Sekce

Galerie

/gallery/Stopařka osudu_perex.jpg

Tak s Jasperem jsme se rozloučili. Kdo je nařadě? Známe ho? Neznáme? Nebo ji?

Další úspěšná mise. Není to pěkné? Šestá čárka k dobru. Jsem-li skutečně zatracena, dělám si ty čárky pro srandu králíkům...

Co teď? Uvažovala jsem nad tím, co říkal Jasper... Najít vlastní osud? K čemu? Co by to potom bylo za zábavu? Já nejsem nešťastná, že mě nic nečeká. Každého něco čeká. Něco nebo někdo. Na tom nesejde. Nemám důvod hledat svůj cíl. Když se podívám pár týdnů zpět, uvidím ten rozdíl... Mně srdce neschází, mně ne. Nejsem na světě dost dlouho, abych poznala tu bolest, která mě dožene k beznaději. Ještě to nejsem já, kdo potřebuje mou pomoc. Ještě ne. A snad se tak ani nikdy nestane. Proč pomáhat sobě, když můžu druhým?

Ale...

Ale...

Ten červík, kterého mi Jasper nasadil do hlavy, ne a ne usnout. Nechtěla jsem vědět, kam mám jít, jen jsem to zkusila... Zavřela jsem oči. Konečky prstů mi projelo chvění. Musela jsem si je přitisknout na spánky, abych to uklidnila a našla správný směr toho vnitřního kompasu. Ale ne. Nechtěla jsem to vědět. Moje volba nevydat se hledat svůj cíl už padla, a tak... Mě ze zbytečného snažení rozbolela hlava. Legrační. Prostě půjdu dál. Svět už pro mě není tak nebezpečný. Teď je mi otevřen, jako ještě nikdy.

„Co tu chceš?!“ Vrčení neustávalo ani když mluvil.

„No hádej,“ zasyčela jsem ironicky. Co asi může upír v noci chtít?

„Nejsi tu vítaná,“ zasyčel. Hleděli jsme si do očí, záda nahrbená, zuby vyceněné a obcházeli jsme se jako dvě šelmy.

„Klid, nebudu ti to tu vyjídat, chci se jen nakrmit, abych mohla jít dál.“ S ohledem na naše bojové postavení jsem to pronesla až příliš klidně. „Nemám v plánu se zdržovat, hledání vyžaduje čas, nehodlám ho ztrácet s tebou...“ Krátké hnědé vlasy se mi ježily jako srst. Najednou se napřímil a přimhouřil oči.

„Ty jsi... Ty jsi Stopařka osudu!“

„Bože, tak už i sem se to doneslo?“ Začalo se mi to protivit. Už chápu, proč Jaspera nijak nevzrušovalo, že jsem ho poznala.

„Moje sestra tě hledala spoustu let!“ Hledala? Mě?

„A copak ode mě tvoje sestra chtěla?“

„Chtěla pomoc.“ Nečekaně. Vítr se stočil a do naší temné uličky se donesly vůně z ulice.

„Necháš mě lovit? Jsem hladová...“ Moje černé oči to potvrzovaly. Jen přikývl. „O půlnoci se sem vrátím. Vyřiď to sestře – ber nebo nech být.“ A zmizela jsem. Potřebovala jsem krev. Propletla jsem se mezi všemi těmi polorozpadlými domky a vyšla na hlavní ulici. Nesnášela jsem opilé lidi. Alkohol kazil tu sladkou chuť krve dost nechutným způsobem... Stačil obyčejný trik, abyh se tomu hnusu vyvarovala.

Sedla jsem si na zábradlí před barem a zapálila si cigaretu. Moje plíce na kouř nijak nereagovaly. Zato muži ano. Vábila jsem je. Samotná mladá slečna s cigaretou... Kdo by mi odolal? Vždycky to vyšlo...

„Copak slečno? Čekáte na někoho?“ zeptal se jeden mladík. Přicházel s kamarádem k baru a podle vůně byli oba střízliví.

„Ano,“ řekla jsem, což je kapku zklamalo, jenže já pokračovala, „ale on nepřijde...“ Smutně jsem koukla na chodník.

„Nechcete společnost?“

„Ráda... Ale, mohli bychom někam jinam, prosím? Chodili jsme sem často, už na něj nechci myslet...“ Znovu ty smutné oči. Prohodili si mezi sebou významné pohledy.

„Ale ovšem,“ souhlasili, vzali mě mezi sebe a odcházeli jsme pryč. Stačilo si chvíli povídat, odvést pozornost a dostat se dost daleko od lidí. Pak s nimi byl amen.

„Tak tys mě hledala?“ Prohlídla jsem si to děvče s neskrývanou zvědavostí. Za těch pět let od setkání s Jasperem jsem trošku dospěla – možná to bylo mým sebevědomím, když jsem se dokázala ubránit...

„Ano,“ řeklo to pískle tiše. Byla mladá. Nanejvýš šestnáct let.

„A copak hledáš?“

„Místo, kam patřím...“ Mluvila klidně, ale tiše. Její oči mě nervózně sledovaly, zatímco jsem před ní přecházela a sledovala ji přes rozcuchanou ofinu.

„Nepatříš k bratříčkovi?“ Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Nemůže vystát moji družku, ale sama odejít nechce,“ vysvětlil ten světlovlasý upír.

„Rodinné neshody... Chápu,“ ušklíbla jsem se. „Pojď sem,“ natáhla jsem k tomu drobnému stvoření ruku. Zachvěla se, ale spíš očekáváním než strachem. Chvíli jsem držela její dlaň, prsty na rukou mě brněly... „Vím, kam vede tvá cesta,“ usmála jsem se.

Kailer byla milá. Sotva se vzdálila od bratra, už nebyla tak plachá. Říkala mi, že se jí chtěl spíš zbavit. Moc dobře spolu nevycházeli, ale byla na něj zvyklá, bála se odtrhnout na vlastní pěst.

Ptala se mě, jestli se nebojím. Vyprávěla jsem jí, že jsem se probudila a byla sama.

„Musela jsem být opatrná, ale nebylo to tak zlé. Strach časem opadl a objevoval se jen tehdy, když jsem byla vážně v průšvihu... Naštěstí jsem vždycky vyvázla... Jednou jsem potkala někoho, kdo potřeboval mou pomoc – stejně jako ty. On o tom ale nevěděl. Už pět let jsem o něm neslyšela, ale naučil mě spoustě věcí. Už nemám důvod se bát.“

„Orson mě vždycky strašil, že bez něj nedokážu přežít. Asi taky nechtěl být sám, ale když se objevila ta Sheila, už mě u sebe nechtěl. Ona mě taky neměla ráda. Když se doslechli o tobě, vydali jsme se tě hledat. Šli se mnou, protože já bych se od nich neodtrhla, ale nepodařilo se nám tě najít a tak to vzdali a trpěli mě mezi sebou.“ Sheila? Hnusné jméno. Celou dobu se šklebila, když o nich mluvila. Neuměla jsem si to představit, nikdy jsem ve skupině nežila. Vždycky jsem jen s někým cestovala, než jsem ho dovedla k jeho osudu. Bylo to divné. Nebyla jsem vyloženě samotářka, tak proč jsem nikoho nepotřebovala, nechtěla?

Bylo ticho. Neměla jsem to ráda... Naštěstí se Kailer zeptala jako všichni.

„Jak to funguje?“ Všechno, co jsem o tom věděla, jsem jí řekla, což nebylo nic moc. Takže jsem jí vyprávěla o těch, které už jsem vedla. Taky jsem mluvila o historkách, které kolovaly upířím světem. Hltala každé moje slovo jako dítě pohádku. Byla to legrační společnice.

Jakmile jsme se trochu poznaly, ani já nebyla tak obezřetná jako ve městě. Chovala jsem se stejně, jako dřív, když jsem potkala někoho, komu jsem prospěšná. A tahle cesta byla prospěšná i mně...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Bosorka

4)  Bosorka (09.06.2011 18:37)

Úžasný Jak nám holka zdrsněla - pár bojových lekcí od Jazza a sebevědomí je tu cobydup!

PS: Pokud je ti nemilé moje "prudění" stačí říct a já to budu respektovat

Twilly

3)  Twilly (09.06.2011 17:12)

Jen tak dál Morael, dnes to bylo taky moc krásný... pohladilo mi to mou dnešní zadupanou dušičku... a ještě jednou promiň, pokud jsem byla moc drsná. Svoje zdroje si chráním zuby nehty a tvoje psaní (ač ho zatím nebylo moc) se mi již dostalo pod kůži

Twilly

2)  Twilly (09.06.2011 16:46)

Morael

1)  Morael (09.06.2011 15:34)

Aby si Twilly nemyslela, že nehodlám pokračovat v tom, co nakousnu...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still