Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když se rozhodnete

 

Forks, stát Washington, začátek léta 1952

 


Vnímala jsem maminčiny podezřívavé pohledy. Bolelo mě, že se jí nemůžu svěřit, ale doufala jsem, že když přiznání dostatečně oddálím, nebude mě nutit k potratu. Nemohla bych žít s pocitem, že jsem zabila to jediné, co mi zůstalo po Edwardovi. Byla jsem naprosto přesvědčená, že jakmile dítě poprvé uvidím, okamžitě poznám, zda je jeho nebo… Na to druhé jméno, na tu druhou možnost, jsem nemohla ani pomyslet. Stačilo, že mě neustále pronásledoval ve snech, že jsem znovu a znovu prožívala ty chvíle na opuštěné ulici…

Přitáhla jsem si polštář a zdusila další záchvat pláče. Těhotenství mě zatím trápilo mnohem méně, než bych čekala. Moje bdělé hodiny patřily jediné myšlence – Edward je mrtvý. Nikdo mě nepřipravil na to, že je taková bolest ze ztráty možná. Ještě jsem si pamatovala zlomené matky, manželky a snoubenky, které za války navštívili zástupci Ministerstva obrany. Většina z nich se ale časem vrátila k normálnímu životu a některé vdovy se dokonce znovu vdaly. V mých dětských očích se smrt zdála něčím velmi vzdáleným a velmi přirozeným. Teď jsem ty smířené ženy nechápala. Moje utrpení neztrácelo dech – spíš naopak – jako by se se mnou každý den víc a víc sžívalo, dávalo mi občas minutu k volnému nadechnutí, ale jen proto, abych byla dost silná na jeho další útok.

Hodně jsem teď myslívala na maminku Angely Weberové, mé spolužačky. Ona jediná se vymykala. Když i půl roku po manželově smrti na plážích Normandie zírala na svět prázdným pohledem a stále se nevracela do kostela, ke své práci ve Spolku pro podporu našich chlapců a většinou neodpovídala na pozdrav, sklidila neúprosnou kritiku ostatních žen. I těch, které postihla stejná ztráta. Bylo neslušné truchlit víc než ostatní…

Já podle měřítek města měla právo na pár týdnů smutných očí. Byla jsem přeci nedospělá školačka, která přišla o svou první lásku. Když se mi maminka pokoušela domlouvat, nepoužila přesně tato slova. Ale já věděla, že k tomu časem dojde. Že bude mít nepřekonatelnou chuť mě probrat po zlém, když po dobrém to nejde… Už teď bylo mé chování na hranici skandálu. Tušila jsem další obavu svých rodičů – čím déle ze mě bude vyzařovat mé zoufalství, tím déle si to město bude pamatovat. A tím menší budou mé šance dobře se vdát…

Uvědomovala jsem si, že mou bolest násobí fakt, že ji nemám s kým sdílet. Pan Masen s dětmi se vrátil do Chicaga na Edwardův pohřeb a už tam zůstali. Zázračně se mu podařilo sehnat dobře placenou práci. Neměla jsem Edwarda a neměla jsem ani jeho hrob…

Chodívala jsem plakat na jejich opuštěnou verandu. Ještě jsem je tam slyšela, cítila, viděla…

Když dům po čtyřech týdnech koupila cizí rodina a já poprvé zahlédla neznámé lidi, jak se dotýkají všeho, čeho se dotýkával on, zhroutila jsem se. Teprve v tom okamžiku na mě ta skutečnost dolehla  plnou silou. Už nikdy jeho tvář, už nikdy jeho hřejivé laskající ruce, jeho zářivé oči, jeho smích, jeho hlas…

Už nikdy nemůžu být šťastná.



Podzim 1953


Čekala nás slavnostní večeře u Mikových rodičů. Musela jsem se soustředit, abych si vzpomněla, co se bude zajídat a zapíjet tentokrát. Další z řady bezvýznamných událostí, kterými Karen Newtonová dokázala zaplnit život sobě i své rodině.

Jeremy si hrál s děvčetem ze sousedství, které ho chodilo hlídat. Paní Newtonová na svých večírcích děti netrpěla, a ani její vnuk nedostal výjimku. Měla pro něj vyhrazena čtvrteční odpoledne – mezi kadeřníkem a pedikérkou. Přesto jsem cítila, že ho má ráda. Svým způsobem. Zahrnovala ho hračkami a sladkostmi a na piáně v Newtonovic salónu zabíraly jeho fotografie ve zdobených rámečcích nejvíc místa.

Opatrně jsem se nasoukala do šatů. Vyztužený korzet horního dílu na okamžik přilnul ke srůstajícím žebrům příliš těsně. Kousla jsem se do rtu, abych ovládla zasténání. S námahou jsem zvedla ruce k poslední úpravě vlasů (které mi ale Karen opět zkritizuje – podle ní vypadají příliš přirozeně) a hlavně k důkladnému nalíčení.

Pokaždé, když jsem z malé skříňky vedle zrcadla vytahovala lahvičku s líčidlem a pudr, vybavil se mi den, kdy jsem k těm nezbytným součástem svého přežívání přišla. Mike si několik měsíců po svatbě dával pozor a vyhýbal se mému obličeji. Když i tato zábrana padla, stal se ze mě poustevník. Zavírala jsem se doma, dokud modřiny nevybledly a otoky nesplaskly.

Jednou mě v tomhle stavu objevila Karen. Nikdy se na mě nedívala déle než dvě vteřiny, ale tehdy mě dostrkala k oknu, prstem mi zvedla bradu a pomalu otáčela můj obličej tak, aby si mohla podrobně prohlédnout výsledek práce svého jediného syna.

„Idiot,“ sykla rozzuřeně. Odtáhla mě do koupelny, otevřela svou kabelku a na umyvadlo postavila dvě malé skleničky. Během chvilky jsem vypadala téměř normálně. Spokojeně se usmála a natočila mě tak, abych se viděla v zrcadle. „Nesmíš ho dráždit, drahoušku, on má prudkou a vzpurnou povahu už od malička,“ vzdychla hlasem, který už zase přetékal láskou a pýchou.

Ještě ten den odpoledne mi poslíček přinesl krabici s logem Newtonovic portangelského obchodního domu. Obsahoval zásobu líčidla a pudru. Nejdražší značku, která se na Olympijském poloostrově dala sehnat.

Byla jsem připravená a nervózně pozorovala sloupkové hodiny v hale. Mike se ukázal jen odpoledne, bez jediného slova si vzal něco v lednici a zmizel v garáži. Tam jsem měla zapovězený přístup. Řekl mi, že pokud někdy zjistí, že jsem tam vkročila, zabije mě. A já neměla důvod o jeho slovech pochybovat. Když zazvonil telefon, zděšeně jsem nadskočila.

„Dům Mika Newtona,“ ohlásila jsem se.

„Isabello, vy jste ještě doma? Volám služce, abych se přeptala, v kolik jste vyrazili.“ Karenin hlas zněl jako žiletky.

„Já… omlouvám se, paní Newtonová, Mike se zdržel a já ho nemohu - “

„Neopovažte se dorazit pozdě,“ přerušila mě ledově. Telefon ohluchl. Sluchátko mi v ruce nečekaně ztěžklo. Na chvíli jsem zavřela oči.

Když pro něj půjdu, pravděpodobně mě ztluče do bezvědomí. Ale když přijdeme pozdě, jeho matka mu vynadá a on mě pak stejně ztluče.

Ochromeně jsem se vydala k bočním dveřím do garáže.

Dávno jsem věděla, že na strach, smutek a rány se nedá zvyknout. Zůstávají pořád stejně děsivé. Je jen možné smířit se s nimi a těšit se, až bude konec.

Já ale ještě nemůžu umřít. Mám Jeremyho. Nedokážu jim ho nechat a dovolit, aby z něj udělali to, co udělali z Mika.

Položila jsem roztřesenou ruku na kliku kovových dveří.

 


Forks, stát Washington, začátek léta 1952


Nakonec mě maminka přistihla při ranním zvracení. Plakala. Zoufale. Zklamaně. Křičela. Dala mi facku. Objímala mě.

„Bello, Edwarda jsem ti tolerovala jen proto, že jsem doufala, že to po škole skončí. Doufala jsem, že nedopadneš jako já, že si najdeš někoho… Nejsme žádná honorace, ale Edward… Oni jsou skutečná bída.“ Vždycky jsme měly nezvykle otevřený a vřelý vztah, teď se mnou ale poprvé mluvila jako s dospělou. Slova hledala těžko, napadlo mě, že se stále ještě ovládá, že kdyby mohla říct úplně všechno, co cítí, byl by to vodopád, který by smetl a pohřbil celou naši rodinu, celou tu iluzi spořádané domácnosti, ve které se pro návštěvy vytahuje lepší porcelán, ale punčochy se látají, dokud to jen trochu jde.

Mí rodiče vlastně prožili to, co já s Edwardem. Školní láska, dítě hned po maturitě. Tatínek teď už několik let marně čekal na postup, živořili jsme z mizerného platu zástupce šerifa. Během války maminka pracovala v Port Angeles v továrně na výrobu houní. Vypracovala se na vedoucí směny, vydělávala velmi slušné peníze, ale hlavně jsem na ní viděla, že je poprvé v životě skutečně šťastná. Že navzdory strachu, co je s tátou, se v ní probudila nějaká do té doby skrytá část její osobnosti, která se ukázala být tou nejdůležitější.

Ale s koncem války se vše vrátilo do starých kolejí. Zdánlivě. Maminka bloumala vzorně uklizeným domem a dlouze hledívala z okna v kuchyni, které vedlo na západ – směrem k Port Angeles.

Přála si pro mě jiný život. A mě teď čekal mnohem horší osud, než jaký potkal ji – život svobodné matky, kterou rodina otce dítěte nikdy nebude moci podporovat. Nejen ze mě, i z mých rodičů se stanou společenské mrtvoly. A mé dítě? Bastard s nulovými vyhlídkami…

Seděly jsme u kuchyňského stolu a pokoušely se vyplakat všechnu tu bezmoc a zoufalství. Přesto se mi trochu ulevilo – potřebovala jsem se jí svěřit. Zároveň jsem byla čerstvě otřesená z dalšího děsivého snu, ve kterém se ke mně Mikovy oči přibližovaly s hrůznou neodvratností.

„Maminko,“ zašeptala jsem v náhlém návalu slabosti. „Mně… stalo se mi něco…“

„Chceš říct něco horšího než to, že čekáš dítě s klukem, který už není?“ vzlykla. Nadechla jsem se a přinutila svou mysl a své srdce, aby na chvíli opustily mé tělo. Chystala jsem se vyslovit to, co jsem se tolik týdnů pokoušela zatlačit do nejhlubších vrstev vlastního nevědomí. Mamka si uvědomila, že její věta vystihla skutečnost. Vyděšeně na mě zírala uplakanýma očima. Natáhla se přes stůl a pevně mě chytila za ruku.

Ten hlas, který jsem slyšela, nemohl být můj. Zněl tak klidně a chladně…

„Ten večer, kdy jsem byla u Masenů, jsem u Andyho jídelny potkala nějaké muže. Někteří mě znali. Jeden šel za mnou. Utíkala jsem. Dohonil mě. Ještě na té ulici. Nešlo se ubránit… Nešlo… Byl to Mike Newton. Hrozně mi ublížil, mami…“

Naši jindy útulnou kuchyňku naplnilo dusivé ticho. Maminčin pohled se teď upíral do prázdna. Připadalo mi, že už se snad nikdy nepohne. Nakonec beze slova vstala, klekla si k mojí židli a objala mě kolem pasu. Až po chvíli mi její otřásající se ramena prozradila, že znovu pláče.

Když ke mně po nekonečně dlouhé době zvedla tvář, už neplakala. Měla zpět ten děsivě strnulý výraz. Natáhla ruku a pohladila mě po tváři.

„Bello, holčičko, zajdeme k Newtonům. Mike si tě musí vzít.“


xxx


Tu noc jsem usnula později než obvykle. Vzrušené hlasy z kuchyně mě probudily vzápětí. Po špičkách jsem vyšla na chodbu. Nikdy se nehádali. Nebo aspoň ne nahlas. Táta se vyhýbal přímým konfrontacím, utíkal před starostmi a před tím, že by i maminka mohla mít nějaká přání a sny…

Dnešek to změnil. Dnešek všechno změnil.

„Renée, do toho ji nemůžeš nutit!“ křičel táta. „Půjdu k Newtonům, ale jen proto, abych toho hajzla zabil!“ Pevně jsem stiskla zábradlí. Táta zněl opravdu odhodlaně.

„Na co si pořád hraješ, Charlie? Na zástupce šerifa? Nebojí se tě ani sousedovic děti! Nemáme ani floka, jak chceš vychovat Masenovic parchanta? Jak? A Bella? Máš jedinou dceru, proboha, a přeješ jí, aby skončila jako coura, na kterou si budou všichni ukazovat?“ Maminka křičela snad ještě víc než táta, ale její hlas prozrazoval, že jí slzy brzy vezmou razanci.

„Renée, mysli na to, co jí udělal! Jak bych mohl dopustit, aby na ni ještě někdy sáhnul? Nemohl bych se jí už nikdy podívat do očí!“

„Přestaň mluvit o sobě, Charlie! Tobě by bylo zle? Jak bude po zbytek života Belle? Mladý Newton je možná hajzl, ale je to nejbohatší rodina v kraji, postarají se o ně! A ten večer byl opilý! Jeho matka dohlédne na to, aby se k Belle choval slušně!“

„Jeho matka není pitomá, Renée, vykopne tě po pěti minutách! Všichni vědí, že Bella chodila s Edwardem! Proč by s tím měla souhlasit?“ Táta to trefil přesně. To stejné jsem na mámu křičela dopoledne já, když jsem se ji pokoušela přesvědčit, aby mě nenutila to udělat.

„Proč? Protože nechce skandál! Jistě, může podplatit ty kluky, kteří to viděli, ale my nemáme co ztratit, a i když mu nakonec nikdo vinu neprokáže, lidi na tohle tak rychle nezapomenou. A lidi jsou jejich zákazníci!“ Zábradlí v mé dlani zapraskalo. Máma nezahálela. Našla odpovědi na všechno.

Táta neměl další argumenty. Hádali se ještě několik hodin, ale bylo příliš zřejmé, kdo vyhrál.

Ani oni, ani já jsme ale netušili, že tím rozhodnutím o ně definitivně přijdu. A oni o mě.

 


Podzim 1953


Neotevřela jsem rovnou, i když mi v hlavě poskakovaly ubíhající vteřiny. Opatrně jsem zaťukala. A znovu důrazněji. Nic.

Teprve pak jsem nejistě pootočila klikou. Dveře se tiše otevřely. Ne dokořán, tolik odvahy jsem nesebrala. V úzké výseči ozářené matným světlem jediné lampy jsem viděla přední masku Mikova miláčka – nového Studebakeru Starliner.

Na zdi nad ním měl Mike soukromou galerii – poznala jsem Ritu Hayworthovou a Lanu Turnerovou. Ty ostatní byly oblečené moc málo na to, aby to byly herečky.

Na kovovém stolku u zdi stála zarovnaná řada lahví od piva.

A celý výhled byl podbarvený monotónní zvukovou kulisou. Pištivé ženské vzdychání se střídalo s Mikovým ochraptělým funěním doplněným o občasný krátký povel. Dělej! Ještě! Neflákej se!

Udělala jsem nerozhodný krok a pomalu nakoukla za dveře. V rohu garáže stál velký starý ponk. Mike u něj ale právě pracoval trochu netradičně. Jeho holý zadek se pravidelně pohyboval mezi roztaženými stehny Lauren Malloryové. Její odbarvené světlé vlasy nepřirozeně zářily na pozadí špinavé zdi. Měla zavřené oči. Rozmazaná rudá rtěnka udělala z jejích vzdychajících pootevřených úst podivný beztvarý otvor.

Modlila jsem se, aby dveře nezavrzaly.

Pomalu jsem vešla do domu. Nad telefonem jsem váhala jen chvíli.

„Tady dům manželů Newtonových,“ ozvalo se skoro okamžitě.

„Sáro? Jste to vy? Tady Bella. Vyřiďte prosím, paní Newtonové, že její syn právě šuká v garáži Lauren Malloryovou a že tudíž začátek večírku určitě nestihneme. Díky, Sáro,“ položila jsem telefon dřív, než se děvče zmohlo na odpověď.

Z pokoje zacinkal Jeremyho bezstarostný smích. I já se usmála. Po strašně dlouhé době. Rozběhla jsem se za ním a vzala ho do náruče. Okamžitě ho zaujal náhrdelník na mém krku.

„Pojď, chlapečku, pojedeme k dědovi a k babičce. Ty ještě neznáš. Budou se ti moc líbit,“ zašeptala jsem a zároveň cítila, jak si první slza prorazila cestu vrstvou líčidla na mé tváři.

Nenechám se zabít.

Kvůli mému synovi.

A kvůli mé lásce k Edwardovi.

 

 

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

kajka

41)  kajka (06.04.2018 19:22)

Nevím, jestli mi po téhle kapitole zbývá něco víc do komentáře než spousta velice nehezkých výrazů směrem k Mikeovi a Karen.
Umíš tu bezmoc a beznaděj napsat výborně, skvěle to vykresluje dobu a já jejich rozhodnutí chápu, i když mě bolí představa, že by k takové volbě byl někdo okolnostmi donucen.
Karen je přesné stělesnění dokonalé a bezchybné ženy-matky, která pro zachování zdání udělá všechno. Bezcitná a praktická, opravdu děsivá. Vykreslila jsi ji tak, že mi z ní naskakuje husina.
Mistrně napsané!

kajka

40)  kajka (14.04.2016 08:49)

Ambři, byla to skvěle pokračující jízda přímo do horoucích pekel.
Doufám, že už jsme se dobrali dna. I když u tebe jeden nikdy neví, třeba jí budou chtít vzít syna, o což se "cukroušek" paní Newtonová určitě pokusí, nebo ji René bude přemlouvat k návratu k "báječnému" manželovi. Bella je odhodlaná, jenže kolik síly bude ještě potřebovat, když se proti ní všechno spikne?
Optikou dnešní doby se René zachovala nepochopitelně, ale ona se jen snažila vybrat to menší ze dvou zel pro svou dceru.
Nebudu malovat čerta na zeď a upřímně si přeju, aby to nejhorší už Bella měla opravdu za sebou.
Trochu to odlehčím, jinak bych se v té temnotě a smutku utopila.
Takže, díky vám, sufražetky a feministky všech časů, že i když jste byly vysmívané a nenáviděné, vytrvaly jste. A díky vám žijeme v blažené době, kdy si žena může svobodně zvolit co a kdo bude, koho bude milovat a s kým žít.
A tobě, Ambro, dík za vrcholný čtenářský zážitek.

eMuska

39)  eMuska (09.09.2012 00:21)

ak by som sa teraz rozbehla hlavou proti stene, opadla by omietka a pravdepodobne by som zavadila o sekretár s brúseným kryštálom. ale ako inak sa odpútať od bolesti, ktorú mi v takej hojnosti podávaš? (nie, neprestanem čítať:D )

Marvi

38)  Marvi (18.06.2012 13:49)

Že by se Bella odhodlala od něj odejít, no mám obavy, že Mike to tak nenechá, možná to není jeho syn, ale určitě to tak nenechá...

Karolka

37)  Karolka (30.05.2011 22:00)

Prolog. Tady jsem ucítila nezaměnitelnou vůni LČP. Ne, není to stejná čokoláda, ale několik přísad je stejných. Je to ten druh smutku, který by člověk dobrovolně podstupoval znovu a znovu. Prostě proto, že je na něm něco krásného. Rozhodně ta slova, ten jazyk, ale i jeho podstata. Kolika z nás připadalo, že když jsme trpěli, trpěli jsme nejvíc ze všech lidí na celém světě?
Nedokážu se zlobit na Bellinu mámu. Bylo to tak běžné! Myslím si, že do morku kostí věřila, že dělá správnou věc. O to víc mě z toho ale mrazí. A matka Mike Newtona? Jaká matka mohla vychovat někoho takového. Je úplně přesná. Děsivé skutečná.
A ten konec! To byl pocit! Jako by někdo vytáhl žaluzie! Je mi jasné, že to bude ještě masakr, ale konečně jsem se mohla pořádně nadechnout.
Naprostá nádhera!!!

Twilly

36)  Twilly (30.03.2011 23:37)

Ó ano, veliký stroj s válcem na přední straně se kuckavým přískokem pohnul vpřed. A já stojím a vyděšeně zírám na černou barvu monitoru. Z něj na mě střílejí slova Ambřiny povídky jako kulky. Nevím, jestli se dovedu uhnout bez zásahu. Ne, určitě to nesvedu! Au, přímí zásah, Ambro

35)  Anna43474 (16.03.2011 19:33)

Mám z toho smíšené pocity, ale přesto tam svítá trocha naděje... Snad se jí dočkám
TKSATVO

kytka

34)  kytka (08.03.2011 22:19)

Tak tahle Bella si prožívá svoje. Je mi tak líto, že nemá Edwarda. Nebude chlapeček malý "Edward". Děkuji. Moc hezký díl.

Alaska

33)  Alaska (10.01.2011 13:59)

A je to tady... první už teče po tváři. Ale ten konec. Je to silná holka a já jí držím palce. Věřím ji, věřím tobě, protože ač v happy endech neholduješ, tvé postavy jsou neuvěřitelně silné, nezlomné a to na nich obdivuji.

32)  Katka (08.01.2011 03:24)

Nemam slov.. Bella se boji, ze ji zmlati, kdyz ho vyrusi a on si tak o stosest vysukava.

nikolka

31)  nikolka (07.01.2011 16:38)

Bella uteká, ona uteká
dosť bolo všetkého...
smútok presvetlil pás bieleho svetla nádeje
ďakujeem

magorka

30)  magorka (30.12.2010 09:59)

největší horská dráha na světě....a teď zrovna nabírám rychlost a jedeme z kopce! Tyjo, tahle Bella je skvělá! A dost je bití a ponižování. Nádherně jsi popsala Karen. Dokonalá žena z reklamy na Americký sen 60. let. JO JO a ještě jednou JO!

Astrid

29)  Astrid (04.12.2010 17:11)

Ja zahadzujem pero a končím s písaním. TOTO, jak sa píše takto!! ja to nechápem, toľko myšlienok - ok -myšlienky, ale ako ich dať -naservírovať čitateľovi, to je nonsens ako to Ty robíš. Normálne ma to ruší v čítaní, čo to sledujem ako si to povedala, vložila mne do hlavy. a to som len v prvej tretine, ked to dočítam, budem mať spisovateľsky blok-znova.
Fajn...
Ano, ja to už úplne chápem. Ja nielen, že budem rumázgať nad poviedkou, ale aj nad sebou samotnou.

-Vzťah medzi Bellou a Mikovou matkou, tak presne napísaný a poukazujúci na tú dobu...
-Belina matka a nasledna hádka Charlieho a Rene , perfektne napísane.
-Ale mne sa veľmi páči ako vieš využiť postavy z Tw a vdýchnuť im život a charakter - Lauren s roztaženýma nohama.:D Presne - uvolniť dej aby sa čitateľ mohol nad vecou pousmiať.
A inak, kludne by som verila, že malý Jeremmy nie je Edov, to Ty pokojne na nás spáchaš, že?. No neva.
Tak, ani neviem, nakoniec mi to príde ako taký rozbor tejto kapitoly, nechala som sa uniesť.
Vytočila som sa, za čo sa ospravedlňujem.
- a ked si predstavím, čím bude on a ona a jej dieťa a mam predstavu aký bude jej postoj. ... Ešte, že moj muž kúpil celý televízor WC papieru, tak mám do čoho smokliť, ked to príde.

ok, rada som Ta videla. ambra

ambra

28)  ambra (02.12.2010 15:39)

Bos, Ty jsi děsný cynik .

Bosorka

27)  Bosorka (02.12.2010 15:28)

tak hyjé Šemíku!

ambra

26)  ambra (02.12.2010 15:06)

Leni, nápodobně, taky mám "divný čas";) . Děkuju moc, líp bych to neřekla. A kůň už pomalu "startuje" . Přeju brzké uzdravení.
A děkuju!

Lenka326

25)  Lenka326 (02.12.2010 14:57)

Je ti jasné, že si necháváme to týrání líbit proto, že je to tak skvěle napsané? Nemám zrovna veselé období a aby toho nebylo málo, skolila mě chřipka, ale přesto se týrat nechávám a ráda.
Tím, že jsi to zasadila do 50. let, je ten příběh snadno uvěřitelný. Bohužel, ani dneska to není tabu, ale dneska se o tom aspoň někdy mluví a ženy jsou víc samostatnější (psychicky i finančně), aby mohly utéct. Ale tehdy? A je jedno, jedno jsme v USA nebo socialistickém Československu. Bye tady nejvíc viní Renée, ale ona se zachovala tak, jak bylo zvykem. Už jsem to napsala jednou, radši ať je dcera vdaná za násilnické prase, než být svobodná matka.
A na rozdíl od skutečných Bell, ať už tehdy nebo dneska, my máme naději. Protože to je FF a my můžeme doufat, že se jednou objeví Edward na bílém koni, co na tom, že nemrtvý, se srdcem plným lásky. A tak hltáme tvoje řádky a doufáme, že ten bílý koník už je nachystaný na cestu i se svým jezdcem.
Sorry za tohle plkání, to asi ta horečka.

ambra

24)  ambra (02.12.2010 14:40)

Berunky, moc děkuju a zároveň se omlouvám za to týrání (některých postav a hlavně Vaše), ale troufám si tvrdit, že i v reálném světě by se našly podobné příběhy (čímž chci říct, že snad zas tak moc nepřehrávám). Můžete namítnout - je to jen ff, tak proč se mučit, ale když si vzpomenu, co se mnou dělal NM a stejně ho miluju...;)(takže ani Steph nenapsala jen romantickou taškařici).
Until pro mě byla malinko bokovka, tohle je po nějaké době věc, do které jsem se úplně položila. Pokud to se mnou potáhnete dál, budu moc šťastná.
Děkuju

gucci

23)  gucci (02.12.2010 13:28)

Ježíš ten Mike ve tvým podání je fakt PRASE!!!Nechápu Bells, že se k tomu nepochopitelnému svazku nechala zlomit...Charlie je zlatíčko..
..řeknu ti, že ten pád na dno byl pěkně bolestivej a při tom vstávání, budou ještě asi trošku křupat kostičky,že?! ....Bell rychle pryč ....amříčku je to báječné!!

eMuska

22)  eMuska (01.12.2010 19:33)

aaach! Ona ide k Charliemu a Renée? Tak to je teda úžasné! Prosím, nech to dobre dopadne! A prosím, čo najskôr napíš pokračovanie!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek