Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Alice%20a%20Bella.jpg

Ahojky. Mám dopředu napsaných prvních pár kapitol, takže teď budou přibývat rychleji. Sice jsou kratší, ale snad to nebude tak vadit.
Doufám, že Vás tato povídka aspoň trošičku zajímá. Moc mě potěšily komentáře u první kapitoly,sice jich bylo jen pár, ale i tak mě inspirují k dalšímu psaní, takže za ně moc děkuji :-)  a chtěla bych poprosit, aby jste komentovali i dál. :-)
Elizabeth

3. kapitola - Zjištění


„Dále,“ řekla jsem ani ne moc nahlas, ale věděla jsem, že mě dotyčný uslyší.
Ten, kdo vešel, byl Eleazar. Byl velmi pohledný, samozřejmě, úžasná postava a věk tak okolo třiceti. Ale kdo tu nebyl pohledný, že. Prostě to k nim, nám, patřilo.
Usmál se a přešel k posteli.
„Klidně si sedni,“ pobídla jsem ho.
„Víš, že to nepotřebuju.“
„Já vím, lidský zvyky,“ usmála jsem se taky a on se nakonec posadil.
„Tak proč pak jsi přišel?“ zeptala jsem se. Nebyla jsem nerada, že tu je. Jeho společnost byla příjemná. Byl jako…můj starší bratr? Možná spíš jako mladej táta. Vím, že se to zdá divné vzhledem k tomu, že tu jsme teprve tři týdny, ale mně se ten čas zdá nejméně jako několik let. Utíká to tu jinak… a o to horší to je.
„Už jsi slyšela o plese?“
„Jo. Aro si nás zavolal. Dělá z toho událost roku. Je to tak hrozný?“
„No, vlastně je to událost roku. Nic jiného se tu za ten rok neděje. Takže aspoň nějaké vybočení z té všednosti. A když si najdeš společníka na večer, tak to může být i zábava,“ zasmál se.
Aha, takže to bude zajímavé. Nemám zájem o upíří přátelé.
„Slyšela jsem, že přijedou i jiní. Jsou všichni jako Volturiovi?“ zeptala jsem se a čekala kladnou odpověď.
Zamyslel se.
„Vlastně ne. Je tu pár rodin. Asi bych měl jmenovat tu hlavní. Cullenovi. Jsou velmi rozdílní.“ Zpozorněla jsem. Velmi rozdílní, co tím myslí?
„Je jich sedm. Carlisle a jeho žena Esme. A jejich čtyři děti. Mají to být jejich adoptovaní potomci. Carlisle je všechny přeměnil, když už nebyla jiná možnost. A největší rozdíl? Živí se zvířecí krví.“
Vykulila jsem oči. Zvířecí krví.
„Ono je to možné?“ zašeptala jsem.
Eleazar kývl. „Ano, ale Volturiovi by to nikdy nedovolili. Pokoušel jsem se vydobýt si právo na vegetariánství. Tak tomu Cullenovi přezdívají. Ale Aro mi řekl, že lidská krev je moje přirozenost. Prý bych zahanbil svůj druh a nebyla by jiná možnost než mě sprovodit ze světa. Uvažoval jsem o tom, ale pořád si svého života neživota vážím a v srdci uchovávám naději, že se odtud jednou dostanu.“
Pořád jsem byla v šoku. Dá se žít jinak než zabíjením lidí? Svitla mi naděje. Musím se o to alespoň pokusit. Nebyla bych zrůda.
Eleazar si všiml, nad čím přemýšlím.
„To se ti nepovede, Isabello. Oni to opravdu nikomu nedovolí.“
„Ale jak to, že Cullenovým to prochází?“
„To je tak. Mají pár mocných darů, které by Aro rád získal, takže si je nechce znepřátelit. Pořád doufá, že jednou mezi nás opravdu zavítají.  A navíc, oni náš druh neohrožují, svou totožnost drží v utajení a s Volturiovými udržují přátelské vztahy. Proto proti nim dosud nebylo použito násilí k přimění vstoupit do gardy. “
„Jaké mají dary?“ zajímala jsem se.
„Carlisle, jejich vůdce, dalo by se říci, má velmi silné sebeovládání. Je doktor. A je to velmi hodný muž, můj přítel. A stejně tak jeho žena. Esme je velmi krásná a její schopnost je spíše duševní. Je to ta nejlepší matka, jakou by jsi si mohla přát. O každého se stará s takovou péčí, jako by byl její vlastní. Mateřskost jí téměř čiší z očí.“ Usmál se nad vzpomínkou svých známých. Bylo vidět, že si jich váží a má je rád.
„Potom je tu Rosalie a Emmett. Rosalie je nadpozemsky krásná, i na náš druh až moc. A Emmett? Nejsilnější upír, kterého jsem kdy potkal. A také největší vtipálek. A nakonec jsou Edward a Jasper. Právě jejich dary by Aro velmi rád uvítal ve své gardě. Několikrát je přesvědčoval, ale je ani nehne. Vědí, co by je tu čekalo. Jasper umí ovlivňovat emoce. Máš strach? Umí ho odstranit nebo ti ho umí vnuknout. A Edward umí číst myšlenky. Avšak ne tak jako Aro. Nemusí se tě dotknout, stačí, když jsi poblíž a on slyší, na co právě v tu chvíli myslíš. Velmi užitečné schopnosti. Opravdu hodněkrát byli přemlouváni připojit se k nám, ale oni jsou prostě jiní. Mají se rádi v pravém slova smyslu. Slovo rodina pro ně má opravdový význam. Nejsou ani zdaleka jako Volturiovi.“

Zpracovávala jsem tyhle nové informace a žasla jsem nad jejich dary. Ale nejvíc mě potěšila zpráva, že se Volturiovým někdo dokázal postavit. Nejsou neporazitelní.  A hlavně, že se dá žít jinak.
Ihned jsem měla lepší náladu a na ples jsem se začínala těšit.
„Vidím, že ti to vlilo novou naději do žil, že? Ale neraduj se předčasně, Izzie. Můžeš se pokusit přemluvit Ara, ale myslím, že máš méně než nulovou šanci. Radil bych ti, raději se o tom nezmiňovat, ale vím, že ty uděláš, co uznáš za vhodné. Jen tě nechci vidět ještě více trpět.“  Stiskl mi ruku a vstal z postele.
„Těším se na plese.“ Vyzývavě nadzvedl obočí a já se zasmála. Bral mě také jako dceru, věděla jsem to.
„Taktéž já.“
Odešel a já osaměla. A že jsem měla o čem co přemýšlet.

 

Pohled Alice

Dotančila jsem do svého pokoje a pozastavila se nad tou krásou. Tohle musela být ta nejhezčí místnost z celého hradu. Světle zelené zdi úžasně ladily se světlounce dřevěným nábytkem, kterého tu sice nebylo mnoho, ale stačilo to. Veliká postel, šatní skříň, stůl s počítačem a nakonec dlouhé zrcadlo. Na stěnách byly nějaké obrazy a lustr se sem taky dokonale hodil.
Vlastně jsem celkem čekala, že až se sem vrátím, tak to bude asi takové jako v ostatních místnostech, ale je vidět, že Volturiovi o nás nechtějí přijít. Jako by to vůbec bylo možné…

S touhle myšlenkou na mě dopadlo všechno ostatní. Svalila jsem se na postel a vzpomínala na svou rodinu, na téměř normální život. Tolik mi chyběli. I když už to mezi námi nebylo jako dřív, stejně to nic neměnilo. Milovala jsem je a mohla jsem jen děkovat Bohu, že mi nechal Bellu. Nevím, co bych tu sama dělala, asi bych se zbláznila.


Vlastně je to tak, že by se mi i upírská existence líbila. Přeci jen nekonečný život a to okolo. Ale je tu několik záporů, ten hlavní? Živit se lidmi. Kdyby byl jiný způsob, už dávno bych ho využívala. Dále Volturiovi. Být svobodný upír, který nemusí trčet tady v hradě, ale může si dělat, co chce. A v neposlední řadě, mít s kým svůj nekonečný život strávit. Už jako malá jsem snila o takovém tom princi na bílém koni. A představa nekončícího života s nejmilejším člověkem by mě velmi vábila.

 

Vstala jsem z postele a šla prozkoumat šatník. Nakoukla jsem dovnitř. Bylo tam samozřejmě jen základní oblečení. Pár černých šatů, dva pláště, několik černých svršků a dolních dílů.
Rozhodla jsem se, že to volno na nakupování plesových věcí musím plně využít a rovnou pořídit sobě i sestře nový šatník. Alespoň tuhle radost ať mi neupírají.


Zavřela jsem skříň a přešla k oknu. Nebylo sice největší, ale vedlo do té překrásné zahrady, ve které jsme dnes s Bellou strávily celé odpoledne.
Kochala jsem se tím výhledem.
Nakonec jsem si zalezla pod horkou sprchu a byla jsem tam asi hodinu. Nejen, že to bylo velice příjemné, ale za ten krátký čas, co jsem upírem, i když mi to přijde jako už nekonečně dlouhá doba, jsem zjistila, že se neskutečně nudím. Neměla jsem tu vůbec, co dělat. Procházet se po hradě? Ano, sice byl krásný, ale tak moc chladný. Neměla jsem z něj dobré pocity. Většinu času jsem trávila s Bellou, nebo cvičením, ale má schopnost se nedala nijak trénovat, a tak jsem jen sledovala výcvik ostatních včetně mé sestry. A na večer jsem vždy dorazila do největšího sálu, příhodně přezdívaného jídelna, a zmařila zase několik lidských životů.  Pro lidi to měla být speciální večerní prohlídka, kdy má být hrad nejkouzelnější.

Nikdo si nedokáže představit, jak mě to užíralo. Vešla jsem do oné místnosti a v tu chvíli, jako bych byla zbavena všech smyslů. Řídil mě instinkt a mě nezbývalo nic jiného, než se mu podřídit.

Tolik bych chtěla žít jinak, kdyby to šlo. Nenáviděla jsem tohleto. Jsem vrah a již nikdy mi to nikdo neodpáře a já s tím budu navěky žít a trpět.


Vylezla jsem ze sprchy, ze skříně vytáhla jedny pro změnu tmavé šaty, oblékla se a dokonce na sebe i navlékla plášť.
Za dveřmi jsem uslyšela hlasy, kdybych chtěla, mohla bych jim i rozumět. Můj sluch na to byl dost vyvinutý, ale já o to nestála. Jen jsem doufala, že se někdo neobjeví v mém pokoji. Muži mě otravují a mně se z toho dělá zle. Nikdy bych si nezačala s někým z téhle prokleté gardy. Téměř všichni jsou mi odporní. Mám štěstí, že jsem novorozená a se svou fyzickou silou si umím sjednat pořádek.
Jinak bych už asi byla tisíckrát nanejvýš ponížena a zneužita. Bylo to tu běžné. Všichni si tu jen tak nezávazně užívali. Nebo si dokonce někteří přivedli na hrad člověka a uspokojili na něm jak touhu fyzickou, tak touhu po krvi. Jsou to zvířata, nic víc. A to ještě urážím nebohou zvěř.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla a jediné, co jsem viděla, byly ty rudé krvežíznivé oči. Rychle jsem se odvrátila a rozešla se do jídelny.


Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Marketa

2)  Marketa (15.01.2011 13:22)

Carlie

1)  Carlie (17.08.2010 00:17)

žůva, jsem zvědavá na setkání s Cullenovými, pěkné, pokračuj B) B)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek