Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Alice%20a%20Bella.jpg

5. kapitola, doufám, že se bude líbit :-)
Za každý komentář budu nesmírně ráda

5. kapitola – Nákupy a pokušení


Pohled Belly


Další ráno, další den.
Ten stereotyp mě jednou zabije. Aspoň, že dneska s Alice jedeme na ty nákupy. Doopravdy se na to těším. Vypadnout z hradu do města konečně aspoň na delší dobu. U mé sestry to tipuju tak na pár hodin. Naštěstí budeme šaty kupovat jen sobě, protože ostatní jsou již z předešlých ročníků zásobeni.
Doprovázet nás bude Felix, Demetri a ještě nějací dva upíři, které neznám. Jede jich tolik, protože se bojí, že by jsme se vzbouřily a utekly jim. Vlastně bych to i zkusila, dokonce si myslím, že by jsme to i dokázaly, ale teď není vhodný čas. Počkám si na tu správnou chvíli a pokusím se to provést v dobrém. Jinak budeme mít s Alicí po zbytek věčnosti v patách rozzuřené Volturiovi a jejich stopaře. Když to ale po dobrém nepůjde, pochopitelně musejí počítat s tím, že my se jen tak nevzdáme. Od té doby, co mi Eleazar odkryl tajemství obživy zvířecí krví, jsem rozhodnutá. Již zanedlouho budeme mít s Alicí zlaté oči a naše srdce už nebude tížit tak velký pocit viny. Pořád tu bude, ale o moc menší.

A myslím, že Alice se nejen zbaví výčitek, ale také získá něco jiného. Svého partnera. Ten chlapec se jí nemohl zjevit jen tak. Musel k tomu být důvod a já nevidím jiný než ten, že on je ten pravý. Alici nikdo neodolá, to mi bylo jasné, a tak jsem si byla téměř jistá, že už dlouho nezůstane sama.

Opět jako každé ráno, jsem se vydala do tréninkové místnosti. Svůj štít jsem už vcelku ovládat uměla. Několik osob jsem zaštítit dokázala, myslím, že by to šlo i rychleji, kdybych to dělala pro někoho, koho mám ráda. Ale chránit gardu mi jako moc velká inspirace ke zlepšení nepřišla. Taky jsem se bála, že až svou schopnost plně ovládnu, začnu s nimi chodit na mise a na to jsem se opravdu netěšila. Takže jsem raději pomaličku polehoučku dělala pokroky.

Procházela jsem hradem, když jsem zaslechla rozhovor nějakých dvou gardistů. Byli soustředěni na svůj dialog, nejspíš se o něčem dohadovali, takže mě ani nepostřehli. Zůstala jsem stát za rohem a zaposlouchala se. Myslela jsem, že bych se dozvěděla nějakou novinku, ale bohužel jsem zase zklamaně pokračovala v cestě. Hádali se o nějakou upírku. Být jí, nebrala bych ani jednoho.
Mě osobně se tu žádný upír nějak zvlášť nelíbil. Ano, samozřejmě, že byli všichni krásní, to patřilo k naší existenci, ale ještě jsem tu nezahlédla žádného, který by měl to opravdové charisma, které si vás získá na první pohled. Až na Eleazara. Ze srdce bych mu přála, aby se odtud dostal, dal se na vegetariánství a našel tu pravou.

Došla jsem tam, kam jsem měla namířeno. Dnes tu bylo nějak podezřele hodně trénujících. Několik dvojic bojovalo mezi sebou, jiní se připravovali na mise a probírali různé strategie. Byly jsme tu s Alicí nejnovější a ostatní už své dary ovládali, takže jsem vlastně ani nechápala, co tu furt dělají.
Už z dálky na mě mával Demetri. Povzdechla jsem si a v mžiku byla u něj. Usmál se krásným úsměvem, ale se mnou to nic nedělalo. Byl jako všichni ostatní tady.
Postavila jsem se vedle něj a začala trénovat.


Pohled Alice

Rozhodla jsem se, že dneska do tréninkové místnosti nepůjdu. Radši jsem se vydala na mou a Bellinu zahradu. Říkala jsem jí tak, protože jsem tam nikoho jiného než nás nezahlédla. Měla jsem chuť být chvíli sama. Lehla jsem si do trávy na louku a znovu si užívala ten pocit slunečních paprsků odrážejících se od mé pokožky. Ležela jsem tam několik hodin a ani mi to nepřišlo. V jednu jsem se vrátila do hradu. Když nám s Bells bylo dovoleno zajet si nakoupit plesové vybavení, samozřejmě bylo myšleno večer a beze svědků. Žádné prodavačky, protože jsme se mohly neovládnout. Nejspíš nám pronajali celej obchoďák, ani bych se nedivila.


Došla jsem k Bellinýmu pokoji, pomaličku otevřela dveře a skočila k ní do postele, kde teď sama ležela se zavřenýma očima.
Zasmála se a udělala mi víc místa.
„ Kde jsi byla?“ zeptala se.
„Byla jsem na louce.“
„Beze mě?“  Nahodila ublížený výraz.
„Chtěla jsem být sama,“ usmála jsem se.
„Jak probíhal trénink?“
„Jako obvykle. Akorát Demetri byl ještě dotěrnější,“ odfrkla si.

Objala jsem si a společně jsme tam jen tak seděly a povídaly si.


V podvečer jsme byly nuceny znovu zahnat svou žízeň a pak už jsme byly připraveny odjet na nákupy.
V jedné postranní uličce města byla postavena dlouhá černá limuzína a u ní čekali čtyři naše stráže. Demetri, Felix a další dva upíři. Všichni měli své pláště a na hlavách kapuci. Nasedly jsme s Bellou do auta, Demetri za volant, ostatní někam k němu a auto se rozjelo.
Jeli jsme asi dvacet minut zběsilou rychlostí, když jsme zastavili u velikého nákupního centra. Představa, že ho máme celé jen pro sebe, se mi hodně zamlouvala. Vzala jsem Bellu za ruku a už ji táhla z auta.


Pohled Belly

Alice mě za ruku vytáhla z auta a ve tváři měla ten nákupní výraz, téměř jako dřív, když jsme spolu chodily nakupovat. Nechápala jsem tu její šílenost, je to fakt shopaholik.
Venku už byla tma, abychom se neprozradili. Dva upíři z našeho doprovodu šli před námi a dva za námi. Bylo tady neuvěřitelně krámu, kdyby to bylo možný, zatočila by se mi hlava. Tohle všechno budeme procházet. Povzdechla jsem si a vydala se napospas své sestřičce.



Opravdu jsme prošly téměř všechno. Začaly jsme s výzdobou hradu. Nebyla jsem si jista, jestli opravdu budou chtít do velkého sálu balonky s nápisy, ale nechtěla sem Alici kazit radost. Přesto se obávám, že po její zdobícím náletu bude ta tam depresivní hrádek. No, uvidíme.
Pak jsme přikročily k oblečení.  Jako první jsme vstoupily do krámu se spodním prádlem.
Naši dozorci byli tak slušní, že zůstali venku. Nechápala jsem, na co potřebuju krajkové a bohatě zdobené prádlo, ale Alice to nejspíš věděla. Prý se vždycky hodí. Nechala jsem ji v tom a pokorně pokračovala ve zkoušení. Přes trička, tílka, kalhoty, košile, sukně, šortky, bolerka, mikiny, boty a tak dále, jsme se dostaly až k šatům. Alice si je nechala jako poslední. Držela se přísloví To nejlepší na konec.  A tak jsme zkoušely plno plesových šatů. Nakonec jsem, jak jsme se už domluvily, měla modré. Musím uznat, že byly opravdu krásné. Korzetový vršek byl zdoben stříbrnými kamínky a větší volná sukně se při chůzi nádherně vlnila. Připadala jsem si jako princezna. Alice už o nich měla představu, takže modré botky s podpatkem už byly dávno v taškách.
Sama si vybrala překrásně jemné fialové šaty se zavazováním za krk. Vypadala dokonale.  Fialové boty už samozřejmě také měla koupené. Ještě jsme vzaly pár (u Alice čtěte mnoho) normálních šatů a všichni jsme se vydali k autu. Když jsme cestou míjeli hodiny, neodpustila jsem si jeden pohled. Přijeli jsme asi před osmou hodinou a teď byly přesně dvě hodiny ráno. Nebyla jsem ani překvapená. Tašky se nám málem nevešly do aut, bylo úplně narvaný.

Nějak jsme se tam ještě s Alicí vmáčkly a vyjely jsme. Opět obrovskou rychlostí, ale mě to bylo příjemné. Zjistila jsem, že naší existenci rychlost dělá dobře. Asi to máme v krvi… nebo jedu? Co já vím.


Když jsme dorazily, Alice se nakvartýrovala ke mně do pokoje a všechno od znova mě donutila přezkoušet. I plesové šaty. Při jejich oblékání mi ještě rukama různě tvarovala vlasy a na tváři měla velmi, velmi soustředěný výraz. Musela jsem se zasmát.
„Čemu se směješ?“ obořila se na mě.
„Tobě,“ odpověděla jsem stále se smíchem.
„Tváříš se, jako by moje vlasy právě byly ta nejdůležitější věc na světě.“
Zamračila se a pak s úsměvem odpověděla. „Právě teď ne, ale v sobotu jedna z nejdůležitějších.“

Když odešla, pečlivě jsem si všechno složila do šatníku. Musím říct, že to byla změna. Skříň teď praskala ve švech a já si rovnou vytáhla červené kraťasy a černé tílko. Vlezla jsem si do sprchy a užívala si ten slastný pocit horké vody stékající po mém těle. Nejspíš jsem byla první unavený upír v historii. Ale nedivte se, kdybyste zažili nákupy s mou sestrou, byli byste na tom stejně.
Umyla jsem si i hlavu, osušila se a navlékla na sebe vybrané oblečení. Bylo příjemné chodit si tu v takovém domáckém, pohodlném oděvu.

 

Bosky jsem dotlapkala ke stolu a zapnula si laptop. Bylo vidět, že to není žádný křáp, naskočil během minutky. Pustila jsem si svou oblíbenou hudbu a dvakrát klikla na kolonku internet.  Všimla jsem si, že je tu zablokovaná jakákoliv služba, kterou bych se mohla s někým spojit. Email mě neposlouchal, skype a jiné komunikační programy tu samozřejmě ani nebyly a nikde nešly stáhnout.. Byli prostě připraveni na všechno.
Byla jsem zvědavá, a tak jsem do vyhledávače zadala své a sestřino jméno. Vyjelo mi pár odkazů na zpravodajské servery. Zprávy popisovaly zmizení dvou nezletilých dívek, přesněji sedmnáctiletých. Bylo tam i prohlášení našich rodičů. V zoufalosti prosili každého, kdo by se o nás dozvěděl jakoukoliv maličkost, aby se obrátili tam a tam. Pozorně jsem si dočetla celý článek, a kdybych mohla, rozbrečela bych se. Bylo neskutečně těžké nemoct rodičům třeba jen sdělit, že jsme naživu. Nebo jak se to v naší existenci říká.


Vypnula jsem počítač a zalezla si do postele. Stulila jsem se do klubíčka a začala se otřásat tichými vzlyky. Vzpomínala jsem na všechno, co jsem s rodiči prožila. Dovolená v Austrálii, bylo tam tehdy krásně. Táta mě učil plavat a informoval mě o všem, co věděl o tamějších živočiších. Delfíni, nádherná stvoření. Přišla mi tak nevinná a kamarádská. Záviděla jsem jim tu volnost, se kterou se pohybují v oceánu. Když jim už nestačí společnost jejich druhů, připlavou blíže a nechají se obdivovat od lidí.

 

Asi po hodině jsem se uklidnila. Podívala jsem se na hodiny, bylo půl páté ráno.
Zavřela jsem oči a nic nevnímala.
Vyrušilo mě však pohlazení po rameni. Polekaně jsem otevřela oči. Nade mnou stál Demetri. Rychle jsem se posadila a nasadila naštvaný výraz.
„Co tu chceš?“ vyjela jsem na něj.
Trošku překvapeně se na mě podíval a pak se nevinně zeptal: „Promiň, ruším tě?“
„Vlastně ani ne,“ vyklouzlo ze mě. Sama sebou jsem byla překvapená.
„Chtěl jsem se omluvit za to, co jsem udělal tvé sestře. Nechtěl jsem jí napadnout, nějak jsem se neovládnul.“ Kajícně sklonil hlavu a mě ho bylo najednou líto.
„Radila bych ti, aby se to už neopakovalo,“ řekla jsem.
„Samozřejmě,“ přitakal a usmál se na mě krásným úsměvem. Vůbec jsem nevěděla, co to se mnou je, ale najednou se mi ten úsměv líbil. Vůbec mi nepřišel vtíravý nebo úlisný. Tady, v soukromí pokoje, na mě Demetri působil úplně jinak. Mile, sympaticky… a přitažlivě.
Zdálo se, že odhodil masku namyšleného frajírka a choval se přirozeně.
Posadil se vedle mě na postel a znovu mě pohladil po rameni. Neucukla jsem. Já… chtěla víc. Pane bože, co je s tebou, Bello?! Zklidni se, říkala jsem si.
Pozorně se na mě díval a já jeho pohled opětovala. V tu chvíli jsem se mohla utopit v jeho rudých očích. Začal se přibližovat a já věděla, co chce udělat. Přesto jsem zůstala nehnutě sedět.
Když naše rty oddělovaly jen milimetry, zastavil. Rty zamířil k mému ušnímu lalůčku a lehce po něm přejel zuby. Zachvěla jsem se a přitáhla si ho na rty. Nejdřív mě líbal zcela jemně a něžně. Když zjistil, že mu neuteču, začal mě líbat dravě a vášnivě. Líbilo se mi to a chtěla jsem pořád víc. Položil mě na postel, rukama uvěznil ty mé nad hlavou a začal mě líbat na krk. Vyhrnul mi tričko a rty přejížděl od krku až k podbřišku. Celá jsem se chvěla a on zrychleně oddechoval. Mohla jsem své ruce klidně vytrhnout zpod těch jeho, ale nechtěla jsem.
Rukama pátral po mém těle a pomaličku se začal polibky vracet k mé tváři. Neudržela jsem se, vytrhla své ruce a prozkoumávala jimi jeho tělo. Vyhrnula jsem mu tričko a přejížděla prsty přes jeho vypracovanou hruď. Nevydržel to a znovu se dravě přisál na mé rty. Bylo to elektrizující. Nic jiného jsem nevnímala, jen jeho tělo tisknoucí se na to mé. Když po chvíli prsty zabrousil ke šňůrce od mých kraťasů, konečně jsem se probrala. Odstrčila jsem ho od sebe a urovnala si tričko. Nechápavě se na mě zadíval a já se musela ovládat, abych ho znovu nezačala líbat.
„Odejdi, prosím,“ zašeptala jsem. Nic neřekl, jen se na mě dlouhou chvíli díval. Poté se otočil ke dveřím a odešel.

Spadla jsem zpátky na postel a nemohla uvěřit tomu, co se tu teď stalo. Ještě před pár hodinami se mi hnusil, neviděla jsem na něm nic přitažlivého. A teď tohle. Nejhorší na tom bylo, že se mi to líbilo.
Pořád jsem zrychleně dýchala a opakovala si, že tohle už se nestane. V žádném případě se nezapletu s někým z Volturiovského klanu.

Ať jsem se přesvědčovala sebevíc, pořád jsem se v myšlenkách vracela k jeho dotykům.


Povídky od Elizabeth

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

ODCULTI

5)  ODCULTI (30.09.2011 12:41)

pis daaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaal

Marketa

4)  Marketa (15.01.2011 13:37)

Tak to je bomba:)

3)  Tyrande (15.10.2010 10:04)

pokračuj

2)  Tyrande (21.08.2010 10:48)

Nádhera! Moc se mi to líbí!:) Piš dál,piš dáááááááááál!Těším se až budu vědět jak to dopadne.

1)  Rene5esme (19.08.2010 20:30)

Krásný
Rychle další díl

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek