Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/srdce%20z%20ledu.jpg

Lesem prchá dívka. Tváře rozedřené od větví a ruce pošramocené od trnů. Ví, že nesmí zastavit...

Jsem zvědavá na vaše názory. Nestyďte se je projevit, nejlépe do komentíků...

Celá udýchaná jsem běžela lesem. Už minimálně pět hodin. Větve mě dřely do rukou a trny štípaly do tváří, a přesto jsem se nesměla zastavit.
„Myšičko myš, pojď ke mně blíž...“ ozvalo se za mnou. Ne tak daleko, jak bych si přála. Vlastně. Nejvíc bych si přála být doma ve své teplé postýlce, v ruce bych měla kakao a krásnou knížku, co jsem ještě nedočetla.
„Či či... čííí.“
Přidala jsem do běhu, v boku mě píchá, ale vím, že nesmím zastavit. To by byla moje smrt. Doslova. Nevím, kdo za mnou běží ani co chce, ale ježí se mi všechny chlupy na těle. Jeho hlas, tak jemný a sametový, a přitom tak ledový a ostrý jako břitva.
Soustředila jsem se na větve a pařezy pod nohama. Pád bych nezvládla, určitě bych se nestihla zvednout.
„No tááák, kdepak jsi?“
Před očima se mi začaly dělat mžitky. Už dlouho nevydržím, proběhlo mi hlavou. Co se se mnou stane potom? Bála jsem se na to pomyslet, ale adrenalin mi v krvi dodal další sílu k ještě troše času, přece tu někde musí být nějaké obydlí. Prostě musí! Mezi stromy, ztemnělými tím protivným šerem, problesklo světlo. Netušila jsem, kde se ta síla vzala, ale přidala jsem. Útočník za mnou vztekle zafuněl.
„Mně neutečeš!“ zahrozil do tmy za mými zády. Kličkovala jsem a už jsem přemýšlela, že bych se někde schovala, když se to světlo, o kterém jsem už sama sebe přesvědčila, že se mi zdálo, objevilo znovu. Bože, to jsou okna! Úlevně jsem vzdychla.
„Jooo, vzdychat budeš, až ochraptíš,“ zasyčel těsně za mnou. Bože, musela jsem zpomalit úlevou. Byl těsně za mnou, takřka jsem cítila jeho dech na svých zádech. Tak blízko cíli. No ták, povzbuzovala jsem se v duchu. Sunula jsem jednu nohu před druhou ve snaze udržet tempo. Dokázala jsem už počítat okna. Možná, kdybych zakřičela, uslyšeli by mě? Nadechla jsem se a v tu chvíli moji nohu uchopily dvě ruce a prudce trhly, můj nos se bolestivě zaryl do mechu. Do očí se mi nahrnuly slzy. A je to tu. Konec. Vůbec jsem nepochybovala, že si ho jak se patří užiju. Ve tmě se blýskl nůž. Bude to navíc bolet. Ale nedonutila jsem se zavřít oči. Prostě jsem musela vidět, co se bude dít. Byl obrovský. Hrozivě se nade mnou naklonil.
„Když budeš hodná, nebude to bolet. Moc.“ Nocí se rozlehl jeho tichý hrozivý smích. Bezesporu nechtěl, aby ho slyšeli lidé, kteří bydlí v tom domě. Tak blízko jsem byla. Mohla jsem žít. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ještě žiju, ještě nevyhrál. Vzepřela jsem se a z plných plic jsem zakřičela.
Byla to moje jediná šance. Na můj obličej přistála velká dlaň. A ještě několikrát. Prudká bolest se mi rozletěla přes celou tvář.
„Chtěl jsem si s tebou užít, ale takhle nevhodně na nás upozornit, to byla velká chyba!“
Jeho velká dlaň sevřela moje hrdlo a bolestivě zmáčkla. Zalapala jsem po dechu a snažila se rukama tu jeho odstrčit. Jenom jsem se tím ale připravila o zbytek vzduchu.
Cítila jsem jeho nechutnou druhou ruku sunoucí se po mém těle, jeho dech se změnil na kňouravé funění a do břicha mě tlačila jeho erekce. Věděla jsem, co se stane. Přestala jsem se prát. Tím jsem ho očividně naštvala.
„Hele! Koukej něco dělat, o mrtvolu nemám zájem,“ zařval mi do ucha a pleskl mě po tváři. Když to nemělo kýžený efekt, přiložil mi na krk nůž. Pořád jsem se nehýbala; vlastně tím, že mě pořád držel pod krkem, se moje vědomí ztrácelo. Pochopil to a pustil.
„Mrcho!“ ulevil si. Na krk mi přitlačil nůž. Cítila jsem, jak mi po kůži teče něco teplého. Moje krev.
Udělalo se mi špatně. Něco jiného je o tom číst a něco jiného je to zažít.
Hleděla jsem na něj a najednou se jeho silueta ztrojila. Zamrkala jsem, ale nic se nezměnilo. Jenom se k tomu podivnému obrazu ještě přidalo hrozivé vrčení, které můj mozek odmítl přijmout. Náhle už nade mnou nebyl nikdo. Tíha z mého těla zmizela. Všude bylo ticho. Jenom jemné mlaskavé zvuky, které vydávala moje krev, dopadající zřejmě na nějaký oblázek. Zajímavé, že se netrefil do tepny, problesklo mi hlavou. Dala se do mě zima. Ne taková ta normální - tahle byla mrtvolná a uspávající.
Vedle mě se něco pohnulo.
„Nesmíš usnout,“ zašeptal ten cizí hlas. Zněl tak krásně. Možná už jsem v nebi, nebo alespoň hodně blízko. Snažila jsem se ho poslechnout. Ale nešlo to, víčka mi samovolně klesala.
Dotklo se mě něco studeného a já z posledních sil ucukla. Bylo to ledovější než ten nůž. Třeba tu byli dva a teď je to jiný druh mučení. Ale pak jsem si uvědomila, že než se okolí předtím propadlo do ticha, ozvalo se překvapené zaskučení a potom lupnutí a pak tu bylo to vrčení. Co má všechno znamenat?
Chtěla jsem se zeptat nahlas, ale nenašla jsem hlas. Z mých úst vyšlo jenom zachroptění.
„Jenom klid, už ti nikdo neublíží, já a můj bratr Jasper jsme se o to postarali.“ Uvědomila jsem si, že mluví z větší dálky než předtím. Proč šel dál?
„Brzo přijede můj otec, je lékař. Vlastně by měl být už velmi blízko.“
Proč mě jenom neodnese do domu? Určitě by tam bylo tepleji. Ale pak jsem si uvědomila, že neví, jaké zranění po těle mám. Nechtěl se mnou hýbat. Byla jsem mu vděčná, že tu se mnou zůstal.
„Omlouvám se za nepohodlí, ale alespoň jsem ti zastavil krvácení,“ při posledním slově se malinko zajíkl. Asi nemá krev rád jako já. Jenom jsem si nebyla schopná vybavit okamžik, kdy to udělal. Musím být úplně otupělá.
Les osvítilo světlo, odhadovala jsem to na světlomety auta jeho otce.
„Edwarde“, ozvalo se v tu chvíli vedle nás. Překvapilo mě to. Vypadalo to, jako by správně neměl ani stihnout zabouchnout dveře od auta. A on už místo toho stál nade mnou a měřil mi puls.
„Slečno, slyšíte mě?“
Moje tělo mě neposlouchalo.
„Je v šoku a ne neslyším,“ ozvalo se od Edwarda, jak ho lékař oslovil. Ten si povzdychl.
„Nu, slečno, teď vám píchnu něco proti bolesti a to vás uspí, potom vás přeneseme k nám domů, abych vás mohl ošetřit, souhlasíte?“
Snažila jsem se promluvit ,ale na rtech jsem cítila jenom vláhu z mechu, která mě mezitím stihla obalit. Byla jsem jako kapr na suchu. Snažila jsem se říct dobře, ale moje rty nevydaly hlásku. Doktor se nade mě naklonil.
„Zkuste mi, prosím, stisknout ruku.“ Jo, to bych mohla zvládnout. Váhavě jsem uchopila jeho dlaň a lehce stiskla. Měla jsem pocit, že to nemohl ani zaregistrovat. On ale s úlevou vydechl a řekl, že mě pomalu zvedne, a zase mi podal tu svou nepřirozeně ledovou ruku. Stiskla jsem. Vzal mě do náručí, ani jsem se nenadála a byla jsem pod příjemně měkkým světlem v nějaké pracovně. Doktor byl nádherný blonďák.
„Jmenuji se Carlisle a teď vám píchnu něco na spaní. Uvidíme se ráno. Prosím, nebojte se.“
Pak se mi před očima setmělo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Bye

3)  Bye (23.09.2010 14:29)

Amishko, ten hororový začátek mě fakt chytnul! Skoro jsem se u toho taky zadýchala a tu vlhkou pachuť lesního mechu budu na jazyku cítit ještě nějakou chvíli. A ta krev - už jsem se bála, že to pro tu chudinku bude z bláta do louže, ale kluci to zvládli. :)
Jsem zvědavá, co se z toho vyklube, takže neváhej a dávej další!

Amisha

2)  Amisha (23.09.2010 13:49)

miki - to je povídka na pokračování...

1)  miki (23.09.2010 13:46)

krásné...chtělo by to možná i pokračování

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek