Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Jste nej! ♥

 

O sedm měsíců později

 

Bella

 

„Je vážně skvělý,“ zašeptala jsem tak, aby mě slyšela jen Rachel.

Věnovala mi šťastný úsměv. „Nemůžu uvěřit, že si budu brát někoho, kdo se jmenuje Kevin.“

Strčila jsem do ní ramenem. „Mohl mít i nějakou zásadnější vadu, nemyslíš?“

„Trochu mě to děsí,“ zvážněla. „Je vůbec normální, aby byl nějaký chlap takhle úžasný?“

„Měla jsi štěstí,“ mrkla jsem na ni. „Navíc je Kevin jasný důkaz, že občas se svět dostane do rovnováhy. Skvělá holka potkala skvělýho kluka.“

Odložila sklenku s vínem a chytila mě za předloktí. „Bello, neřekla jsi mi toho o Edwardovi moc, i tak ale…“

„Pomůžeš mi sklidit ze stolu?“ vysmekla jsem se rychle zpod její dlaně a odsunula židli.

 

„Nevěřím, že je tak špatný,“ složila opatrně hromadu porcelánu vedle dřezu. Nehodlala to vzdát. Jediný rozdíl byl v tom, že v kuchyni už nemusela šeptat. Unaveně jsem se opřela o pult. I když větší část sváteční večeře oddřela máma, měla jsem toho za poslední dny dost.

„Znala jsi Jacoba, Rach. Kde bereš jistotu, že jsem si podruhé vybrala líp?“

„No minimálně jsi ve finále neskončila v nemocnici.“

Chvíli jsme na sebe zíraly; nakonec jsme ve stejné vteřině vyprskly.

„Fajn, fajn,“ zvedla ruce v obranném gestu, když se jí po pár minutách konečně povedlo popadnout dech, „ale uznej aspoň, že tohle tvoje tříměsíční poleženíčko mělo i svý kladný stránky.“

Mimoděk jsem si sáhla na břicho. „Souhlas,“ vydechla jsem. „Pár by se jich rozhodně našlo.“

 

Cinkla jsem nožem o okraj sklenice. Všichni u stolu zpozorněli.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. I když jsem se na tohle oznámení pečlivě připravovala, jejich překvapené obličeje mě znervóznily. „Tak nejdřív Rachel a Kevine, moc díky, že jste dneska přišli. Dovedu si představit, jak Rachelina máma vyváděla, když jste jí řekli, že na Díkůvzdání nebudete u ní. Taky děkuju za tu hromadu dárků pro malou. Můžu je od vás přijmout jen díky šanci, že vám to brzo budu moct oplatit.“ Rachel popotáhla, Kevin ji objal pevněji. Věděla jsem, že s dítětem chtějí ještě pár let počkat, v tu chvíli ale vypadali, že by mohli změnit názor.

„Mami, tobě děkuju, že jsi pro mě a moje přátele připravila tuhle skvělou večeři.“

„A já jsem vosk?“ Phil, mámin snoubenec, si spokojeně pohladil dokonale ploché břicho.

„S dovolením tě počítám mezi své přátele, Phile,“ usmála jsem se na něj.

Natáhl se pro máminu ruku a stiskl ji. „Tak nějak jsem doufal,“ oplatil mi úsměv, „ale je hezké to slyšet. Děkuju, Bello. Tvá máma může být pyšná.“

Rachel zavyla. Doslova. „No to je doják. Chtěla jsi nás jen hromadně rozbulet, zlato, nebo máš na srdci něco zásadního?“

Hodila jsem po ní plátěný ubrousek. „Jsi hroznej cynik, Rach. Víš, že ze mě mluví hormony. Těším se, až ti to jednou připomenu. Ale máš pravdu. Teď to hlavní.“ Pomalu jsem vydechla. „Rozhodla jsem se, že odjedu už za týden. Až po obřadu, mami, neboj,“ zareagovala jsem bleskově na její pootevřená ústa. „Mám pár důvodů, tak mě je nechte říct dřív, než se do mě pustíte. Za prvé, mami – vzhledem k tomu, že se s Philem kvůli práci nedostanete na líbánky, přijde mi jako dobrej nápad dopřát vám tu soukromí. Ne, mami, vydrž, to není všechno. Za druhé… Přemýšlela jsem o tom a mám takový neodbytný pocit, že když v babiččině domě strávíme s malou Vánoce se vším všudy – výzdoba, všechny ty vůně, dárky pod vlastním stromečkem – stane se z toho domu definitivně náš domov. Další šanci bychom měly až za rok a tak dlouho nechci čekat. No a za třetí… Slíbila jsem jednomu pro mě moc důležitému člověku, že se do Forks brzo vrátím. Ten člověk… ona by měla aspoň občas zažít, že lidi kolem ní plní svoje sliby. Omlouvám se, že jsem zase skončila v tom patetickým módu, ale doufala jsem, že vám dojetí ucpe krk tak jako mně a nezbude vám energie, abyste mi to rozmlouvali.“

Rachel po mně hodila můj ubrousek. „Jsi nemožná,“ vzlykla.

„Taky tě mám ráda,“ poslala jsem jí vzdušnou pusu. „Mami?“ Obrátila jsem se směrem, odkud jsem čekala největší výhrady.

Máma se ale jen nešťastně pousmála a zavrtěla hlavou. „Mám nějakou šanci, když tě budu přemlouvat?“

Nakrčila jsem nos. „Promiň, mami.“

„Myslela jsem si to,“ povzdechla si.

 

Po večeři jsme skončili u televize. Brzy se ale v elektronické chůvičce ozvalo známé zabroukání a já se zvedla, abych se postarala o svou holčičku.

Rachel vydržela celé tři minuty, než přišla za mnou. Potichu si dřepla na bobek k mým nohám a sledovala malou zamilovaným pohledem. Nakonec si ale vzdychla způsobem, který jsem si pamatovala ze starých časů. Chystala se mi říct něco nepříjemného.

„Vypadáš, že si užíváš každou vteřinu s ní.“

„To si piš,“ zvedla jsem opatrně krmením zvláčnělé děťátko a položila si ho na rameno k odříhnutí.

„Nemáš výčitky?“

„Cože?“

„Jen si říkám… Jak často myslíš na to, že žádná z těch minut už nejde vrátit zpátky. Je naprosto neopakovatelná.“

„To já přece vím, Rach. Proč bych kvůli tomu měla mít výčitky?“

„Bello, dneska u večeře… Umíš si všechno tak promyslet. Jsi mistr argumentů. Vážně doufám, že si už teď připravuješ argumenty pro Edwarda. Nebude lehký zdůvodnit mu, proč jsi ho o tohle obrala.“

Zhoupl se mi žaludek. „Nikdy jsi na mě nebyla takhle tvrdá, Rachel.“

Zaváhala. „Možná bych byla, ale Black tě ode mě dokonale odstřihnul. Musel vědět, co bych ti tehdy řekla, kdybych k tomu dostala příležitost.“

„To je fakt,“ usmála jsem se. „I tak jsi mě stihla varovat. Moje chyba, že jsem to ignorovala.“

„Možná jsme dost starý na to, abysme neopakovaly stejný chyby, Bello. Tentokrát bys na radu tety Rachel mohla dát, co říkáš?“

Pomalu jsem vydechla. „Můžu ti slíbit, že o tom budu poctivě přemýšlet. Stačí?“

Zvedla se z podlahy a trochu se předklonila, aby mě mohla zatahat za culík. „Zatím. Ale nemysli se, že se přede mnou v nějakým pitomým Forks schováš. Přes Skype dokážu být stejně otravná jako naživo.“

V tu chvíli se pokojem rozlehlo hlasité říhnutí. Už podruhé ten večer jsme se s Rachel rozesmály.

 

Po jednom z nočních kojení jsem si zašla do kuchyně udělat trochu kakaa. Když jsem sledovala, jak se hladina mléka pomalu sbírá do vroucí pěny, napadlo mě, jestli si ještě někdy v životě dokážu udělat čokoládu bez toho, abych nevzpomínala na tu první noc u Edwarda. Na chuť instantní náhražky, na svoje promrzlé nohy na špinavé podlaze, na to, jak mě vyděsil v obýváku zalitém přízračným měsíčním světlem. Na to, jak se na mě už tehdy díval. Na to, jak už tehdy nějaká moje část věděla…

Netušila jsem jak, ale najednou mi do mléka kapaly slzy. Pitomé hormony.

Vzala jsem hrnek a přesunula se k televizi, odhodlaná předtím, než se vrátím do postele, přijít na jiné myšlenky.

Přepnula jsem na zpravodajský kanál. Cokoliv, co se ani neotře o téma vztahů nebo – nedej bože – lásky.

Na obrazovce se střídaly záběry slavnostně oblečených lidí. Po chvíli jsem si uvědomila, že reportér komentuje záznam ze slavnostní večeře, kterou prezident pořádal pro své hlavní – a nejbohatší – příznivce. Díkůvzdání u prezidenta. Výraz jeho manželky naznačoval, že to musela být přesně taková zábava, jak jsem odhadovala.

Chystala jsem se dopít svou čokoládu a vrátit se do ložnice, ale ruka s hrnkem mi zmrzla na půl cesty k ústům. Tuhle rodinu jsem znala. I když její větší část jen z televize a stránek novin. Před kamerou procházeli všichni Blackovi. Jacob Black senior – teď už senátor Black, jeho žena a všechny děti s partnery.

Všechny děti.

Když se v záběru objevil Jacob Black mladší, bodl mě v hrudi napůl zapomenutý pocit křivdy. Titulek pod obrazem právě hlásal, že nádherná hnědovláska vedle něj je jeho snoubenka Natalia Cameronová. Ušklíbla jsem se. Takže v tomhle nelhal. Asi si vážně nemohl přivést nikoho nad čtyřicet kilo. Tahle Natalia to splňovala s rezervou.

Než se náznak mé zášti vůči štíhlé dívce změnil v něco konkrétnějšího, sešel Jacob tři schody, které je dělily od vstupu do sálu, a zvedl ruku k Natalii v dlouhé róbě, aby jí pomohl.

Nikoho nezasvěceného by nenapadlo, že jeho pohyb byl příliš prudký.

Trhla jsem sebou, jako by neuběhly celé dlouhé měsíce od chvíle, kdy se po mně naposledy ohnal. Zbytek kakaa mi vystříkl do klína, ale já to nevnímala.

Ve stejnou chvíli, kdy jsem před Jacobovou rukou ucukla já, totiž udělala totéž Natalia Cameronová.

Následoval záblesk rozpačitého úsměvu, krátký náznak uklouznutí – důvěrně známé finty, kterými jsem své úhybné manévry kdysi na veřejnosti maskovala já. Byla jsem si jistá, že si jejího zakolísání všimla jen přesně daná skupina lidí.

Jacob.

Já.

A taky pár tisíc týraných žen.

Odložila jsem hrnek a zašla do ložnice zkontrolovat malou. Vrátila jsem s notebookem. Zapnula jsem chůvičku, pohodlně se usadila a zadala do vyhledávače Natalia Cameronová.

 

 

Edward

 

„Pardon, omlouvám se,“ protáhl jsem kolo mezi dvěma holkami v sexy kostýmcích. Než se za mnou dveře výtahu zavřely, stihly mi obě věnovat výmluvný úsměv. A to i přesto, že jsem na sobě měl krátké cyklistické kalhoty. Ani po třech měsících – tak dlouho už jsem se protézu nesnažil maskovat – jsem si nedokázal zvyknout na to, že lidi, které potkávám, jí věnují naprosto zanedbatelnou pozornost.

„S tím tvým sladkým ksichtíkem bys musel mít nejmíň čtyři protézy, aby to někoho začalo doopravdy zajímat,“ utahoval si ze mě Aro. Já pitomec se mu se svým postřehem svěřil.

„Sladký ksichtík? Chceš říct, že se mám zase přestat holit?“

„Na to zapomeň,“ zašermoval dramaticky pažemi. Měl nejen italské jméno. Taky italská gesta a italský vkus pokud šlo o jídlo, víno, ženy a umění. „Pro tuhle branži je nevinný kukuč k nezaplacení.“

Tahle branže znamenalo obchod s uměním. Aro mě pár týdnů po poslední operaci – a pár dnů po prvním neúspěšném soudním stání o Jasperovo opatrovnictví – přemluvil, abych s ním na nějakou dobu odjel k němu, do New Yorku.

Noc před odjezdem jsem strávil s telefonem v ruce. Zkoušel jsem se dovolat Belle. Marně. V pět ráno jsem se odhodlal a aspoň jí napsal zprávu.

Ukázal se můj biologický otec. Jedu za ním do NY. V podstatě zoufalej čin, jinak totiž nevím, co bych dělal. Doufám, že jsi v pořádku. Doufám, že mě neproklínáš. Prostě pořád ještě doufám. Jsem jenom Tvůj, jen nevím, jestli o to ještě stojíš.

 

„Ahoj, Edwarde! Porada je za deset minut, tak sebou hoď, zlato!“

„Ránko, Paule. Byl trochu provoz. Pohlídáš mi ho? Chci se převlíknout. Uklidím ho po poradě,“ poplácal jsem láskyplně sedlo svého dopravního prostředku.

„Jasně, srdce moje, hlavně už pohni tím svým krásným zadkem. Nesnáším, když se Aro rozčiluje.“ Opřel jsem kolo o recepční pult a vyrazil do chodby vedoucí ke kancelářím. Paul byl fajn, ostatně jako většina lidí v tátově agentuře, a já si byl dost jistý, že mě má rád, i když jsem jeho pozvání na rande odmítl zbytečně příkře.

„Pokud máš problém s gayi, nechoď dělat do artu a k baletu,“ smál se Aro a vrtěl při tom boky přesně jako Paul.

Neměl jsem problém. Jen to byla jedna z miliardy nových věcí a situací, které mě v New Yorku doslova zahltily. Arovi se nějakým zázrakem podařilo zapojit mě po pár týdnech intenzivní rehabilitace do práce v agentuře; to samo o sobě znamenalo dny a noci nad knížkami o umění, o němž jsem měl do té doby jen mlhavé povědomí. Ovládl mě zvláštní pocit, že tímhle bizarním způsobem pronikám do světa, který vždycky patřil mámě. Litoval jsem, že mám takové zpoždění, i tak jsem ale myslíval na to, že by ze mě možná měla radost.

K tomu všemu jsem musel zvládnout mnohem důležitější zapojení – zapojení do své nové rodiny. Vyrostl jsem s vědomím, že máma a Jasper jsou celá moje rodina. Teď to vypadalo, že po mámě přijdu i o Jazze. Než jsem stihl začít truchlit, že na světě zůstanu sám, objevil se Aro. A sotva jsem se poprvé dost jistě postavil na obě nohy, uspořádal pro mě večírek. Pro mě a pár nejbližších příbuzných.

V jeho bytě s výhledem na Central park se sešlo třicet sedm nejbližších příbuzných. Jen jména svých bratranců a sestřenic jsem se učil skoro hodinu, nemluvě o všech těch tetách a strýcích. A to jsem zatím poznal jen část rodiny z východního pobřeží. Můj stesk po Jasperovi se tím nijak nezmenšil, ale nemohl jsem Arovi upřít, že díky všem těm novým lidem – mým lidem – mi při nejlepší vůli nezbývá čas na chmury. Seznam kontaktů v mém mobilu najednou vypadal podstatně optimističtěji a navíc se minimálně jednou týdně některé z čerstvě uložených jmen rozsvítilo na displeji, aby mě nadšený hlas pozval na večeři, na piknik, na vernisáž nebo na obyčejný večírek.

Jediné, čemu jsem zatím odolával, byla tátova snaha pořídit mi samostatné bydlení. Přísahal, že je šťastný, že bydlím s ním, ale oba jsme chápali, že ten zdánlivý paradox – když se odstěhuju do svého – mě k New Yorku připoutá mnohem pevněji.

Problém byl v tom, že dva lidi, které jsem na celém světě miloval nejvíc, v New Yorku být buď nemohli, nebo nechtěli. Zařídit si v New Yorku nový život bylo jako přiznat, že se definitivně smiřuju s jejich ztrátou.

Postupně jsem se vyrovnal s tím, že jsem ztratil svou první lásku. Taky nejlepšího kamaráda. Kus nohy. Mámu.

Byl jsem si dost jistý, že na další ztráty ještě nejsem připravený. Nejsem a nechci být, zvlášť když jsem doufal, že tentokrát nemusím hrát jen roli bezmocné oběti osudu.

 

„Takže si to shrneme.“ Aro krátce tleskl, jedním douškem dopil zbytek své ranní kávy a zadíval se na nás, jestli mu i po dvou hodinách věnujeme plnou pozornost. Všichni jsme se mimoděk narovnali. „Kathryn, Louisa a Will mají týden na to, aby zkatalogizovali pozůstalost Wardových. Očekávám, že z toho bude aspoň stovka zajímavých záležitostí pro nás. Beth a Sam asistují tento týden u všech zásadních prodejů. Nechci znovu zažít, aby mi volal nějaký bohatý ignorant, co jsme mu to přivezli domů za patlanici. No a Edward dnes odpoledne vyráží s Jane na svou první aukci. Jane ví, co má dělat, navíc mě bude zítra informovat, jak je na tom Edward s tímhle,“ ťukl si ze strany do špičky nosu. Dnešní večer měl rozhodnout, jestli se u mě projevují aspoň základní předpoklady pro obchod s uměním. Jestli projevím dost vkusu a zároveň jestli dokážu odhadnout, který kus by mohl přinést nějaký budoucí zisk.

I když jsem se pořád cítil jako na lehce bizarním výletě, který dřív nebo později skončí, nedokázal jsem ze sebe setřást trému z téhle podivné zkoušky. Jane, křehká blondýnka s neskutečně modrýma očima, na mě přes stůl mrkla. „To bude dobrý,“ artikulovala bezhlesně.

Trochu se mi ulevilo.

 

Někdy v jedenáct jsme z dusné aukční síně konečně vyšli do chladné noci. Jane se zastavila na vrcholu širokého schodiště, opřela se mi o rameno a se zasyknutím si zula zářivě rudé boty na neskutečném podpatku. Okamžitě jako by mi zmizela z obzoru.

„Tady jsem!“ rozesmála se a dopřála si malý vítězný taneček. Zasloužila si ho. I já, totální zelenáč, jsem pochopil, že tenhle večer – nekonečný a vyčerpávající – pro ni představuje jednoznačný úspěch. Pro ni a možná – tak trochu – i pro mě.

Vzala boty do jedné ruky, za druhou mě popadla, seběhla na chodník a během pár vteřin chytila taxík.

„Musíme to oslavit, žádné výmluvy,“ vyhrkla. Vzápětí vychrlila na taxikáře adresu nějakého podniku.

S výdechem se opřela, sáhla si do vlasů a rozpustila si je. Zatřásla hlavou, až to na okamžik vypadalo, že je v dlouhých zlatých pramenech uvězněná. V hrudi mě bodla dávno zapomenutá bolest. Nedokázal jsem na ni nezírat.

Zachytila můj pohled. Váhala možná dvě vteřiny, než mi jemně, ale odhodlaně položila ruku do týla a přitáhla si mě k sobě.

„Možná bychom si mohli dát skleničku u mě, co myslíš? Já nejsem žádná zlatokopka, Edwarde. Nezajímá mě, že jsi šéfův syn. Prostě se mi ještě nechce jít spát. Takový večer by neměl končit ve flanelovým pyžamu u televize…“

Voněla drahým parfémem, hodinami skrývaného napětí, úspěchem a… touhou.

Moje tělo na ni zareagovalo okamžitě. Bylo by to tak snadné. Přesně jak to řekla. Žádné závazky. Jen pár hodin sexu, který by bezpochyby nemohl být jiný než skvělý. Hlavou mi blikla vzpomínka na svou dokonale ustlanou a studenou postel v jednom z Arových hostinských pokojů. Možná jsem teplou náruč potřeboval ještě o trochu víc než sex.

Jane stačil jeden pozorný pohled, aby tohle všechno vyčetla z mého výrazu. Než jsem se nadál, seděla mi obkročmo na klíně a líbala mě. Zároveň si bleskově rozepnula sako i pár knoflíků blůzy. Vzala mě za ruce; vzápětí jsem cítil v dlaních tíhu jejích ňader.

Pohnula boky.

A přesně v tu chvíli jsem to poznal. Tu vzpomínku.

Janeiny vlasy mi nepřipomněly Rosalii. To prázdno v mé hlavě a v mé hrudi spojené s předem marnou touhou s někým doopravdy splynout – znal jsem to až příliš důvěrně. Tuhle chybu už jsem jednou udělal. Vlastně ne jednou. Tuhle chybu jsem dělal celé čtyři roky.

„Jane, počkej. Promiň, prosím tě,“ odtáhl jsem se od ní a zároveň ji odstrčil zpátky na sedadlo.

Pomalu vydechla. Potřebovala chvíli, aby nezněla naštvaně. „V pohodě. Někoho máš, nemusíš mi nic vysvětlovat. Vlastně jsem si to myslela celou dobu. Ty tvoje ztracený pohledy a smutný úsměvy. To já se omlouvám, ale tyhle euforický stavy po vydařeným byznysu…“ Zvedla ruce v zdánlivě bezmocném gestu, ale už se usmívala.

„To taky,“ řekl jsem nerozhodně. „I když teď zrovna… To je jedno,“ zatřásl jsem hlavou. „Jde o to, že tohle mi moc nejde. Vztah, kterej není doopravdy vztah.“

„Kolik ti je, Edwarde? Dvaadvacet? Mně je třicet. Rozumím tomu, že od toho všeho čekáš víc. V tvým věku jsem na tom byla podobně. Tehdy… No vlastně to pořád ještě trochu bolí. Ale byla to i moje chyba. Urazila jsem se a vzdala to příliš snadno. Jestli máš pocit, že by tě to i za deset let mohlo bolet, tak to nenech vyšumět. Taky jsem si myslela, že mám nárok na spoustu velkých lásek. Nemusím ti říkat, že to byla blbost.“

Uvědomil jsem si, že ji poslouchám s pootevřenou pusou. Rozesmála se a vrátila mi bradu do normální pozice. Pak mě rychle políbila na tvář. „Jsi tak sladkej… Stavím se do fronty, pokud tě ta tvoje vyvolená slečna nebude chtít.“

„Já… ona…“ zakoktal jsem se. „Ona mě vlastně nechce už pár měsíců. Možná dělám právě teď další chybu, když tě nechám odejít samotnou.“

„Ale houby,“ mávla rukou a sklonila se, aby si nazula boty. „Ráda si počkám, pokud je šance, že někdy budeš mít kompletní srdce. Jsem sice zhrzená, ale i tak chci vždycky jen to nejlepší.“

Řekla to bezstarostným tónem, ale nepochyboval jsem, že to myslí smrtelně vážně.

 

„Potřebuju na pár dnů zajet do Forks.“

Aro na okamžik strnul, pak mi ale přesunul na talíř další lívanec. „Říkal jsem si, jak dlouho vydržíš.“

„U toho dalšího soudu chci být. A taky…“

„Taky jsi mi slíbil, že začneš vybírat věci na máminu retrospektivu. Vlastně… vlastně bych možná mohl jet s tebou. A možná i Jane…“

„Ne, tati. Jane ne.“

„Stalo se včera něco?“ zašklebil se. „Nebo naopak nestalo?“

„Tati!“ ohradil jsem se. „Tohle už nedoženeš. Jsem dospělý. Více méně.“

„Škoda. Jane by k tobě…“

„Aro!“

„Fajn, fajn,“ zvedl ruce. „Pánská jízda. Čtvrtek ti vyhovuje? Řeknu Paulovi, aby zajistil letenky.“

„Měl bys mít další děti,“ plácl jsem ho po rameni. „Milovaly by tě.“

„Měl jsem vědět dřív, že to není taková hrůza, jak jsem si představoval.“

 

Když jsem se tu noc převaloval v posteli a po tisící si přehrával, co řeknu tomu podělanýmu soudci, napadlo mě, že navzdory všemu na tenhle rok jednou nebudu myslet jako na totální katastrofu.

Kdyby nic jiného, tak jsem poznal svého tátu. A nebyla to ani zdaleka taková hrůza, jak jsem si představoval.

Líbil by se ti, Bello.

Jako vždycky, i tentokrát jí patřila moje poslední myšlenka.

 

 

 

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

24)  kajka (26.04.2018 20:34)

Spoléhám na to, že Forks je zapadákov, takže když už jsou na stejném místě, musí na sebe dříve nebo později narazit. Přinejhorším mají Alici. ;)
Moc hezká kapitola o jejich oddělených životech. Aro je skvělej.

kajka

23)  kajka (04.10.2017 10:50)

To je časový skok!
Takže teď mají úplně jiné životy, jsou jiní. Neříkám moudřejší, to ani náhodou.
Jsem zvědavá, jak se budou dávat dohromady. Bez potíží to asi nebude. ;)
Bella je matka, ale paličatá je snad víc než dřív. Tak mu to už, sakra, řekni!!!
Opravdu se postaví Jakobovi? Takže z beránka lvice? Mateřství dělá divy.
Edward chodí! Nemá vozík!! Dokonce jezdí na kole!!! Chtivé třicítce odolal, v práci mu to jde, zázemí má, tak proč bloumá a smutní!? Mazej do Forks!
Aro Volturi je sympaťák.
Díky.

Jalle

22)  Jalle (20.08.2017 21:31)

Prídem sem po dlhom čase s pocitom, že tu nájdem hotovú knihu a... no toto...
Keď to teraz čítam, mám pocit, akoby som čítala úplne úplne iný príbeh, ale možno to bude len posunom času a tým, že sa ich životy úplne zmenili. Som veľmi rada, že je Bella šťastná a že si nikoho nezabila. Verím, že sa v 28. už stretnú. Ach, ako len bude Ed reagovať...
Krása, ďakujem.

21)  rettiska (16.08.2017 17:12)

Nazdar Ambro,hurá,konečně další kapitolka.
Jsem dočista zedwardizovaná,co dodat.
Jen,že s příběhem umíš překvapit.
Klaďas Aro Volturi,kdo by to řek.Už se těším jak to bude dál.Zdravím Rettiska

prettygirl17

20)  prettygirl17 (16.08.2017 00:41)

By the way, celou dobu jsem u tčení bulela jak pětiletá holčička, ovšem potají, aby si ze mě přítel nedělal legraci...

prettygirl17

19)  prettygirl17 (16.08.2017 00:33)

Ahoj Ambry, děkuji moc za vydání 5 kapitoly Chase your dreams! Je to moje prvotina, kterou jsem začla psát už asi př třemi roky, takže chápu, že tobě jako ostřílené autorce u toho trnou zuby hrůzou, ale zpátky k tomu, proč píšu. Prosím, prosím rychle další kapitolu TDTB. Pořád sleduji, jestli už si přidala novou kapitolu a vůbec nekoukám zda si schválila moji... Jinak tvojí povídku jsem začala číst dnes už předevčírem a včera ji dočetla, takže jak narkoman čekám s absťákem, než mi dáš dávku mé nové nejoblíbenější drogy, takže rychle, rychle, než dostanu záchvat, dlouho jsem nečetla povídku, která by mě takhle dostala, takže tisíckrát díky... pg17

18)  janda (13.08.2017 18:09)

Konečně budou oba ve stejným městě Doufám, že se jim zase nepodaří něco "špatně pochopit"

ambra

17)  ambra (11.08.2017 19:39)

Já aspoň z rychlíku, drahé moje (ano, zase peču, vařím, smažím, tentokrát na tábor děti + tatínci, takže je toho více ). Jsem vděčná, jinak se to nedá říct. Kdom toho, že se vás tu opět sešlo tolik, také děkuji za každou "sledovačku" na fb, nová hodnocení na Databázi knih a každou zprávu o zakoupené knížce, vše vidím a skáču tak, že už mám ve stropě důlky . (no a příští týden bez mladších dětí, takže snad )

wuzinka

16)  wuzinka (08.08.2017 16:49)

krasa. Sice mega dlouha pauza ale stalo to za to. Uz se tesim na dalsi kapitolu

petronela

15)  petronela (08.08.2017 16:45)

Páni, skvělá kapitolka, moc se ti povedla. Můžu teď doufat v to, že se v další kapitole Bella s Edwardem setkají? Strašně moc chci, aby ti dva už byli spolu, ale je mi jasné, že to tak snadno nepůjde. Každopádně jsem ráda, že se Edward v posledním okamžiku zastavil a že to Jane vzala sportovně. Jsem zvědavá, jak vezme fakt, že je z něho táta :D.
Už se moc a moc těším na další dílek.

leelee

14)  leelee (07.08.2017 23:27)

nevim co ti na to říct...

It's the heart afraid of breaking
That never learns to dance.
It's the dream afraid of waking
That never takes the chance.
It's the one who won't be taken,
Who cannot seem to give,
And the sould afraid of dyin'
That never learns to live.

... jo to bude asi ono
Oba žili v něčem kde neměli, pod dojmem okolností, moc na vybranou. Ale byla to vůbec pravda, nebo jen nehledali jinou možnost. Když Bella viděla jako v zrcadle znaky domácího násilí, znamená to, že by se dnes bránila, nebo to byla jenom vzpomínka na jistotu?
Edward nechce jinou, ale pro tu teoreticky současnou nic nedělá (že by chtěl nestačí, a první krok bude spíš na jeho straně hřiště, že?)

Q
a ano prostě potřebuju vědět jak to bude pokračovat,
ryhchle
nebo aspoň někdy...:p
jednou

13)  rettiska (07.08.2017 22:30)

Nazdar,huráá další kapitolka a s nečekaným dějem.Když autorka drží čtenáře na krátkým řemínku,vznikají pak pevný vztahy čtenářka a autorka.Toho si byli vědomi velikání slova a proto čteme četly jsme a čísti budeme nadále.Zdravím Rettiska

12)  betuška (07.08.2017 20:58)


teda ja som zasa zdojmovaná, dakujem ambruška
ty si majster približovania ,som zvedavá ako to máš všetko vymyslené, a či sa občas aj trafím, dúfam, že ich už nebudš veľmi trápiť...a tým ani nás;)

11)  martisek (07.08.2017 16:30)

Parádní kapitolka doucela se ale děsím toho, jak dopadne soud. A taky jejich setkání..

Marcelle

10)  Marcelle (07.08.2017 13:27)

Ambřičko, díky zase super zážitek, jen doufám, že další bude za kratší dobu

kala

9)  kala (07.08.2017 07:57)

děkuji

8)  BabčaS (06.08.2017 23:38)

GinaB

7)  GinaB (06.08.2017 23:08)

Jéé, tak jsem se dočkala. :D Jsem strašně zvědavá na jejich setkání ve Forks. Snad k němu dojde.... !!!! :D :D

6)  evelsten (06.08.2017 22:16)

Ambrička, ďakujem veľmi krásne za úžasnú kapitolu, už som sa nevedela dočkať novej kapitoly Som veľmi rada, že sa nám to časovo posunulo a Belle sa narodila krásna zdravá dcérka, som zvedavá na jej meno Takže nakoniec sa predsa len stretnú vo Forks, kde to všetko začalo, dúfam, že najbližšia kapitola bude o tom, že sa už KONEČNE stretnú Myslím si, že Edward by jej ani nemal čo vyčítať, lebo v tomto prípade som na strane Belly. Zbožňujem aj jeho, ale predsa len urobil veľa sprostostí a dosť vecí, ktorými neskutočne ublížil žene, ktorú chcel ešte pred odchodom za svojou bývalkou požiadať o ruku. Tiež si však toho chlapec veľa prežil, tak ma aj potešilo, že si našiel cestu k svojmu skutočnému otcovi, ktorý mu pomáha... Normálne som bola nasratá, že vôbec uvažoval nad niečím takým ako vyspať sa s Jane, to sa fakt vôbec nepoučil, ešte že to nezašlo ďalej
Ďakujem veľmi krásne a už teraz budem nedočkavo a nadšene čakať na najbližšiu kapitolu

5)  SusannaMartin (06.08.2017 22:03)

ambra, Edward s dvomi protézami super geniálna predstava ale sm strašne zvedavá ako sa Edward zaxichtí keď zistí že má dieťa

PS: mám objednanú hnihu hříšníci už sa nemôžem dočkať

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Bella - EC promo