Sekce

Galerie

/gallery/250px-JaneFull.jpg

Tajemství zahalené pláštěm Volterry. Uhádnete jej? Jistě, že ne. Nikdo o něm neví, pouze tři osoby. Možná vám tato povídka způsobí šok, jelikož odhaluje něco, co mělo zůstat navždy ukryto.

Za jakoukoliv újmu na zdraví autorka odmítá nést zodpovědnost!

Dívka hrdě stála po boku svého pána; malá, leč vznešená. Její ďábelsky rudé oči sledovaly okolí s opovržením, elegancí a nadřazeností. Přejela pohledem členy gardy a potlačila ušklíbnutí. Podle ní byli všichni tak lehce postradatelní. Až na ni a jednoho jediného upíra… Očima sklouzla k chlapci v plášti, který měl skoro černou barvu. Její nehybné srdce ji zabolelo, a kdyby mohla, kdyby to dokázala, do očí by jí vhrkly slzy bolesti, ponížení a zrazení.

I proti její vůli na povrch vypluly ty bolestné vzpomínky, zakázané a kruté.

Pohupovala se na houpačce připevněné k větvi mohutného stromu. Na rtech měla nedočkavý úsměv, jak v duchu počítala, kdy se s ním shledá. Dvacet vteřin, devatenáct, osmnáct, sedmnáct… Když došla k číslu jedna, jako kouzlem se odněkud vynořil mladý muž. Jako vždy šel včas; bylo to pro něj typické a ona ho za to milovala.

„Řekni mi, má nejdražší, jak Ty se činíš tak neodolatelnou. Vždyť všechna krása vybledne, když oko lidské spatří Tvou ladnou postavu, hebké vlasy, jiskřivé oči a rty, na kterých tak často a ráda úsměv nosíš. Prozraď mi své tajemství, neboť pak konečně se Ti budu moci vyrovnati aspoň chytrostí!“ zvolal s úsměvem na rtech, chytl svou dívku za ruce a pomohl jí zvednout se, aby ji mohl vzápětí políbit na plné rty.

„Nelichoť mi, když neznáš pravdu,“ odpověděla s úsměvem, avšak kdepak pohoršeným;  ba naopak, polichoceným. Dokonce tváře měla zrůžovělé, jak ji jeho slova zahřála u srdce. „Vždyť Ty jsi ten, kterého obdivují. Na mnohé mladé ženy mdloby jdou, když usměješ se na ně a pozdravíš je svým hedvábným hlasem. Nehádej se, můj milý, pravda to jest a Ty to víš. Nahraď slovy polibky a já budu spokojena.“

„Vyhovím Ti velmi rád,“ usmál se znovu a opětovně ji líbal na ústa.

Dívka mu polibky oplácela něžně, ráda, že nemusí se chlapec skláněti, když oba stejně vysocí jsou. Však také vždy jim přisuzovali pouto rodinné, které však neexistovalo, jak někteří se mylně domnívali. Chlapec vycítil, že polibky už mu neoplácí tak soustředěně. Odtáhl se a prohlédl si ji bystrýma, hlubokýma očima.

„Miluji Tě,“ pronesl vážným, hebkým hlasem.

„I já Tebe,“ odpověděla se slzami radosti v očích.

Nikdo se nedozví nikdy pravdu, kterou ví jen on, já a náš pán. Nikdo a nikdy, pomyslela si a zaťala drobné ručky v malé pěstičky. Je to tajemství. Tajemství volterrské.

„Jane?“ oslovil ji její pán a tím ji vyrušil z bolestných myšlenek.

„Ano, můj pane?“ otázala se a věnovala mu líbezný úsměv.

„Dojdi se prosím podívat po Heidi, je pryč velmi dlouho.“

„Zajisté,“ usmála se opět a otočila se ke dveřím.

A pak jí pohled sklouzl opět na toho chlapce. Na muže, který ji kdysi líbal a šeptal do ucha vyznání lásky. Na upíra, kterého všichni považovali za jejího bratra, tak jako kdysi. Na toho, který jí zlomil srdce. Na zrádce, který ji tak ošklivě podvedl. Na osobu, kvůli které se stala tím, čím je nyní; upírem. Tolik si přála vrátit se zpět, ale kvůli němu bylo vše ztraceno. I jeho jméno jí působilo nesmírnou bolest.

Alec.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Tru (12.01.2011 14:46)

Krásné, dokázala bych si je představit jako pár a třeba jsou, co my můžem vědět:) V knížkách se o nich mluví jako o dvojčatech, ale třeba Cullenovi o sobě mluví jako o rodině a ve skutečnosti jsou to jen páry, které žijí pospolu...

LadyLilianne

3)  LadyLilianne (11.01.2011 21:02)

jééé to je úžasné! krásne napísané!
chúďa Jane...

2)   (11.01.2011 19:10)

Ježiš, já si říkal, co znamená to vždy jim přisuzovali pouto rodinné.
Moc hezky napsané, tohle jsem vážně nečekal!

eMuska

1)  eMuska (10.01.2011 20:26)

Ach jéminé! Alec a Jane ako pár? Zaujímavé! Každopádne - krásne napísané!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek