29.04.2015 [22:30], ambra, ze série Tak už to řekni, komentováno 39×, zobrazeno 13949×

 

 

Kéž bych mohla vrátit čas,
Kéž bych řekla co stále skrývám.
Kéž bych mohla vrátit čas,
Chtěla bych zůstat na noc...na noc

 

 

Edward

 

„Pořád si myslím, že je to ujetý nápad, Rosalie.“ V telefonu se ozvalo její typické zachichotání.

„Už jsem ti to vysvětlila stokrát, Edwarde. Nechci tě vymazat ze svýho života. Miluju LA, ale nemám tu moc skutečných přátel. Ty, co mám, si chci hýčkat. Bude to fajn,“ zaprosila. „Spousta super jídla a pití, skvělá kapela a pokoj v pětihvězdičkovým hotelu. A trvám na tom, že ti zaplatím i letenku!“

„Na to zapomeň,“ stopnul jsem ji. „Letenku už mám koupenou,“ přiznal jsem nakonec s povzdechem.

Rozesmála se. „Vždycky jsi byl lepší herečka než já, říkám to pořád.“

„A ty lepší manipulátorka,“ odpálil jsem ji.

„Když to říkáš… Jo, Edwarde, technický detail,“ přešla jedním dechem k jinému tématu. Ani v tomhle se nezměnila. „Vezmeš sebou někoho, koho bych mohla zařadit k družičkám? Jestli jo, potřebovala bych její míry, abych jí nechala připravit šaty. Nechci tu mít strakaté stádo každý pes jiná ves.“ V jejím hlase jsem zachytil stopu napětí, ale možná se mi to jen zdálo.

Vzpomínka na Dianu, Annu a Mercy – moje pokusy o vztah z posledního roku – byla tak krátká, že Rose ani nemohla postřehnout moje zaváhání.

„Ne, drahá přítelkyně, omlouvám se, že naruším početní rovnováhu, ale přiletím sám.“

„V pohodě!“ vyhrkla a tentokrát jsem emoci, kterou se snažila skrýt, identifikoval přesně. Bylo to nadšení.

 

Recepční přejela prsty po klávesnici počítače, aby zkontrolovala mou rezervaci. „Á, už to vidím. Je nám velkou ctí, pane Cullene, že si slečna Swanová vybrala náš hotel. V roli Samanthy je skvělá, nemyslíte? Za její tělo bych vraždila,“ zavzdychala a mimoděk si sáhla na oblé boky.

„Doufám, že ne mě,“ usmál jsem se.

Překvapeně zamrkala. „Promiňte, samozřejmě jsem to nemyslela doslova.“

„V pořádku. Můžu se zeptat, kolik dalších hostů tu slečna Swanová nechala ubytovat?“

Recepční se nechápavě zamračila. „Další hosté? Na slečnu Swanovou je tu rezervace jen pro vás, pane Cullene.“

Tohle bylo divné. Roseina svatba měla být v LA událostí měsíce. Přes tři stovky hostů. Určitě jsem nebyl jediný přespolní. Proč by zrovna mě uklízela z dosahu ostatních? Bála se, že se opiju a budu jejím známým vyprávět lechtivé historky z její minulosti? Při vybalování jsem raději přemýšlel o tomhle, jen abych se nemusel zabývat otravně vytrvalou otázkou, kde ubytovala svou rodinu.

Rodiče. A především Bellu.

 

Probudil mě hotelový telefon. Zmateně jsem zamžikal. Usnul jsem? Mrknul jsem na mobil. Prospal jsem tři hodiny.

„Ano?“ zvedl jsem konečně vtíravě cinkající sluchátko pevné linky.

„Omlouvám se, pane Cullene, ale mám vám vyřídit, že slečna Swanová pro vás v béžovém salonku naší restaurace nechala připravit večeři. Vyhovuje vám to za třicet minut?“ Znovu jsem překontroloval čas. Na co všechno ta Rose nestihla myslet? Neměla se raději starat o milion věcí, o který se stará každá normální nevěsta?

„Jasně, za třicet minut je fajn.“ Jako na povel mi zakručelo v břiše.

Dal jsem si sprchu a chvíli přemýšlel, co na sebe. Na zítřejší obřad jsem měl předepsaný smoking, ale krom toho jen svoje normální věci. Nic, co by se hodilo na večeři do pětihvězdičkového hotelu. Přesně v okamžiku, kdy jsem to chtěl odpískat a vyběhnout někam na burgr, se ozvalo zaklepání. Za dveřmi stál poslíček a ve zvednuté ruce držel oblekový vak.

„Tohle pro vás nechala připravit slečna Swanová. Na tu večeři,“ oznamoval mi, jako by podobné věci vyřizoval běžně. Šokovaně jsem od něj vak převzal.

Kompletní ohoz včetně košile. Všechno mi to dokonale padlo. Rose si očividně docela dobře pamatovala moje míry. S úsměvem jsem se otočil před zrcadlem. Sáhl jsem pro mobil a našel její číslo.

Jsi cvok. Děkuju.

 

Měl jsem pár minut, a tak jsem nakoukl do hotelového baru. Kromě několika chlápků ve skoro stejně skvělých oblecích, jaký jsem měl já, tam stála už jen nějaká sexbomba v obtažených černých koktejlkách a na neskutečně vysokých podpatcích. Hříva hnědých vlasů tvořila perfektní kontrast ke štíhlému pasu, nad nímž končila. V duchu jsem se ušklíbl. Byl jsem už příliš dlouho sám. Dokázal mě vzrušit pohled na ženskou, kterou jsem viděl jen zezadu.

Rozhodl jsem se, že si dám před večeří aperitiv. Vydal jsem se ke vzdálenějšímu konci baru, abych měl možnost ověřit si, jestli je dotyčná z opačné strany stejně zajímavá jako z té, kterou jsem zatím viděl. Nepodíval jsem se na ni hned. Nejdřív jsem kývl na barmana. Nechtěl jsem, aby mě nachytala, jak na ni od první vteřiny zírám.

Objednal jsem si a vzápětí ucítil, jak mě propaluje její pohled. Pomalu jsem otočil hlavu.

Okraj baru pod mýma rukama zapraskal.

Ano, rozhodně i zepředu vypadala perfektně. Hluboký výstřih a v něm drobná, ale naprosto dokonalá ňadra. Štíhlý, porcelánově bílý krk. Jemná tvář, kterou by si člověk chtěl prohlížet věčně. Plné rty, ještě vlhké od vína, které stálo před ní. Ale především velké, čokoládově hnědé oči. Oči, které se právě rozšiřovaly nefalšovaným úžasem.

Křečovitě se na mě usmála, prudce do sebe hodila zbytek vína a konečně promluvila.

„Já tu Rosalii zabiju, fakt že jo!“

V prvním okamžiku jsem jí chtěl dát automaticky za pravdu. Ale rychle jsem své rozhořčení spolknul.

Bylo zřejmé, že Rose tohle náhodné setkání naplánovala do nejmenších detailů a že jí to muselo dát spoustu práce. A já se na ni při nejlepší vůli nedokázal doopravdy zlobit. Takže jsem jen usrknul ze svého drinku a vydoloval ze sebe nejlepší možný úsměv.

„Taky tě rád vidím, Bello.“

 

 

„Takže ty a medicína? A rovnou Harvard? Na tohle bych si nikdy nevsadil. Myslel jsem, že si ze mě Rose děla srandu, když mi to říkala.“

Spokojeně se ušklíbla. Jako by se jí líbilo, že mě převezla. „Vzpomínáš, jak jsem si kvůli tobě chtěla v posledním ročníku vyměnit volitelné semináře? Tak fyzika byla nakonec opravdu plná, ale biologie a chemie byly obsazené sotva z půlky.“ Pokrčila rameny. „Prostě mě to chytlo. Byla to výzva. Literatura mě pořád baví, ale vždycky mi to šlo samo. Žádný boj,“ zahýbala obočím. Uvědomil jsem si, že jsem s ní za ty roky strávil osamotě jen pár minut, ale její oblíbené grimasy přesto dokonale znám. Pamatoval jsem si úplně každou.

Zavrtěl jsem hlavou. „Neuvěřitelný.“ Ani jednomu z nás se nechtělo mluvit o tom, že jsem to tehdy po dvou měsících vzdal a z Forks odjel. Pane Cullene bylo nad moje i nad její síly.

Číšník nám přinesl hlavní chod. Nadšeně se pustila do jídla. Sledoval jsem, jak se láduje lanýžovým rizotem. V životě jsem neviděl nic erotičtějšího.

„Ty nemáš hlad?“ zahuhlala s plnou pusou. Kousek rýže jí uvízl na spodním rtu. Nemohl jsem si pomoct, naklonil jsem se přes stůl a setřel ho. Plánoval jsem utřít ho do ubrousku. Asi. Ale místo toho jsem si najednou uvědomil, že mám palec v puse a olizuju z něj to, co se ještě před chvílí dotýkalo Belliných rtů.

Přestala kousat. Její oči znovu rostly do rozměrů lítacích talířů z neznámé, ale rozhodně přátelské planety.

Nevím, jak dlouho jsme na sebe zírali, než jí tváře rozkvetly do nezaměnitelného odstínu sytě růžové. Sklopila oči, rychle polkla a napila se. Teprve potom se na mě znovu podívala. Tentokrát opatrně; nechala řasy, aby jí trochu kryly duhovky.

„Tohle je šílený,“ zašeptala.

Zacukaly mi koutky. „Pamatuju doby, kdy skoro všechno, co se týkalo nás dvou, ti připadalo trapný. Takže šílený beru rozhodně jako pokrok.“

Znovu uhnula pohledem.

„Nešaškuj, prosím. Víš, jak to myslím.“

Místo odpovědi jsem jí dolil víno.

„Vím, jak jsem byla rozhozená, když mi Rose zavolala, že to dali dohromady s Jacobem,“ pokračovala, když jsem dál zatvrzele mlčel. „A to jsem Jacoba nikdy doopravdy…“

„Co, Bello? Nemilovala? Proto je to šílený? Že tohle,“ vzal jsem ji za ruku, ve které nervózně žmoulala ubrousek, „by mohlo znamenat, že budeš s někým, koho doopravdy miluješ?“

„Ne!“ vytrhla se mi. „Nepochopil jsi to. Bylo to divný, když jsem je poprvé viděla spolu a to jsem k němu nikdy necítila nic takového, co cítila Rose k tobě. A co ty jsi cítil k ní…“

„Pane bože!“ mrsknul jsem svým ubrouskem o stůl. „Kdy tohle skončí, Bello? Dva roky! Čekám na tebe dva roky! A ty tu chceš rozebírat, že je divný, když si tvoje sestra bere Jacoba Blacka? Jo, je to divný, ale nijak překvapivý. Z Rose je hvězda, ale jednou nohou pořád trčí ve Forks. Vždycky chtěla pryč, ale nikdy se nedokázala vzdát výhod, který pramení z faktu, že bývala největší hvězda místní střední. Tady je jen jednou z mnoha – Jacob jí bude vždycky připomínat, že někde na světě existuje místo, kde bude vždycky bezvýhradná jednička. A navíc… miluje ho. Tak co chceš pořád řešit?“

Dopila víno a odsunula svou židli. Vyhýbala se mému pohledu.

„Vůbec nic, Edwarde. Tady není nic k řešení. Tohle,“ mávla kolem sebe, „tohle nemá řešení.“

Vyrazila ke dveřím salónku.

Dohnal jsem ji až u výtahů. Připomnělo mi to ten šílený den na forkské střední. Můj první den v roli učitele.

Vpadl jsem za ní do kabiny. Prudce oddechovala. Růžové tváře. Rozzlobeně nakrčené obočí. Vzdorně našpulené rty.

Zuřil jsem. A byl jsem vzrušený. A najednou podivně dojatý.

„Jsi tak… krásná…“ vydechl jsem.

Zaváhala jen na zlomek vteřiny. Kruci, vždyť jestli já na ni čekal dva roky, tak ona na mě šest let.

Prudce se vytáhla na špičky, pravou ruku mi zahákla kolem krku a prudkým pohybem mě otočila a přirazila ke stěně. Nestihl jsem ani zalapat po dechu.

A pak byla najednou všude. Její ruce, horká kůže na jejích zádech, její stehna kolem mých boků. Její jazyk.

„Tak už to řekni,“ zašeptala v jediné vteřině, kterou nám dopřála na doplnění kyslíku.

Zmohl jsem se jen na zasténání.

 

 

Jemné bzučení klimatizace tvořilo uklidňující kontrast k ostatním zvukům. Smířil jsem se s tím, že můj mozek se toho všeho odmítl účastnit a nechal jsem svoje tělo a svoje pocity, aby převzaly kontrolu.

Bella.

Vůně. Horkost. Měkkost. Pevnost. Hebkost. Sladkost. Slanost. Vlhkost.

Bolest. A slast.

Bella, Bella, Bella…

Úzkou škvírou mezi závěsy se prodraly první opatrné paprsky slunce a zachytily se jí v rozcuchaných vlasech.

„Měla jsi mě varovat,“ zašeptal jsem ochraptěle a dál jí oběma rukama přejížděl po rozpálených bedrech. Ležel jsem na zádech, ona na mně. Mozek se pomalu probíral z kómatu, i když zatím zvládl jen generovat úvahy o tom, jestli se naše těla opravdu nemohou dotýkat těsněji.

„Jen by ses vyděsil,“ vzdychla.

„Vyděsil jsem se,“ odporoval jsem chabě. Zároveň ale vzpomínka na okamžik, kdy jsem do ní pomalu – pane bože, zoufale pomalu – vstupoval a jasně si uvědomil, že je ještě panna, způsobila, že jsem po ní okamžitě znovu zatoužil. Zasmála se a nepatrně pohnula boky, aby si vychutnala novou moc, kterou nade mnou získala.

Líně nadzdvihla horní polovinu těla a přejela mi horkými rty po hrudi.

„Nemohl to být nikdo jiný, Edwarde,“ přiznala, najednou smutná.

Vzal jsem ji za bradu a donutil ji, aby se mi podívala do očí.

„Nemůžu uvěřit, že jsem měl takový štěstí, Bells. Nemůžu uvěřit, že mám takový štěstí. Proč já, proč…“

Nenechala mě domluvit. Opřela se mi o ramena, zvedla boky a jediným pohybem ze mě znovu udělala nemyslící sténající shluk hystericky šťastných molekul.

 

 

Těsně před polednem jsme se konečně probudili z jediného spánku, na který nám zbyl čas. Trval sotva dvě hodiny.

Na něžnosti už nezbýval čas. Oba jsme vystřelili do koupelny. Já do své, Bella do své – do té, která byla součástí jejího pokoje.

Sešli jsme se o dvacet minut později u recepce. Pohled na ni způsobil, že jsem ji málem odvlekl zpátky. Nateklé rty, sytě rudé tváře, krk odřený od mých špatně oholených tváří. Vlasy stažené ve volném uzlu si říkaly o to, abych je uvolnil a nechal klouzat po svém těle. Níž, ještě níž…

Přitiskla se ke mně. „Vdává se mi jediná sestra. Nesmím se na ni vykašlat,“ dýchla mi horečně do kůže nad tuhým okrajem límečku.

„Dvě hodiny,“ souhlasil jsem neochotně.

Rozesmála se a já věděl, že bez jejího smíchu už nedokážu existovat.

 

 

Rose a Jacob vypadali jako dokonalé figurky na obřím svatebním dortu. Šťastné úsměvy jim skoro trhaly tváře.

Na nás neměli moc času. I tak jsem ale stihl říct Rose, své úžasné první lásce a sestře té druhé a poslední, že má už teď předplacenou jízdenku do nebe.

„Tohle je nefér,“ pošeptala mi do ucha. „Měla bych se dojímat sama nad sebou, ne? Tohle je moje svatba, kruci. Místo toho tu bulím nad tím, že budu mít svoje dva oblíbený pitomečky konečně pohromadě.“

 

 

„Je to divný?“ zeptala se mě Bella o něco později, když jsme sledovali manžele Blackovy, jak přijímají gratulace od nekonečného zástupu svatebčanů.

Zavrtěl jsem hlavou, vzal ji za ruku a odtáhl ji stranou.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ začal jsem opatrně.

Zamračila se. „Neblázni, Edwarde. Tohle je reakce na prostředí. A taky to nosí smůlu, takže…“

„Nechci tě žádat o ruku!“ přerušil jsem ji.

„Ne?“ Kupodivu ani teď nevypadala nadšeně.

„Ne právě teď. Mohla bys mě odbýt s tím, že je to reakce na prostředí a že to nosí smůlu.“

Vyplázla na mě jazyk.

Přivlastnil jsem si ho dřív, než ho stihla schovat zpátky do pusy.

„Na co ses mě to chtěl zeptat?“ zeptala se později, zmalátnělá a znovu nádherně horká.

„Napsal jsem takovou práci.“

„O čem?“

„Dostojevský. Zločin a trest.“

„Konečně jsi ho dočetl?“

„Jo. Některý věci mi prostě trvají trochu dýl.“

„A?“

„Ta práce by mohla sloužit jako základ k doktorandské eseji. Dostal jsem nabídku.“

„Odkud?“

„Hádej.“

Za její výraz to stálo.

„Harvard,“ vydechla. „To je úžasný, Edwarde!“

„Já vím.“

„Jo, ale pořád nevím, na co ses mě chtěl zeptat.“

Přitáhl jsem ji k sobě, sáhl jí do vlasů a konečně uvolnil tu hnědou záplavu.

„To počká. Ještě pořád jsem ti neřekl to nejdůležitější.“

 

 

 

♥♥♥

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!