Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když se potápí loď

 

Forks, stát Washington, jaro 1952


„Edwarde, to nesmíme!“ Můj hlas příliš prozrazoval mé vzrušení. Ani na okamžik mě nebral vážně. Neodvratně jsme k tomu směřovali už několik měsíců, a když mě dnes jako obvykle dovezl domů ze školy, jako obvykle zaparkoval svou otřískanou Fordku mezi stromy, aby ji sousedi neviděli, a jako obvykle mě ve stejné chvíli, kdy za námi zapadly domovní dveře, přitisknul ke zdi a se svými rty na mých ústech, na mém krku a pak mnohem níž mi mučivě pomalu svlékal kabát a já vydechla tu kratinkou větu – „Naši se dnes zdrží ve městě“ – oba jsme věděli, že je to tu.

Příliš dlouho jsme své něžnosti nechávali zajít až k hranici snesitelnosti a dávno za hranici toho, co by naši rodiče byli ochotní tolerovat.

Cesta přes úzké schodiště do mého pokoje připomínala malou bitvu. Zůstávaly za námi jednotlivé kusy oblečení, přesto jsme pořád neohrabaně šermovali rukama, jak se každý z nás snažil toho druhého dotknout těsněji a přitom rozepnout další sadu knoflíků a zbavit tak to milované tělo dalšího kusu zahalující látky.

Má postel už byla tichým svědkem nejedné naší rozechvělé chvilky, ale tentokrát nás dřív, než jsme se k ní přiblížili, zastavil zvláštní, skoro slavnostní pocit. Naše rty se od sebe odtrhly, hlasitě jsme oddechovali, oba rozpálení námahou a vzrušením. Ztrácela jsem se v jeho očích. I tak jsem ale cítila, že by se předtím mělo něco stát, jen jsem vůbec netušila co.

Edward se najednou uličnicky usmál – přesně tím úsměvem, který mi i po dvou letech zrychloval tep a v mém nitru pořádal bouřlivé motýlí slavnosti – a pak se úplně přirozeně svezl na jedno koleno. Když mi došlo, co má přibližně v plánu, zrudla jsem a vytrhla mu alespoň jednu ruku, abych si mohla přikrýt nahý hrudník.

Zvedl ke mně oči a já věděla, že v té rajské zeleni chci bloudit navždy, že se mě nemusí ptát. V tu chvíli jsem i já klečela, objímala ho a znovu líbala a mezi polibky šeptala „Ano, ano, tisíckrát ano!“

Po chvíli se udýchaně odtáhl a naoko vážně prohlásil: „Ale já se ještě na nic nezeptal.“ Zalapala jsem po dechu.

„Ty! Ty jeden… podvodníku!“ Náš smích vyhnal z místnosti napětí a nervozitu. Bez zábran jsme padli do polštářů.

A znovu zvážněli. Zpomalili. Ztišili se.

Můžete si představovat, jak se vydáte na dobrodružnou a možná trochu nebezpečnou výpravu. Můžete o ní snít. Když ale poprvé skutečně položíte nohu na lodní můstek, on se pod vámi zhoupne, usměvavý námořník vám z lodi podává ruku, vy ji přijmete, zároveň se zhluboka nadechnete vlhkého a slaného vzduchu, všechny představy vyblednou. Díváte se na vzdalující se břeh, na kterém vidíte už jen obrysy postav svých rodičů a dětských přátel a víte, že až se k nim obrátíte zády, rozprostře se před vámi hladina nekonečného oceánu. Tak nebezpečná. Tak krásná.

Edwardovy paže mě pevně držely na můstku k mé dospělosti, a i když první minuty na lodi naší dospělé budoucnosti nebyly bezbolestné a jednoduché, na konci toho odpoledne jsem nastavovala tvář slunci a usmívala se.

Jeho rty putovaly po mém těle. Když mi konečně znovu pohlédl do očí, horoucně zašeptal: „Chceš být moje navždy? To byla ta otázka.“

Zdálo se, že naše plavba kolem světa může začít.



xxx



Forks, podzim 1953, o osmnáct měsíců později


„Edwarde, to nesmíme!“ šeptala jsem víc smutně než vzrušeně. Cítila jsem nějaké neurčité nebezpečí. Teď nebyla vhodná chvíle na… Přesto jsem neměla dost síly ho od sebe odstrčit. Zmohla jsem se jen na ten chabý, sotva slyšitelný protest.

Ta rána rozhodně nepatřila do mého dívčího pokoje. Nepatřila do mého snu. Ach bože, zase se mi o něm zdá… Zápach krve jsem ucítila dřív, než jsem otevřela oči. Zvedl se mi žaludek.

„Pelešíš se s ním aspoň ve spaní, ty couro?“ Další rána. To křupnutí bylo slyšitelné. Zase nos…

„Miku, prosím, nekřič, malý ještě spí,“ zaprosila jsem, aniž bych se na něj podívala. Schoulila jsem se do klubíčka a pokusila se chránit si hlavu. Postavil se na posteli a kopnul mě do ledvin. Nemělo to obvyklou razanci, matrace nepředstavovala dost pevný podklad k odrazu. Pokusil se zabrat víc, ale ztratil rovnováhu a svalil se na mě. Věděla jsem, co přijde, přesto jsem nezabránila slzám, aby se smíchaly s mou čerstvou krví. Těšil se na to, až se rozbrečím, a skoro nikdy jsem ho nezklamala.

Převalil mě na záda. Hlavu jsem stále držela odvrácenou. Chytil mě za bradu a prudce jí trhnul. Jeho druhou ruku jsem cítila mezi stehny. Vyhrnul mi košili a teď ze mě rval kalhotky.

„Budeš se mi přitom dívat do očí, rozumíš? Jako tenkrát, jako poprvé, děvko špinavá!“ Stiskla jsem víčka. Jen na okamžik. Drásavá bolest dole se spojila s nedostatkem vzduchu. Natáhl se pro polštář ze své strany postele a přitiskl mi ho na obličej.

„Nechceš se dívat? Tak se nedívej,“ zaslechla jsem ještě, než jsem ztratila vědomí.


xxx


Jaro 1952


O dva dny později odjeli všichni Masenovi do Chicaga, na pohřeb babičky Masenové. Byl to pro ně obrovský výdaj, ale léta se neviděli s příbuznými a prostě nechtěli přiznat, že jim se zatím americký poválečný zázrak nějak vyhýbá.

O osm dní později, ve čtvrtek večer, přesně, jak bylo domluveno, jsem klepala na dveře jejich domku. Nedočkavostí jsem skoro nadskakovala.

Otevřel mi pan Masen. Edward má jeho oči, napadlo mě. A hned vzápětí – jen v nich není tolik smutku…

Tak tak jsem se zachytila oprýskané zárubně.

„Kde je Edward?“ zasténala jsem. Opřel se na druhé straně. Beze slova se sesunul k zemi. Zakryl si obličej dlaní a usedavě se rozplakal. Změnila jsem se v kámen. Kámen, který trvá na své otázce.

„Kde je Edward?“ Nevím, kolikrát jsem to zopakovala, než ze sebe konečně dostal odpověď.

„Bello… před třemi dny dostal vysoké horečky. Okamžitě mu tuhla záda. Přestal chodit. On, on má obrnu, Bello…“ Znovu se rozvzlykal. Obrna. Nějaký stupeň postižení. To zvládneme. Pár dětí ve městě chodilo se strojky. Mezi dospělými se našly i případy hůře postižených. Ale to přece není konec světa! Skoro netrpělivě jsem zatřásla s těmi shrbenými rameny u mých nohou.

„Kdy přijede? Kde se léčí? Můžu za ním?“ Podíval se na mě, jako bych mluvila španělsky.

„Bello, on má nejtěžší formu, když jsem odjížděl, začínaly mu ochrnovat dýchací a polykací svaly.“ Ještě před chvílí zvláštně zostřené vnímání se rozplizlo. Jako by mi mozek nechtěl dát k dispozici všechno, co pan Masen řekl. Jako by mi to chtěl podat po malých, stravitelných kouscích. Vztek ale přišel skoro okamžitě. Iracionální, zbytečný.

„Jak jste ho tam mohl nechat?“ Třásla jsem s ním teď už nepříčetně. „Jak jste ho mohl, proboha živého, opustit?“ Nevěděla jsem, kde se tam vzaly moje slzy. Jak jsem se nad ním skláněla, míchaly se s těmi jeho.

„Žena s ním zůstala, já vzal děti a vrátil se. Musím do práce…“ rozvzlykal se znovu. Došlo mi to. Utekl. Nemohl se dívat na to, jak Edward…

Rozběhla jsem se tmavou ulicí a doufala, že běžím správně do pekla.


xxx


Probral mě Jeremyho pláč. Ležela jsem na podlaze vedle postele a chvíli jsem měla pocit, že tentokrát už nevstanu. Ale vstala jsem. Kromě nosu to vypadalo na nejméně dvě žebra, ale ruka nebo čelist byly mnohem horší. Jediným bolestivým pohybem jsem zakryla zkrvavenou postel a dobelhala se do koupelny. Pečlivě jsem se vyhýbala pohledu do zrcadla, aspoň do té doby, dokud jsem ze sebe nesmyla vrstvy zasychající krve.

Jeremyho pláč zesílil. Zoufale jsem se snažila o rychlejší pohyby, ale prostě to nešlo. S hlasitým zasténáním jsem na sebe pustila sprchu. Nedokázala bych ke svému synovi přijít dřív, dokud ze sebe nesmyju všechny stopy jeho otce.

Jeho možného otce.


xxx


Netušila jsem, jak dlouho a kam vlastně běžím. Ale pálení v krku a průduškách mi připomnělo, že Edward už teď možná nemůže dýchat. Zastavila jsem se uprostřed temné a prázdné uličky. Chtělo se mi křičet, vykřičet Bohu všechnu tu bolest a nespravedlnost, ale vyšlo ze mě jen chraptivé sípání, které ukončila další vlna pláče. Naprosto vysílená jsem se vlekla k nejbližšímu osvětlenému nároží. Přesně v okamžiku, kdy jsem vstoupila do výseče světla pod lampou, se otevřely dveře v Andyho jídelně. Vnímala jsem to jen okrajově, protože teď už měli mít dávno zavřeno, ale hluk, který se blížil mým směrem, mě probral z mé drásavé zoufalosti.

Parta opilců, další informace, kterou mi mozek poslal nekompletní.

Za normálních okolností by ji totiž následoval pocit strachu, všechna varování, co jsem si kdy vyslechla od našich i od Edwarda. Další bolestivé bodnutí. Proto mě naši pustili ven, i když se blížil večer. Věděli, že nazpět mě doprovodí Edward…

„Hele, malá Swanová,“ uslyšela jsem za sebou blekotání. Sklonila jsem hlavu a zrychlila.

„Malá? Všimnul sis jí teď někdy? Ta už dávno není malá.“ Následný výbuch smíchu mi způsobil nevolnost. Ten druhý hlas jsem poznala. Mike Newton, syn místních boháčů. Otravoval mě od první chvíle, kdy jsem přišla na střední. Když jsem začala chodit s Edwardem, zlepšilo se to, ale teprve jeho maturita mi před rokem dala možnost opravdu volně vydechnout. Z jeho strany to nebylo obyčejné nadbíhání, vyzařovalo z něj něco, co mi způsobovalo husí kůži na rukách a pachuť v ústech. Styděla bych se to přiznat, ale bála jsem se ho.

Z následujícího šepotu jsem rozuměla jedinému slovu: „Běž, běž!“ Jako by ty hlasy pobídly mě. Rozběhla jsem se. V uších mi duněl strachem a námahou rozbouřený tep, přesto jsem poznala, že se od vrávoravých kroků skupinky oddělily jedny vyrovnané, přesně synchronizované. Takto běhali sportovci. A Mike byl sportovec.

Já běžela o život. Ale byla jsem vyčerpaná. A vždycky nemotorná. Nevadilo mu, že mě povalil ještě na té osvětlené ulici. Zdálky se ozýval hvízdot a tleskání jeho kumpánů.

Nikdy předtím mě nenapadlo, jak strašně je žena v podobné situaci bezmocná. Váha jeho těla, jeho hrubé ruce, které ze mě trhaly oblečení, jeho opilý dech, který mi ubíral kyslík. Znovu jsem zkoušela najít hlas, ale bylo to jako zlý sen – marně zkoušíte volat o pomoc, marně zvedáte olověné nohy a utíkáte před hrůzou, která na vás už už sahá.

Šok způsobil, že jsem na něj celou dobu vytřeštěně zírala. Jako bych nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Že celý ten večer není jen výplodem nějaké cizí choré mysli, která se mi jej pokouší nacpat do hlavy.

Po obzvlášť bolestivém a brutálním pohybu jsem pochopila, že je po všem. Vrávoravě se postavil, zapnul si kalhoty a ve světle lampy zkoumal, jestli si je neumazal. Skoro omylem sklouzl pohledem ke mně. Špičkou boty mě lehce kopnul do boku. „Já blbec si vždycky myslel, že budeš něco extra. Ale jsi stejná nána, jako všechny buchty tady,“ rozmáchl se kolem sebe majetnicky.

Popotánul, upravil si sportovní kravatu a odcházel pryč teď už tichou ulicí.

Tehdy poprvé jsem dokázala vstát navzdory tomu, že jsem byla přesvědčená o nemožnosti toho úkonu.

O pár týdnů později jsem už o svém těhotenství nemohla pochybovat.




povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Bye

13)  Bye (25.11.2010 12:04)

Símtě, klidně to napiš i kvůli mně.
A slibuju, že nebudu skuhrat...
BTW, co zas někdy hodit řeč. Už skoro nevím, jak vypadá Tvůj skajpovej avatar

12)  Sofia (25.11.2010 11:39)

Zacatatek nadherny,ale zbytek uz ne. Stejne vsak budu cist dal

ambra

11)  ambra (25.11.2010 11:31)

Berunky, moc děkuju! Nebude to zrovna veselé čtení, takže kdo to vzdá, rozhodně se nebudu zlobit. Sobecky přiznávám, že tohle si potřebuju napsat hlavně kvůli sobě.;)

ScRiBbLe

10)  ScRiBbLe (25.11.2010 10:15)

Normálně jsem Ti dneska chtěla napsat, jestli se nechystáš stvořit nějakou povídku a hle - je tady! Ambro, jsem úplně mimo! Ten začátek byl tak nádherný ! A pak na scénu vstoupí odporný Mike Newton . Nejen, že bych ho , ale zavřela bych ho do nějaké místnosti v opuštěném domě a pak... Ne, raději nebudu rozebírat a popisovat, co bych s tím hnusákem udělala, myslely byste si o mně, že jsem sadista . Nesnáším Mika, ať se smaží v pekle, zmetek ! Hrozně se těším na pokráčko, doufam, že bude brzy .

9)  henna (25.11.2010 07:12)

Ambři! Když jsem četla ten začátek, myslela jsem, že to bude úplně jiné... Ale pak přišel Mike ( ) a to už jsem měla pocit, že se brzy rozbrečím.

Tohle je ten nejhnusnější Mike, jakého jsem kdy četla. Napsala jsi ho úžasně, škoda, že je to takový bastard. Každá tvá povídka je úžasná... a já jsem opravdu zvědavá, co jsi si na nás přichystala v této.

sakraprace

8)  sakraprace (25.11.2010 06:20)

Tak se ti podařilo dostat mě ze závrstných výšin rovnou na tvrdé dno. Kde je alespoň Charlie???

semiska

7)  semiska (25.11.2010 00:34)

NO, tak ty mi tedáváš kapky Narazím na tvoji novou povídku, začtu se, tak krásně to začíná a uprostřed šok největší, lapání po dechu a čtení podruhé, ptž oči nechtějí ani uvěřit tomu, co právě čtou...
Začíná to hezky teda a jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, ptž tuším, že Edward vstane z mrtvých a určitě se ještě objeví.;) :) Moc se ti to povedlo, ambro.

6)  Lejla (24.11.2010 23:06)

Drahá Ambro jsem naprosto mimo. Je neuvěřitelné co se mnou tvé povídky dělají. V jednom momentě sedím na nadejchaném mráčku a vznáším se v oblaku krásných pocitů a vášně...plavbu jako si přeje každá z nás prožít a dlouho se z ní nevrátit a ještě v tom samém momentě na mě začíná útočit mlha beznadějě a zoufalství. Jeden moment změní celý život a vzdušný zámek namalovaný ve snech, se propadá do hlubokí nicoty. Po otevření očních víček se krásny sen ztrácí a zůstává ta krutá realita

Bosorka

5)  Bosorka (24.11.2010 22:40)

Ambro - tys to myslela vážně! Fuj já mám husinu, že mi pyžamo odstává od těla.....to bylo fakt drsný!!!!!

Astrid

4)  Astrid (24.11.2010 22:08)

ech...

oprava ech... :(

Luciana

3)  Luciana (24.11.2010 22:03)

Teda to byl nářez. Ještě teď se to snažím rozdýchat! Jestli to bude pokračovat v takovémhle duchu dál, tak jsem opravdu moooc zvědavá.
Jinak kloubouk dolů

Bye

2)  Bye (24.11.2010 22:03)

Achich, ambra si mě dá k večeři. Dnes a ještě párkrát.
To mezi Bellou a Edwardem bylo tak čistý a krásný. A ten sketa život hnusnej to zmuchlal a zahodil. Z toho se mi vážně chce výt.
A to je přesně ta věc, kvůli který rozkliknu každou Tvou povídku. Nic mi nedáš zadarmo. Za všechno zaplatím. Někdy víc, někdy míň. Mám takovou předtuchu, že tentokrát to bude ta první varianta... A stejně do toho jdu.

Nebraska

1)  Nebraska (24.11.2010 21:38)

Tohle je ten nejhnusnější Mike Newton, jakýho jsme kdy četla. Nejsem si jistá, jestli je to poklona, nebo jestli si ti stěžuju
Ale jinak - už ten začátek, ježkovy voči!! Ta plavba! Plavba! Ááááááá!
Ale pak to bylo tak krásně syrový, jako LČP Ne, ještě syrovější. Miluju, když píšeš "staré" věci. Miluju, jak se najednou ocitnu na jiném místě v jiném století a vidím auta, oblečení, účesy

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek