Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Alice%20a%20Bella.jpg

První kapitolka byla hodně krátká, takže rovnou přidávám druhou, už o něco delší.
Moc doufám, že se Vám bdue aspoň trošku líbit a opět budu ráda za jakékoliv komentáře. :-)
Díky, Elizabeth :-)

2. kapitola – Veselá novina? Možná.


Už z dálky jsem Alici cítila a pak jsem ji i zahlédla. Stála opřená o dveře svého pokoje, odkud se ozývaly vrzavé zvuky přesouvání nábytku. V tomhle nedokázali ani upíři být tiší.
Měla skloněnou hlavu a pohrávala si s rukama. Její krátké černé vlasy jako obvykle trčely do všech stran. Na sobě měla černé polodlouhé šaty s korzetem a volnější sukní. Přes ruku přehozený červeno-černý volterrský plášť, který nás tu nutili nosit. Alice však neposlouchala. Už jako člověk milovala modu a nejnovější módní výstřelky, proto teď odmítala nosit tenhle, podle ní naprosto staromódní plášť. Už jen to, že si tu musela oblékat oblečení výhradně tmavších barev, ji deprimovalo. Hrozně si tu trpěli na všechnu tu upírskou eleganci a galantnost. Zelený pokoj jí však zatrhnout nedokázali. Aspoň tu jednu radost jí dopřáli.

Byla zamyšlená, a tak mě zaslechla, až když jsem byla těsně u ní. Trhla sebou, a když zjistila, že jsem to jen já, spokojeně se usmála.
„Nechtějí mě tam pustit. Prý je moc komanduju," odfrkla si. Snažila se chovat normálně, v mezích. Vypadat smířeně s naším osudem. Kvůli mně. Věděla, že mi ubližuje vidět ji trpět. A tak jsme se obě snažily zvyknout si.  Nikdy už nic nebude jako dřív. Raději jsme nedávaly najevo své pocity. Tak moc nás bolelo být bez rodiny a bez normálního života. Ale za ty tři týdny jsme si vytvořily navenek pevnou skořápku, která ukrývala naše emoce. Ten čas se zdál jako stovky let a ne jako týdny.
Zasmála jsem se jejím slovům a odvětila „To by jsi ty přeci neudělala.“
„Když oni to tam akorát pokazí, vůbec nemají smysl pro detail," postěžovala si.
„Já vím, jsou prostě strašní," napodobila jsem její tón.

Došla jsem až k ní a chytla ji za ruku.
„Pojď, půjdeme se projít," řekla jsem.
„Nesmíme," odvětila.
„Do tohohe nám kecat nebudou. Čerstvý vzduch je potřeba,“ usmála jsem se. My sice nedýcháme, ale venku jsem byla naposledy právě před třemi týdny, a tak už jsem se potřebovaa provětrat.


Vedla jsem Alici směrem k Volterrským zahradám. Jsou schované za hradem před zraky ostatních. Eleazar mi o nich říkal. Prý je to jedno z mála míst tady, kde se člověk cítí hezky.
Chvíli jsme bloudily, než jsme našly ty správné dveře, které vedly do té nejkrásnější a nejrozlehlejší zahrady, co jsem kdy viděla.
Vyšly jsme ven a obě zůstaly stát na místě. Před námi se rozprostírala travnatá plocha se stovkami druhů barevných květin, keři úhledně zastřiženými a mohutnou antickou fontánou uprostřed.
Byl na ní vyobrazen amorek, bůh lásky. Divila jsem se, co tu dělá zrovna takový symbol. Že by zrovna oni znali tu pravou nefalšovanou lásku? To jsem ani já nestihla. A co jsem slyšela, tak upíři jsou spíše na instinkty. Když se chtějí uspokojit, prostě si někoho tady z hradu najdou a nezávazně se pobaví. Hlavu si s tím nelámou.


Probrala jsem se ze zamyšlení a s Alicí za ruku vyšla cestičkou k fontánce. Zahlédla jsem, že nalevo od tohohle krásného pohledu květin a všeho, se skrývá ještě hezčí veliká louka.
Nasávala jsem vůni květin a užívala si pobyt venku, mimo stěny hradu. Bylo tu nádherně. Eleazar měl pravdu, tohle místo se sem absolutně nehodilo. Nebylo vůbec tmavé a depresivní, ale veselé, živé a barevné. Tipovala bych, že sem moc často nikdo nezavítá, ale celé to tu bylo pečlivě upravené. Že by si s tím upíři dělali starosti? Nejspíš si najmou zahradníka, kterým jim to tu pracně zkrášlí a pak ho vypijou. Holt smrtelnej kšeft.
Došly jsme k fontáně a obě si sedly na její okraj. Dotkla jsem se vody a nechala si ji protékat mezi prsty. Vzhlédla jsem a nade mnou bylo jen krásně modré nebe bez mráčků. A v tu chvíli na nás dopadly sluneční paprsky. Naše kůže se třpytila jako tisíce diamantů a když jsem pohlédla na Alici, zjistila jsem, že má na tváří ten stejný okouzlený výraz jako já.
„To je nádherné,“ zašeptala.
Přikývla jsem a jednou rukou si přejela po té druhé. Na dotyk byla stále stejná. Ledová, tvrdá a přesto dokonale jemná.
Široce jsem se usmála. Tohle bylo místo, kde bych dokázala sedět roky. Viděla jsem na Alici, že tohle je pro ni osvobozující. Milovala přírodu, květiny a všechnu tu zeleň. V tuhle chvíli byla šťastná, alespoň v mezích. Cítila jsem se stejně. Na vše ostatní jsem zapomněla a užívala si hru slunečních paprsků na mé kůži.


Najednou mě sestra popadla za ruku, zvedla ze sedu a začala se se mnou točit. Tančila a výskala, jako když jsme byly malé holky a hrály si společně na naší zahradě.
Strhla mi z ramen tmavý plášť, svůj už měla pohozený na zemi, sundala si boty, já udělala totéž a rázem jsme tančily obě bosy, jen v šatech. Proplouvaly jsme celou zahradou, až jsme se ocitly na té louce. Smály jsme se na celé kolo a broukaly si veselé melodie. Trvalo hodně dlouhou dobu, než jsme se svalily do trávy a uvolněně vydechly. Slastně jsem přivřela oči a na nic nemyslela. Má mysl byla totálně prázdná.

Cítila jsem, jak Alice stiskla mou ruku, aby mě probrala. Otevřela jsem oči a ucítila něčí přítomnost. Spolu s Alicí jsem se zvedla do sedu a rozhlédla se. Ten, kdo se k nám blížil a vyrušil nás z odpočívání, byl Demetri. Moc jsem ho neznala, jen párkrát jsem ho zahlédla, a tak jsem nevěděla, co čekat. Vyžene nás zpátky do hradu?  Alice vedle mě se odhodlaně napřímila, připravena čelit možné rozepři.
Demetri se ale překvapivě zastal kousek od místa, kde jsme seděly a okouzleně nás sledoval.
Začala jsem se ošívat. Nechci, aby se na mě tihleti tahle dívali.
„Jste krásné,“ vydechl.
Alice si odfrkla a nepřátelsky se na něj zadívala.
„My o to nestály,“ řekla.
„Já vím, ale tak to bohužel chodí,“ odvětil.

Přiblížil se a sedl si na trávu naproti nám.
„Nesmíte to brát jako prokletí. Je to dar. Nekonečný život. Můžete dělat vše, co si zamanete.“
„Říkáš vše? Vždyť ani nemůžeme vytáhnout paty z tohohle zpropadenýho hradu, jsme tu jako ve vězení,“ zasyčela Alice.
„Taková jsou pravidla.“
„Zrůdy,“ zašeptala Alice.
V mžiku ji Demetri svíral pod krkem a vysmívavě šeptal: „Jako vy."
Už jsem stála u něj, abych osvobodila Alici, ale než jsem se ho stačila dotknout, letěl vzduchem.
Alice byla na nohou a vrčela.
„Nedotýkej se mě, slyšíš?! My s Bellou jsme silné, budeme vám dělat problémy, dokud se odtud nedostaneme,“ zakřičela.

Pustil ji, narovnal si plášť a zpříma na nás pohlédl.
„Jako by se to nestalo,“ usmál se. „Aro vás chce vidět,“ dodal a odešel.
Podívaly jsme se s Alicí na sebe a obě zakoulely očima.
„Tak radši půjdeme,“ řekla jsem a vydaly jsme se tou oázou klidu a radosti zpátky do hradu.

Stály jsme před velikými dveřmi do ještě většího sálu. Z obou stran hlídaly stráže. Ostražitě nás pozorovaly.
„Oblečte si pláště,“ nařídily.
Otráveně jsem si povzdechla a oblékla se. Poté nám otevřely dveře a my vešly.
Na vyvýšeném okraji sálu byly tři trůny, nalevo seděl Caius, uprostřed Aro a napravo Marcus.
Aro měl na tváři blažený výraz a oči mu svítily nadšením.

„Vítám Vás, děvčata,“ pozdravil.
Pokývaly jsme a dál čekaly, proč nás zavolal.
„Mám pro Vás radostnou zprávu. Ode dneška přesně za týden nás čeká velmi zábavný večer.
Každý rok pořádáme velkolepý ples a vy máte tu čest být poprvé u toho, mé milé,“ usmál se a jako dítě zatleskal ručkama.

Alici se rozsvítily očka téměř jako jemu. Oslavy, večírky, to je něco pro ni. Zbožňuje, když může vše zařizovat a zkrášlovat sebe i mě.
„Přijede i několik dalších zástupců našeho druhu. Bude to nezapomenutelný večer, když budeme mít po boku ještě další dvě krásné tváře jako Vás. A ještě jednou Vás potěším, mé drahé dcery.“ Teď se usmíval, div se mu neroztrhla pusa. Prý dcery,pf. Nemá právo nám takhle říkat.
„Alice,“ oslovil mou sestru, „bude ti dovoleno spolupracovat na pořádání našeho plesu a společně s Isabellou Vás mí muži odvezou na nákup plesových šatů i jiných doplňků, kam budete chtít. Samozřejmě v příhodnou denní dobu,“ usmál se a mě téměř spadla pusa údivem. On je laskavý? Bože, nechce se mi věřit. Věděla jsem, že Alici to naprosto uspokojí a příštích několik dní budu poslouchat dokola jen a jen o téhle události. A taky zažiju nákupní maraton.
Otočila se na mě a usmála se. Úsměv jsem jí opětovala.
„Děkuji, Aro,“ řekla.
Aro byl teď absolutně spokojený.
„Pro Vás vše, děvčata. Nyní běžte do svých pokojů, jsou již dodělané. A večer se neopožděte na každodenní ukojení naší potřeby.“ Čímž samozřejmě myslel další zabíjení.
Přesto jsme nasadily pokorný výraz, rozloučily se a odešly.

Alice se ode mě na chodbě odpojila a šla si prohlédnout svůj pokoj. Já se chystala na totéž.
Rychlým krokem jsem se za minutku ocitla přede dveřmi. Podle pachu tam již nikdo nebyl. Cítila jsem jen vůni nového nábytku a čerstvé barvy.  Otevřela jsem dveře a vešla.


Rozhlédla jsem se a rentgenovala každý kout pokoje zvlášť.
Dvě zdi byly natřeny na červeno a další dvě naproti sobě byly černé. Pokoji vévodila mohutná postel s dřevěným, vysokým čelem, ve kterém byly vyřezány ornamenty. Byla povlečena do barvy ladící se zdmi.

Vedle byl šatník ze stejného tmavého dřeva a z druhé strany pracovní stůl s notebookem. Notebookem? Máme tu i pokročilou techniku? Wow.
Na zdech viselo několik obrazů a stálo tu také honosné velké zrcadlo.
Povedlo se jim to. Pokoj byl překvapivě pěkný a ještě překvapivěji útulný. Přešla jsem k posteli, na kterou jsem se jen tak ze zvyku natáhla. Přemýšlela jsem o tom, co řekla Alice Demetrimu. Že společně jsme silné a dostaneme se odtud. Chtěla bych tomu věřit. Ale doposud se to nikomu nepodařilo. Volturiovi jsou nejmocnější upírský rod. Jak oni pískají, my skáčeme.
Povzdechla jsem si. Proč se to muselo stát zrovna nám.
Znovu jsem se zabrala do myšlenek, ze kterých mě vyrušilo zaklepání.

 

Povídky od Elizabeth

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Marketa

3)  Marketa (15.01.2011 13:19)

Elizabeth

2)  Elizabeth (16.08.2010 16:59)

Děkuju za upozornění , doufám, že teď už to bude v pořádku

Ree

1)  Ree (15.08.2010 17:21)

Ahoj, Eliz. Prosím tě, píšeš špatně přímou řeč. Buď si přečti kodex správného psaní, nebo posílej kapitolky korektorkám ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Wolf Pack