24.06.2015 [19:30], Chloe, ze série Tak to je haluz!!!, komentováno 1×, zobrazeno 1740×

5. kapitola

Alice

„Víte, co? Po tomhle se mi teda nestýskalo,“ prohlásil Emmett a vyšel ze záchodu. Držel se za břicho a vzdychal.

„Mi povídej. Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem si vzpomněl, jak se čůrá,“ prohlásil Jasper a od všech si vysloužil pohoršený pohled. „No, vy holky to holt máte snazší…“

„Jaspere, myslím, že dokud nebudeš mít zpátky tu svoji empatii, neměl bys vůbec mluvit,“ upozornila ho Rosalie.

„Je to jako… jako by si mi v žaludku hrála medvíďata. Uf,“ zafuněl Emmett a těžce dopadl do křesla.

„Možná tu najdu něco na trávení,“ řekla jsem soucitně a začala prohledávat šuplíky u kuchyňské linky.

„Buď tak hodná,“ požádal mě Emmett.

„Neměl ses tak cpát,“ napomenul ho Jasper.

„Cpali jste se všichni,“ ohradil se.

„Ale nám není blbě,“ ušklíbl se Jasper na oplátku.

„Ty, Rose! Co kdybychom se krapet pobavili v ložnici filmové hvězdy?“ navrhl Emmett.

„To je moje ložnice, o které se tu teď bavíš,“ okřikla jsem ho podrážděně.

„Tobě nějak otrnulo,“ okomentoval to Edward.

„Klid, vy dva. Nehodlám přece podvádět svého manžela,“ řekla Rosalie dotčeně.

„Zlato, nerad ti to říkám, ale já jsem tvůj manžel,“ připomněl jí Emmett.

„Ne v tomhle těle. A já tě rozhodně nenechám ohmatávat Nikki Reedovou. Ať už je to kdokoliv a podobá se mi jakkoliv. Je ti to jasný?“ zavrčela.

„Ale, Rose!“ zaúpěl.

„Už jsem řekla,“ vyštěkla a prudce zavřela knihu, kterou právě držela.

„Nedělej fóry, Rosie,“ naléhal Emmett.

„Jasně. My se spolu teď vyspíme a Nikki pak zjistí, že je v tom. A nikdo nebude tušit, že to dítě bude Kellana Lutze. Na to zapomeň!“

„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel, ale mohla by to být celkem sranda,“ zahalekal.

„Tss,“ odfrkla si Rose.

„Na ten tvůj žaludek jsem nic nenašla, ale možná by ti pomohla sodovka. Našla jsem ji v lednici...“ Doufala jsem, že mu opravdu zabere, ale o lidském těle já vím houby. Takže si moc šancí nedávám.

„Ukaž. Jsem ochotný vyzkoušet všechno,“ řekl a už se po orosené lahvi sápal.

„Na,“ řekla jsem a podala mu ji.

Emmett chvíli studoval obal, ale pak se na to vykašlal a pokusil se odšroubovat víčko. No, moc mu to nešlo. Svaly se mu pod tričkem napínaly a čelo se mu orosilo potem. Nakonec to však vzdal.

„Jo, bejvávalo to tak snadné, když jsme byli upíři…“ postěžoval si.

„Ukaž! To chce chlapa,“ prohlásil Jasper a natáhl se pro láhev. Emmett mu ji neochotně předal.

Jasper nasadil výraz a la jsem mistr světa a pokusil se odzátkovat láhev.

„Ííí,“ vyjekl a celý u toho zrudl. „To fakt nejde!“

„Tak si dám vodu z kohoutku, no.“

Evidentně se smířil s tím, že boj s lahví definitivně prohrál…

Rosalie

Zřejmě jsem byla jediná, kdo uslyšel tlumené zaklepání na dveře, a tak jsem se sebrala a vydala se ke dveřím.

„Jestli jdeš na toaletu, tak teď bych tam rozhodně nechodil. Mohl bych se ti totálně znechutit,“ upozornil mě Emmett.

„Neměl ses tak cpát,“ odsekla jsem a pokračovala v cestě ke dveřím.

Doufala jsem, že to není jeden z těch otravných paparazzi chlápků, co ještě stále squotovali před domem. Kdyby to byla nějaká posedlá fanynka, asi bych ji dovnitř pustila. Už jen pro tu srandu při pohledu na Edwardův výraz, ale takové štěstí jsem neměla. V kukátku jsem totiž zahlédla přísně vyhlížející ženu s brýlemi a rudou rtěnkou.

„Další taková,“ zabrblal Emmett a protočil oči.

Napodobila jsem ho a sáhla po klice od dveří, což jsem vlastně měla celou tu dobu v plánu…

Jasper

Rose otevřela dveře a dovnitř si to rázným krokem nakráčela zmalovaná frajle, která na sobě měla zcela evidentně o číslo menší šaty.

Kdo to sakra je?

Ve tvářích ostatních se usídlil stejný zmatený výraz. Usoudil jsem, že také nemají páru, kdo ta žena je.

Jenom doufám, že to není matka Ashley. Věk by na to rozhodně měla, i když by to pravděpodobně nikdy nepřiznala. Nicméně, její geny bych teda podědit nechtěl. Ještě, že moje Alice nestárne, protože tohle je votřes…

„Ashley Greenová, okamžitě sem nakluš,“ rozkázala autoritativním hlasem a Alice k ní poněkud váhavě přistoupila.

Ani jsem se jí nedivil. Ta ženská vypadala fakt děsivě…

„Takže, můžeš mi vysvětlit, jak to, že jsi zazdila focení té reklamy? Už se to tolikrát odložilo, že máš štěstí, že o tebe ta firma stále stojí,“ oznámila jí rozhořčeně.

Alice tam jen stála a smutně těkala očima všude možně, jen aby se nemusela dívat na osobu před sebou.

„Já, omlouvám se,“ pípla.

„No, dobrá. Dobrá. Máš štěstí, že máš tak úžasnou agentku, jako jsem já. Zařídila jsem ti omluvenku, ale příště už tam doopravdy naklušeš, protože jinak si hledej nového agenta. A chci vidět, kdo tě bude chtít, když jsi tak neskutečně nespolehlivá. Nezapomeň, že v téhle branži máš jen jednu šanci. Pokud ji odmítneš využít, můžeš za to pak nadávat, komu chceš, ale mně ne. Já to s tebou myslela dobře,“ pokračovala žena blahosklonně.

„Jistě už se to víckrát nestane,“ vykoktala Alice.

„Věřím ti,“ řekla žena mírnějším hlasem. „Nechtěla jsem být taková. Víš, že jsem na své klienty nerada zlá, ale někdy prostě neuškodí připomenout vám hvězdám, že beze mě, byste nebyli nic.“

Páni! Tak ta je teda fakt skromnost sama…

Žena se zarazila a konečně se rozhlédla po místnosti a spatřila naši malou skupinku.

„A vy tu co děláte?“ vyjela.

„Jsme na návštěvě,“ vyhrkl Edward.

„To vidím,“ odsekla. „Ani jsem netušila, že už jsi zpátky z Londýna. Ale asi mi to mělo dojít, vzhledem k tomu, co se tady před domem usídlilo za havěť. Copak? Už tě unavovalo schovávání?“

„Ano, vrátil jsem se,“ přisvědčil Edward.

„No, že jsi to ty, drahoušku. Mohla bych zavolat na pár míst a ty špinavce odtud dostat. Teda, pokud mě hezky poprosíš,“ řekla hlasem jako med a několikrát na něj dokonce svůdně zamrkala.

Zahlédl jsem Emmetta, jak kašlem zakrývá příval smíchu. Rosalie mu bořila hlavu do ramene a celé její tělo se také otřásalo smíchem. I já jsem měl co dělat, abych nevybuchl smíchy.

Ta ženská je prostě naprosto šílená…

Jediný, kdo se nesmál, byl Edward s Alice. Ta byla ještě stále vyjukaná z toho jejího bouřlivého nástupu, že se na nic nezmohla a Edward si ji celý v rozpacích prohlížel. Asi vážně nevěděl, co jí má na tohle říct. No, ono opravdu nebylo moc co na to říct, ale potřebovali jsme soukromí a to nám ti novináři a fanynky jaksi nedopřávali…

„To by bylo skvělé,“ dostal ze sebe po dlouhé chvíli Edward.

Žena si zklamaně povzdechla a sáhla do kabelky pro svůj mobil. Chvíli si do něj něco ťukala, a když k nám pak opět zvedla hlavu, rádoby zářivě se usmála.

„Hotovo,“ oznámila mu přesládlým tónem. „Za chvíli budou všichni pryč. Možná bych si zasloužila nějakou odměnu. Třeba večeři při svíčkách, co říkáš?“

Edward zbledl, až vypadal skoro jako normálně. Což zní dost divně, ale opravdu během té jedné vteřiny hodně zbledl. Jako by na něj sáhla sama smrt…

V duchu jsem se otřásl. Tohle rande bych totiž nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli…

„Dobře. Poznám, když o mě někdo nestojí,“ řekla zčistajasna. „Ale aby mezi námi bylo jasno. Je to vážně škoda. Tvoje škoda.“

„Tím jsem si jist,“ opověděl drze. Zřejmě už jí měl vážně dost. Nedivím se…

Žena si ho ještě jednou toužebně prohlédla od hlavy k patě a  odvrátila se k odchodu.

Na nás všech teď byla jasně znát ta nezměrná úleva z toho, že se jí konečně zbavíme…

„Abych nezapomněla,“ zarazila se mezi dveřmi. „V osm bude před tvým vchodem limuzína. Doufám, že ti tentokrát nemusím připomínat, abys v ní seděla.“

„Co?“ vyhrkla Alice zmateně.

„No, to snad ne!“ zaječela. „Tak ona si mladá dáma zapomene i na akci roku! Je tohle možný?“

„Já ne… Nezapomněla jsem jen… Nemám co na sebe,“ vymlouvala se.

„Ale to je přeci zařízené. Tvé šaty dorazí za necelou půlhodinku, nebo na to jsi už také zapomněla?“ zeptala se mírnějším hlasem.

„Tak trochu,“ připustila Alice neochotně.

„Holka, ty máš snad toho Němce, co všechno zapomíná, jak že se jmenuje? Arnie Hemmer?  Ne, to je klient. No to je fuk,“ odmávla to. „Ale co rozhodně není fuk, je to, že dnes večer se koná ta rozlučková akce s Twilight ságou a ty tam budeš, i kdybych tě tam měla osobně odtáhnout.“

„Co?“ vyjekla Alice zděšeně.

„No, to samozřejmě trochu přeháním, ale klidně si tu sednu a počkám, dokud nepřijede limuzína. Osobně si na tebe dohlédnu, abys dorazila, protože jinak tu roli v novém filmu dostane Lindsay Lohan a ne ty!“

„To ne! Já budu tam,“ dušovala se Alice.

„Cože?“ vyhrkli jsme všichni naráz.

„No, nekoukejte na mě tak. Vy tam jdete taky,“ okřikla nás.

„Cože?“ zeptal se Edward.

„Ne! Ani za nic,“ protestovala Rosalie.

„Super,“ zaradoval se Emmett.

Já sice nevěděl co na to říct, ale určitě by super, bylo to poslední slovo na zemi, co bych použil.

„O vás ať se starají vaši agenti, ale tady Ashley na tu akci půjde. A Kellan s Jacksonem taky. Jestli chcete, nechám vám vaše oblečení zaslat sem, ale dnes večer vy tři budete na červeném koberci. Je vám to jasné?“ obořila se na mě, ale já jsem mlčel.

Byl jsem vedle, jak ta jedle a nestihl to všechno pořádně vstřebat.

„Tolik jsi mě prosil, abych za tebe vyžehlila to faux pass se scénářem při natáčení Zatmění, a ty teď chceš dělat problémy? Každý ví, že jsem hrozně měkkosrdcatá, mladá dáma, ale čeho je moc, toho je příliš. Příště tě nechám, aby tě přeobsadili jako tu chudinku, která hrála Victorii.“

A jo vlastně, Victorii nám přeobsadili… Škodolibě jsem se uchechtl a v duchu na ni udělal fidli fidli.

„Já opravdu nevím, co na tom přijde vtipné zrovna tobě. Taky ti to hrozilo,“ řekla a nechápavě vrtěla hlavou.

„Cože, mně?“

„Jo. Ztrácet scénáře se nevyplácí, hochu.“

„No, to to asi ne…“ zamumlal jsem tiše.

Poté už jsem raději pomlčel a přestal ji vnímat. Ani ne tak z obavy o Jacksonovu kariéru jako spíš z představy, že bych najednou vypadal úplně jinak.

Líbil bych se pak Alice vůbec? Nebo bychom si té změny ani nevšimli? U Victorie tomu tak bylo…

Do jaké míry vlastně tenhle svět ovlivňuje náš každodenní život? To jsou vskutku zajímavé úvahy, ale jak na ně nalézt odpovědi?

Internet je jedna věc, ale skutečný život druhá…

Alice

„Vy ostatní si dělejte, co chcete,“ prohlásila a vydala se pryč ze dveří.

Rychle jsem se z toho šoku vzpamatovala a rozběhla se za ní na chodbu.

„Počkejte!“

„Ano, Ashley? Copak je?“ zeptala se netrpělivě. Zřejmě měla v plánu jít seřvat některé její další klienty…

„Víte, Ed, ehm, totiž Robert, přijel naprosto neočekávaně, a tak mě napadlo, jestli by… Ale ne. To nejde. Tím vás nemůžu zatěžovat,“ zařadila jsem předem promyšlenou zpátečku a obrátila se k odchodu.

„Počkej! Čím mě nemůžeš zatěžovat? Vždyť víš, že mám pro toho fešáka jistou malilinkatou slabůstku. Takže o co jde? Co má za problém? Opil se? Nebo snad fetoval?“

„Co? Ne!“

„Klid, broučku. To je v showbyznysu naprosto normální věc. Jen někteří jsou holt hloupější, než ti druzí a nechají se nachytat. No anebo mají špatného agenta.“ Spiklenecky na mě mrkla a já se otřásla odporem.

Přesto jsem však neupustila od svého původního záměru…

„Víte, jde jen o to, že Robert přijel tak náhle, že se vlastně ještě ani nestihl spojit se svojí agentkou, a tak se stalo, že nemá v čem na tu událost jít. Myslím, že by ho opravdu mrzelo, kdyby o ni přišel.“

„Ano, opravdu? Víš co? Bude mi potěšením mu osobně něco obstarat, ale dej mu moji vizitku a řekni mu, že já bych mu byla k dispozici dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, kdyby o to stál, nebo nebyl se svou agentkou spokojen.“

„Jistě, předám,“ řekla jsem s úsměvem a vzala si od ní jednu z bílých kartiček, které mi ve spěchu podávala.

„Ještě něco?“ zeptala se.

„Ne. Vlastně, něco přece. Nedávno jsem si koupila naprosto fantastické boty, ale nejsem si jistá těmi šaty, co jsem si na tu akci vybrala, a tak jsem se chtěla zeptat, zda by bylo možné, že byste mi poslala víc variant…“

„No to nemyslíš…“ znovu začala zvyšovat hlas.

„Robert by to jistě ocenil. Na první pohled je jasné, že jste zaneprázdněná žena a…“

„No tak dobrá. Zařídím to, ale nechci vidět žádné zpoždění je vám to jasné?“

„Ano, samozřejmě,“ odkývala jsem jí vehementně.

„Fajn, tak pa pa,“ řekla a u výtahu mi ještě jednou zamávala na rozloučenou.

„To je ale děsná ženská,“ ulevila jsem si, když se za ní dveře výtahu definitivně zavřely a vydala se zpátky do svého bytu.

„Hele, ti novináři už jsou vážně pryč,“ radovala se právě Rosalie stojící okna.

„Aspoň, že teď máme o problém méně,“ řekl Jasper a unaveně si promnul obličejové svalstvo.

„Cos to tam s tou příšernou ženskou ještě dělala?“ zeptal se Edward.

„Potřebovala jsem s ní něco dořešit ohledně dnešního večera,“ odbyla jsem ho.

„Dořešit? A co prosím tě?“ nedal se.

„Myslel jsem, že tě to sní za živa,“ zavtipkoval Emmett na Edwardův účet, ale ten se nenechal vytočit a pouze okázale protočil oči.

„No, jde o tu akci,“ začala jsem.

„To je ta akce, na kterou jsme viděli upoutávku v televizi?“ zajímala se Rosalie a posadila se vedle Edwarda.

„Jo,“ potvrdila jsem.

„Nechceš doufám říct, že tam musíme,“ zhrozil se Jasper.

„Samozřejmě, že tam musíme,“ prohlásila jsem.

„Proč?“ nechápal.

„No kvůli té agentce, ne? Slyšel jsi ji. Jestli tam Ashley nebude, nahradí ji v příštím filmu Lindsay Lohan.“

„No a?“

„Víš, kdo je to Lindsay Lohan?“ Ani jsem nečekala na odpověď a rovnou pokračovala. „Jestli bude Ashley byť jen jednou označena za horší, než je Lindsay, už se toho nikdy nezbaví. Bude mít po kariéře! A to si já teda na triko nevezmu. Nezničím svému druhému já život!“

„No, tak si to tam užijte, vy tři. A příště si zvolte lepšího agenta, protože tohle bylo…“ Místo aby to dořekla, udělala tak zvláštní, ale přesto vystihující grimasu, že jsem se prostě musela zasmát.

„Jo, no škoda, že se na to díváš takhle, protože jsem tobě i Edwardovi právě zařídila šaty na dnešní večer.“ Pro jistotu jsem si přiklopila uši rukama, abych tak zamezila poškození obou bubínků.

„Co? Já nikam nejdu! Viděla jsi ty lidi venku? A tam to bude mnohem horší,“ panikařil Edward.

„Klid, to se nějak zvládne a přece mě tam nenecháte jít samotnou, ne?“ pokoušela jsem se ho uklidnit.

„No já bych vlastně neměla nic proti tomu, abyste si to užili jen ve třech,“ vytáčela se Rose neohrabaně.

„Dost řečí! Ty vám tady nepomohou. Prostě jedeme všichni! Už nesmíme dovolit, abychom se rozdělili. Copak to nechápete?“ naléhala jsem rozzlobeně.

„Jo. Tohle, já chápu, ale proč sakra musíme…“

„Tohle bude fakt hustý,“ zajásal zničehožnic Emmett.

„Cože jsi to říkal?“ vyjela na něj Rosalie s Edwardem.

„Teda, ne hustý. Špatný. Bude to špatný,“ opravil se spěšně. „Fakt špatný.“

Ale bylo pozdě. Už se totiž ocitl v zajetí našich vražedných pohledů…

Chudák Emmett…

---

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!