11.12.2010 [19:00], sfinga, ze série Střípky lásky, komentováno 29×, zobrazeno 6290×

Povídání mámy se synem.

Portrét.

Osudové setkání.

Upíří otisk

Letadlo se blížilo k Evropskému pobřeží. Tony celou cestu dřímal, doháněl ranní vstávání, ale teď se probral. Vypnula jsem svůj ebook a zeptala se:

„Už ses vyspal? Prima, stejně bych tě už brzo budila.“

„Nevím, který čert mi nakukal, že jsem se rozhodl s tebou letět. Takhle brzo vstávat o prázdninách by mělo být trestný. Někdy ti vážně závidím, že nemusíš spát.“

Usmála jsem se. Kdyby tak Tony věděl, jak často jsem toužila po několika hodinách milosrdného spánku. Noc je dlouhá, když vedle vás není milovaná bytost. Ve Volteře mi to nepřišlo, ale doma, když všichni spali, proklínala jsem noc jako svého nepřítele.

„Můžu se tě na něco zeptat, mami?“

„Copak je?“

„Ve Volteře jsem nebyl od našeho společného odjezdu, nikdy jsi nás tam nebrala, tak proč ti to najednou nevadí?“

„Tony, jaké to tam bylo tenkrát, víš. Nebylo to místo ani pro vás, ani pro mě. Jenže časy se změnily. Že jsem vás tam o prázdninách nebrala, nebylo proto, že bych nechtěla, ale vzpomeň si. Tys byl ten celý měsíc na Aljašce u Tanyi a Nessie a Jacob okupovali La Push. Já tam jezdila hlavně proto, abych nebyla sama. A trénink se mi hodil.“

„Jsme sobci, co?“ řekl Tony zahanbeně.

„Jak jsi na to přišel?“ vyhrkla jsem.

„Nikdy jsme na tebe nebrali ohled, přišlo nám samozřejmé, že všichni tři jedeme tam, kam nás srdce táhne a nezajímalo nás, žes zůstala sama. A teď taky, Ness ti vnucuje otce, já a Jacob tě od něj odháníme. Zase se neptáme, co chceš ty.“

Zalila mě mateřská láska. Můj syn dospěl. Můj chlapec. Můj anděl smrti, díky kterému jsem tím, čím jsem. Ale díky bohu za to. Nedokázala jsem si představit, že bych vedle svých nesmrtelných dětí stárla. Že bych je jednou opustila a nechala je zde samotné, jen pod ochranou svého vlčího přítele.

„Tony, tak to není. No… možná trošíčku, jo, ale jen malinko. Podívej, ty, Ness i Jacob taky čas od času potřebujete být sami a já vám nemusím dělat křena. A s to s Edwardem… Proč myslíš, že jedu do Volterry? Potřebuju si o tom s někým popovídat. S někým nestranným. S Caiem, Marcusem, Athenodorou. Vy zaujatí jste. Ty a Jacob Edwarda nesnášíte, Ness a Cullenovi ho milují. A já? Já mám v hlavě zmatek.“

„Hm, takže jedeš do psychologický poradny?“

Vyprskla jsem smíchy.

„Ty seš někdy komik, Tony. Jsem ráda, že se mnou letíš. Ostatně, Demetri a Felix se na tebe ptali už v létě.“

„Na mě? A na Ness ne?“

„Na tu taky, ale větší zájem měli o tebe. Neřekli mi proč, pacholci, ale slíbila jsem jim, že tě při příští návštěvě vezmu sebou. Jenom jsem netušila, že tam poletíme tak brzy.“

„Tak a teď jsem nejenom zvědavej, ale i našponovanej.“ ušklíbl se Tony.

Z palubního rozhlasu se ozvalo hlášení, že se máme připoutat. Přistávali jsme. Neřekla jsem svému synovi, že na nás čeká odvoz a tak jsem jen pobaveně sledovala, jak před halou valí oči na černou limuzínu s kouřovými okny. Dveře se otevřely a objevila se usměvavá tvář Demetriho.

„Ciao, Bella amore.“  Smál se a vystoupil z auta.

„Demetri,“ rozesmála jsem se a svého přítele objala. „Co tu děláš?“

„Když mi Caius řekl, že přiletíš, požádal jsem ho, abych tě mohl přivézt já. Přece pro naši celebritu nepošlu řadového upíra.“

„Ty jsi cvok, ale stejně tě mám ráda.“

Tony na nás koukal poněkud vykuleně.

Demetri se otočil na něj a zahulákal: „Hele, koho nám maminka přivezla konečně sebou. Pojď sem, ty poloupíře.“

„Nechtěl bys trochu ubrat na decibelech? Lidi se po nás začínají ohlížet.“ Krotila jsem toho veselého kluka.

„Á naše rozumná Isabella v akci. No jo, zalezte do vozu, stejně za chvíli začne svítit sluníčko. Pokecat si můžeme cestou.“

Sotva se auto s námi rozjelo, přisunul se Tony k přepážce u řidiče a zeptal se.

„Demetri, můžeš mi říct, co na mě šijete s Felixem za boudu? Máma mi nechtěla nic říct. A krucinál, proč recituješ Aeneidu v latině?“

„Žádná bouda, milý Tonio. Nech se překvapit. Tvoje maminka nám poradila, jak si krýt myšlenky před čtenáři, jako jsi ty.“

„Zrádkyně jedna,“ zamračil se na mě Tony a potom se začal chechtat.

Cesta nám uběhla rychle. Demetri nás pořádně vyzpovídal a než jsme dorazili do Volterry, věděl už všechno o zjevení Cullenových, o Edwardovi i o rozchodu Tonyho a Tanyi.

„Wow, takže naše mužožroutka ti dala kopačky? No, z toho bude mít jedna osoba fakt radost.“

„Demetri, ty seš tajemnej jak tajuplnej ostrov,“ stěžoval si Tony, když v podzemní garáži vylézal z auta.

„Neboj, kdo si počká, ten se dočká. Všechno se dozvíš. Až tě pustí naši vládci, tak přijď ke mě. Tedy jestli si ještě pamatuješ, kde bydlím.“

„Pche. Ne asi,“ odtušil Tony.

Vyjeli jsme výtahem do recepce. Za stolem tam seděl Mateo. Tentokrát vládci neměli recepční, ale recepčního a na sto procent jsem věděla, že ho jednou promění protože, podle Eleazara, měl mít dar. Zatím byl čas. Mateovi bylo dvaadvacet.

Uctivě mě pozdravil: „Paní Isabello, vítejte. Pan Marcus vám vzkazuje, že na vás čekají v knihovně.“

„Díky, Mateo,“ poděkovala jsem a spolu se synem si to namířila do soukromého křídla, který obývali vládci. Tedy vlastně jen Caius a Marcus, protože Arovi byl, jako součást trestu, vyměřen příbytek v nejvzdálenějším a nejstarším křídle paláce. Před knihovnou jsem zaklepala a potom jsme vstoupili dovnitř. Otevřela jsem pusu, abych pozdravila a… už ji nezavřela. Místo toho jsem vyjeveně koukala na obraz, který přibyl na protější stěně.

Vedle portrétů Caia, Marcuse, Ara, Carlislea a královen Volterry se nyní skvěl nový. Na něm já a moje dvě děti. Neznámý malíř mě posadil do starožitného křesla a za mě postavil Anthonyho a Renesmé. Měla jsem na sobě krvavě rudé šaty s  nemravně hlubokým výstřihem, který vyplňoval jen secesní šperk z černých korálků, těsně obepínající můj krk. Myslím, že se mu říká obojek. Vlasy jsem měla vyčesané a jen jeden pramen mi spadal na prsa. Oči mi zářily zlatem a na rtech pohrával tajemný úsměv. Tony a Ness byli oba v bílém a zářili jako dva andělé. Nessie měla šaty s odhalenými rameny, s výstřihem lemovaným krajkou a kolem krku podobný šperk jako já, jen z bílých perel. Rozpuštěné vlasy se jí vlnily kolem usměvavé tváře a z očí jí svítilo šibalství. Tony se tvářil vážně, jen koutky úst mu nadzvedával jemný úsměv, košili měl rozhalenou a celé jeho tělo vyzařovalo sexuální náboj.

„Líbí se ti tvůj portrét, Bello?“ Caiův hlas mě konečně probral z ohromení.

„Caie, příteli, odpusť, že jsem vás nepozdravila,“ pronesla jsem zahanbeně a jako projev úcty sklonila hlavu.

„Tohle si nech na oficiální audienci,“ řekl a přitiskl si mě na hruď. Ráda jsem jeho objetí opětovala. Sotva mě pustil, objal mě Marcus.

„Rád tě vidím, Bella mia.“

„Vítej i ty, Tonio. Konečně tě matka vzala sebou.“ Přivítal Tonyho Caius a stiskl mu ruku.

„Caie, ten portrét… kde se tu vzal? A proč?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Namaloval ho náš malíř podle fotografií, které tu máme. A proč? Protože k nám za ta léta patříš. Nejsi Volturi, nejsi ani gardistka a přesto patříš do rodiny, Isabello. Jen díky tobě se z Volterry stalo místo k životu a ne jen k přežívání. Bylo pro nás pohodlné, nechávat vše důležité na Arovi a schovávat se za jeho rozhodnutí. Až tvoje lidskost a morální kredit dokázaly pohnout našim svědomím.“

„Caie, já přece… no nechme toho. Ten obraz je nádherný, jen pochybuju, že bych si kdy oblékla takové šaty.“

„Co není, může být, Bello,“ usmál se Marcus. „Visí u tebe v modrém pokoji a očekáváme, že si je oblékneš na novoroční oslavu.

„Uff,“ dostala jsem ze sebe a oba se rozesmáli.

„Tonio, z telefonátu s tvou matkou vím, že si potřebuje soukromě promluvit. Necháš nás prosím?“

„Jak si přeješ, Caie. Kdybyste mě potřebovali, budu u Demetriho, pozval mě k sobě.“ Tony zachovával v hovoru úctu k vládcům a to bylo dobře. Byť se hodně změnilo k lepšímu, neznamenalo to, že vládcům nelichotil projev pokory a úcty.

Když se za Tonym zavřely dveře, pokynul mi Caius, abych se posadila do křesla.

„Tak povídej, Bello.“

Tony

„Ahoj kluci, tak co se děje?“ zahlaholil jsem, když jsem rozrazil dveře Demetriho pokoje.

„Spíš, co jsi tady provedl,“ zatvářil se vážně Felix, který se rozvaloval na pohovce.

„Já?“ divil jsem se. „Jak jsem mohl něco provést, když jsem tady tolik let nebyl.“

„Uvidíš. Jdeme,“ zavelel Felix, chytil mě s Demetrim pod paždí a naoko násilím mě táhli ven. Cestou se pochechtávali. Tušil jsem nějakou lumpárnu, ale to, co mě čekalo, to bylo… neskutečný.

Dovedli mě k pokoji o patro výš a Demetri klepl na dveře.

„Tamy, můžeme? Někoho ti vedeme.“

„Pojď dál,“ ozval se nesmírně melodický dívčí hlas. Vzdáleně mi byl povědomý, jen jsem si nemohl vzpomenout, odkud ho znám.

Uvnitř mě čekalo překvapení. Uprostřed pokoje stála upírka a já ji znal. Stvořil jsem ji. Tamar!

Překvapení číslo dvě. Tamar měla barvu očí jako máma. Barvu, kterou dokáže zařídit jen zvířecí krev.

Zůstal jsem stát jako solný sloup. Kluci mě popostrčili dovnitř a zavřeli dveře. Zvenčí. Zůstali jsme s Tamar sami.

„Tonio, kde ses tu vzal?“ zeptala se rozpačitě.

„Přiletěl jsem s maminkou, potřebovala si popovídat s Caiem a já ji umluvil, aby mě vzala sebou. A ti dva spiklenci, co si říkají Demetri a Felix, mi tvrdili, že jsem něco provedl.“

„To jsou přece zmetci. Příště se jim zase svěřím,“ povzdechla si Tamar.

„Hele, nic mi do toho není, ale co tohle?“ ukázal jsem si na oči.

„Do toho ti je hodně, vlastně za to můžeš ty, Tonio,“ řekla vážně a přistoupila ke mě blíž. Voněla po fialkách a citrusech. Omamovala mě.

„Když… když si mě proměnil a já se probrala, strašně jsem tě chtěla vidět. Poděkovat ti. Nedovolili to. Prý jsem novorozený upír a ty napůl člověk, mohla bych ti ublížit. Opravdu jsem první týdny byla divoká a nezvladatelná. Učila jsem se ovládat a těšila se, že tě uvidím. Jenomže vy jste odjeli. Příští rok sem přijela jen tvá matka a další rok zase a zase. Mrzelo mě to. Nevěděla jsem, proč na tebe čekám. A potom jsem se ve slabé chvilce svěřila Jane. Jsem s ní v gardě, víš. Smála se mi. Prý si Swan nezadá s upírkou, která se živí lidskou krví. Nebude chtít se mnou ani mluvit. Ale já s tebou chtěla mluvit, moc. A tak jsem to zkusila. A vydržela. Zjistil to Caius a dal mě předvést. Bála jsem se, že mě budou chtít zničit, ale nestalo se tak díky Marcusovi. Nevím, co řekl svému bratrovi, ale přimhouřili nade mnou oči.“

Tamar domluvila a důvěřivě na mě upírala zlatý pohled.

Mlčel jsem. Co na to taky říct. Já za ni tenkrát cítil odpovědnost, ale stejně jako jí nedovolili navštívit mě, nesměl jsem ze stejného důvodu vidět ji. Máma mi kdysi vyprávěla, že novorozený upír považuje svého tvůrce buď za nejhoršího nepřítele, nebo naopak za anděla.

Je možné, že bych se pro ni stal andělem? Může to být vděčnost, co ji přimělo být tím, čím je? Použil jsem svou schopnost a dostal se jí do hlavy. A tam jsem to pochopil. Tamar se do mě zamilovala. Ne jako upírka, ale už ve chvíli, kdy jsem ji uklidňoval v pokoji a potom jedním kousnutím zbavil lidského života. Za ta léta si mě poněkud zidealizovala, ale stále mne milovala. Stejně jako moje máma dokázala před lety z lásky riskovat svůj život a dojet si pro mého otce sem, Tamar kvůli mě změnila i svůj jídelníček. ONA MĚ MILUJE!

Není to jen chtíč, nebo chuť na mé tělo, jako u Tanyi. Tahle dívka mě opravdu miluje. Srdce se mi rozeběhlo tempem závodního koně. Zkoumal jsem svoje pocity. Co k ní cítím? Lásku? To přece po pár minutách není možný. Neznám ji a ona nezná mě. Ale proč toužím zjistit, jak chutnají její rty? Ne ještě ji nemiluji, ale toužím po ní. Ne po jejím nádherném těle, ale po tom být s ní, kořit se jí a obdivovat její vnitřní sílu.

Ne tohle není touha, tohle je…LÁSKA.

Kruci, já ale přece nejsem vlkodlak, abych se otiskl. Vykašlal jsem se na všechny zmatky, které jsem měl v hlavě a přistoupil k ní. Vzal jsem její obličej do dlaní a jemně, něžně ji políbil.

A pak se strhla vichřice.

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

29)  eMuska (14.10.2012 13:24)

jo, to je ono, máme T na druhú, teraz ešte Edward a Bella a sme šťastníííí

28)  maryblack (06.04.2012 12:16)

27)  Krystof (08.07.2011 23:57)

Voltera a tak krásná...to prostě neni možné . Jsem taky zvědavej co Bella a její psychologická poradna . A pak Tamar a vichřice .

25)  eMuska (06.01.2011 18:16)

Jéémináčku! Takže nie tanya, ale Tamar? A nakoniec som aj rada. Tá prvá by nedokázala udržať vernosť. Bolo to krásne. A ten obraz bol prekrásny! Teda... si myslím, že bol...
Krásne!

24)  Bosorka (12.12.2010 20:53)

Ty jsi tu Volteru tak krásně zlidštila....

22)  Ewik (12.12.2010 16:04)

Úžasné! A ten konec

21)  semiska (12.12.2010 15:42)

Sfinguško, to bylo tak skvělý. Tony nám tak krásně dospěl a i štěstí se na něho usmálo a on našel svoji lásku. Nad celou kapitolkou jsem se uculovala a usmívala. Největší zlo je být bez netu celej víkend Moc se těším na příští kapitolku a na to, co nás čeká.

20)  MisaBells (12.12.2010 15:28)

vichřiceeeeeeeeee Tonýsek se nám zabouchl! Huráááá není Tanya! Hurááá za Tamy! TOny a TAmy jo!!! Ehm, pardon, už jsem v klidu
Iví, to bylo boží! Tleskám!

16)  SarkaS (12.12.2010 11:39)

Sfin, další úchvatný díl. Bella byla úžasná a ten obraz jsem úplně viděla... Ale Tonio a jeho upíří otisk byl naprosto fascinující, protože já na tu holku úplně zapomněla... jen jsem se stejně jako ostatní děsila, že mu vnutíš Jane Hluboce se kořím, že mě ta hloupost napadla, porotože ty to máš jako vždycky lepší

15)  Linfe (12.12.2010 11:38)

Děkuju za včerejší poslaní, původně jsem to ani nechtěla číst, jak mi bylo blbě a ten mobil odložila, ale nakonec jsem se přemohla a byla sem ráda, že mi to alespoň zvedlo náladu. To že se mi u toho zvedl i žaludek, ovšem nebylo zapříčiněno povídkou, ale mým momentálním stavem To jen trocha vtipu, abych ti ukázala, že je mi lépe. Ještě, aby to vydrželo v noci.

14)  sakraprace (12.12.2010 10:23)

Ta tvoje Voltera se mi líbí. Taky bych tam jela A jsem ráda, že si Tony někoho našel, jen si nějak nepamatuju, že někoho kousl
A jsem zvědavá, co Belle poradí Caius a Marcus
Krásná kapitolka

13)  Lipi4 (12.12.2010 03:18)

Sfinguško , to je nejlepší lék na jakoukoliv nemoc . .... Je to krásná a úchvatná kapitolka .. . jen si nepamatuju, že Tony někoho kousnul . .. .asi mám pořádnou sklerózu .. . .. . .. Každopádně se těším na další kapitolku a hlavně na Bellinu rozmluvu

PS: Ten obraz, šaty a šperk jsou naprosto geniální a nepřekonatelný

12)  Lia (11.12.2010 23:48)

rychle, rychle další povídku nebo dostanu absťák je to moje droga

10)  nathalkasimova (11.12.2010 22:29)

úůůůůů... co mi to děláš?? hele, teď jsem dostala infarkt... honem dalsi pls

1 2   »