Sekce

Galerie

/gallery/Stopařka osudu_perex.jpg

Téměř všichni, kdo první kapitolu četli poznali, koho a kam Livia vedla - Anča si ze své unikátní nevědomosti určitě nic nedělá. =D

Možná jste čekali, že celá povídka bude o jejich společné cestě... Pokud ano, musím vás zklamat - tady jejich společná cesta končí. Aspoň ta první...

 

P.S.: Věnováno prudilkám. =D

„Bála jsem se kvůli tobě, že jo?“ nadhodila jsem, když jsme přeplavali řeku.

„V tom lese? Ano...“

„Tak tohle ty umíš? Vyvolávat strach?“

„Nejenom strach. Jakékoliv emoce.“

„Jakékoliv? Jako úplně?“

„Úplně,“ zasmál se. „A dokonce cítím i ty tvoje.“ Trošku ve mně hrklo, ale pak jsem se rozesmála.

„Něco k smíchu?“ zajímal se.

„Tak proč ses mě tenkrát ptal, jestli se nebojím, když jsi věděl, že se nebojím?“

„Ani nevím...“

„Takže ty podvádíš? Soupeři se prostě bojí?“

„V boji se na ovládání cizích emocí zrovna nesoustředím,“ zamračil se v zamyšlení, „takže ne.“

„Aha. Tak jak to děláš?“

„Jak dělám co?“

„Jsi ztělesněním smrti. Nikdo z těch, kdo o tobě slyšeli vyprávět, by se ti netroufl postavit do cesty...“

„Ty sis troufla,“ uchechtl se.

„Já se ti nepostavila do cesty,“ namítla jsem. „Já ti cestu našla a to je rozdíl.“

„To ano,“ souhlasil.

„Ale to jsme se dostali úplně jinam... Jak se z tebe stal ten neporazitelný?“

Jasper mi vyprávěl o tom, jak přišel do našeho světa. Jak se stal důstojníkem v armádě a jak ho mocichtivá upírka Maria proměnila a využila. Staral se o její armádu novorozených upírů... Ti jsou z nás asi nejnebezpečnější – kromě samotného Jaspera - silní, ale nepozorní. Byl to voják. Jeho mysl byla pro boj jako stvořená, přestože se teď týkala trochu jiného boje, než jaký si ve svém lidském životě asi představoval... Já bych v jeho životě nepřežila. Projít tím, co on... Protrpět všechno, co mi popsal... Lov byl pro něj neskutečným utrpením. Při tak instinktivní záležitosti se nedokázal soustředit na změnu emocí své kořisti, a tak celou dobu až do úplného konce cítil strach a beznaděj. Ne. Tohle bych neunesla. Je to nejsilnější upír, jakého znám.

Často jsem přemýšlela proč. Proč? Proč dostáváme od života takové rány? Je to proto, že už ten život není životem? Nežijeme? Jsme zrůdy na hranici mezi mrtvými a živými? Proč se nám dějí tak hrozné věci? Proč si musel Jasper tolik vytrpět, než konečně našel to, co dalo jeho existenci správný směr? Proč Ember nikdy nedokázala uznat chybu a dala se na špatnou cestu, a tím ublížila té, co ji tak milovala? Proč Adrian přišel o všechno, co mu bylo drahé a nechal se zaslepit nenávistí, která mu nedovolila vidět pravdu? Proč všechno tohle šlape po těch, kteří se jen snaží být? Bylo to snad proto, že jsme vrazi? Že lovíme, zabíjíme pro krev, abychom přežili? Snad nikdo z nás si nevybral takovou cestu a stal-li se někdo upírem pro touhu zabíjet, chraň Bůh, aby nás spravedlnost kvůli tomu házela na jednu hromadu. Já se nikdy netoužila stát nesmrtelnou. Jasper, Ember, Sebastian, Corin, Rafael, Kailer. Nikdo z nich... Nikdo z nás...

„Začneme?“ V očích se mu blýsklo. Hádám, že se mnou po dlouhé době dokázal odložit tu tíhu, kterou nesl ve svém nitru spolu se vzpomínkami na vše, co prožil. Doufala jsem, že je šťastnější, než když jsem ho potkala, byť jen o nepatrný kousek. Kéž by mu ta naděje, která s mým darem přišla do jeho existence, skutečně přinesla štěstí do konce všech dnů.

„Popravdě, teď už se trochu bojím,“ zasmála jsem se. „Zůstanu celá, že ano?“

„Záleží na tom, jak budeš dobrá,“ usmál se a v tom zlověstném pohybu rtů odhalil ostré zuby. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem polkla, jakoby to mohlo ulevit tomu náhlému návalu strachu a nervozity... Ale tohle z ničeho nic povolilo a já se uvolnila. Uvolnila a soustředila.

„A pak že to při boji nedělá...“ šeptla jsem, ale i tak mě možná slyšel. A pak to začalo. Já jsem v životě bojovala jen párkrát a většinou jsem se k boji odhodlala jen v případě, že jsem měla rovnocennou soupeřku. Mužů jsem se bála. Asi jsem si ten pocit přinesla ze svého lidství, ale nepamatuju si proč.

Tenhle boj byl ale jiný. Byl to skutečný trénink. Rány jsem většinou nedostávala, Jasper své smrtící údery zastavoval těsně u mého těla a dával mi najevo, co jsem opomněla. Skutečně bojovat jsme začali o pár týdnů později. Kdyby to šlo, byla bych modrá od hlavy až k patě. Postupem času jsem se ale naučila všemu, co mě Jasper mohl naučit a byl na mě pyšný.

„Jsi dobrá žačka,“ kývl uznale, když jsem souboj vyhrála. Pustila jsem ho, aby mohl vstát, a o tři kroky jsem couvla. I když souboj vyhrajete, neotáčejte se k nepříteli zády – pokud není mrtvý, tam to pochopitelně takovou roli nehraje...

„Díky.“

„Jak jsi vlastně stará?“

„Tři roky, sedm měsíců, dva týdny a den,“ odpověděla jsem. Tak nějak jsem měla někde v hlavě přesýpací hodiny s nekonečným množstvím písku... Nevěděla jsem, jak dlouho se ještě bude sypat, ale měla jsem velice jasný přehled o tom, jak dlouho už se sype.

„A kolik ti tenkrát bylo?“

„Rovných devatenáct... Byla jsem bratrovi položit na hrob květiny. Byli jsme dvojčata... Vždycky jsem tam chodila na narozeniny. Jenže tenkrát už jsem se domů nevrátila. Probudila jsem se tam, na hřbitově a... Nic. Tenkrát nic. V hlavě vymeteno, v krku žár. Vzpomínky se mi začaly nejasně vybavovat až po měsíci...“

Chvíli bylo ticho – když pominu všechny zvuky lesa a naše tiché kroky, jak jsme se proplétali mezi stromy.

„Proč jdeme každou chvíli jiným směrem?“

„Protože ona tě hledá taky. Jen doufám, že se nebudeme točit v kruhu a míjet...“

Ne. Neminuli jsme se. Jakoby věděla, že jsme blízko... Zastavila se a já pak v mysli přesně věděla, kde na Jaspera čeká. Zbývalo jen popřát mu štěstí a rozloučit se.

„Nepůjdeš se mnou?“ Když viděl můj výmluvný úsměv, opravil se. „S námi? Mohli bychom cestovat pohromadě...“

„Ne. Díky, příteli, ale já půjdu zase jinam. Vy máte být spolu a já musím jít.“

„Ale jak ji bez tebe najdu? Jak ji poznám?“ Otočila jsem se a pohlédla mezi domy přes ulici. Tam jsem ji cítila. Tam je a čeká na něj. Ukázala jsem prstem.

„Poznáš. Jste si souzeni.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Bosorka

2)  Bosorka (07.06.2011 14:12)

To je tak krásný! Díky

1)  marcela (07.06.2011 14:05)

.Skvělé

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek