Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když se potápí loď

 

Forks, stát Washington, jaro 1952


„Edwarde, to nesmíme!“ Můj hlas příliš prozrazoval mé vzrušení. Ani na okamžik mě nebral vážně. Neodvratně jsme k tomu směřovali už několik měsíců, a když mě dnes jako obvykle dovezl domů ze školy, jako obvykle zaparkoval svou otřískanou Fordku mezi stromy, aby ji sousedi neviděli, a jako obvykle mě ve stejné chvíli, kdy za námi zapadly domovní dveře, přitisknul ke zdi a se svými rty na mých ústech, na mém krku a pak mnohem níž mi mučivě pomalu svlékal kabát a já vydechla tu kratinkou větu – „Naši se dnes zdrží ve městě“ – oba jsme věděli, že je to tu.

Příliš dlouho jsme své něžnosti nechávali zajít až k hranici snesitelnosti a dávno za hranici toho, co by naši rodiče byli ochotní tolerovat.

Cesta přes úzké schodiště do mého pokoje připomínala malou bitvu. Zůstávaly za námi jednotlivé kusy oblečení, přesto jsme pořád neohrabaně šermovali rukama, jak se každý z nás snažil toho druhého dotknout těsněji a přitom rozepnout další sadu knoflíků a zbavit tak to milované tělo dalšího kusu zahalující látky.

Má postel už byla tichým svědkem nejedné naší rozechvělé chvilky, ale tentokrát nás dřív, než jsme se k ní přiblížili, zastavil zvláštní, skoro slavnostní pocit. Naše rty se od sebe odtrhly, hlasitě jsme oddechovali, oba rozpálení námahou a vzrušením. Ztrácela jsem se v jeho očích. I tak jsem ale cítila, že by se předtím mělo něco stát, jen jsem vůbec netušila co.

Edward se najednou uličnicky usmál – přesně tím úsměvem, který mi i po dvou letech zrychloval tep a v mém nitru pořádal bouřlivé motýlí slavnosti – a pak se úplně přirozeně svezl na jedno koleno. Když mi došlo, co má přibližně v plánu, zrudla jsem a vytrhla mu alespoň jednu ruku, abych si mohla přikrýt nahý hrudník.

Zvedl ke mně oči a já věděla, že v té rajské zeleni chci bloudit navždy, že se mě nemusí ptát. V tu chvíli jsem i já klečela, objímala ho a znovu líbala a mezi polibky šeptala „Ano, ano, tisíckrát ano!“

Po chvíli se udýchaně odtáhl a naoko vážně prohlásil: „Ale já se ještě na nic nezeptal.“ Zalapala jsem po dechu.

„Ty! Ty jeden… podvodníku!“ Náš smích vyhnal z místnosti napětí a nervozitu. Bez zábran jsme padli do polštářů.

A znovu zvážněli. Zpomalili. Ztišili se.

Můžete si představovat, jak se vydáte na dobrodružnou a možná trochu nebezpečnou výpravu. Můžete o ní snít. Když ale poprvé skutečně položíte nohu na lodní můstek, on se pod vámi zhoupne, usměvavý námořník vám z lodi podává ruku, vy ji přijmete, zároveň se zhluboka nadechnete vlhkého a slaného vzduchu, všechny představy vyblednou. Díváte se na vzdalující se břeh, na kterém vidíte už jen obrysy postav svých rodičů a dětských přátel a víte, že až se k nim obrátíte zády, rozprostře se před vámi hladina nekonečného oceánu. Tak nebezpečná. Tak krásná.

Edwardovy paže mě pevně držely na můstku k mé dospělosti, a i když první minuty na lodi naší dospělé budoucnosti nebyly bezbolestné a jednoduché, na konci toho odpoledne jsem nastavovala tvář slunci a usmívala se.

Jeho rty putovaly po mém těle. Když mi konečně znovu pohlédl do očí, horoucně zašeptal: „Chceš být moje navždy? To byla ta otázka.“

Zdálo se, že naše plavba kolem světa může začít.



xxx



Forks, podzim 1953, o osmnáct měsíců později


„Edwarde, to nesmíme!“ šeptala jsem víc smutně než vzrušeně. Cítila jsem nějaké neurčité nebezpečí. Teď nebyla vhodná chvíle na… Přesto jsem neměla dost síly ho od sebe odstrčit. Zmohla jsem se jen na ten chabý, sotva slyšitelný protest.

Ta rána rozhodně nepatřila do mého dívčího pokoje. Nepatřila do mého snu. Ach bože, zase se mi o něm zdá… Zápach krve jsem ucítila dřív, než jsem otevřela oči. Zvedl se mi žaludek.

„Pelešíš se s ním aspoň ve spaní, ty couro?“ Další rána. To křupnutí bylo slyšitelné. Zase nos…

„Miku, prosím, nekřič, malý ještě spí,“ zaprosila jsem, aniž bych se na něj podívala. Schoulila jsem se do klubíčka a pokusila se chránit si hlavu. Postavil se na posteli a kopnul mě do ledvin. Nemělo to obvyklou razanci, matrace nepředstavovala dost pevný podklad k odrazu. Pokusil se zabrat víc, ale ztratil rovnováhu a svalil se na mě. Věděla jsem, co přijde, přesto jsem nezabránila slzám, aby se smíchaly s mou čerstvou krví. Těšil se na to, až se rozbrečím, a skoro nikdy jsem ho nezklamala.

Převalil mě na záda. Hlavu jsem stále držela odvrácenou. Chytil mě za bradu a prudce jí trhnul. Jeho druhou ruku jsem cítila mezi stehny. Vyhrnul mi košili a teď ze mě rval kalhotky.

„Budeš se mi přitom dívat do očí, rozumíš? Jako tenkrát, jako poprvé, děvko špinavá!“ Stiskla jsem víčka. Jen na okamžik. Drásavá bolest dole se spojila s nedostatkem vzduchu. Natáhl se pro polštář ze své strany postele a přitiskl mi ho na obličej.

„Nechceš se dívat? Tak se nedívej,“ zaslechla jsem ještě, než jsem ztratila vědomí.


xxx


Jaro 1952


O dva dny později odjeli všichni Masenovi do Chicaga, na pohřeb babičky Masenové. Byl to pro ně obrovský výdaj, ale léta se neviděli s příbuznými a prostě nechtěli přiznat, že jim se zatím americký poválečný zázrak nějak vyhýbá.

O osm dní později, ve čtvrtek večer, přesně, jak bylo domluveno, jsem klepala na dveře jejich domku. Nedočkavostí jsem skoro nadskakovala.

Otevřel mi pan Masen. Edward má jeho oči, napadlo mě. A hned vzápětí – jen v nich není tolik smutku…

Tak tak jsem se zachytila oprýskané zárubně.

„Kde je Edward?“ zasténala jsem. Opřel se na druhé straně. Beze slova se sesunul k zemi. Zakryl si obličej dlaní a usedavě se rozplakal. Změnila jsem se v kámen. Kámen, který trvá na své otázce.

„Kde je Edward?“ Nevím, kolikrát jsem to zopakovala, než ze sebe konečně dostal odpověď.

„Bello… před třemi dny dostal vysoké horečky. Okamžitě mu tuhla záda. Přestal chodit. On, on má obrnu, Bello…“ Znovu se rozvzlykal. Obrna. Nějaký stupeň postižení. To zvládneme. Pár dětí ve městě chodilo se strojky. Mezi dospělými se našly i případy hůře postižených. Ale to přece není konec světa! Skoro netrpělivě jsem zatřásla s těmi shrbenými rameny u mých nohou.

„Kdy přijede? Kde se léčí? Můžu za ním?“ Podíval se na mě, jako bych mluvila španělsky.

„Bello, on má nejtěžší formu, když jsem odjížděl, začínaly mu ochrnovat dýchací a polykací svaly.“ Ještě před chvílí zvláštně zostřené vnímání se rozplizlo. Jako by mi mozek nechtěl dát k dispozici všechno, co pan Masen řekl. Jako by mi to chtěl podat po malých, stravitelných kouscích. Vztek ale přišel skoro okamžitě. Iracionální, zbytečný.

„Jak jste ho tam mohl nechat?“ Třásla jsem s ním teď už nepříčetně. „Jak jste ho mohl, proboha živého, opustit?“ Nevěděla jsem, kde se tam vzaly moje slzy. Jak jsem se nad ním skláněla, míchaly se s těmi jeho.

„Žena s ním zůstala, já vzal děti a vrátil se. Musím do práce…“ rozvzlykal se znovu. Došlo mi to. Utekl. Nemohl se dívat na to, jak Edward…

Rozběhla jsem se tmavou ulicí a doufala, že běžím správně do pekla.


xxx


Probral mě Jeremyho pláč. Ležela jsem na podlaze vedle postele a chvíli jsem měla pocit, že tentokrát už nevstanu. Ale vstala jsem. Kromě nosu to vypadalo na nejméně dvě žebra, ale ruka nebo čelist byly mnohem horší. Jediným bolestivým pohybem jsem zakryla zkrvavenou postel a dobelhala se do koupelny. Pečlivě jsem se vyhýbala pohledu do zrcadla, aspoň do té doby, dokud jsem ze sebe nesmyla vrstvy zasychající krve.

Jeremyho pláč zesílil. Zoufale jsem se snažila o rychlejší pohyby, ale prostě to nešlo. S hlasitým zasténáním jsem na sebe pustila sprchu. Nedokázala bych ke svému synovi přijít dřív, dokud ze sebe nesmyju všechny stopy jeho otce.

Jeho možného otce.


xxx


Netušila jsem, jak dlouho a kam vlastně běžím. Ale pálení v krku a průduškách mi připomnělo, že Edward už teď možná nemůže dýchat. Zastavila jsem se uprostřed temné a prázdné uličky. Chtělo se mi křičet, vykřičet Bohu všechnu tu bolest a nespravedlnost, ale vyšlo ze mě jen chraptivé sípání, které ukončila další vlna pláče. Naprosto vysílená jsem se vlekla k nejbližšímu osvětlenému nároží. Přesně v okamžiku, kdy jsem vstoupila do výseče světla pod lampou, se otevřely dveře v Andyho jídelně. Vnímala jsem to jen okrajově, protože teď už měli mít dávno zavřeno, ale hluk, který se blížil mým směrem, mě probral z mé drásavé zoufalosti.

Parta opilců, další informace, kterou mi mozek poslal nekompletní.

Za normálních okolností by ji totiž následoval pocit strachu, všechna varování, co jsem si kdy vyslechla od našich i od Edwarda. Další bolestivé bodnutí. Proto mě naši pustili ven, i když se blížil večer. Věděli, že nazpět mě doprovodí Edward…

„Hele, malá Swanová,“ uslyšela jsem za sebou blekotání. Sklonila jsem hlavu a zrychlila.

„Malá? Všimnul sis jí teď někdy? Ta už dávno není malá.“ Následný výbuch smíchu mi způsobil nevolnost. Ten druhý hlas jsem poznala. Mike Newton, syn místních boháčů. Otravoval mě od první chvíle, kdy jsem přišla na střední. Když jsem začala chodit s Edwardem, zlepšilo se to, ale teprve jeho maturita mi před rokem dala možnost opravdu volně vydechnout. Z jeho strany to nebylo obyčejné nadbíhání, vyzařovalo z něj něco, co mi způsobovalo husí kůži na rukách a pachuť v ústech. Styděla bych se to přiznat, ale bála jsem se ho.

Z následujícího šepotu jsem rozuměla jedinému slovu: „Běž, běž!“ Jako by ty hlasy pobídly mě. Rozběhla jsem se. V uších mi duněl strachem a námahou rozbouřený tep, přesto jsem poznala, že se od vrávoravých kroků skupinky oddělily jedny vyrovnané, přesně synchronizované. Takto běhali sportovci. A Mike byl sportovec.

Já běžela o život. Ale byla jsem vyčerpaná. A vždycky nemotorná. Nevadilo mu, že mě povalil ještě na té osvětlené ulici. Zdálky se ozýval hvízdot a tleskání jeho kumpánů.

Nikdy předtím mě nenapadlo, jak strašně je žena v podobné situaci bezmocná. Váha jeho těla, jeho hrubé ruce, které ze mě trhaly oblečení, jeho opilý dech, který mi ubíral kyslík. Znovu jsem zkoušela najít hlas, ale bylo to jako zlý sen – marně zkoušíte volat o pomoc, marně zvedáte olověné nohy a utíkáte před hrůzou, která na vás už už sahá.

Šok způsobil, že jsem na něj celou dobu vytřeštěně zírala. Jako bych nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Že celý ten večer není jen výplodem nějaké cizí choré mysli, která se mi jej pokouší nacpat do hlavy.

Po obzvlášť bolestivém a brutálním pohybu jsem pochopila, že je po všem. Vrávoravě se postavil, zapnul si kalhoty a ve světle lampy zkoumal, jestli si je neumazal. Skoro omylem sklouzl pohledem ke mně. Špičkou boty mě lehce kopnul do boku. „Já blbec si vždycky myslel, že budeš něco extra. Ale jsi stejná nána, jako všechny buchty tady,“ rozmáchl se kolem sebe majetnicky.

Popotánul, upravil si sportovní kravatu a odcházel pryč teď už tichou ulicí.

Tehdy poprvé jsem dokázala vstát navzdory tomu, že jsem byla přesvědčená o nemožnosti toho úkonu.

O pár týdnů později jsem už o svém těhotenství nemohla pochybovat.




povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

kajka

53)  kajka (06.04.2018 16:25)

Musím se strášlivě kontrolovat, abych ti tady zas nenechala elaborát. Bože!
A ano, jsi úžasná!
Jsem zvyklá, jak báječně střídáš lehčí pasáže s těmi těžšími, aby to mělo ten správný účinek. Ale teď jsem úplně fascinovaná, jak se ti povedlo střídat ty hutné a děsivé s těmi ještě horšími a odpornějšími. A neodradit. To se holt potvrzuje genialita autorky.

kajka

52)  kajka (13.04.2016 10:21)

Ambro.
Musela jem se na komentování první kapitoly pořádně vyspat, což se mi samozřejmě nepovedlo, protože tohle je prostě nářez.
Co se týče názvu, tak ten mě dokonale zmátl. Miluju ten film a písničky Barbry Streisand, dokonce tam miluju i Roberta Redforda, přestože mě blonďáci obvykle neberou a v jeho roli není v podstatě co hrát, jenom film krásně zdobí. Takže jsem byla natěšená na příběh velké a osudové lásky... je tam , na silnou ženskou hrdinku... ta je tam taky a čekala jsem nějaký osudový zádrhel... jenže u tebe se to už v první kapitole totálně podělá (řečeno jemně eufemisticky). Bože!!!

Myslím si, že tahle povídka sem vůbec nepatří! Měla by být na papíře a v tvrdé vazbě! A to jsem teprve na začátku. Jo, trvám na tom, že jsi génius.
Je neuvěřitelný, jak dokážeš čtenářku vynést do nebe, a pak nechat z té ohromné výšky tvrdě dopadnout rovnou na prdel do hromady opravdovýho sajrajtu.
Mike je tak brutálně odpornej, že je to bezkonkurenčně nejpovedenější hnusák z tvých povídek, až mi z něj stojej chlupy za krkem. Jsi ve mně probudila temnou sadistickou stránku, o které jsem zatím neměla ponětí, že ji vůbec mám. Do konce kapitoly jsem byla schopná myslet jen na to, že doufám, že ho Edward zabije, pokud možno velice nehezky a pomalu. ;)
Miluju tě.

eMuska

51)  eMuska (09.09.2012 00:08)

Jasne, prečo by mala Ema spať, keď môže revať? Idem ťa ďalej statočne zbožňovať a jatriť staré rany, aby som sa náhodou necítila šťastná. Pocity malej smrti sú pri tebe asi to najs ladšie, čo pri čítaní zažívam.

Marvi

50)  Marvi (18.06.2012 13:35)

Jsem zvědavá co mě tady čeká... Prozatím to vypadá velmi špatně, no jsem zvědavá co bude v dalších kapitolkách, takže rychle pádím dál.

Karolka

49)  Karolka (30.05.2011 21:43)

Některým z nás některé věci nějakou dobu trvají... Uznávám, že tohle se ani nedá nazvat nějakou dobou...
Myslím si, že teď už jsem připravená jako nikdy.
Ten prolog mi zrychlil tep a četla jsem schválně hodně pomalu, protože každá věta byla vyloženě vymazlená. Miluju, každý ten moment, kdy jsi zastavila kameru a zaostřila na nějaký detail. Nádherně mě to zahřálo...
Pak přišla TA pasáž. Zvládla jsem to. A bylo to... Něco ti prozradím - miluju sauny. Ale absolutně v nich nedodržuju ten správný postup. Nikdo na světě by mě z toho úžasného tepla nedostal do ledové vany. Nejspíš jsi první kdo mě k tomu přiměl. A má to něco do sebe. Člověk cítí každou buňku v těle. Přemýšlím, jestli je v některém z tvých příběhů odpornější postava, než Mike Newton v téhle. Mně snad i ten Decker připadá o něco snesitelnější... Bylo to prostě neskutečně silné. Bolest až na dřeň, kterou umíš napsat jenom ty.
A pak ses ještě vrátila v čase, abys nám ukázala detailně, jak se Bella do toho pekla dostala. Často jsem četla příběhy, kde se střídaly hodně těžké pasáže s lehčími, ale nakombinovat hodně těžké s ještě těžšími... Všechno je živé a skutečné. Člověk má chuť vstát a projít se po bytě, zkontrolovat děti v postelích a ujistit se, že to jen četl.
Zůstávám úplně bez dechu úžasem.

kytka

48)  kytka (30.03.2011 23:32)

Mistr od mistra

Twilly

47)  Twilly (30.03.2011 23:28)

No jo, Květuško a já teď zírám, čtu a učím se od mistra .... a hladím si dušičku jak pan Werich své zlaté stříbrné hodinky :(

kytka

46)  kytka (30.03.2011 23:16)

Veru, vím, o čem mluvíš. Já už jsem si dnes díky Ambři poplakala.:(

Twilly

45)  Twilly (30.03.2011 23:13)

No jo, a já kráva zase zapoměla na parní válce značky AMBRA

44)  Anna43474 (16.03.2011 19:01)

Jsem z toho úplně... úplně... ale opravdu úplně Zas a znovu mi vyrážíš dech a já jsem za to ráda
TKSATVO

kytka

43)  kytka (08.03.2011 22:05)

Holka moje zlatá, pustila jsem se do další Tvé povídky, ale tohle je síla. . V Tvém podání má i ta hrůza a bolest svoje kouzlo.

Alaska

42)  Alaska (10.01.2011 13:45)

Tak jsem tu. Dovol, abych omluvila své zdržení,ale z téhle povídky jsem fakt měla panickou hrůzu. Už podle názvu, který se podle mých chorých myšlenkových pochodů a ž příliš podobal LČP, jsem tušila, ýe to není to pravé čtivo na nestřežené okamžiky. Ne, že bych byla teď připravená, ale provinilý pocit, že bych teď měla dělat něco jiného, mě zavedl až sem. Když už lajdačím, tˇak aspoň s grácií. Nepopírám, už trochu blázním.
Možná proto jsem první odstavec četla čtyřikrát... tak nějak jsem tušila, že podobných scén si zde moc neužiju. Chtěla jsem si ji dostatečně vychutnat a vybavit se určitou "hezkou vzpomínkou" na nadcházející příběh. A musím uznat, všechno, čeho jsem se bála, tu je. Ty dvě dějové linie teď a tehdy na mě mají neskutečně zdrcující účinek. Já tomu říkám vyšší level fantazie. Navodíš určitý pocit a minulost, z které vychází nám vybarvuješ později. Což v tvém případě ještě umcní celý příběh. Trochu se v tom zamotávám, že?
Každopádně, ambro, i když mé komentáře budou nejspíš někdy trýznivé (nepochybuju o tom), ty víš, že v skutečnosti

41)  Katka (08.01.2011 03:07)

A jsem opet ve svem zivlu - slzy v ocich, tep tak 200 za minutu, nervy napnuty k prasknuti Mike je hovado, kterymu by ho meli ufiknout. Prte musi byt 200% Edwardovo, o tom nemuze byt rec. Nebo muze? S kazdou dalsi prectenou kapitolou dekuju Bohu, ze jsem nasla tvoje povidky!!!

magorka

40)  magorka (30.12.2010 09:43)

tak tomu říkám odbržděný začátek.....to je mazec! Nejdřív krásně něžný úvod, pak brutální zásah osudu a nakonec nechutnej Newton. Jedeeeeeeeeeem

nikolka

39)  nikolka (25.12.2010 00:38)

dávno som si myslela, že som pripravená.. Asi sa musím poučiť z vlastnej chyby, pretože na tvoje dielo nikdy nebudem pripravená..
Bola som ako v zlom sne, v zlej, nešťastnej situácii, ako jej to mohol Mike urobiť? Ako mám teraz uveriť, že ju niekde čaká šťastie a skutočná láska po tomto všetkom?
úplná dokonalosť.

eMuska

38)  eMuska (30.11.2010 17:55)

Ach... To je tak romantické... A smutné. Tá láska medzi Edwardom a Bellou, hoc len na pár stranách pre mňa pôsobila ako strašne silné kúzlo... VTedy ešte neboli DNA testy, však? Lebo to musí byť Edwardovo bábo... Prosím, nechje, nech je!

37)  gabina (30.11.2010 17:47)

Tak tento Tvoj Mike je riadne hovado ale poviedka začína úžasne, je to smutné ale krásne

gucci

36)  gucci (29.11.2010 15:45)

tak to je teda nálož....smutný a ještě smutnější!!!!...chudina malá, ta si teda zobla a ještě asi zobne, že....
...tato povídka už je zase stará skvělá ambra...člověče víš jak mě bolí hrozně srdíčko a dušička má obklad...takže já se zase přesunuji k mému oblíbenému doufání!!...zlatá červená knihovna...samozřejmě že ne!!dělám si legraci...
...nádherný ještě pořád jsem bez dechu a oči ne a ne zalést zpátky do důlků....

Silvaren

35)  Silvaren (28.11.2010 22:47)

Jako bych se z nebe propadla do pekla a pak mě to zpátky vyplivlo do očistce.:'-( Zase jsi mě roztrhala na kusy, ale tentokrát to bolelo o dost víc. Máš vážně talent.

Hanetka

34)  Hanetka (28.11.2010 08:00)

Ach jo. Nejspíš jsem masochista, protože moc dobře vím, že tohle bude bolet. Taky jsem musela počkat, až dopíšu tuhle kapitolu Setkání, protože taky nebyla zrovna z nejsnadnějších, fňukala jsem u ní. Ale není to nic proti tomu, co se mnou děláš ty. Už při první kapitole je mi do breku, co se mnou asi provedou ty ostatní? A stejně se na ně těším. Jen škoda, že mám pocit, že u téhle povídky šťatsný konec jaksi nebude, i když by si ho ti tví trpitelé zasloužili...

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek