15.09.2010 [17:30], anamor, ze série Srdci neporučíš, komentováno 11×, zobrazeno 2619×

Asi vás potěším, je tu Edwardův pohled. Teď se delší dobu zdržíme s ním a jeho vzpomínáním.

11. Kapitola – Chyby, které jsem udělal

Edward, přítomnost:

Byli jsme všichni na lovu, ale já pořád myslel jen na Bell, která nechtěla jít, nechtěla být poblíž mě, bylo mi to jasné. Je pravda, že se jí ani nedivím. Nenáviděl bych se taky, kdybych si udělal to, co jí a já to vlastně i udělal. Nenáviděl jsem se za to, co jsem řekl a jak to vše skončilo. Seděl jsem na spadlém stromu a koukal se do lesa. Čekal jsem, až ostatní doloví a my se vrátíme domů. Potřeboval jsem vidět mojí Bell, vše jí vysvětlit, omluvit se. Padnou před ní na kolena a prosit ji, aby mi odpustila. Věděl jsem, že víc ani žádat nemůžu. Nevěděl jsem, co jí povím a ani mě to moc netrápilo. Prostě jí řeknu pravdu o všem, byl jsem pevně rozhodnut.

Jen co dorazili ostatní, vydali jsme se na cestu.

Hned, jak auto zaparkovalo, vyskočil jsem z něj a hrnul se dovnitř, ostatní za mnou. Nikde ale nebyla, když si Esme všimla dopisu na stole. Vzala ho a začala číst.

Moje milovaná rodinko,

nebojte se o mě, když mě tu nenajdete. Jsem v pořádku, jen potřebuju být chvíli sama. Potřebuju si uspořádat myšlenky, city a život. Včera se něco stalo a já musím čelit své minulosti, kterou jsem uzavřela v sobě, když jsem se stala upírem. Potřebuju se vyrovnat s bolestí, co jsem nestihla, protože se ze mě stal upír a já se rozhodla zapomenout, ale minulost si nás vždy najde. Slibuji, že se vrátím, jen nevím kdy. Mám vás všechny moc ráda.

Bella

Utekla přede mnou. To mi bylo jasné, já byl její minulost a ten, co mohl za tu bolest. Vrátí se, ale až já tu nebudu, tohle mě štvalo. Potřebuju jí to vysvětlit, říct celou pravdu o tom, co jsem udělal a zjistil, když odešla. Esme se v očích objevil smutek a podívala se na mě. Kdyby nebyla upír, řekl bych, že bude brečet.

„Co je mezi vámi?“ zeptala se mě a všichni stočili svůj zrak ke mně. Povzdechl jsem si, nemohl jsem jim říct všechno, když tu Bella nebyla.

„Jsem její bratr. Pohádali jsme se a ona zmizela. Víc vám říct nemůžu,“ řekl jsem nakonec a podíval se po všech. Koukali se na mě nevěřícně. Otočil jsem se a vydal se nahoru do domu. Nevěděl jsem, kam jdu do doby, než jsem zastavil před dveřmi od pokoje, ze kterého jsem cítil nejvíc její vůni. Neváhal jsem a otevřel dovnitř, možná jsem čekal, že je schovaná v pokoji, ale nebyla tam po ní ani známka.

Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Vše v pokoji bylo urovnané. Police s knihami byla zaplněná a seřazená, s cédečky taky. To byla celá Bella. Vedle sedačky byl stolek a na něm notebook. Sednul jsem si na sedačku a všiml jsem si vedle notebooku i knížky - Romeo a Julie. Vždy tu knížku milovala. Zakázaná láska. Proč je mi ten příběh tak známý. Povzdechl jsem si a podíval se z okna. Díval jsem se na les před domem. V hlavě se mi začaly ronit vzpomínky na to, když jsme byli spolu a šťastní.

Minulost:

Dnes jsem nešel do školy, potřeboval jsem být sám a přemýšlet. O tom všem, co se dělo. Vysoká, co mě čeká dál, ale hlavně o mně a Bell. V tuhle chvíli jsem si připadal, jako kdybych se probudil z krásného snu a konečně viděl realitu, a ono se to možná i stalo. Něco se ve mně pohnulo a já vše viděl jasně. I to, co jsem nechtěl.

Uvědomoval jsem si vše, co jsem se pokoušel zapudit a bál se toho, ale ono si mě to našlo. Ležel jsem ve svém pokoji na posteli a díval se na strop. Jak jsem to mohl dopustit? Proč jsem to neutnul hned na začátku? Je to šílenost, co děláme a kam se řítíme. Nikdy nebudeme moci být spolu veřejně a šťastní. To je nemožné. Když to uděláme, budou se na nás všichni dívat skrz prsty a odsuzovat. Co teprve rodiče, budou mít z toho infarkt.

Bože, proč se to muselo stát zrovna nám? Proč musíme být sourozenci, a přitom se milovat jako milenci?

Ležel jsem v posteli a cítil se jako malý kluk, co nemůže nic dělat. To, co jsme dělali s Bell, bylo šílené. Miluju ji, až to není možné, ale nikdy nebudeme moci být spolu, vzít se, mít děti, byly by to genetické zrůdy. Ona je moje mladší sestra a nikdy nebude moci být víc. Bylo jasné, že jestli chci, aby byla šťastná a měla vše, co v životě může, musí to skončit. Nikdy jsem neměl dovolit, aby to zašlo tak daleko. Ublíží jí to teď víc než tenkrát, ale je to lepší, než když si to sama uvědomí za pár let.

Chci, aby byla i v budoucnu šťastná a toho docílím jen tak, že to skončím. Bude pár dní bulet a vyvádět, ale pak si uvědomí, že je to tak lepší.

I když mě to bude bolet do konce života, Bell se s toho dostane. Vždy se dokázala vyrovnat se špatnými věcmi a potlačit je v sobě. To jsem na ní obdivoval, a v tuhle chvíli jí to i záviděl. Mně potrvá bůhví kolik let, než se z toho vzpamatuju.

„Jsem doma,“ uslyšel jsem Bellu dole. Nezvednul jsem se, nic, jen jsem dál tupě zíral do stropu a přemýšlel. Když vešla do pokoje, šla rovnou k věži a vypnula muziku. Poté šla ke mně a tak jsem se posadil. Natáhla se ke mně s úsměvem pro polibek, ale já uhnul. Ne, tohle už nejde. Pokusila se mě ještě jednou políbit, ale já jí to nedovolil, i když jsem tolik chtěl. Ne, už nesmím! Okřikl jsem se v duchu.

„Co se děje?“ zeptala se s obavami a v jejím hlase byla slyšet i naštvanost.

„Nic,“ odseknul jsem pomalu hnusně, až mě to překvapilo.

„Edwarde Swane, znám tě až moc dobře. Co se děje? Vyklop to, hned!“ okřikla mě naštvaně.

Zkoumavě jsem se na ni zadíval. Asi se jí můj pohled nelíbil, protože se slabě zachvěla. Zadívala se mi do očí a já se díval do těch jejích čokoládových. Pral jsem se sám se sebou, jestli je to dobrá věc, co dělám. Byla to dobrá věc, co chci udělat. Dělám to pro ni, aby byla jednoho dne zase šťastná. Povzdechl jsem si.

„Bell,“ zašeptal jsem k ní zlomeným hlasem, „musí to vše skončit. Nemá to budoucnost, je to jen pomatení smyslů. Oba jsem byli sami a chtěli něco víc zažít a poznat, ale nemá to budoucnost. Vyrostli jsme. Jsi moje malá sestřička a já chci, aby to tak zůstalo i nadále, nic víc. Je mi líto, že to zašlo vše tak daleko, ale byl jsem zmatený a neuvědomoval si to vše okolo, ale už se mi otevřely oči a já to naplno vidím. Co by tomu řekli naši, kdyby to zjistili? Neuvěřitelně bychom je zklamali a bůhví co ještě. Nejde to, svým způsobem je to i nechutné. Říkám ti to už teď, protože jakmile začnou prázdniny, odjíždím s Tonym pryč a vrátím se na konci prázdniny jen pro věci a pak na vysokou.“

Jak mě ta slova ničila, ty odporné lži, co jsem jí říkal, ale přitom tam byla i pravda. Toužil jsem se jí omluvit a říct, že to byl vtip a jak moc ji miluju, ale ne, to nešlo, nebylo to správné. Ona se s tím popere, zvládne to, je bojovnice. Tupě na mě koukala a asi se pokoušela vstřebat, co jsem jí právě řekl. Její obličej se bolestivě zkřivil a po tváři jí začaly téct slzy. Musím to vydržet a nechat jí v té lži, ty slzy mě nesmí zlomit, říkal jsem si pořád dokola v duchu.

„Bell, nebreč, nemělo to budoucnost a ty to víš. Teď budeš mít normální život a já taky, vše bude, jako to bylo předtím. Bude to lepší,“ pokoušel jsem se ji uklidnit, a vlastně i sebe. Ale moc to nezabíralo v obou případech.

Moje nutkání utišit ji mě přemohlo a já se k ní natáhl, že ji obejmu. Ale ona, jako by se probrala z transu, se odstrčila. Vskočila na nohy, a pak utekla. Koukal jsem se do otevřených dveří, kde zmizela. Uslyšel jsem jen třísknutí vchodových dveří. Povzdechl jsem si a prásknul sebou do peřin. Tak a mám to za sebou, teď se můžu těšit na její zlobu, až se vrátí.

Jenže to jsem ještě netušil, co se stane.

Venku už byla tma a rodiče doma. Když se vrátili, zalhal jsem jim, že je Bella u Kris. Tedy já sám v to doufal, že dostala rozum a šla za ní, jako nejlepší kamarádkou se jí vybrečet. Ještě když byla Kris jediná, kdo to věděl. Jakmile se mi umožnila šance, využil jsem jí a zavolal Kris, a ne jen jí, všem Belliným přátelům. Jenže nikdo o ní nic nevěděl. Všichni jen slíbili, že kdyby ji viděli, tak zavolají. Stál jsem u telefonu a koukal se ven z domu do pomalu černého lesa.

V tu chvíli mě přepadl opravdu zvláštní a nepříjemný pocit. Byl to ten pocit, co vás varuje, že se něco stalo, a mě na mysl hned vyběhla Bella. Bál jsem se o ni, a ke všemu tenhle pocit. Nakoukl jsem do obýváku, kde seděli rodiče a koukali se na televizi. Byli v klidu, protože nevěděli jako já, že je Bella teď někde tam venku. Ještě chvíli jsem se koukal ven z okna v kuchyni, a pak jsme to už nevydržel. Něco se dělo, to bylo jasné, protože jinak by tu už byla, a nebo by někdo volal, že je u nich.

Zhluboka jsem se nadechl a vydal se za nimi do obýváku s tím, že jim prostě vše povím. Stoupnul jsem si před ně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  natali (16.09.2010 13:01)

jezisi ja se tu ted malem rozbrecela!!!chudak Edward proc jen je tak hloupy

9)  LoveCullenka (16.09.2010 11:11)

Bože, Anomor! Ty mi tedy dáváš! Je to nádherná povídka opět o něčem jiném. Jsi výborná spisovatelka! Bože! Je to nádhera. Obdivuji tě! Moc se těším na další díl!

4)  piskot94 (15.09.2010 18:59)

skvěle napsané!
jsem naštvaná na Edwarda, protože tohle myšlení se mi nelíbí... člověk by měl být občas sobec a ne jen se koukat na to, co pomůže někomu jinému... to je občas to horší každopádně každý tak dost často přemýšlí...
těším se na pokračování, protože přítomnost vypadá zajímavě!

3)  Marketa (15.09.2010 17:58)

Jen atˇjsi to pěkně vychutná tu bolest co cítila ona patří mu to.Já vím jsem zlá ale má to co chtěl.Ale super kapitola.

2)  nikolienka (15.09.2010 17:56)

úžas

1