25.06.2012 [21:30], Mirus, Povídky jednorázové, komentováno 10×, zobrazeno 1928×

Trochu ponurá představa budoucnosti, která se může stát a nemusí. Ve své jednorázovce jsem k tomu přidala i osud upírů, který je s tím naším svázaný. Nepoužila jsem žádná jména, ale myslím, že čtenáři si je budou umět dosadit.

Lesem plných roztodivných rostlin a neobvyklých barev utíkala dívka. Svit dvou rudých měsíců ozářil její tvář, která byla bílá až stříbrná. Oči veliké jako modrá kola měly vyděšený výraz, protože i když žádné kroky neslyšela, věděla, že její pronásledovatel nebyl daleko.

Přiletěli ve dvou obrovských lodích, bytosti v rudých pláštích s rudýma očima. Nejdřív přišli dva. Takhle nějak si představovala bohy, o kterých jí vyprávěl její otec šaman. Jejich tváře byly překrásné a rudé oči jí připomínaly barvu poutníků po obloze. Že by přišly odtamtud? Přivítali je jako hosty, ale oni se jako hosté nechovali. Jediné, co je zajímalo, byla jejich krev. Vzali si, co chtěli a ani se neptali. Ani starší jejího kmene nechápali, co jsou zač. Muž, kterého chytili příchozí jako prvního, nejprve vykřikl bolestí, když do něj zabodli neznámý předmět, ale pak ho pustili a kromě drobného píchnutí se mu nic nestalo. Poté se obrátili a beze slova zase odešli.

Vrátili se druhý den. Tentokrát jich bylo víc. Vrhli se na nic netušící obyvatele vesnice a jako dravci se zakusovali do svých obětí. Během chvilky bylo zabito přes padesát jejích sousedů, přátel, mezi nimi i její otec. Ti, co přežili, byli pochytáni a jeden po druhém odváděni neznámo kam. Snažili se před nimi utéci, ale jen málokomu se to podařilo. Byli tak rychlí, že to oko nemohlo ani postřehnout. Ona sama vyklouzla zadním vchodem jejich chýše, která vedla do lesa. S otcem často chodili lesa, aby našli léčivé rostliny pro nemocné, proto se nebála. Myslela si, že si jí nikdo z nich nevšiml, ale po pár minutách běhu uslyšela tichý smích. Pronásledoval ji, a jeho rychlosti se nemohla rovnat. To, že ji zatím ještě nedostihl, znamenalo, že si chtěl hrát.

„Kampak si myslíš, že utečeš, maličká?“ nesl se lesem jeho šepot. Tentokrát z pravé strany. Rychle uhnula vlevo a běžela dál.

„Nemůžeš mi uniknout, to přece víš!“ uslyšela jeho nádherný hlas přímo před sebou. Zarazila se na místě. Metr před ní stál jeden z nich. Světla bylo dost, takže viděla ostře rysy jeho bledé tváře, orámované světlými vlasy barvy, kterou ani nedokázala pojmenovat. Byl překrásný, ale byl to nepřítel.

„Hm, krásně voníš.“ Uslyšela ho, jak zhluboka nasál nosem vzduch. Pak se pomalu pohnul doprava a začal ji v kruhu obcházet. Když jí mizel z dohledu, nevydržela to a otočila se jeho směrem. Vlasy jí zavlály kolem obličeje a na jeho tváři zahlédla úsměv.

„Voníš tak, že jsem zase dostal chuť, i když už jsem se nakrmil.“ Natáhl dokonce ruku, aby zachytil pramen jejích vlasů, ale rychle uskočila z jeho dosahu. Byl tak krásný a přitom tak děsivý. Co byl zač? Její jedinou šancí byla schopnost, kterou zdědila po svém otci šamanovi. Předávala se v rodině z generace na generaci a nyní doufala, že jí zachrání život. Na chvíli se soustředila na svou mysl i tělo, aby se uvolnila a spustila proces přeměny. Její otec jí vždy nabádal, aby před cizími svou schopnost nepoužívala, ale teď už na tom nezáleželo. Naštěstí přeměna netrvala dlouho. Kolem jejího těla se krátce zavlnil vzduch v pestrých barvách a místo dívky tam na jejím místě stál keltar, nejobávanější šelma této planety. Tělo měla pružné, svalnaté a tmavé bezsrsté kůži dominovaly o odstín světlejší pruhy, které tomuto dravci pomáhaly splývat s okolím. Okamžitě se přikrčila v útočném postoji, připravená bojovat o svůj život nebo svobodu.

Bytost, o které stále nevěděla víc, než že je to její nepřítel, se zarazila.

Pohled na dívku, přeměňující se ve zvíře, v něm vyvolal vzpomínky. V jiném světě, tak dávno, že i jeho upíří paměť s tím měla problémy, byly jeho oči zlaté a místo lidí pronásledoval lesem zvířata, aby se nakrmil. Když lidé vyhubili všechna zvířata, byl to konec pro něj a jeho rodinu. Otec se ještě dlouho potom snažil shánět krev od dárců a sám zoufale prováděl pokus za pokusem s cílem vyrobit umělou krev, která by tu lidskou nahradila. Ale všichni hladověli. Jeho nejmladší bratr nevydržel jako první. Byl s nimi nejkratší dobu a dlouhá léta předtím se živil lidmi. Když odešel od rodiny, jeho žena ho nedokázala opustit. Druhá sestra, ta která nikdy neokusila lidskou krev, zešílela hlady a nakonec ji museli sami zničit spolu s jejím mužem. Jejich matka, ta dobrá duše celé rodiny, prosila otce na kolenou, aby ji zabil, protože se děsila budoucnosti. Nakonec jí vyhověl a o tu samou službu požádal jeho. Zůstal sám. Nikdo nezůstal, kdo by ho zbavil utrpení ze ztráty rodiny, ze ztráty všech ideálů, které mu ještě po proměně zbyly.

Hladového, uprostřed hromádek popela své rodiny, ho našel vládce. Spolu s gardou neměl problém přemoci zesláblého a zlomeného muže. Drželi ho z obou stran a násilím do něho lili litry lidské krve. Když s ním skončili, s očima rudýma jako krev mu nezbylo nic jiného než se podvolit.

Netrvalo dlouho a lidská populace učinila planetu neobyvatelnou. Lidstvo začalo vymírat a jeho druh tomu taky napomohl. Lidé se horečně snažili sestavit vesmírné lodě, aby mohli mrtvou planetu opustit a najít jinou planetu typu M, kde by mohli začít znovu. To už na tom měli zájem i jejich lovci. Vládce zakázal tvořit další novorozené, protože lidí bylo čím dál méně a čas jim utíkal. Poslední lidé už pro ně představovali jen základ stáda, který je potřeba chránit a pěstovat. Když byly konečně lodě postavené, všichni planetu opustili. Společně. Lidé i upíři. Ale cesta byla daleká a upíři velmi hladoví. Ani vládcům se nepodařilo udržet vyhladovělé upíry od útoků na poslední příslušníky lidské rasy, jejich jediné potravy. Rozpoutal se boj, který přežilo jen třicet upírů a deset lidí. Tenkrát spolu uzavřeli příměří z nutnosti. Lidé byli vědci a zavázali se, že pro upíry najdou potravu. Závisel na tom jejich život.

Upíři vždy napadli technicky zaostalou planetu a její obyvatele. Přinesli vzorek krve a vědci provedli chemické zkoušky, jestli je pro upíry stravitelná. Pokud byla, upíři se nakrmili a kdo přežil, byl odveden na loď, aby sloužil jako zásoba. Tento scénář se opakoval už desetiletí.

Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal smutné vzpomínky a znovu upřel svůj pohled na vrčící šelmu před sebou. Jakoby zapomněl, kdo tam stál ještě před chvílí. Spokojeně se usmál a s myšlenkou na svého otce, který ho učil, že zabíjet je hřích, ale lepší zabít zvíře než člověka, se vrhl na keltara. Zuby se zakousl do hladkého hrdla a dlouhými loky hltal lahodnou krev zvířete. Když v těle nezůstala ani kapička, mysl se mu vyjasnila. Pohlédl na dívčí tělo, které bezvládně leželo v jeho náruči, a vzlykl: „Otče…“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Kate (28.07.2013 15:51)

Noo, docela děsivá představa. Smekám, je to smutné, ale úžasné!

9)  Bosorka (01.07.2012 19:33)

A proč ne... Klidně by to takhle mohlo dopadnout.
Moc hezké, i když depresivní.

8)  Marvi (01.07.2012 12:30)

No teda, i tak může lidstvo dopadnout... Velmi působivě sepsáno

7)  Janebka (28.06.2012 16:43)

Mirus, opravdu ponurá představa budoucnosti!!! Vážně si mám dosadit jména??? Né, věř, že to bys opravdu nechtěla!!!
Ale jinak, pokud by se nejednalo zrovinka o TY DVA, řekla bych ... skvělý nápad!!!
Děkuji!!!

6)  Clea (28.06.2012 09:12)

velice zajímavé hlavně ta představa, že na lodi zůstala skupinla lidí spolupracující s upíry, hledající jim potravu

5)  HMR (27.06.2012 21:41)

TEDA!!!!!
to jsem nečekala... děsivé, definitivní... jo, ještě chce někdo žít věčně?

3)  Marcelle (26.06.2012 08:04)

1)  Nebraska (24.06.2012 20:27)

Zmenši si prosím perex obrázek, má mít maximálně 100px na výšku

1