dvacet minut, během nichž chlapečka vyšetřoval a zároveň se mě velmi podrobně vyptával na všechny sebenepatrnější detaily, a získal si mou úplnou důvěru. Navzdory jeho mládí z něj vyzařovala nezvyklá zralost a zvláštní uklidňující kouzlo.

Na místě mi sestavil rozpis léčby a rehabilitace pro první týden a s úsměvem mi připomněl, že bychom s Jeremym – okamžitě začal používat jeho jméno – měli vyrazit na oběd do hlavní jídelny. Při odchodu jsem ho zadržela a roztřesenou rukou mu podávala prázdnou skleničku od svých léků.

„Pane doktore, prosím vás, tohle beru a došla mi zásoba. Mohl byste mi je, prosím, opatřit?“ zeptala jsem se a okamžitě mě vyděsil můj hlas – zněl, jako bych žebrala.

Váhavě si ode mě skleničku vzal a zběžně ji prohlédl. Na malém štítku byla jen rukou psaná značka a číslo.

„Asi netušíte, jakého druhu je váš… lék,“ zeptal se neutrálním hlasem. Mlčky jsem zakroutila hlavou. „Pokusím se, paní Newtonová, ano?“ usmál se už zase přátelsky a srdečně.

„Bella, říkejte mi, prosím, Bello.“

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Hanetka

18)  Hanetka (17.12.2010 20:21)

Tak hele, mě nikdo nezapudil. Jen prostě nestíhám. Omlouvám se, kapitolu jsem četla v běhu mezi cukrovím a přípravou besídky, pak mě dohnali ke klávesníci moji čerti a teprve teď, když jsem je konečně vložila, doháním resty. A jsem moc zvědavá, koho bude Carlisle muset léčit víc - jestli Edwardova syna z obrny, nebo Bellu ze závislosti. Ale našla jsem řešení... Belle ať naordinuje Edwarda a ta pak prostě jen vymění jednu závislost za druhou. Tak mu zbyde víc času na chudinku Jeremyho. Jestli má vážně obrnu, nevypadá to, že by došlo ke spontánní remisi... Já tak nějak pořád vidím toho klučinu z Už zase skáču přes kaluže a nějak mě mrazí. Nicméně se těším na pokračování, žádné ukládání se k ledu!!! Ještě znovu nastydneš, osobo.

ambra

17)  ambra (17.12.2010 20:10)

Berunky děkuju!
Yasminy, jsem to tu nechtěla zmiňovat, ale tak nějak mi došlo (přiznávám, že ne úplně vlastním přičiněním), že se sem chodí lidi odreagovávat a já prostě nedokážu opustit ty svoje tragické hrdiny. Takže není divu, že jsem s TJB trhla svůj osobní rekord a během čtyř kapitol zapudila víc než polovinu čtenářů. Dneska jsem si konečně naordinovala uložit se tak nějak k ledu, dokud mě nebudou napadat lehké a zamilované příběhy neomylně směřující ke šťastným koncům. ;)
Tak se nezlob, že ses tím musela prokousávat.

Yasmini

16)  Yasmini (17.12.2010 19:53)

Ambro, vím že jsem komentování této povídky značně zanedbala. Není to proto, že by se mi nelíbila, to bych přestala číst a ještě bych ti to pod to napsala (třeba fujky fujky.)
Je to hodně drsná povídka. Nebo alespoň začátek jsem rozdýchávala hodně těžko. Přesto ty nadějné záblesky, bohužel do minulosti, mi dávaly naději, že se neutopím v slzavém údolí. A měla jsem pravdu.
Fandila jsem jí když opouštěla "manžela" (myslím, že by se takovým mužům říkat manželé nemělo). Bála jsem se, že je bude pronásledovat, nebo že jí dá tchyně špatnou adresu rodičů. Každopádně i tohle dobře dopadlo a ona mohla žít svůj život.
To bys ale nebyla ty, aby jí to prošlo tak lehce (a navíc musela se ještě potkat s Edwardem). Chudák děťátko je mi ho líto. A asi ještě chvilku bude. A nejenom jeho.
Příběh je propracovaný nádherně do hloubky a ty dobové fotografie... Úplně jsem slintala co všechno dokážeš. Postavy jsou krásně plastické, vybarvené (především Mike a Bella zaťali nejvíc drápky do mé představivosti) nakonec i Mr. Newton.
Máš to dokonalé do posledního slovíčka.


Y.

Bye

15)  Bye (17.12.2010 14:35)

...a Ty mi něco vykládej o propracovaných reáliích...
Ty fotky! Nepídila jsem se, ale jsem přesvědčená o tom, že všechno co popisuješ existuje. A mám takovej pocit, že kdybych nahlédla do dobových materiálů, našla bych na seznamu lékařů sanatoria jméno doktora Cullena
Tak pana Newtona zřejmě seslalo samo nebe. Nejen za to, co udělal, ale hlavně za to, co všechno´s ho přiměla přiznat, bys zasloužila metál.
Uch, jen ta předtucha, že tam NĚKDE s doktorem možná je ON mi způsobuje arytmii.
Teď hlavně, aby Jeremy dostal příležitost naučit se chodit

Nosska

14)  Nosska (17.12.2010 08:52)

Cullenovi na scéně, to už bude dobr ý

Bosorka

13)  Bosorka (17.12.2010 07:57)

Cullen je tady, Cullen je tady
John mě tedy překvapil, jsem moc ráda, že Jeremy není Mike sviňáka jednoho .
Děkuji Ambro už mohu zase volněji dýchat

sakraprace

12)  sakraprace (17.12.2010 07:39)

Chuděra dítě, ježiši, já doufám, že se z toho dostane Vypadá to, že jim, jak Belle tak Jeremymu, svítá na lepší časy a doufám, že to tak zůstane. Mikův otec mě překvapil a moc. Trochu mě mrzelo, že se příliš nezajímal dříve, ale snad to teď vynahradí.
Ambro, nádhera. Jsem kapku uplakaná, protože dětské trápení mi teď dělá kapku problémy :) ale moc jsem si tuto kapitolku užila. Děkuji

Lenka326

11)  Lenka326 (16.12.2010 23:05)

Je mi tak moc líto malého Jeremyho, ale jsem tak šťastná za tu naději, která Belle svitla. John Newton mi způsobil šok. Koho by napadlo, že je to chlap se srdcem na pravém místě. Ale nejvíc jsem mu vděčná za to, že řekl Belle pravdu o synkovi. Musí být strašné milovat své dítě a pořád cítit ošklivý stín jeho domnělého otce.
Takže se zuby nehty držím té naděje, kterou dneska Bella dostala jak od Johna, tak s příchodem doktora Cullena a těším se na další pokračování.

Jenom teda moc nechápu, kde se bere dr. Cullen v Wenatcheekde, kde je tři sta slunečných dnů v roce

Janeba

10)  Janeba (16.12.2010 22:26)

No konečně! Namíchalas úžasný pohár nadějě! Nádherné setkání doktora Cullena, ale i přiznání tchána a jeho omluva, radost, že Jeremy je Edwardův syn! Tak to už je mnohem lepší Ambřičko,smekám a klaním se! Děkuji!!!

Ewik

9)  Ewik (16.12.2010 21:44)

Uf, už bude líp.
S Johnem Newtonem jsi mě úplně odrovnala, toto jsem vůbec nečekala. Jsem strašně ráda, že alespoň jeden Newton je člověkem.
Takže, zase jsem brečela. :'-( :'-( :'-( Nad rozbitým hrnečkem, při cestě autem i při prvním setkáním s panem doktorem Cullenem. Doufám, že Jeremyho dokáže vyléčit. A Edward, je tam?
Dokonalý a velmi nádherný díl.

Silvaren

8)  Silvaren (16.12.2010 21:09)

Naprostá nádhera I když se věci obrací k lepšímu a evidentně ne všichni jsou hnusní a sobečtí, pořád toho Bella táhne příšerně moc.:( A na krásný happyend to zatím příliš nevypadá. Opovážím se alespoň doufat, že Jeremy se z toho vylíže co možná nejlépe a Bella zvládne svou závislost. Ale měla bys vědět, že doufání je strašně těžké a potřebuje občas povzbudit.

churinka

7)  churinka (16.12.2010 21:00)


Tak jsem zvědavá, kdy se setkají s Edwardem....Doufám, že nás nebudeš dlouho napínat. A ten lék, co to je asi za utrejch. Nějaká droga? A co Mike a jeho podařená matinka. Tuším, že se ještě v ději objeví. Oznamuje se, že sedím u compu a čekám....Prosím.

milica

6)  milica (16.12.2010 20:58)

Konečně trošku štěstí pro Bellu a snad i pro malého Jeremyho, Edwardovo syna. Snad se zase nic nezvrtne, ale je tam doktor Cullen tak snad to bude dobré

5)  katyka (16.12.2010 20:57)

Ambra, ani Ti neviem povedať ako sa mi uľavilo, keď som si prečítala túto kapitolu. Veľa vecí sa osvetlilo a som rada, že konečne sa udalosti začínajú hýbať tým lepším smerom. John Newton bol aj pre mňa príjemným prekvapením, ale veď nemohli byť úplne všetci v tej rodine zlí a skazení, no nie? :) Len mám trochu obavy z reakcie Dr. Cullena na fľaštičku od liekov... To hádam ani nebudú lieky, čo do Belly cpali :( Zasa raz skvelý diel

4)  T. (16.12.2010 20:53)

doktor Cullen?
no a konečně má Bella taky trochu štěstí! :)

eMuska

3)  eMuska (16.12.2010 20:30)

Už cestou tam som cítila, že sa s ním stretne, ale toto bolgól! Takže najprv - John Newton je čierna (zlatá) ovca rodiny a potvrdenie Edwardovho otcovstva bolo neskutočne upokojujúce. Prekrásne. Bolo tu toško vecí, ktoré mi rozzvonili srdiečko, že ti ich ani nedokážem vymenovať. No celkový dojem z tejto kapitolky je neskutočne prenádherný.

semiska

2)  semiska (16.12.2010 20:20)

Konečně světlo naděje a blýskání se na lepší časy pro Bellu a Jeremyho. ÁÁÁ, pan doktor Cullen? Carlisle nebo Edward? Už se moc těším na další kapitolku. Moc se mi líbila.

Gassie

1)  Gassie (16.12.2010 20:20)

Ambro, konečně. Konečně je líp. Belle svitla naděje a nám taky.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek