Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Nejsem milá.

Ne že bych se nesnažila ;)

<3

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

„Zavoláš mi, prosím, Rosalii?“

Rose měla čtyři mladší sestry a než jsem se do ní zamiloval a doopravdy ji poznal, připadaly mi všechny sestry Haleovy jako přes kopírák. Dlouhé světlé vlasy, temně modré oči, plné rty, nekonečné nohy, prsa ve vývojovém předstihu. Už víc než rok pro mě Rose znamenala mnohem víc než jen soubor těchhle očividných fyzických předností, přesto mě víc než obvyklý zběžný pohled na Tanyu Haleovou, čerstvě šestnáctiletou kandidátku na titul hlavní školní mrchy, znovu šokoval. Dokonce i ten náznak dolíčku v bradě…

Přehodila si v ústech žvýkačku, chvíli ji zpracovávala, a pak z ní vyfoukla obří bublinu. Tu pak opatrně, tak, aby se jí nenalepila na rty, vtáhla zpět do pusy. Ramenem se opírala o rám dveří a pravou rukou se už nějakou chvíli škrábala pod tričkem. Zhruba v místě, kde měla mít okraj podprsenky, kterou sice určitě vlastnila, ale nejspíš si ji šetřila na nějakou slavnostní příležitost.

„Proč myslíš, že je doma?“ pronesla pomalu.

Pokrčil jsem rameny. „Není u mě. Na zítra máme spoustu úkolů. Nebere mi mobil, tak jsem si říkal, že třeba usnula.“ Vyjmenoval jsem jí všechny nápady, které mi můj zpanikařený mozek během posledních dvou hodin nabídl.

„V pět odpoledne?“ uchechtla se Tanya a posunula ruku pod tričkem víc nahoru a taky doleva.

„Tak je tady?“ vyštěkl jsem netrpělivě.

Našpulila pusu. „Nejsi moc milý. Na to, že ode mě něco chceš.“

„Od tebe nic nechci, Tanyo. Jen mi laskavě řekni, jestli je tvá sestra doma.“

Odlepila se od zárubně a zhoupla se na paty a zase zpět. Přitom se na ní zhouplo všechno. Vlasy, řasy, prsa. Kruci. Chovala se Rose někdy dřív taky takhle?

„Je v knihovně. Kvůli projektu z angličtiny. Víš, že tam musí vypnout mobil.“

Jasně, že jsem to věděl, ale něco v Tanyině hlasu mě znejistělo. Jenže zrovna s ní jsem to nehodlal rozebírat.

„Fajn, díky. Zavolám jí pozdějc. Měj se.“

Byl jsem v půli příjezdové cesty, když mě doběhla. Chladný vzduch dělal s jejím tělem neuvěřitelné věci. Nenáviděl jsem se za to, že na ni nedokážu nezírat. Než jsem se nadál, vytáhla se na špičky, objala mě kolem krku a přitáhla si moje ucho ke rtům.

„Dala mi pět dolarů, když ti řeknu tu blbost s knihovnou. Myslím, že moje ségra je kráva, Edwarde. bych z tebe idiota nedělala.“

Odtáhla se dřív, než jsem se stačil vzpamatovat.

Poodstoupila, zahákla si ukazovák do výstřihu a stáhla si tričko tak, že od kompletní exkurze mě dělil sotva centimetr na každé straně.

„Mám je hezčí než ona. Ale hlavně jsem hodná, Edwarde. Doteď jsem byla naprosto hodná. Šetřím se pro tebe, pokud ti to náhodou ještě nedošlo.“ Zasmála se, až to v ledovém vzduchu zazvonilo, a rozběhla se zpátky k domu.

Sedl jsem do auta a dal si pár minut, abych to všechno rozdýchal.

Znovu jsem vytáhl mobil. Už jsem jí nezkoušel volat. Místo toho jsem napsal zprávu.

Byl jsem u vás doma. Tanya říkala, že jsi v knihovně. Z té holky nikdy nebude mrcha. Vůbec neumí lhát.

 

 

Bella

(současnost)

 

„Jsem v pohodě, mami. Vážně. Přísahám. A na terapii zajdu. Dej mi ještě týden.“ Nebo dva? „Dlouho mi nebylo takhle fajn, mami…“

Stopla jsem si to. Sedm minut. Sedm minut a sedm milionů lží. I když počkat. Opravdu jsem celou dobu lhala? Jasně, na terapii se dostanu s bídou za měsíc. Ale co to ostatní? Jak daleko ve svých myšlenkách a vzpomínkách se můžu vrátit, aby to bylo bezpečné? Abych si mohla říct, že už mi dlouho nebylo takhle dobře?

Mobil ukazoval sotva devět večer, zprávy o dnešních návštěvách jsem měla dávno hotové a cítila jsem se zoufale čilá. Běhat jsem ještě pořád nemohla a použít k uspání osvědčenou metodu – tichý, ale vysilující pláč – se mi po rozhovoru s mámou nechtělo. Vrchol pokrytectví. Jo, přesně tak by to nazvala.

Možná už je čas kousnout do kyselého jablka. Nemůžu to oddalovat věčně. S povzdechem jsem odložila telefon a přes kupu rozečtených knížek – za sedm měsíců jsem nedokázala dočíst ani jedinou – jsem se prohrabala z postele zpátky ke stolu. Pohnula jsem s myší a obrazovka počítače se otravně rychle rozzářila.

Hluboký nádech. Několik hlubokých nádechů. Otřela jsem si zpocené dlaně o měkký flanel pyžamových kalhot a pak konečně otevřela záložku se soukromým mailem.

Odjela jsem před deseti dny. Za tu dobu mi napsal dvacet sedm mailů. Nejvíc první a druhý den. Pak ještě pátý den. Jasně, mrkla jsem do kalendáře, neděle. Nejspíš si vzal výjimečně volno. Všechny měly stejný předmět – Prosím, otevři to. Se zatajeným dechem jsem jeden náhodně vybraný mail rozklikla, ale přivřela jsem oči, abych nemohla přečíst ani slovo.

Páni! Pokud jsou i ostatní takhle dlouhé, tak mi Jacob za deset dnů napsal víc slov, než mi jich za předchozí tři roky řekl.

Uvědomila jsem si, že se třesu a automaticky jsem překlikla na vedlejší záložku. Program místního kina. Pořád se hrálo jen o víkendu. Mimoděk jsem pohladila okraj židle, jako bych pod prsty mohla ucítit samet staromódních sedaček forkského biografu.

Kruci, další zbabělé couvání.

Tak fajn. Aspoň jeden.

Ale který?

Ty z prvních dnů budou příliš naléhavé, ty poslední zase naštvané. Kurzor se zastavil na jednom z nedělních. Možná hned ten ranní? Ale jestli měl po sobotním večeru kocovinu…

Tak dost!

Bello, Bello, Bello, Bello!

Myslíš, že mi jednou bude znít tvoje jméno cize? Že si třeba řeknu – sakra, tahle servírka je Bella, já přeci s jednou Bellou kdysi chodil! Blbost, já vím. Nikdy už nebudu moct říkat, že jsme spolu jenom chodili. Ne po tom všem. Omlouvám se za ty výlevy v minulých mailech, prostě jsem jen chodil po bytě, otvíral dveře skříní a zásuvky prádelníků a snažil se uvěřit - jakože doopravdy uvěřit, chápeš? - že jsi pryč.

Rozbil jsem pár talířů a nebyla to nehoda. Taky tvůj hrnek. Víš, ten s nápisem Pondělí – nemluv na mě, ale sexu se nebráním. Teď mě to mrzí. Ten hrnek jsem měl rád. Bylo snadný zvednout ti s ním náladu, pamatuješ?

Bello, omlouvám se. Ne za tamto, pomalu se smiřuju s tím, že mi to prostě nemůžeš odpustit, omlouvám se za to, jak jsem se choval potom. Mělas pravdu – fakt se mi možná na chvíli ulevilo. Nemůžu za to, něco ve mně tu reakci spustilo. Možná to tak má většina chlapů. Možná nějaký podvědomý strach z definitivního spoutání, zodpovědnosti, co já vím. Počkej, nezavírej to, já vím, že zase řekneš, že další výmluvy už nepotřebuješ slyšet, ale já se jen snažím přijít na to, kdy se ze mě stal takovej hajzl. Býval jsem hodnej kluk, Bells, pamatuješ? Říkala jsi to mockrát – že moje svaly a všecko tohle je super, ale kdybych nebyl doopravdy hodnej, tak bys se mnou nebyla.

Stojím před zrcadlem, Bello, koukám na sebe a říkám si, jestli jsem to ještě pořád já. Změnila mě takhle moje práce? Vážně věříš na ty profláknutý sračky o právnících?

Stop, fajn, rozumím. Tohle nikam nevede. Jo, slyším tě, jasně, zase je to jen já já já. Jenže co mi zbývá, Bells? Ty ses přede mnou úplně uzavřela, jsi jako pevnost, do který už nikdy nebudu moct ani nakouknout. V tomhle nejsem dobrej, nezvládnu z neexistujících náznaků vyčíst, jak se cítíš, co si myslíš, jak bych tě mohl utěšit.

Možná jsem to měl říct dávno a jasně – pomoz mi, lásko. Pusť mě za tu bariéru. Chci tě zpátky, chci zpět tu usměvavou a trochu šílenou holku, co se ve dvě ráno rozhodla, že teď hned vymalujeme byt. Tu holku, co se nechtěla líbat na veřejnosti a pak mi to udělala za bílýho dne v parku.

Chci tě chci tě chci tě chci tě.

Dej si čas. Co já vím – pár týdnů? Ne, to je moc. Pár dnů? Pár dnů už to za chvíli bude, ne?

Vrať se. Budu žebrat, když to pomůže. Vlastně už žebrám, Bells.

Přivstal jsem si, všimla sis? Zajdu do kostela. Otce Sebastiana nejspíš trefí, když mě tam uvidí v tuhle hodinu. Bude se po tobě ptát, Bello. Co mu mám říct?

Co mám říct tobě, lásko? Pokud je něco, co nám pomůže, prozraď mi to.

Prosím.

Líbám tě, Jacob

Pomalu jsem zaklapla počítač. Najednou jsem byla unavená. Příšerně unavená. Jako by na mě v jediné vteřině dolehla tíha uplynulých sedmi měsíců. Ztěžka jsem vstala ze židle a jako náměsíčná se vydala ke koupelně. Šerifova nejstarší dcera se musela mít ráda. Všude imitace mramoru s růžovým žilkováním, závěs s růžovými srdíčky a přes polovinu hlavní stěny zrcadlo. Od stropu až k podlaze. Na jeho zakrytí jsem hned první den využila jedno ze tří růžových prostěradel, která ležela ve spodní zásuvce prádelníku.

Teď stačilo trochu zatáhnout.

Začala jsem opatrně – nejdřív jsem nechala sklouznout na podlahu kalhoty. Jizva na stehně byla dlouhá, ale tenká a tak růžová, že nějakým zvráceným způsobem vlastně ladila s koupelnou.

Zatajila jsem dech a přes hlavu si stáhla tričko. Bylo s dlouhým rukávem, samozřejmě. Použila jsem stejný trik, jako když jsem otvírala Jacobův první, zkušební mail. Přimhouřila jsem oči. Téměř dokonalá iluze. Ucházející obrys ucházejícího těla. Zvedla jsem ruce, položila je ze strany na krk a pak je pomalu posouvala níž. Už nad levým ňadrem mě zbrzdil první výstupek. Posunula jsem ruku k hrudní kosti. Bezpečně jsem našla začátek další jizvy. Té skoro nejhorší. Než jsem se pohnula dál, otevřela jsem oči. Teď už nemělo smysl něco předstírat. Dech se mi zadrhl v hrdle. V nevidění sebe sama se ze mě za posledních sedm měsíců stal mistr. K mytí jsem důsledně používala velkou houbu. Na to, že bych měla jizvy promazávat, jsem nedokázala ani pomyslet. Zničila jsem zrcadla.

Ale možná už opravdu nastal čas.

Dotýkala jsem se vystouplých nafialovělých provazců a myslela na to, co mi napsal Jacob. Že stojí před zrcadlem a myslí na to, jestli je to pořád ještě on.

Jsem tohle pořád ještě já? Dokážu v tomhle zničeném těle ještě někdy vidět dívku, kterou jsem bývala? Dívku, která svého kluka sváděla v parku, dívku, která každé ráno uběhla pět mil, dívku, která se těšila na to, co přinese další den?

Zamrkala jsem, abych si vyčistila oči. Štípala mě v nich sůl. Nebyly to slzy. Lil ze mě pot. Potila jsem se hrůzou, protože když se moje ruce přesunuly k břichu, k největší a nejošklivější jizvě, věděla jsem, že tamta Bella je navždy ztracená. Zemřela ten den, kdy se z jejího těla stal hrob.

Promiň, mami. Ještě nejsem v pohodě.

 

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Víc než bolest jsem si později pamatoval ránu. Ježiši! Byl jsem si jistý, že mi praskly bubínky. Někdo mi pak vysvětlil, že to je tím uzavřeným prostorem. Nějak se nepočítá s tím, že by se zbraně měly používat v něčím obýváku.

Když jsem nad sebou uviděl Carlisleův obličej, začal jsem řvát jako šílenec.

„Proč už jste mu dávno něco nedali?“ Pořád zůstával klidný a vyrovnaný. Nebo to jenom čím dál líp hrál. Něco mi píchli – kriste, nerad to přiznávám, ale v tu chvíli mi došlo, že to fakt strašně bolelo – a odvezli mě na rentgen. Pak mi udělali ještě jeden.

Když se můj otec objevil znovu, jeho sebejistý výraz trochu kolísal. Přičítal jsem to tomu, že mě pořádně sjeli.

„Edwarde…“

„Hlavně nevolej mámě,“ zamumlal jsem. Sotva jsem dokázal pohnout jazykem.

„To je v pořádku, někoho jsem tam poslal. Ty se domů hned tak nedostaneš.“

„Hmm…“ Chtělo se mi spát. Najednou bylo všechno ostatní vedlejší.

„Edwarde, vnímej mě. Nechci, aby ses probudil po operaci a byla to pro tebe novinka.“

„Co…“

„Nezachráníme ji, Edwarde.“

Já kretén si myslel, že mluví o mámě. Uchechtl jsem se. Copak on se ji někdy snažil zachránit? Dobře že jsme na něj v tomhle směru nespoléhali. Dobře že jsme na něj nespoléhali v žádném směru.

„Edwarde!“

„Co je…“

„Tvoje noha. Kolenní kloub je pryč. A tibia a fibula zničené tak, že je nikdy nedáme dohromady.“

Nemůžu říct, že by mi docházelo, co mi říká. Přesto jsem reagoval celkem logicky.

„Tu mi nemůžeš uříznout. To je ta dobrá. Tuhle můžeš,“ plácnul jsem se do stehna pravé nohy.

Zavrtěl hlavou. „Je mi to líto, Edwarde.“ Zvedl ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale nakonec se jen dotkl mého ramene.

Když jsem ho viděl znovu, levá noha mě pořád strašně bolela. Navzdory tomu, že už jsem ji neměl.

 

 

 

 



předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

21)  kajka (15.04.2018 14:12)

Teda ten perex stál za to, ambřičko. To je pak nad slunce jasný, že si na nás i hrdinech vyloženě smlsneš. ;)
Já si vzhledem k tomu jizvení a mrzačení vzpomněla na filmy Helena v krabici a Robocop a začala přemýšlet, kdy asi i ty dosáhneš trýznitelského maxima.
Až na to, že jsme teprve v páté kapitole.
Co by to bylo za romantiku bez nějakých těch jizev na duši a na těle, že? ;)
Já tvoje písmenka miluju, jen mě z toho jednou určitě klepne.

ambra

20)  ambra (12.09.2017 14:58)

Amoušku

AMO

19)  AMO (12.09.2017 13:50)

Ona zjizvená, on bez nohy?
Já miluju Tvoje psaní, vždycky to vygraduješ na max. Emoce stříkají z nás i z hrdinů, ale takový masakr začínám těžko rozdýchávat.
Jedu domů a pokračuju tam.

milica

18)  milica (14.02.2017 12:04)

Ambří, bože tys je zase rozbila. chudinky, bojím se jak to bude dál.....

kajka

17)  kajka (12.12.2016 09:03)

Jezuskote, ty je zase okrajuješ!
Myslíš si, že kdybys je napsala milé, chytré, charakterní a ještě v celku, tak bychom je tolik nebaštili? Od tebe? Ale co tě nemá, milovali bychom je i kdyby, nedejbože, občas třeba trochu zářili.
Teď vážně... úžasná a hrozně smutná kapitola. A samozřejmě absolutně brilantní způsob jak popsat tak šílenou ztrátu, velmi výstižné a úsporné.
A jistěže tě miluju i za to mrzačení.

matysekmj

16)  matysekmj (28.11.2016 12:17)

Tak teda Ambroooooo...., po takový době se dám do dalšího čtení a říkám si, ze ti okomentuju až to všechno dočtu. Jak to vypadá dost dobře, a že snad tentokrát nikoho nepřipravíš o žádnou končetinu a ty.... Připravíš aaaaaaa... Napsala bych ti, že tě za to nemám ráda,ale lhala bych. Ještě, že zaručeně vim, že to dobře dopadne. Je to super.

Jalle

15)  Jalle (05.11.2016 18:27)

ok, obaja sú zmrzačení. to znamená, že bude už len dobré, že?:p

ambra

14)  ambra (03.11.2016 18:31)

Marci, ale já prakticky všechno vykecala už v předchozích kapitolách! Hlavně nečekej složitou zápletku, to už můj mozek nedá
Alex, je to pochvala?
martisku, moc děkuji a omlouvám se - už budu hodná
Dnes další

13)  martisek (02.11.2016 19:14)

Tanya je prostě.. dokonale vyobrazená sestra Rose opravdu se moc těším na detaily vztahu Belly a Jacoba. A na další kousky Edovy minulosti
Celá kapitola byla dokonalá! Jen sem ji musela přelouskat na třikrát

12)  Alex (02.11.2016 12:54)

Romantika v tvém podání rozhodně nebude žádné klišé nebo nuda, tak ji na nás klidně naval :)

Marcelle

11)  Marcelle (02.11.2016 09:58)

Nějak nevím co napsat, tohle jemné odkrytí jejich minulosti mě děsí, ale zároveň jsem ráda, že se konečně něco dozvídám. Děkuju

ambra

10)  ambra (02.11.2016 08:45)

Alex, jsem šťastná, že tě tu mám . Nějak na mě jdou Vánoce, tak se bojím, že se mi tam dostane až moc romantiky

9)  Alex (01.11.2016 20:28)

Ambři, fakt jsem se snažila dodatečně napsat komentář k jednotlivým kapitolkám, ale protože jsem na ně přišla až teď tak mi to prostě nedalo a četla jsem a četla dokud jsem se nedostala až k té poslední. Ale slibuju, že zas budu stránky hlídat pravidelně a koment nechám ke každé kapitole :) Jsem moc ráda za každý tvůj řádek. Tohle je zas tak nový a jedinečný příběh, který umíš snad jen ty :) Vůbec jsem si nedokázala představit, jak na tom Edward je, a to přirovnání k Revenantovi ho vykreslilo fakt dokonale. Mám už představu o tom co ho potkalo, ale co ho vedlo k tomu že se začal tak izolovat? Následky toho zranění a zrady? No nemůžu se dočkat. Za to s Bellou to se fakt úplně bojím, co v její minulosti odkryješ.

ambra

8)  ambra (01.11.2016 19:47)

Berunky moje, dnes na vás jen kolektivně bafnu, bo mám za sebou den s dětmi v nemocnici a tak nějak padám na čumák, v každém případě hltám každé slůvko od vás a za každé jsem neskonale vděčná . A slibuju, že takový masakr, jako byla tahle kapitola, už to dál nebude. Skoro vůbec. Většinou B)

7)  betuška (01.11.2016 17:01)

tak to bolo včera sado maso ani som sa nezmohla...úplne súhlasím s dievčatami predomnou...vo všetkom...až na sneju, či ti treba pripomínať ako skvelo píšeš...TREBA...VŽDY a STÁLE...aby si nikdy nepochybovala a vedela ako nás máš v hrsti

6)  Sneja (01.11.2016 15:06)

Takže poriadny horor má za sebou aj Bella...neviem, či chcem vedieť, čo sa stalo...dobre, jasné,že chcem - musím to vedieť, inak ma asi zvedavosť zabije! Ďakujem za ďalšiu kapitolu, som nadšená z toho ako často ich pridávaš Zbožňujem, zbožňujem, zbožňujem tvoje písanie aj tento príbeh
Neviem, treba ti vôbec pripomínať ako úžasne píšeš? Lebo je to podľa mňa také očividné.

leelee

5)  leelee (31.10.2016 23:22)

u Belliny části jsem si vybavila celkem přesně jak sedělo několik různých ročníků (věk od nějakejch 15, 18, 25, 30 a něco přes padesát) v jedný klubovně a na plátně běžel Lawless, film jako takovej celkem sračka, ale v jednom místě při pozdější diskusi bylo velmi dobře vidět:
jak ti co už něco zažili postřehli náznak a dopad v dalším ději,
a jak ti mladší/neznalí si vůbec nevšimli, nebo dokonce nepochopili náznak

takže odhaduju to na dvě věci který se nemusely odehrát současně, možná druhá následek první?

takže dneska jsem si dala pozor a slepá holčička mi neunikla

Edward... no tam to bylo skoro jako trest a upřímně každou prudší změnu počasí mu fakt nepřeju, ale asi to není všechno...

Q

4)  Iva (31.10.2016 22:58)

Ach jaj. Vedela som, že s Bellou to nebude len tak. Veľmi ma bolelo, keď som čítala jej časť. Napísala si to veľmi precítene. Čo vlastne Jacob spravil? Fyzicky jej ublížil? :( Bude to teda asi veľmi zlé...
Každopádne Ďakujem za úžasnú kapitolu. Dnes skôr taký náhľad do vnútra postáv, ktorý veľa objasnil ale dal mi aj veľa otázok

Fanny

3)  Fanny (31.10.2016 22:51)

Takhle na večer je to trochu zabiják. Tentokrát pět kapitol, než si nám dovolila nahlídnout na to, jaký hrůzy skrývají... Sami před sebou i před světem.
Takový hřebíky do rakve. Edwardova smska. Belly telefonát. Zrcadlo. Jizvy. Rána.
Doufám s nimi. Doufám, že jim bude líp. A nechci přemýšlet, co dál se dozvíme. Co zůstalo dál nevyřčeno.
Ale díky.

2)  betuška (31.10.2016 22:16)


1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still