24.11.2010 [21:45], ambra, ze série Takoví jsme byli, komentováno 53×, zobrazeno 7163×

Když se potápí loď

Forks, stát Washington, jaro 1952

„Edwarde, to nesmíme!“ Můj hlas příliš prozrazoval mé vzrušení. Ani na okamžik mě nebral vážně. Neodvratně jsme k tomu směřovali už několik měsíců, a když mě dnes jako obvykle dovezl domů ze školy, jako obvykle zaparkoval svou otřískanou Fordku mezi stromy, aby ji sousedi neviděli, a jako obvykle mě ve stejné chvíli, kdy za námi zapadly domovní dveře, přitisknul ke zdi a se svými rty na mých ústech, na mém krku a pak mnohem níž mi mučivě pomalu svlékal kabát a já vydechla tu kratinkou větu – „Naši se dnes zdrží ve městě“ – oba jsme věděli, že je to tu.

Příliš dlouho jsme své něžnosti nechávali zajít až k hranici snesitelnosti a dávno za hranici toho, co by naši rodiče byli ochotní tolerovat.

Cesta přes úzké schodiště do mého pokoje připomínala malou bitvu. Zůstávaly za námi jednotlivé kusy oblečení, přesto jsme pořád neohrabaně šermovali rukama, jak se každý z nás snažil toho druhého dotknout těsněji a přitom rozepnout další sadu knoflíků a zbavit tak to milované tělo dalšího kusu zahalující látky.

Má postel už byla tichým svědkem nejedné naší rozechvělé chvilky, ale tentokrát nás dřív, než jsme se k ní přiblížili, zastavil zvláštní, skoro slavnostní pocit. Naše rty se od sebe odtrhly, hlasitě jsme oddechovali, oba rozpálení námahou a vzrušením. Ztrácela jsem se v jeho očích. I tak jsem ale cítila, že by se předtím mělo něco stát, jen jsem vůbec netušila co.

Edward se najednou uličnicky usmál – přesně tím úsměvem, který mi i po dvou letech zrychloval tep a v mém nitru pořádal bouřlivé motýlí slavnosti – a pak se úplně přirozeně svezl na jedno koleno. Když mi došlo, co má přibližně v plánu, zrudla jsem a vytrhla mu alespoň jednu ruku, abych si mohla přikrýt nahý hrudník.

Zvedl ke mně oči a já věděla, že v té rajské zeleni chci bloudit navždy, že se mě nemusí ptát. V tu chvíli jsem i já klečela, objímala ho a znovu líbala a mezi polibky šeptala „Ano, ano, tisíckrát ano!“

Po chvíli se udýchaně odtáhl a naoko vážně prohlásil: „Ale já se ještě na nic nezeptal.“ Zalapala jsem po dechu.

„Ty! Ty jeden… podvodníku!“ Náš smích vyhnal z místnosti napětí a nervozitu. Bez zábran jsme padli do polštářů.

A znovu zvážněli. Zpomalili. Ztišili se.

Můžete si představovat, jak se vydáte na dobrodružnou a možná trochu nebezpečnou výpravu. Můžete o ní snít. Když ale poprvé skutečně položíte nohu na lodní můstek, on se pod vámi zhoupne, usměvavý námořník vám z lodi podává ruku, vy ji přijmete, zároveň se zhluboka nadechnete vlhkého a slaného vzduchu, všechny představy vyblednou. Díváte se na vzdalující se břeh, na kterém vidíte už jen obrysy postav svých rodičů a dětských přátel a víte, že až se k nim obrátíte zády, rozprostře se před vámi hladina nekonečného oceánu. Tak nebezpečná. Tak krásná.

Edwardovy paže mě pevně držely na můstku k mé dospělosti, a i když první minuty na lodi naší dospělé budoucnosti nebyly bezbolestné a jednoduché, na konci toho odpoledne jsem nastavovala tvář slunci a usmívala se.

Jeho rty putovaly po mém těle. Když mi konečně znovu pohlédl do očí, horoucně zašeptal: „Chceš být moje navždy? To byla ta otázka.“

Zdálo se, že naše plavba kolem světa může začít.

xxx

Forks, podzim 1953, o osmnáct měsíců později

„Edwarde, to nesmíme!“ šeptala jsem víc smutně než vzrušeně. Cítila jsem nějaké neurčité nebezpečí. Teď nebyla vhodná chvíle na… Přesto jsem neměla dost síly ho od sebe odstrčit. Zmohla jsem se jen na ten chabý, sotva slyšitelný protest.

Ta rána rozhodně nepatřila do mého dívčího pokoje. Nepatřila do mého snu. Ach bože, zase se mi o něm zdá… Zápach krve jsem ucítila dřív, než jsem otevřela oči. Zvedl se mi žaludek.

„Pelešíš se s ním aspoň ve spaní, ty couro?“ Další rána. To křupnutí bylo slyšitelné. Zase nos…

„Miku, prosím, nekřič, malý ještě spí,“ zaprosila jsem, aniž bych se na něj podívala. Schoulila jsem se do klubíčka a pokusila se chránit si hlavu. Postavil se na posteli a kopnul mě do ledvin. Nemělo to obvyklou razanci, matrace nepředstavovala dost pevný podklad k odrazu. Pokusil se zabrat víc, ale ztratil rovnováhu a svalil se na mě. Věděla jsem, co přijde, přesto jsem nezabránila slzám, aby se smíchaly s mou čerstvou krví. Těšil se na to, až se rozbrečím, a skoro nikdy jsem ho nezklamala.

Převalil mě na záda. Hlavu jsem stále držela odvrácenou. Chytil mě za bradu a prudce jí trhnul. Jeho druhou ruku jsem cítila mezi stehny. Vyhrnul mi košili a teď ze mě rval kalhotky.

„Budeš se mi přitom dívat do očí, rozumíš? Jako tenkrát, jako poprvé, děvko špinavá!“ Stiskla jsem víčka. Jen na okamžik. Drásavá bolest dole se spojila s nedostatkem vzduchu. Natáhl se pro polštář ze své strany postele a přitiskl mi ho na obličej.

„Nechceš se dívat? Tak se nedívej,“ zaslechla jsem ještě, než jsem ztratila vědomí.

xxx

Jaro 1952

O dva dny později odjeli všichni Masenovi do Chicaga, na pohřeb babičky Masenové. Byl to pro ně obrovský výdaj, ale léta se neviděli s příbuznými a prostě nechtěli přiznat, že jim se zatím americký poválečný zázrak nějak vyhýbá.

O osm dní později, ve čtvrtek večer, přesně, jak bylo domluveno, jsem klepala na dveře jejich domku. Nedočkavostí jsem skoro nadskakovala.

Otevřel mi pan Masen. Edward má jeho oči, napadlo mě. A hned vzápětí – jen v nich není tolik smutku…

Tak tak jsem se zachytila oprýskané zárubně.

„Kde je Edward?“ zasténala jsem. Opřel se na druhé straně. Beze slova se sesunul k zemi. Zakryl si obličej dlaní a usedavě se rozplakal. Změnila jsem se v kámen. Kámen, který trvá na své otázce.

„Kde je Edward?“ Nevím, kolikrát jsem to zopakovala, než ze sebe konečně dostal odpověď.

„Bello… před třemi dny dostal vysoké horečky. Okamžitě mu tuhla záda. Přestal chodit. On, on má obrnu, Bello…“ Znovu se rozvzlykal. Obrna. Nějaký stupeň postižení. To zvládneme. Pár dětí ve městě chodilo se strojky. Mezi dospělými se našly i případy hůře postižených. Ale to přece není konec světa! Skoro netrpělivě jsem zatřásla s těmi shrbenými rameny u mých nohou.

„Kdy přijede? Kde se léčí? Můžu za ním?“ Podíval se na mě, jako bych mluvila španělsky.

„Bello, on má nejtěžší formu, když jsem odjížděl, začínaly mu ochrnovat dýchací a polykací svaly.“ Ještě před chvílí zvláštně zostřené vnímání se rozplizlo. Jako by mi mozek nechtěl dát k dispozici všechno, co pan Masen řekl. Jako by mi to chtěl podat po malých, stravitelných kouscích. Vztek ale přišel skoro okamžitě. Iracionální, zbytečný.

„Jak jste ho tam mohl nechat?“ Třásla jsem s ním teď už nepříčetně. „Jak jste ho mohl, proboha živého, opustit?“ Nevěděla jsem, kde se tam vzaly moje slzy. Jak jsem se nad ním skláněla, míchaly se s těmi jeho.

„Žena s ním zůstala, já vzal děti a vrátil se. Musím do práce…“ rozvzlykal se znovu. Došlo mi to. Utekl. Nemohl se dívat na to, jak Edward…

Rozběhla jsem se tmavou ulicí a doufala, že běžím správně do pekla.

xxx

Probral mě Jeremyho pláč. Ležela jsem na podlaze vedle postele a chvíli jsem měla pocit, že tentokrát už nevstanu. Ale vstala jsem. Kromě nosu to vypadalo na nejméně dvě žebra, ale ruka nebo čelist byly mnohem horší. Jediným bolestivým pohybem jsem zakryla zkrvavenou postel a dobelhala se do koupelny. Pečlivě jsem se vyhýbala pohledu do zrcadla, aspoň do té doby, dokud jsem ze sebe nesmyla vrstvy zasychající krve.

Jeremyho pláč zesílil. Zoufale jsem se snažila o rychlejší pohyby, ale prostě to nešlo. S hlasitým zasténáním jsem na sebe pustila sprchu. Nedokázala bych ke svému synovi přijít dřív, dokud ze sebe nesmyju všechny stopy jeho otce.

Jeho možného otce.

xxx

Netušila jsem, jak dlouho a kam vlastně běžím. Ale pálení v krku a průduškách mi připomnělo, že Edward už teď možná nemůže dýchat. Zastavila jsem se uprostřed temné a prázdné uličky. Chtělo se mi křičet, vykřičet Bohu všechnu tu bolest a nespravedlnost, ale vyšlo ze mě jen chraptivé sípání, které ukončila další vlna pláče. Naprosto vysílená jsem se vlekla k nejbližšímu osvětlenému nároží. Přesně v okamžiku, kdy jsem vstoupila do výseče světla pod lampou, se otevřely dveře v Andyho jídelně. Vnímala jsem to jen okrajově, protože teď už měli mít dávno zavřeno, ale hluk, který se blížil mým směrem, mě probral z mé drásavé zoufalosti.

Parta opilců, další informace, kterou mi mozek poslal nekompletní.

Za normálních okolností by ji totiž následoval pocit strachu, všechna varování, co jsem si kdy vyslechla od našich i od Edwarda. Další bolestivé bodnutí. Proto mě naši pustili ven, i když se blížil večer. Věděli, že nazpět mě doprovodí Edward…

„Hele, malá Swanová,“ uslyšela jsem za sebou blekotání. Sklonila jsem hlavu a zrychlila.

„Malá? Všimnul sis jí teď někdy? Ta už dávno není malá.“ Následný výbuch smíchu mi způsobil nevolnost. Ten druhý hlas jsem poznala. Mike Newton, syn místních boháčů. Otravoval mě od první chvíle, kdy jsem přišla na střední. Když jsem začala chodit s Edwardem, zlepšilo se to, ale teprve jeho maturita mi před rokem dala možnost opravdu volně vydechnout. Z jeho strany to nebylo obyčejné nadbíhání, vyzařovalo z něj něco, co mi způsobovalo husí kůži na rukách a pachuť v ústech. Styděla bych se to přiznat, ale bála jsem se ho.

Z následujícího šepotu jsem rozuměla jedinému slovu: „Běž, běž!“ Jako by ty hlasy pobídly mě. Rozběhla jsem se. V uších mi duněl strachem a námahou rozbouřený tep, přesto jsem poznala, že se od vrávoravých kroků skupinky oddělily jedny vyrovnané, přesně synchronizované. Takto běhali sportovci. A Mike byl sportovec.

Já běžela o život. Ale byla jsem vyčerpaná. A vždycky nemotorná. Nevadilo mu, že mě povalil ještě na té osvětlené ulici. Zdálky se ozýval hvízdot a tleskání jeho kumpánů.

Nikdy předtím mě nenapadlo, jak strašně je žena v podobné situaci bezmocná. Váha jeho těla, jeho hrubé ruce, které ze mě trhaly oblečení, jeho opilý dech, který mi ubíral kyslík. Znovu jsem zkoušela najít hlas, ale bylo to jako zlý sen – marně zkoušíte volat o pomoc, marně zvedáte olověné nohy a utíkáte před hrůzou, která na vás už už sahá.

Šok způsobil, že jsem na něj celou dobu vytřeštěně zírala. Jako bych nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Že celý ten večer není jen výplodem nějaké cizí choré mysli, která se mi jej pokouší nacpat do hlavy.

Po obzvlášť bolestivém a brutálním pohybu jsem pochopila, že je po všem. Vrávoravě se postavil, zapnul si kalhoty a ve světle lampy zkoumal, jestli si je neumazal. Skoro omylem sklouzl pohledem ke mně. Špičkou boty mě lehce kopnul do boku. „Já blbec si vždycky myslel, že budeš něco extra. Ale jsi stejná nána, jako všechny buchty tady,“ rozmáchl se kolem sebe majetnicky.

Popotánul, upravil si sportovní kravatu a odcházel pryč teď už tichou ulicí.

Tehdy poprvé jsem dokázala vstát navzdory tomu, že jsem byla přesvědčená o nemožnosti toho úkonu.

O pár týdnů později jsem už o svém těhotenství nemohla pochybovat.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

33)  ambra (28.11.2010 01:12)

Ewičku, mám velkou radost... Je to taková tíha, že i když už je to v hlavě hotovo, tak jen sbírám odvahu hodit to "na papír"... Děkuju a jdu na to...

32)  Ewik (28.11.2010 00:16)

ambro, zase... Jsem tu dobrovolně... vydržím do konce, protože já tohle od tebe prostě miluju. Děkuji.

31)  ambra (27.11.2010 23:54)

Lio

30)  Lioness (27.11.2010 12:02)

Nebála jsem se zbytečně.
Ale občas nás strach jednoduše přiková k obrazovce. A když k tomu přičtu, že jsem se stala naprosto závislá na všech těch pocitech, které nám zprostředkovávš, i když mi z nich možná až příliš často krvácí srdce - a přesto bych to dobrovolně podstupovala ještě častěji!... Myslím, že v sobě mám trochu toho masochismu. A rozhodně je to dobře.
Zbožňuji Tě!

Tohle je tak kruté! Strašlivé... jako bych se propadala do nějaké černé díry. Nevidím žádné východisko, žádný únik. Žádnou možnost šťastného konce.
Nědokážu absolutně odhadnout, co by možná mohlo být dál. Jediné, čeho se trochu chytám, je Edward. Přece ho nemůžeš tak rychle vyhnat ze scény a nahradit Mikem, ještě k tomu tak odporným!

29)  ambra (27.11.2010 00:50)

Popravdě jsem čekala, že tohle bude klubová záležitost. Nemůžu uvěřit, že tolik duší se chce nechat dobrovolně týrat. Děkuju, holky moje statečné

28)  Janeba (26.11.2010 19:38)

Tak tohle jsem nečekala! Tak se snažím v poslední době takovým povídkám vyhýbat, ale napsalas to tak strhujícím způsobem, že jsem zvědavá, jak to dopadne! "Přežil" Edward, dá tomu zmetkovi co proto?! Ambro - Díky!

27)  Lenka (26.11.2010 19:08)

Krutá realita života, tak drsně a úžasně napsaná, jak to umíš jenom ty.

26)  Bosorka (26.11.2010 18:58)

Ambro - za to tě tedy nechválím, ale nedokážu tomu odolat....lákáš mě jak kobra hlodavce!

25)  ScRiBbLe (26.11.2010 16:51)

Jé, všimla sis, že se dvě poslední věty rýmují? Já vím, jsem magor .

24)  ScRiBbLe (26.11.2010 16:48)

A pak kdo je sadista, že . I když vím, že to nebude romantikou přetékající povídka, tak do toho jdu, protože Tvou tvorbu miluju!

23)  ambra (26.11.2010 16:23)

Dívky a ženy, moc díky za Vaše komentáře (fakt mě chválíte za to, že se Vás chystám drásat? ). Jen odvahu!!!

21)  Yasmini (25.11.2010 21:19)

Tak krásný začátek. Roztékala jsem se po klávesnici.
A pak se mnou někdo praštil o zem. Dosti necitelně a tvrdě. A víš kdo to byl? Ty...
Je to jako vždy dokonalé. Tleská a klaním se. Jsi prostě úkaz.

S Y

20)  milica (25.11.2010 20:05)

Juj, tak tahle povídka je zase něco tedy. Hned u prvního dílu cítím že zase budu plakat a to hodně Ale nevzdám se jí, miluju tvoje povídky a je mi jasné že nemůžou být všechny šťastné A takového "Laskavého čtenáře" jsem četla třikrát a pořád brečela . Nádhera

19)  Astrid (25.11.2010 15:47)

a dôležitý postreh, keď čítam Mite, je to pre mňa príbeh, viem, že bude trebárs smutný ale unesiem to. Toto - tento môj strach bude evidentne tým, že je to ff a to znásobuje emócie, inak si to neviem vysvetliť.

18)  Astrid (25.11.2010 15:39)

Ahoj, tak, včera som len nazrela a dnes si hovorím, že či budem schopná sa k čomusi zmôcť pri čítaní tohoto skvostu v rozpuku. Je to zvláštne, ale tvoje príbehy mi vždy nejakým spôsobom resetujú mysel. Myslím si, že je to tým ako píšeš, píšeš ťažké príbehy, a sila vložená do Tvojich slov doslova ochromuje. Alebo to robí to očakávanie(momentálne viem čo čakať). Vlastne to bude tým očakávanim, už sa mi to raz stalo pri poviedke LčP, ktorá ma preválcovala ako hurikán a ten smútok potom a ten dodatok - LčP promine druhykrát... no coment. Nikdy som nič podobné nečítala - niečo, čo by ma tak rozosmutnilo. Teraz sa ozbrojujem nadhľadom, ktorý mi chýba a idem na to. Veľmi sa teším, i keď viem, že to bude bolieť. Týmto nechcem povedať, aby si mi povedala: Astrid, tak to do pr.... nečti! Len chcem, aby si vedela, ako sa vieš svojim písaním dotknúť ludskej duše a mojej si sa dotkla a stisla ju.
K kapitole. Utrpenie ženy, vlastne sa tá žena nachádza v neustále nepriaznivých situáciach. Mike - celá FF ho má za blbečka a Ty z neho spravíš takéhoto vulgárneho chlapa - tak neočakávané. dúfam, že za to kruto v budúcnosti zaplatí.
Dodatok - "možný otec" ma uspokojil, odľahlo mi - tomu ver.
"Ale pálení v krku a průduškách mi připomnělo, že Edward..." Presne, tak premýšľame, keď niekoho nadovšetko milujeme.
A koniec, zdrvujúce. Toto bol výprask aj pre mňa. Bolesť, znásilnenie, neistota v tehotenstve a potom bitka(teda pred tým) , Edwardová choroba a ten koniec, že som zmätená. Ja som to vedela. Ale nadhľad, ja sa udržím a budem Tvoja.
ambra si trieda, jj, úsmev pre Teba, možno trocha smutný.
Krásny príbeh, lebo ho krásna duša píše.

17)  Bosorka (25.11.2010 14:18)

Hele já vím, že to bude bolet, ale já se znám, já to nevydržím......takže až ze mě bude lkající troska, tak doufám, že tu budeš a budu mít v tobě oporu

16)  Lenka326 (25.11.2010 14:17)

Panebože! Když jsem si všimla, že ses pustila do nové povídky, uvařila jsem si kafe, že si udělám siestu. No, tak už je po ní. Tohle je opravdu síla, krutá, syrová a beznadějná. Nevím, jestli v zájmu o vlastní duševní zdraví, bych to vůbec měla dál číst. Ale ty to napíšeš tak, že to asi zase budu muset číst. Jen se bojím, že pokud dodržíž svůj slib o konci HE, tak to nevydýchám.
Hrozný námět, ale tak dobře napsaný, že to prostě asi musím risknout.

«   1 2 3   »