Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/spole%C4%8Dn%C3%A1%20modr%C3%A1.jpg

Jste zvědavé?

;)

Když ho miluješ, není co řešit, takže dnes samozřejmě Edwardův pohled.

 

Rose zírala z okýnka, i když jsem věděl, že jí ten najednou sešikmený svět při startu vůbec nedělá dobře. Cokoliv, jen aby se nemusela dívat na mě. Cokoliv, jen aby se mnou nemusela mluvit.

Vytáhl jsem čtečku a bezmyšlenkovitě projel seznam rozečtených knížek. U Zločinu a trestu jsem se frustrovaně ušklíbnul. Rosaliina malá ségra Bella ho četla poprvé ve třinácti, já se jím nedokázal prokousat ve dvaceti.

„Budeš si číst?“ Jo, teď už se na mě Rose dívala. Tvářila se, jako bych se právě chystal obětovat novorozeně při satanistickém rituálu. Dal jsem si záležet, abych nevzdychnul.

„A co mám dělat, lásko? Znovu opakovat, že prostě nemůžu skákat nadšením, když ses rozhodla vybodnout se na školu a odjet do Kalifornie? Už jsme si ujasnili, že tě můj názor nezajímá, takže se v tom odmítám dál vrtat.“

Zatvářila se ukřivděně. Samozřejmě. Všechno v životě Rosalie Swanové muselo být pozitivní a nápomocné jejímu štěstí a úspěchu. Běda, když to zaskřípalo. Brala to jako osobní útok.

„Mohl bys jet přeci se mnou, Edwarde,“ zašeptala a zajela mi rukou pod tričko. Chytil jsem ji za zápěstí dřív, než se dostala k pásku kalhot. Z vedlejšího sedadla jsem zachytil pohoršený pohled seniorky s nažloutlým přelivem.

„I tohle už jsme probrali, Rose. Do NY jsme šli kvůli tobě. Víš, že jsem chtěl zkusit jiný školy, ale přizpůsobil jsem se. Říkala jsi, že jedině New York je to správný město, pokud se chceš dostat do dobrý televize. Nezvykl jsem si tam, ale měnit nebudu. Ten rok a půl už vydržím.“

„A pak co?“ sykla. „Vrátíš se do Forks? Chtěl bys po mně, abych se vrátila do Forks?“

Zadíval jsem se jí do očí. Do těch obrovských nádherných modrých očí, kvůli kterým jsem ji miloval od prvního dne. Tyhle oči, tvář, ke které patřily, toho všeho bylo pro Forks škoda. Došlo mi to už dávno.

„Asi ne,“ přiznal jsem tiše. „Možná jsme si to měli vyjasnit hned tehdy, když jsme se rozhodovali, kam po střední.“

„Tehdy jsem si neuměla představit, že bych s tebou nebyla každý den.“ Sklonila hlavu. Zase to na chvíli byla moje Rose. Zabolelo to.

„A teď už si to umíš představit.“ Nebyla to otázka, přesto jsem doufal, že to popře. Neudělala to.

 

 

Taxík zastavil před Swanovic domkem. Po roce a půl ve velkoměstě mi připadal jako chaloupka pro skřítky. Řidič vystoupil, aby vyložil Rosein kufr. Měli jsme pár vteřin.

Rosalie zalovila v kabelce a podala mi malý balíček.

„Tohle je pro tebe. Vánoce jsou až za dva dny, ale myslím, že bysme si přes prázdniny měli dát pauzu,“ drmolila a umanutě se vyhýbala mému pohledu.

„Tak jo,“ souhlasil jsem a snažil se nedat najevo šok. „Jen mě mrzí, že ani nepozdravím vaše. A taky mám dárek pro tebe v kufru…“

„To je v pohodě,“ přerušila mě rychle. „Stejně jsem ho už viděla.“

„Cože?“

„Nikdy to nevydržím. Odmala šmejdím a hledám dárky. Pitomej zlozvyk, co naděláš.“

Konečně se na mě podívala. Věnovala mi krátký provinilý úsměv a rychlou pusu. A pak byla pryč.

Když jsme startovali, zastavilo vedle nás další auto. Poznal jsem Jacoba Blacka. Trvalo dost dlouho, než mi došlo, že přijel za Bellou. Jasně, bude jí skoro šestnáct. Nejspíš ani tmavooká knihomolka s odstátýma ušima nevystačí do konce života jen se čtením. A ještě o něco později jsem si uvědomil, že k nepříjemnému pocitu, který mi uvízl v žaludku kvůli Rosalii, se přidal ještě jeden. Nějak souvisel s představou Belly a Jacobova přerostlého těla v její blízkosti.

 

Po třech dnech jsem měl všeho plné zuby. Mámina i tátova výmluvného mlčení. První večer jsem zabručel něco o tom, že Rose má spoustu práce s esejí do evropské literatury, ale samozřejmě nebyli pitomí. Hráli jsme Monopoly, koukali na staré filmy a já se snažil nemyslet na to, že Rose do své pauzy započítala i mobil. Nepsala a samozřejmě nevolala.

Třetí den jsem byl tak rozhozený, že jsem dokonce zkontroloval svou starou mailovou schránku. Pro školní potřeby jsem si založil novou a soukromý mail už dávno nepoužíval. Doopravdy jsem nečekal, že by mi Rose napsala, ale když mě to napadlo, nemohl jsem si pomoct a musel to zkontrolovat.

Rose mi nenapsala. Psal mi někdo jiný. Ve schránce jsem našel osmnáct mailů od Belly. Zalapal jsem po dechu.

Rozklikl jsem první.

Ahoj Edwarde!

Je to pár týdnů, co jste odjeli, a já si říkala, jestli bys třeba občas neměl náladu napsat mi, co zrovna čteš, jak to jde ve škole a tak. Asi je to drzost, ale párkrát jsem ti s něčím do literatury docela pomohla, tak kdybys potřeboval, klidně ti můžu napsat pár postřehů k čemukoliv, co se týká literatury.

Tak to je asi všechno.

Bella

 

Bylo to hrozně kostrbaté a i po roce a půl jsem z toho cítil nervozitu, se kterou to psala. Ale proč by ze mě Bella Swanová měla být nervózní?

 

Četl jsem dál. Bella brzy pochopila, že jsem schránku přestal používat a byla ve svých mailech čím dál odvážnější, otevřenější a uvolněnější. Po roce už to vlastně nebyly maily. Psala mi skutečné dopisy. O tom, co prožívá, o čem přemýšlí, co ji trápí. Bylo to… fascinující. Záplava originálních a chytrých myšlenek, které vůbec nešly dohromady s mou vzpomínkou na načuřenou hubenou holku, která si tak ráda zakládala ruce na dětsky plochém hrudníku.

Poslední mail napsala před týdnem. A byl překvapivě stejně krátký jako ten úplně první.

Milý Edwarde (ano, ahoj se někdy po roce změnilo v milý),

tohle je trapné. Došlo mi, že když si chci vylívat mozek a srdce, měla bych si psát deník a ne zamořovat virtuální vesmír. Navíc je tu pořád malá možnost, že to čteš a jako slušně vychovaný kluk děláš, že ne, a nebo že si to jednou přečteš, což by bylo… šílený.

Za týden jsou Vánoce a my se uvidíme. Podruhé za rok a půl. Moc se těším. A zároveň jsem nikdy nebyla vyděšenější.

Bella

 

Popadl jsem klíče od auta a bundu a vyběhl ven. Ve Forks bylo oproti New Yorku vlastně docela příjemně, jen lehký sněhový poprašek a možná dva stupně pod nulou, ale i to stačilo. Náraz studeného vzduchu mě okamžitě probral.

Co jsem si představoval? Že pojedu za Bellou? Proč proboha? Protože do mě byla nejmíň dva roky zamilovaná? Když mi to slovo v souvislosti s ní poprvé projelo hlavou, část toho nepříjemného pocitu, který se mi usadil v žaludku po tom, co jsem viděl u jejího domu Blacka, zmizela.

Musel jsem se zbláznit. Nejspíš jsem jen podvědomě toužil ublížit Rosalii, to bude ono. Ale využít k tomu Bellu?

Nejdivnější na tom bylo, že jsem ve skutečnosti vůbec neměl chuť ublížit Rosalii. Vlastně jsem celou dobu chápal, že nabídku, kterou dostala – celkem slušná rolička v seriálu, který nebyl úplně dementní – nemůže odmítnout. Protože přesně po tomhle vždycky toužila a já to vždycky věděl.

Zhluboka jsem se nadechl. Rozhodl jsem se, že se prostě jen projedu. Potřeboval jsem přemýšlet. Silou vůle jsem se přesvědčoval, že o Rosalii a naší ohrožené společné budoucnosti, ale mozek mi pořád vracel vzpomínku na tu spoustu slov, která jedna nenápadná chytrá holka psala s myšlenkou na mě.

„Jsi kretén. Idiot, magor a nejspíš taky pedofil,“ oznámil jsem sám sobě po deseti minutách v autě. Konečně jsem nastartoval. Rozhodl jsem se, že navzdory Roseinu přání ji vyzvednu, odvleču ji do auta klidně násilím a vezmu ji na nějaký hotel v Port Angeles. Sex byla naše jistota. V tom jsme si vždycky rozuměli dokonale.

Pomalu jsem projížděl úzkou cestou k okraji lesa. Vzal jsem si tátův Jeep. Nemusel jsem být tak opatrný. Snažil jsem se zahnat myšlenku, že se takhle vleču, protože po Rosalii netoužím ani zdaleka tak, jak by to bylo správné.

Těsně před odbočkou na hlavní jsem mezi stromy po pravé straně zahlédl pohyb. Dupnul jsem na brzdu.

Když jsem pochopil, co vidím, musel jsem si protřít oči. Tohle nemohla být pravda.

 

 

„Můžeš mi, prosím tě, říct, co to tady provádíš?“ Překročil jsem kolo, které leželo na kraji mělkého příkopu, a dvěma kroky byl u ní. Seděla na kusu padlého kmenu a opatrně si ometala jehličí z ošklivé rány, která se táhla od kolene přes celou holeň. Nebo to nejspíš dělala ještě před chvílí. Teď jí ruka ztuhle trčela ve vzduchu a Bella na mě zírala široce rozevřenýma očima.

Jak to, že jsem si nikdy nevšiml, že i ona má nádherné velké oči?

Olízla si chladem rozbolavělé rty. „Ahoj, Edwarde,“ řekla a popotáhla. Všiml jsem si, že na tvářích jí zasychají stopy po slzách. Pocit, že už to není ta malá holka, zmizel. Pořád vypadala jako dítě. „Spadla jsem. Z kola,“ dodala pro případ, že by mi za poslední rok a půl definitivně odumřel mozek.

„No nekecej,“ ušklíbl jsem se. Přidřepl jsem k ní, abych zjistil, jestli na to bude stačit autolékárnička. „To je teď ve Forks nová móda? Prosincové vyjížďky na kolech?“ Zvedl jsem hlavu a věnoval jí káravý pohled. Do bledých tváří se jí nahrnula krev.

„Doma je trochu dusno. Chtěla jsem vypadnout.“

Znovu jsem se soustředil na ránu. Bylo to jednodušší, než se zabývat faktem, že jela směrem k nám. Kdyby spadla ještě před odbočkou, mohla by to popřít, ale takhle cesta vedla jenom k našemu domu.

„Vezmu tě za tátou. Netroufám si odhadnout, jestli to bude chtít šití, ale to by, myslím, zvládl doma.“

„To je trapný,“ řekla. Cuklo to se mnou, protože se mi okamžitě vybavil její poslední mail. A nejspíš jsem nebyl sám, kdo si na něj vzpomněl. Belliny oči znovu vypadaly jako dva talíře plné hořké čokolády.

„Neřeknu, kde jsem tě našel,“ slíbil jsem tiše. Natáhl jsem k ní ruce, abych ji zvedl. Ztuhla.

„Neblázni,“ usmál jsem se. Opatrně jsem ji vzal do náruče. K autu to bylo jen pár kroků, ale i to stačilo, abych si uvědomil, že je promrzlá, že voní a že barva jejích vlasů dokonale pasuje k jejím očím.

 

 

Po ošetření zůstala sedět v tátově křesle v pracovně. Nohu jí položil na malou podnožku, kterou máma ochotně přinesla z obýváku. Slíbil jsem, že ji hodím domů, ale táta trval na tom, že jí nejdřív musí zabrat léky proti bolesti. Vrátil jsem se s hrnkem čaje a dostal za něj další pohled plný rozpaků.

„Jsem pitomá,“ vzdychla, když se opatrně napila.

„No, rozhodně umíš překvapit,“ usmál jsem se. Vyplázla na mě jazyk. Roseina oblíbená grimasa. Jenže v Bellině provedení to nepůsobilo jako herecká etuda. Bylo to prostě… roztomilé.

Idiot, kretén, pedofil, přeříkal jsem si rychle v duchu a odvrátil do ní pohled.

„Nezlob se,“ zašeptala. Bylo mi jasné, že se neomlouvá jen za dnešek. Zahrnula do toho i svoje maily, i když si pořád nebyla jistá, jestli jsem je četl. Napadlo mě asi tisíc věcí, na které bych se jí chtěl zeptat – všechny nějak souvisely s tím, co mi psala. Místo toho ze mě vylítla naprostá zhovadilost.

„Jak se má Jacob?“

Znovu zrudla.

„Fajn. Asi. Ne, určitě fajn. Je druhý nejlepší ve třídě. A vyhrává všechny atletický soutěže ve státě.“

„Druhý nejlepší?“ ušklíbl jsem se. „A kdo je první?“ Nechápal jsem, kde se mi v hlase vzala jízlivost. A nechápala to ani Bella.

„Omluvila jsem se, Edwarde. Nemusíš na mě být hnusný,“ zaprosila.

Odvrátil jsem se.

„Četl jsem ty maily, Bello. Jen jsem ti chtěl říct, že by ses měla zaměřit jiným směrem. Je ti šestnáct a já chodím s tvou sestrou. Nikdy se to nemůže nikam posunout. Připadal bych si jako úchylák.“

Slyšel jsem, jak se zajíkla.

Červeň byla pryč. Zbledla jako křída. Neohrabaně se pokusila vstát, ale samozřejmě zvládla jen to, že se polila tím pitomým čajem.

„Prosím tě, seď,“ vyskočil jsem a namáčkl ji zpátky. Vyběhl jsem z pracovny a vrátil se s čistými ručníky a jedním ze svých triček. Chtěl jsem jí to podat, ale pak jsem si všiml, že má oči plné slz. Najednou jsem klečel vedle ní a cípem ručníku jí otíral tváře.

„Promiň,“ zašeptal jsem. „Zlobím se na Rose a vylívám si to na tobě.“

„V pohodě,“ pokusila se o úsměv. Ručník mi vypadl z ruky. Palcem jsem přejel poslední stopy soli, ale ještě se mi nechtělo ji pustit.

„Nechápu to,“ přiznal jsem, jako by mi ona mohla pomoct s vysvětlením. Jenže měla jiné starosti. Prozradil mi to zmatek v jejích očích a snaha udržet v klidu dech. Musel jsem vypadat úplně stejně. Pomalu jsem se k ní naklonil. Chtěl jsem ještě jednou ucítit její vůni.

V tu chvíli se otevřely dveře. Neohrabaně jsem se otočil.

Stála tam Rosalie.

Když na mě začala ječet, použila přesně stejný slova, který jsem si jen před pár minutama dopřál já sám.

Idiot, kretén a pedofil.

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Kulisek (26.04.2015 19:54)

Eh... jediný co mě teď napadá - je strašná škoda že to není dokončený A obdivuji jak si s mnou umíš pohrát i v takhle krátké povídce - jak začnu číst není možnost přestat a emoce lítaj jak na horský dráze

6)  Seb (26.04.2015 19:49)

Taky si teď nejsem jistá, jak by to Bella s Edwardem mohli dát dohromady, jsem zvědavá,jak to máš vymyšlené dál. Děkuju.

5)  martisek (26.04.2015 19:28)

Tak tohle byl naprosto nečekaný závěr! I když je představa Rose a Edwarda... šílená, nějak si ani nedovedu představit, že by to dal Edward dohromady s Bellou...
Přes to všechno je takhle minipovídka fakt skvělá!
Těším se na další kapitolu

ambra

4)  ambra (26.04.2015 19:25)

Díky, dívky

kala

3)  kala (26.04.2015 15:31)


Děkuju

Empress

2)  Empress (26.04.2015 14:39)

Fanny

1)  Fanny (26.04.2015 14:05)

Že se to celý neobejde bez průšvihu, to jsem dokázala odhadnout, ale že se to zvrtne tak moc, to mě nenapadlo. Nesprávný místo, nesprávnej čas. Ty dvě správný osoby už ten průšvih vážně neodvrátěj. Příští část asi nebude příliš veselá. :(

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek