Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Minule kratší, dnes delší :)

Asi je miluju. Jsem cvok, já vím :D

Děkuju, děcka <3

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Někdo mě pohladil po zápěstí. Poznal jsem ji, ještě než jsem otevřel oči. Ani dnes nezapomněla použít parfém. Nejspíš by přišla dokonale upravená i na moji popravu.

„Kdo tě sem pustil?“ Po sedativech zněl můj hlas mnohem víc mdle než útočně. Ale asi to stačilo, protože se rychle odtáhla.

„Sestra. Všichni tady vědí, že spolu… že jsme spolu… chodili.“

„Takže už minulý čas?“ uchechtl jsem se. Nejraději bych si tu pitomou infuzi vyrval. I v téhle situaci se mi chtělo hlavně spát.

„Přece bys se mnou… přece bys mě ještě nechtěl, po tom, co jsi tam…“

„Co jsem tam viděl? Takže jsi přišla jen proto, abych to ukončil ?“

Panebože, i po tom, co jsem tam viděl, jsem ji pořád miloval. Miloval a nenáviděl, ale pořád hlavně miloval.

„Edwarde,“ zaprosila.

„Co? Co po mně kurva ještě chceš, Rose?“ Trhla sebou. Nikdy jsem neklel. Nešlo mi to. Jediný slušňák z celého týmu.

Zvedla ruku, jako by mě znovu chtěla pohladit, ale rychle si to rozmyslela.

Hlasitě polkla. „Nedokážu ani říct, jak moc mě to…“

„Ježiši, hlavně neříkej to slovo na m, protože jinak budu určitě blít!“ zasténal jsem.

Zatvářila se ublíženě. V tu chvíli mi to došlo. Ta nestydatá mrcha. Vážně si přišla pro rozhřešení?

„Jak dlouho?“ zachraptěl jsem.

„Co jak dlouho?“

„Jak dlouho jsi mě podváděla. Jak dlouho jsi to ještě chtěla tajit. Jak dlouho už mě…“ Musel jsem se nadechnout. „Jak dlouho už mě nemiluješ?“

„Ale já tě pořád…“

Otevřel jsem pusu, prohnul se v zádech a vydal dávivý zvuk. Vytřeštila oči a odsunula se tak rychle, až pod ní zaskřípěla židle.

„Jak dlouho!!!“ vyjel jsem na ni ostře.

Zavřela oči – i teď si mimoděk dávala záležet, aby jí to slušelo – a zhluboka se nadechla. „Pár měsíců,“ zašeptala.

Měsíců? Kriste Ježíši… „Kolik!“

Prudce zavrtěla hlavou. „To je přece jedno, Edwarde. Proč se chceš takhle týrat? Prostě se to stalo, nechtěla jsem to, ani on to nechtěl. Nemáš tušení, jaký to bylo utrpení, dívat se ti do očí a denně ti znovu a znovu lhát!“ Nejenom rozhřešení. Chtěla, abych ji litoval.

„Vypadni odsud, Rosalie!“ Prosím, zůstaň se mnou! „Vypadni a už se nikdy nevracej!“ Prosím, vyber si mě!

„Tohle vážně chceš, Edwarde?“

„To si piš!“ To si piš!

Vstala a trochu zavrávorala. Neodolala a její pohled na okamžik zalétl k místu, kde měla být moje levá noha. Bleskově se vrátila k mému obličeji a já si uvědomil, že teprve teď se mi poprvé doopravdy podívala do očí.

Znovu zavřela oči, ale tentokrát tomu chyběla ta otravná herecká ambice. Soustředila se tak, že se jí u kořene nosu udělala hluboká vráska.

„Nemáš zdání, jaký to je. Být s někým, kdo je tak… tak… nemožně dokonalej. Vždycky ve všem perfektní Edward Cullen,“ zatřásla hlavou a hned pokračovala. „A pak ta věc s vašima a s tvou mámou. Bylo to jako balvan. Ty poslední měsíce jsem se nemohla ani nadechnout. Bála jsem se zasmát, abys neměl pocit, že tě zrazuju.“

„Tak ses rozhodla, že mě místo smíchem zradíš tím, že budeš šukat mýho nejlepšího kámoše?“ Sebral jsem zbytky sil. Chtěl jsem se s ní pohádat. Potřeboval jsem se s ní pohádat. Potřeboval jsem ji nenávidět. Ale nedopřála mi ani to.

Rychlým pohybem si setřela slzy z obou tváří. „Já nechtěla, Edwarde. Přísahám. Jen jsem potřebovala někoho, kdo mě podrží. Někoho, kdo mě bude vnímat. Vážně je mi strašně líto, co potkalo tvou rodinu a nejvíc je mi líto, co se stalo tobě. Ale já ještě nejsem mrtvá. Ještě nechci myslet na smrt a na všechny ty hrozné věci kolem.“

Znovu si utřela tváře a její pohled byl najednou skoro… odhodlaný.

Byl jsem to já, kdo se odvrátil.

„Omlouvám se, že jsem tě zatěžoval svými problémy.“

„Nemohl jsi za to. Prostě se to stalo. Tyhle věci se někdy stávají. Byla jsem mizerná přítelkyně. Jak si to lidi slibují? V dobrém i ve zlém. Na mě toho zlého bylo asi moc. Měla jsem ti pomáhat a nezvládla jsem to.“

„Pomáhala jsi mi.“ Houpačka před domem. Zlaté vlasy plné slunce. To samé slunce jen o pár minut později v mojí posteli. Miluju tě, Edwarde. Tolik tě miluju.

„Zradila jsem tě.“

„Pořád tomu nemůžu uvěřit.“

A pak ještě - Miluju tě, Rosalie.

Řekl jsem to nahlas. Ale to už byla pryč.

 

 

Bella

(současnost)

 

„Já to nechápu, Meredith. V těch záznamech není ani slovo o tom Cullenově zdravotním hendikepu. Viděla jsem jeho auto. Jsem si jistá, že do něj už roky nesedl. Nejspíš od té doby, co se mu to stalo. Napadlo někoho, že chce toho malého učit doma prostě proto, že neví, jak by ho odvezl do školy?“

Mer si sundala brýle a promnula si oči. „Kdybychom měli zaznamenávat zdravotní stav všech lidí, se kterýma přijdeme do styku, tak…“

„Ale v tomhle případě je to nejspíš klíčový faktor!“ Měla jsem co dělat, abych nebouchla pěstí do stolu.

Překvapeně zamrkala. „Pokud si myslíš, že Edwardovo postižení výrazně ovlivňuje jeho schopnost starat se o Jaspera, mělo se to objevit ve tvé zprávě,“ prohlásila upjatě. „Nic takového jsem z ní ale nevyčetla.“

Pomalu jsem vydechla. Nemělo cenu vztekat se. „Protože si to nemyslím. Teda – v tom domě je neskutečný binec, ale Jasper má plnou skříň čistého oblečení, několikrát denně slušné jídlo a obstojně vybavený pokoj. O jeho školní průpravě nemluvě. Podle všeho čte od čtyř let.“

Mer povytáhla obočí. „Tak v čem je problém?“

„Ech… Prostě si myslím, že jim měl od začátku někdo pomáhat. Někdo měl přinutit Cullena, aby si najal sílu na úklid a na údržbu domu. Aby si zařídil pravidelnou dovážku potravin. Aby zvážil možnost, že město Jasperovi zajistí dopravu do školy.“

Meredtih se ušklíbla. „Byla jsi tam kolik – patnáct minut? Kolikrát jsi za tu dobu zkusila zmínit některou z těch věcí? V tom je totiž zakopanej pes, Bello. Edward Cullen naprosto odmítá byť jen zvážit možnost, že by mu někdo nějak pomohl. Nevím přesně, co všechno se mu tehdy stalo, ale v nějakým momentě se rozhodl, že se může a bude spoléhat jen sám na sebe. A drží se toho zuby nehty.“

I mě najednou pálily oči, ale s únavou to nemělo nic společného. „Takže máme jen dvě možnosti? Buď mu Jaspera sebereme a tím je oba zničíme, nebo počkáme deset let, až si Jasper bude moct udělat řidičák? A do té doby je tam necháme jako dva Robinsony?“

„Znám je spoustu let, Bello, a nikdy jsem neměla problém udržet si od jejich situace odstup. Neměla bys to brát takhle… osobně. Ta první možnost… Nemuselo by je to zničit. Možná by se ukázalo, že si Edward potřebuje trochu vydechnout. Ještě mu není dvaadvacet, proboha. Býval to krásný kluk. Hádám, že si za posledních pár let nejen nevyjel v autě.“

Zamávala jsem rukama. „Tohle ne. O tomhle se nechci bavit. Chci mluvit o tom, že opravdu uvažuješ o tom, že bys rozbila jedinou rodinu, kterou oba mají.“

Stiskla rty do úzké čárky. „Ale Jasper má otce.“

„Vážně, Mer?“ vyštěkla jsem netrpělivě. „A kde byl posledních pět let?“

Znovu si nasadila brýle a sklonila se ke své původní práci. „Věci se mění, Bello. Tehdy měl čerstvou známost. Možná se mu část krve stihla vrátit do mozku,“ naznačila pohyb mezi rozkrokem a hlavou.

„I kdyby, nezaslouží si Jaspera ani vidět!“

„Jsi mladá, Bello. V mých letech je těch jenom černých a jenom bílých věcí a situací strašně málo. S Esme Cullenovou to nebylo snadné. Umělkyně,“ prohlásila s jasnou stopou ironie v hlase.

„Pět let se o kluka nezajímal. To je fakt, kterej nepotřebuju řešit na barevný škále.“ Začínala jsem si připadat jako trucovité děcko, ale pár minut s Jasperem mi stačilo, abych nechápala, jak mohl toho sladkého ušmudlánka opustit vlastní rodič.

„Držím ti palce,“ zvedla Meredith ruce ve smířlivém gestu. Nejspíš už toho taky začínala mít dost.

„Jedu tam. Hned,“ zvedla jsem se prudce.

„To bych ti neradila,“ pronesla Meredith se zamyšleným pohledem upřeným z okna. Dodala ještě něco, ale to už jsem neslyšela. Z budovy jsem prakticky vyběhla.

 

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Čtyři dny nepřetržitě lilo. Těch pár smutečních hostů muselo zůstat ve městě a ubytoval se v motelu. Víc než dvě auta by z příjezdovky udělala nesjízdnou bažinu.

Šerif přešlapoval u dveří a louže pod ním se rychle zvětšovala. Trochu jsem sebou trhl, když na mámin oblíbený červený kobereček dopadl další kus bahna z jeho bot. Promočenou čepicí nervózně točil v promrzlých rukách.

„Meredith, teda paní Copeová říkala, že v tomhle počasí berle nepřicházejí v úvahu, Edwarde. Pomůžu ti s vozíkem.“ Poslední slovo zamumlal, jako by ho někdo přinutil vyslovit nejhorší sprosťárnu.

Naprosto jsem ho chápal.

Opíral jsem se o zábradlí a nerozhodně se zadíval na svoje oblečení. Jen den potom, co jsem mámu našel, jak prázdnýma očima hledí do stropu ložnice, mě paní Copeová odvezla do města a přinutila mě koupit si oblek. Se vším všudy – s košilí, kravatou a lakýrkama. Zkoušel jsem jí vysvětlit, že potřebuju aspoň pohodlné boty, ale byla neústupná. Poté, co jsme vyšli z obchodního centra, se dlouze zadívala na oblohu. Jen o pár minut později se spustil ten pitomej déšť.

„Měl by sis přes sebe dát bundu. A taky… deku přes nohy.“ Bylo mi ho líto. Skoro se těmi slovy dusil.

Zavřel jsem oči a zkusil si to představit. V duchu jsem zaúpěl.

Než jsme dojeli na hřbitov, přestalo pršet, ale dostat mě i s vozíkem k máminu hrobu byl nadlidský výkon. Kola se bořila do rozměklé půdy; tráva, která měla pomoci, způsobovala jen to, že šerif každou chvíli uklouzl a místo aby mi s vozíkem pomáhal, používal ho jako oporu. Nakonec se všichni dostali na místo přede mnou. A teď tam stáli a snažili se nezírat mým směrem.

Zuřil jsem a v očích mě pálily slzy. Ne slzy smutku – mámu jsem oplakal už mockrát a i v budoucnu jsem to hodlal dělat jen v soukromí – tohle byly slzy bezmocného vzteku.

Šerifův úlevný povzdech se téměř překryl s tím mým. Postavil mě vedle židlí pro nejbližší příbuzné. Zůstaly hloupě prázdné, dokud se s nejistým úsměvem nepřihnala paní Copeová a jednu nezabrala. Kývla na šerifa, který se k ní rozpačitě přidal. Na opačný konec řady se pak posadil ještě nějaký chlap. Šerif jeho směrem vrhal varovné pohledy, ale muž si nikoho nevšímal, jen upřeně pozoroval svoje propletené prsty.

Trvalo to věčnost. Nevzal jsem si bundu ani deku, samozřejmě, a brzo jsem cítil lezavou zimu až v kostech.

Nechtěl jsem se dívat, kdo se tu nakonec ukázal, ale když přišla na řadu kondolence, rychle jsem získal přehled. Pár známých z města; z bývalých společných přátel Carlislea a mámy dorazily jen dva manželské páry, které už jsem víc než rok neviděl. Několik mamčiných trhlých spolužáků z umělecké školy, kterou kdysi absolvovala. Ani jsem nevěděl, že je s nimi v kontaktu, a netušil jsem, kdo jim dal vědět o pohřbu.

Spousta slov útěchy, spousta bodrých plácnutí po rameni. A spousta sotva skloněných hlav. Nikdy jsem si neuvědomil, jak se lidem nechce přibližovat se na úroveň chudáků uvázaných k invalidním vozíkům. U některých to mělo ještě další efekt – mluvili se mnou, jako by mi bylo šest.

Když se krátký zástup blížil ke konci, ohlédl jsem se rychle přes rameno. O kus dál, pod vzrostlým ořešákem, stála malá, ale nepřehlédnutelná skupinka. Pět zářivě blonďatých hlav. Než jsem se odvrátil, jedna z nich se odlepila od ostatních. Všechno se ve mně sevřelo zábleskem naděje, ale už o vteřinu později jsem se musel smiřovat s tím, že mě přijde obejmout Tanya.

Tanya neměla problém sklonit se ke mně. Prakticky se mi posadila na klín, položila mi ruce na tváře a natiskla mi hlavu mezi ňadra – tentokrát nepochybně zvednutá podprsenkou.

„Drž se, miláčku, brzo se ti ozvu,“ ovanul mi ucho její horký dech. Hned potom udělala ten svůj pitomý manévr s bleskovým ústupem. Vytřeštěně jsem za ní zíral. Její sestry byly příliš daleko na to, abych z výrazu nejstarší z nich dokázal něco vyčíst.

„Edwarde…“ šerif mi položil ruku na rameno. Prudce jsem se k němu otočil. Příliš prudce. Po obřadu mě zaparkovali na malou vyvýšeninu kus od hrobu, abych aspoň částečně dorovnal výškový hendikep; po mém ostrém pohybu se kola smekla po mokré trávě. O pár vteřin později jsem se válel v bahně. To byla poslední kapka. Vztek, ponížení a zoufalství se ze mě vylily tím nejnemožnějším způsobem. Rozbrečel jsem se jako děcko. Okrajově jsem ještě vnímal, že od skupiny pod stromem se tentokrát oddělila ta, kterou jsem celou dobu vyhlížel, ale někdo – určitě to byla Tanya – ji zadržel. Byl jsem si naprosto jistý, že po tomhle už žádnou z nich nechci do smrti vidět.

 

 

Bella

(současnost)

 

Než jsem dojela k odbočce k Lesnímu zátiší, lilo tak, že stěrače prakticky neměly šanci. Otočit se nebylo kde, ale i kdyby tu ta možnost byla, cítila jsem se tak napruženě, že jsem si nedokázala představit, jak se vracím do svého pokoje s růžovou koupelnou a zamotaná do županu čekám na další den.

Zhruba o dvě stě metrů později mi došlo, jak velkou chybu jsem udělala. Hrbolatá, ale aspoň pevná cesta, kterou jsem si pamatovala z minulé návštěvy, někam zmizela. Jako bych napůl plula po povrchu bažiny. Nijak zvlášť mě nepřekvapilo, když jsem o pár set metrů dál definitivně zapadla. Přesto jsem se neovládla a oběma rukama praštila do volantu. Do prdele podělaná práce! Promiň, tati, zvedla jsem – jako obvykle – oči vzhůru.

Otevřela jsem dveře auta a zase je zavřela. Nerozhodně jsem se zadívala na své nové tenisky Reebok. A to jsem si při jejich nákupu myslela, jak jsem vyzrála na zdejší terén. Nakonec jsem je sundala, svázala tkaničkami k sobě a přehodila si je přes rameno. Džíny byly příliš úzké na to, abych je dokázala vyhrnout výš než do půli lýtek, ale doufala jsem, že to bude stačit. Zapnula jsem si bundu až ke krku, na krk si pověsila tašku a se zaťatými zuby vystoupila ven. Okamžitě jsem zaúpěla. Bylo jasné, že džíny tohle nepřežijí.

Podělanej tvrdohlavej Cullen, sykla jsem, když jsem s námahou vytáhla zmrzlou nohu z ledového bahna. Tentokrát jsem se s omluvou tátovi neobtěžovala.

Stála jsem na přední verandě, prokřehlé a poškrábané nohy se pode mnou podlamovaly. Ve správné pozici je nejspíš držela jen vrstva bláta. Zabouchala jsem na dveře a vložila jsem do toho všechnu svou frustraci. Jestli mi neotevřou, tak…

„Ahoj!“ Jasper měl pusu od kečupu – aspoň jsem doufala, že je to kečup – a cenil na mě zoubky prořídlé svými šesti lety. Mým nohám věnoval jen zběžný pohled a okamžitě otvíral dveře, aby mě pozval dál.

„Je Edward doma?“ Zuby mi jektaly tak, že mi sotva mohl rozumět. A možná nerozuměl, protože na mě vytřeštil oči.

„A kde jinde by byl?“ Tak jo, slovům rozuměl. Jen si nějak neuměl představit, že by se jeho bratr mohl někam přemístit.

„To nic,“ usmála jsem se křečovitě.

„Zase vy?“ Vyšel z jedněch dveří v hale. Tentokrát se opíral o berle. Mimoděk jsem zalétla pohledem k jeho nohám.

Ušklíbl se. „Hůl je jenom pro slunečné dny,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Já ale měla další – copak má tak mizernou protézu, že se i po tolika letech musí spoléhat na hole a berle? Samozřejmě jsem si ji nechala pro sebe. Protentokrát. „Ale jak se tak dívám na vás, potřebovala byste taky nějakou oporu,“ mrkl na Jaspera a oba se zakřenili. Při pohledu na jejich sourozenecké souznění mě krátce zabolelo u srdce. Byla jsem z těch dětí, co se špatně smiřovaly se svým jedináčkovským údělem. Ale možná v tom bylo i něco jiného. Edward Cullen byl stejně zarostlý jako minule – vlasy mu sahaly na ramena a vousy skoro úplně zakrývaly jeho tvář – přesto jsem postřehla rozdíl. Možná byl před chvílí ve sprše? Jasně, vlasy vypadaly ještě trochu vlhké, a i když nebyly přímo učesané, zřejmě si je aspoň prohrábl prsty. Žádná divoká změť jako minule.

Že na něj zírám příliš dlouho, jsem si uvědomila, až když mi věnoval tázavý a trochu posměšný pohled.

„Řekl bych, že nám tu děláte binec, slečno Swanová,“ kývl bradou ke špinavé podlaze. K podlaze, která už rozhodně byla špinavá před mým příchodem.

„Edwarde,“ napomenul ho Jasper.

„No co co? Člověk se tu málem předře…“

„Omluvám se,“ couvla jsem uraženě na prodřený kobereček těsně u dveří. Kdysi musel být zářivě červený. Možná dokonce hezký.

Cullen si zhluboka vzdychl a pomalu přenesl váhu; s překvapením jsem si uvědomila, že na levou nohu. Ale tu přece neměl, ne? Nebo že bych to popletla?

„Crčí z vás voda. Musíte se převléct. A umýt,“ znovu se pobaveně ušklíbl. „Jasper vám zatím přinese suché věci a udělá čaj. Jak daleko jste uvízla?“

„Ale jak…“

„V tomhle počasí sem projedou maximálně dvě auta. A odpoledne už tu byl kurýr a taky…“ Na okamžik se zarazil. „Dovážka potravin.“

„Ale byla tu přece…“ Jasper se chystal něco dodat, ale nedostal šanci.

„Přines nějaké moje pyžamo, Jaspere. Něco bez děr,“ uchechtl se. „Koupelna je tamhle, ale možná byste raději použila tu v patře. Ta bude čistá. Jen zkuste o ten koberec otřít co nejvíc bláta. V patře se snažíme udržovat aspoň trochu pořádek.“

Malý okamžitě odběhl.

Zalapala jsem po dechu. Možná jsem si měla vzít skrytou kameru. Tomuhle Meredith neuvěří.

„Já se omlouvám,“ začala jsem, ale přerušil mě prudkým potřesením hlavy.

„Berte to jako úplatek. A taky… Jasper bude rád. Nemíváme moc návštěv přes noc.“

„Přes noc?“ zajíkla jsem se.

„Chce se vám jít domů bosky a pěšky?“ zvedl pobaveně obočí. Pokorně jsem zavrtěla hlavou. Ani jsem si to nezkoušela představit. „Dřív než zítra vás nikdo nedokáže vytáhnout. A nikdo vás tu nevyzvedne – každé další auto by skončilo stejně jako vy. Jestli potřebujete někomu zavolat, telefon máme.“

„Jsem nemožná,“ vzdychla jsem poraženě.

Zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že vás nikdo nevaroval.“

„Vlastně…“ vybavil se mi Meredithin hlas za dveřmi, které jsem zabouchla příliš rychle.

Usmál se. Tentokrát v tom nebyla ani ironie ani výsměch. Znovu to bodnutí někde nad žaludkem. „Neměla byste v tom být přeborník?“

Nechápavě jsem se zamračila.

„V naslouchání jiným?“

„Naštvala mě.“

„Tomu říkám argument.“

„Pohádaly jsme se. Kvůli vám.“

Najednou zvážněl. „S Meredith Copeovou?“

Kývla jsem.

Opřel se o berle a došel ke mně. Nepletla jsem se. Opravdu spoléhal na levou nohu. Zastavil se jen kousek přede mnou. Nepletla jsem se ve více věcech. Voněl mýdlem a šamponem. Mimoděk jsem se nadechla pomaleji.

„Nedělejte to, Bello.“ Překvapeně jsem zamrkala. Copak si toho všiml? Musela jsem se soustředit na to, abych nezrudla. Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem si před nějakým chlapem připadala takhle… nejistá. „S níkým se kvůli mně nehádejte. A už vůbec ne s Mer Copeovou. Ona jediná mi tehdy pomohla. Nejspíš si myslí, že mi pomáhá i teď, a i když to není pravda, nedokážu se na ni zlobit.“

„Měla vám pomoct. Doopravdy pomoct. Ne vás tu nechat takhle…“

O krok ustoupil. Najednou měl ostražitý výraz.

„Přišla jste nás zachránit?“ V duchu jsem zasténala. Už je to tady.

„Já nevím. Co myslíte?“ Doslova jsem se do něj opřela pohledem. Tohle jsem uměla. Vzdoroval překvapivě dlouho. Nakonec to ale vzdal.

„Myslím, že teď potřebujete horkou vodu. A ten čaj. A pak si promluvíme o tom, proč už se sem nemusíte vracet.“

 

 

 

 

 

 

 

 



 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Iva (04.11.2016 13:07)

Dnes nezvládnem viac než
Neviem sa dočkať pokračovania

2)  martisek (03.11.2016 22:46)

Naprosto dokonalá kapitola a sem v šoku, že Ed není jen bručoun a protiva

1)  evelsten (03.11.2016 22:36)

Ďakujem veľmi pekne za perfektnú kapitolu. Už som sa nevedela dočkať. Začiatok bol síce ešte trochu smutný a hlavne pohreb Esme, ale záver bol už optimistickejšom duchu Hlavne Edwardov postoj sa ako vidím trochu zmenil k lepšiemu a je prístupnejší, ináč chudák Bella tá dopadla, ale som veľmi zvedavá aká bude ich spoločná noc
Ambrička úžasná, ďakujem ti ešte raz za SKVELÚ kapitolu z tejto tvojej dokonalej poviedky
Teším sa veľmi nedočkavo a nadšene na ďalšiu kapitolu

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek