Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Alice%20a%20Bella.jpg

Čtvrtá kapitola :-)

4. kapitola - Naděje

Pohled Belly
Vysprchovala jsem se, oblékla a vydala se do sálu- jídelny.
Byla jsem rozhodnuta, že řeknu Alici o Cullenových a hlavně o jejich způsobu obživy.
S touhle myšlenkou jsem došla ke zmiňované místnosti a střetla se tam se svou sestrou. Usmála jsem se na ni.
„Musím ti něco říct, Alice,“ mrkla jsem na ni. „Ale až po večeři.

Zvědavě se na mě podívala a pokývla. Společně jsme vešly a okamžitě ucítily tu lahodnou vůni.
Sál byl plný vystrašených lidí, kteří si ještě před minutou mysleli, že jsou tu jen na prohlídku hradu. A najednou stáli v místnosti naplněné těmi nejkrásnějšími a nejnebezpečnějšími tvory na Zemi.
Aro seděl v klidu na svém trůnu a pozoroval ten zmatek před sebou.
Pak spokojeně prohlásil: „Hostina začíná.“ Zvednul při tom ruce do výše a sám se vydal najít nějakou vhodnou oběť. Ne, že by tu byla nějaká měřítka. Nepřežil nikdo.

Otočila jsem se na sestru a všimla si, že třeští oči do neznáma a vůbec se nehýbe. Měla vizi.
Za malou chvíli se vrátila do normálu a usmála se na mě.
„Po večeři,“ řekla.
Kývla jsem a už nadále nemohla ovládat svou žízeň. Vrhla jsem se na prvního člověka, co mi přišel pod ruku a znovu zakusila ten nejhorší pocit na světě. Vinu.

 

Alice mě vedla do svého pokoje. Bylo vidět, že je nejen zvědavá na to, co chci říct já jí, ale i na to, až ona mi řekne o své vizi.
Její pokoj byl opravdu pěkný. Světlá barva to krásně prozářila. Společně jsme si sedly na postel.
„Tak copak jsi zjistila?“ zeptala se Alice netrpělivě.
„Mluvila jsem s Eleazarem. A tomuhle nebudeš věřit. Dá se žít jinak.“ Alice zpozorněla a já pokračovala.
„Existuje jedna rodina. Cullenovi. Vlastně je takových víc. Živí se zvířecí krví,“ výskla jsem.

Chvilku byla v šoku a jen na mě třeštila oči. Pak jí to asi pořádně došlo.
„Pane bože, je jiná možnost. Nemusíme zabíjet lidi. Propána, Bello!“ vykřikla a objala mě.
„Ano, já vím, Alice. Není to úžasné?Společně se odtud nějak dostaneme a dáme se na jinou cestu. Možná budeme mít možnost i navštívit rodiče.“
„Ano, ano, to musíme,“ říkala a nadšení z ní přímo sálalo.
Po chvíli se ode mě ale odtáhla a povídá: „A ty myslíš, že se to opravdu povede? Utéct jim?“
Nedopouštěla jsem si myslet na zápornou odpověď. Nedokážu si tu představit doslova celou věčnost.
„Ano, věřím. Společně to zvládneme.“
„A teď ty. Co jsi měla za vizi?,“ změnila jsem téma.
Najednou jsem v jejím pohledu zahlédla rozčarování a ještě záblesk něčeho, co jsem nedokázala identifikovat.

„Viděla jsem muže, Bello. Mohlo mu být tak jako nám. Měl světlé vlasy, krásné rysy a... zlaté oči. A v těch jsem viděla něžnost, lásku a oddanost. Vypadal, že se trápí, ale našel něco, co ho toho trápení zbaví. Vypadal osaměle,“ zašeptala nakonec.
„Alice? Je snad možné… no, že ty oči. Že se živí zvířecí krví?“ vyhrkla jsem.
„Ano, Bello. Potom, co jsi mi řekla, že je to možné, si to opravdu myslím. Musel to být jeden z nich,“ usmála se.
„Ten ples bude ještě zajímavý,“ dodala.
Kývla jsem.
„Na nákupy vyrazíme pozítří, v pondělí. Musíme si pořídit ty nejkrásnější šaty ze všech,“ řekla a mě v tu chvíli bylo jasné, že se má pro koho krášlit. Pro chlapce se zlatýma očima.
„Zaslechla jsem, že hosté přijedou už v pátek a budou tu celý víkend,“ podotkla jsem.
„Opravdu?“ Zase vypadala o něco spokojenější.
„No, je pravda, že pokojů je tu dost, tak proč ne.“
Ještě nějakou dobu jsme si povídaly a pak jsem se odporoučela k sobě do pokoje. Celou noc jsem jen tak relaxovala a přemýšlela nad vším možným. Ještě přežít zítřek a pak už si s Alicí uděláme hezký den. Mám pocit, že příští sobota pro nás bude důležitá.

Pohled Alice
Když jsem ho uviděla ve své hlavě, bylo mi vše jasné. On je ten, na kterého čekám. Nemohlo by to být jinak. I kdyby na ples nepřišel, hledala bych ho. Klidně celou svou věčnost, až bych ho našla.
Jeho pohled. Vypadal, že ho život nebaví, ale má se to změnit. V koutku své duše jsem doufala, že k tomu vypomůžu.
Cítila jsem něhu a lásku, která z něj vyzařovala. Toužila jsem se ho dotknout, políbit ho, obejmout a už nikdy nepustit. Mísilo se ve mně tolik pocitů. Ale největší místo zastupovala radost a očekávání.
Obávám se, že tenhle týden bude utíkat ještě pomaleji než doposud.

Celou noc jsem se zabývala myšlenkami na něj. V osm hodin jsem si uvědomila, že začíná výcvik, tak jsem se vydala do cvičební místnosti.
Bella tu už byla, obklopena několika upíry, které měla zaštítit. Tvářila se při tom otráveně, ale snažila se. Učí se rychle, několik osob už ochránit dokázala. Cvičili ji od druhého dne našeho pobytu tady.


Rozhlédla jsem se po místnosti. Pohledem jsem zastavila na bojující dvojici. Měly jsme se sestrou to štěstí, že nás ještě nevzaly na misi. Doufala jsem, že už to ani nestihnou. Nechtěla jsem zabíjet jiné tvory a navíc takovým způsobem. Trhat končetiny, pálit jejich těla, přišlo mi to odporné. Upíři, které na misích zabíjejí, mají možná stejný osud jako my. Nemůžou za to, co se z nich stalo.
Vrátila jsem se k Belle a sedla si kousek od místa, kde trénovala. Vždy jsem ji tu jen tak pozorovala.
Moje vize se objevovaly samy od sebe, nebo když jsem se na tu určitou věc, kterou jsem chtěla vidět, soustředila. Takže když Volturiovi potřebovali vědět, jak bude probíhat určitý boj se skupinami jiných upírů, přišli za mnou, informovali mě o oné tlupě a já se na ně zaměřila. Pak už to šlo samo. Žádný potřebný trénink.


Všimla jsem si, jak Demetri, jeden z těch přes které měla Bella natáhnout svůj štít, natáhl ruku a pohladil ji po její. Zhnuseně ucukla a dál se soustředila na výcvik.

Po tréninku jsme si znovu zašly na zahradu a strávily tam opět celé odpoledne. Plánovaly jsme všechno okolo plesu. Navrhla jsem Belle, že by si měla vzít modré šaty. Věděla jsem, že jí modrá sluší a něco mi říkalo, že to ocení i někdo další místo volturiovských upírů.
Souhlasila a já už nadšeně pokračovala vhodným účesem a dalšími věcmi.

Večer byl jiný než obvykle. Vzali nás na lov ven. Nevím proč. Myslela jsem, že se to nesmí, můžeme se odhalit, ale když jsme se vydali do temné osamělé uličky, došlo mi, že mají všechno promyšlené. Nejspíš tu chodili na lovy mimo hrad často, jen já jsem u toho ještě nebyla.
Procházela tudy skupinka teenagerů, byli jsme tak tiší, že nás ani nepostřehli. Někteří upíři si s nima pohrávali, strašili je, ale já to chtěla mít rychle za sebou.
Dnes to bylo celkově odlišné. Cítila jsem se silnější, tak, že bych mohla odolat. Myslím, že vím, co to způsobilo.
Nakonec jsem vysála jednoho chlapce. Táhl z něj alkohol a jeho krev nebyla nic moc. Věděla jsem, že bych stejně nepřemohla náš doprovod, kdybych nesouhlasila s lovem dalšího člověka, a tak jsem se ani nesnažila odporovat.
Bella se také napila z jednoho člověka a vydali jsme se zpět.
Cestou jsem si užívala pobytu ve městě. I když byla tma, já viděla skvěle. Zbytek naší skupiny byl již dávno zpět uvnitř hradu, krok s námi drželi jen Demetri a Felix. Museli nás hlídat.


Nakonec jsem se přeci jen ocitla ve svém pokoji a už se nemohla dočkat zítřejšího dne. S Bellou si to užijem. Projdeme celej obchoďák a stráže z nás budou na nervy.
Usmála jsem se nad tou představou a zalezla si do horké sprchy.

 

Povídky od Elizabeth

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Marketa

4)  Marketa (15.01.2011 13:27)

Elizabeth

3)  Elizabeth (19.08.2010 16:50)

Moc děkuju :)

2)   (19.08.2010 11:27)

Úžasný

1)  Rene5esme (19.08.2010 11:25)

Pěkné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse