24.04.2010 [20:15], Nebraska, ze série Špatné místo, špatný čas, komentováno 23×, zobrazeno 5216×

Felix a Demetri jsou na stopě možných neopatrných upírů. Jak se jim povede ve slunném Los Angeles?

 

(Prozatím jednorázovka, uvidíme, co s tím dál ;-) )

„Dámy a pánové, vítejte na mezinárodním letišti v Los Angeles. Je půl desáté večer, venkovní teplota je devatenáct stupňů a my vám děkujeme, že jste si pro svůj let vybrali právě naše aerolinie. Přejeme hezký den a někdy zase na viděnou.“

Milá drobná letuška s úsměvem vyprovázela každého cestujícího, který kolem ní prošel uličkou. Když ji míjeli dva bledí muži v tmavých lehkých kabátech a slunečních brýlích, trochu ji zamrazilo. Potkávala hodně podivínů, ale tihle se jí vážně nelíbili. Za celou cestu si nesundali brýle a nechtěli žádné jídlo ani pití, přestože let trval devět hodin.

„Devatenáct stupňů? Budeme vypadat jako idioti,“ procedil skrz zuby ten vyšší z nich, když pozoroval skupinku lidí v kraťasech a tričkách, která je minula. Jejich oblečení bylo praktické, pokud jste chtěli, aby z vás nic nebylo vidět, ale o nenápadnosti se mluvit nedalo. Možná v jejich domovském sídle, kde stejně oblečení pobíhali všichni.

„Já bych se toho možná nebál, Felixi,“ ukázal lehce rukou ten menší na skupinku, která mířila do San Diega na sraz fanoušků seriálu Star Trek. Naši dva bledí cizinci neměli o seriálu ani ponětí, ale hned se trochu uvolnili, protože ti lidé v kombinézách upoutávali všechnu pozornost na sebe.

„Dobrá, ať to máme z krku,“ ošil se Felix. „Kde mají přesně být?“

Jeho společník Demetri vytáhl z náprsní kapsy stránku z časopisu, rozložil ji a už asi po šedesáté četl:

Hollywood je plný upírů!

Natáčení nového hororu Bezkrevná noc je ve své polovině a v losangleleských fimových studiích se to jen hemží upíry.

A pod tím byl obrázek bledého hubeného muže, jak cení do objektivu zuby.

„Hollywood,“ řekl Felixovi. Ten pokýval hlavou a sebral ze stojánku před prodejnou tiskovin mapu L.A. Po cestě na parkoviště do ní chvíli soustředěně zíral, zatímco Demetri vyřizoval vypůjčení auta s kouřovými skly. Ani mladík, se kterým jednal, se v jeho přítomnosti necítil nejlíp. Nikdy neměl rád trilogii Matrix a tihle chlápci ji evidentně žrali až moc.

„Nechápu, proč se zdržují v tomhle šíleném městě,“ odfrkl si Felix, když se jejich auto řítilo směrem k filmovým ateliérům. „A ještě na tak přelidněném místě! Není divu, že si jich lidé všimli.“

„Možná tam nejsou upíři. Ale podle té fotky v časopise to mohl být upír. Podíváme se, uvidíme, jestli zachytíme nečí pach. Když ano, rychle se jich zbavíme. Když ne, můžeš to brát jako výlet, Felixi. Ochutnat opálené slečny, co?“ mrkl na něj Demetri a předvedl něco jako úsměv. Jeho velký kolega protočil oči a dál sledoval noční město.

Snadno překonali vysokou zeď a teď se procházeli po ateliérech a snažili se najít nějaké stopy po přítomnosti upírů, možná dokonce novorozených. Zatím byl ale vzduch čistý.

„Říkal jsem, že je to blbost. Upír v Los Angeles? I ti největší idioti našeho druhu mají dost rozumu, aby nelezli na slunce!“

„Felixi, já vím, že nesnášíš létání a štve tě, že jsem tentokrát vyhrál kámen nůžky papír já. Ale já zas nemusím plavání. Proč mám několik hodin plavat a vylézt na jiném kontinentu úplně mokrý, když můžu letět?“ rozhodil rukama Demetri. Měl svého společníka rád, přesněji řečeno – nedalo se říct, že ho nesnášel. A to se moc často nestávalo. Vycházeli spolu, neútočili na sebe a po mnoha staletích společné práce už se znali prakticky dokonale. Takže Demetri věděl, že Felix je ještě teď naštvaný kvůli letadlu.

„Lítání není pro upíry přirozené,“ zabrblal Felix. „Kdybychom byli stvořeni k tomu, abychom lítali, narostla by nám křídla. Mám snad křídla? Nemám! Protože nejsem žádnej pitomej anděl!“

„Nemáš ani žábra,“ podotkl suše Demetri a Felix na něj zavrčel. Nikdy by nepřiznal, že se v letadle bojí. Ano, obyčejný pád by přežil, ale co takové hořící letadlo? To už by se mu Demetri neposmíval!

„Dobrá, necháme toho. Příště poplaveme. Ale teď už máme koupené letenky, cestu do Florencie snad vydržíš, ne?“ pokusil se Demetri o smír a Felix neměl žádnou další uraženou poznámku, takže mohli v klidu dokončit obhlídku areálu. Po upírovi ani stopy.

„Musíme zmizet, za chvíli bude svítat,“ řekl Felix a vydal se k východu. Areál se začal plnit lidmi, ale těch dvou si nikdo nevšímal. Až na jednu vysokou, od pohledu naštvanou černovlásku, která si to k nim rázovala a něco povídala do sluchátek s mikrofonem.

„Já ti říkám, že příště ty komparzisty vyhodíme bez nároku na honorář! Je mi jedno, že si stěžovali na nelidské zacházení! Hrají upíry, proboha!“ vztekala se. Zastavila se před Felixem a zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí.

„Kde sakra jste?“ vyštěkla na něj. Felix překvapeně zvedl obočí. Nestávalo se často, že by na něj promluvil člověk. Většinou spíš křičeli a utíkali směrem od něj. Vlastně tohle bylo úplně poprvé, co ho oslovil člověk.

„Já?“ zeptal se pro jistotu a Demetri se uchechtl. Ta žena mu docela voněla a dovedl si představit, jak snadno by se mu podařilo ji zatáhnout do některého z těch prázdných ateliérů a pochutnat si.

„Jistěže ty. A on. Nástup na plac byl v půl páté. Máte skoro hodinu zpoždění! Za tohle vás neplatíme, sakra! Tak hněte zadky a mazejte tam, kde máte být, nebudeme na vás čekat!“ zuřila ta černovláska. Felix se podíval na Demetriho a ten jen pokrčil rameny. Víc lidí, víc krve. Vydali se za tou fúrií, která už zase něco brebentila do mikrofonu.

V půlce kroku se zastavila a otočila se na ně:

„Co ty brejle?!“

„Sluneční,“ řekl po krátkém zaváhání Demetri. Nebyl si jist, jaká je správná odpověď.

„Debile,“ ulevila si žena a Demetri potichu zavrčel. Felix zvedl pravý koutek. Usmál se.

„Sundejte ty brejle, nepotřebuju, aby byly na kameře vidět otlaky od těch paciček!“ šermovala jim před očima vysílačkou. Felix zvedl koutek ještě o něco víc a pomyslel si, že tahle vzteklá ženská teď bude mít, co si zaslouží. Doufal, že bude hodně křičett, to ho bavilo. Jako na povel si oba sáhli na sluneční brýle a sundali je. Počítali vteřiny do začátku hysterického jekotu. Červené duhovky nejsou zrovna časté, že.

Žena trochu přimhouřila oči a pak se usmála:

„Ty nové čočky vypadají mnohem líp! Aspoň jedna pozitivní zpráva!“

Udělala krok blíž k Demetrimu, protože byla stejně vysoká jako on, a zkoumala jeho oči ze vzdálenosti patnácti centimetrů. Spokojeně kývala hlavou, zatímco Felix a Demetri konsternovaně zírali.

„Nekoukejte tak na mě! Máte štěstí, že už jste byli v maskérně! Jen nevím, proč vám dali tyhle šílený hadry, vypadáte jak úchylové. Ty kabáty koukejte sundat! A teď laskavě následujte mé kroky, ať už konečně můžeme začít!“

Oba volterrští upíři byli tak vykolejení, že bez nejmenšího pokusu o odpor následovali vzteklou černovlásku do ateliéru číslo 3.

„Angelo, holčičko, jak se máš?“ vrhl se na ni hned ve vratech odporně přeslazený muž v růžovém tričku s límečkem a pokusil se ji obejmout. Hbitě mu uhnula a jedovatým hlasem mu řekla:

„Zapomeň na to, Kirku. Nemáš roli, nebudeš mít roli, nikdy nikde nedostaneš roli. Nesnáším tě. Zmiz!“

„Jsi jen pitomá asistentka režiséra! Nechápu, co si o sobě myslíš!“ ječel za ní teatrálně Kirk, ale zmklkl, když se Felix otočil a vycenil na něj zuby.

Demetri se na něj zvědavě podíval, ale Felix jen téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Nemínil svému kolegovi říct, že neví, proč zavrčel. Že mu prostě jen vadilo, jak hnusně se Kirk choval k téhle vzteklé Angele, jejíž jméno nemělo s jejím charakterem pranic společného.

A pak je pohltilo natáčení. Najednou byla všude spousta lidí, někteří nosili štafle a nářadí, jiní pobíhali s metrem a rozměřovali si prostor, další umísťovali stromky a keře. Jiní štěkali rozkazy všude kolem sebe. Felix s Demetrim pořád následovali Angelu a dostali se tak až ke štábu, kde na jedné ze skládacích stoliček seděl režisér. Ani jeden upír to netušil, ale podle toho, že k němu jedinému byla Angela milá jim to došlo.

„Angie, zlatíčko, kde jsi sebrala tyhle dva?“ podíval se jí přes rameno a černovláska se otočila. Když si všimla, že ti dva trapní komparzisté jsou pořád za ní, znechuceně si mlaskla.

„Co je, pánové? Ztratili jste se, nebo co?“ zamračila se na ně.

Demetri zavrtěl hlavou a Felix přikývl. Angela se ušklíbla a režisér se rozesmál:

„Aspoň jsou vtipní, když už vzhledově se moc nepovedli, viď? Ale co, je to jen komparz, kdyžtak je vystřihneme. Běžte, hoši, najdete si zbytek skupiny a rozcvičte se, za deset minut začínáme první dnešní klapku. Umíte text, že?“

Demetri přikývl a Felix zavrtěl hlavou. Angela vztekle práskla na zem deskami, které doteď svírala v ruce. Režisér se rozchichotal a oba upíři si hned vybavili Ara. Tentokrát zavrčel Felix, ale Demetri ho chytil za rukáv a táhl ho pryč.

„Aro nás zabije, až tohle zjistí!“ syčel Demetri. „Zacházejí s námi jak s onucemi, proč jsme po nich neskočili?“

„Protože bychom se prozradili?“ zkusil Felix najít důvod, který by později mohl jejich vládci nějak vysvětlit to, že si nechali poroučet od nějaké ženské a režiséra.

„To by mohlo projít. Škoda, že uvidí i tuhle debatu,“ zakřenil se Demetri. „Ahoj, Aro,“ dodal pak s pohledem upřeným do Felixových očí.

„Ještě ho provokuj!“ zamračil se Felix.

A pak narazili na hlouček upírů.

Tedy... Na hlouček lidí, převlečených a namaskovaných za upíry.

Byli ubozí. Na první pohled bylo vidět, že jsou to lidé. Felix i Demetri s opovržlivým výrazem sledovali nánosy filmařského make-upu a ošklíbali se nad nepovedenými oranžovými kontaktními čočkami.

„No, tady je máme,“ řekl Felix ironicky. Demetri pokrčil rameny:

„Aspoň to máme bez práce. Říkám ti, ber to jako výlet.“

„Mizíme odsud,“ zavelel Felix, ale když se otočil k východu, uviděl něco, co mu neudělalo radost. Vyšlo slunce a už od brzkého rána o sobě dávalo docela dost vědět.

„No, tohle je trochu komplikace,“ povzdechl si Demetri. „Musíme tu vydržet do večera.“

Felix se mračil. Nechtělo se mu tu strávit už ani minutu. A když se za ním ozval ten protivný hlas Angely, potichu zaúpěl.

„Jdeme na to, hoši! Tady od té čáry prostě projděte k téhle značce a tvařte se hrozivě!“

Felix se pokusil zacouvat za stojan s kostýmy, ale převyšoval ho o dobré dvě hlavy.

„Něco sis tam zapomněl, fajere?“ ukázala na něj Angela vysílačkou. Demetri se na něj vesele usmál a za jejími zády předváděl její mimiku a gesta. Začínal se docela bavit. A měl v plánu si po setmění na tuhle potvoru počkat.

„Ne,“ řekl Felix a vydal se k ní. Oba se nechali postavit do hloučku „upírů“ a než se ozval pokyn Akce, Felix zabručel:

„Za tohle nás ale Aro vážně roztrhá!“

V deset večer padla poslední klapka.

„Hotovo, vážení!“ křikla Angela a vypadala ještě o něco víc naštvaně, než ráno. Strávila tu celý den a neustále něco řešila. Ráno se jí nedostavili dva komparzisti a pak je našla zatoulané úplně někde jinde. Pak na ni ten vyšší z nich celý den civěl, až jí to bylo nepříjemné. Do toho se ještě dvakrát objevil Kirk, pokaždé v jiném oblečení a účesu, ale ani tak roli nedostal. Třikrát spadlo lešení s plátnem, na kterém byla nakreslená obloha. Představitel hlavní role začal chraptět, režisér, na kterého jediného byla milá, protože se s ní nikdy nepokusil vyspat, to zabalil v šest a odjel na premiéru nějakého filmu, takže celý večer to měla na starosti ona.

Teď chtěla jen jedno: zalézt si někam na pořádnýho panáka.

Vlastně už toho tady měla plné zuby.

Když chcete něčeho dosáhnout, nejde to po dobrém. Ona byla vážně milá, když sem nastoupila jako asistentka klapky. A rok dělala asistentku klapky a všichni ji měli rádi, ale po pěti minutách si nepamatovali, jak se jmenuje. A pak potkala jednoho vysloužilého herce, který měl své zlaté období už asi třicet let za sebou, a ten jí po několika skotských kladl na srdce, ať hlavně není tak hodná. Že hodné holky jen každý využije a odkopne, a že by měla pouvažovat o tom, že by se z ní stala tak trochu mrcha.

Druhý den, když ji klapka poprosila o kafe, Angela řekla, ať si pro něj dojde sama.

Odpoledne už nebyla asistentka klapky, ale klapka.

A po pěti letech hry na mrchu z ní byla asistentka režiséra a tři čtvrtiny všeho nesla na svých ramenou ona.

Měla toho dost.

Až dodělají postprodukci tohohle dementního upírského hororu, ona se sebere a odjede k tátovi do Dallasu. Bude jen tak sedět na jejich ranči a pozorovat západ slunce. A klidně bude radši servírka v místním Burger Kingu, než aby se vrátila do L.A. To je dobrý plán.

V Dallasu mají hodné holky určitě větší šanci.

„Angelo?“ oslovil ji opatrně scénárista Ross. Byl v podstatě hodný, jen psal hrozné braky. Pokusila se na něj usmát, ale byla hodně unavená.

„Vzadu u cateringu je taková menší párty, tak kdyby ses chtěla přidat...“

„Mají tam něco k pití?“ zeptala se. Ross s úsměvem přikývl. Šla za ním a cestou narazila na ty dva ztracené komparzisty. Tentokrát na ni civěli oba a ten menší se dokonce usmíval.

„Jděte chrápat, ať ráno nevypadáte jako zombie,“ zavrčela na ně a neušlo jí, že ten menší se zatvářil dotčeně. Ona šla rovnou k baru, nechala si nalít dvojitého Morgana a zmizela s ním na vzduch. Za ateliérem byl krásný výhled na nebe.

„Zombie? Chce mě urazit?“ mračil se Demetri.

„To už dneska udělala tolikrát, že jsem to přestal počítat,“ řekl zamyšleně Felix a pak se otočil na svého kumpána:

„Počkej tu chvíli, prosím. Ještě si potřebuju něco zařídit.“

Demetri kývl a spřádal své plány na to, jak ve Felixově nepřítomnosti najde Angelu a vypije ji. Na rtech se mu usadil samolibý úsměv. Žádná lidská ženská z něj nebude dělat idiota! Když ji zabije, u Ara si to aspoň trochu vyžehlí.

Jenže Felix měl taky namířeno za Angelou. A viděl, kam šla, takže během několika vteřin byl u ní. Seděla na zídce za ateliérem, široko daleko ani živáčka, všichni byli uvnitř. Neslyšně přišel až k ní a nasál do nosu její vůni. Byla příjemná. Možná by ji mohl nechat být... Ale celý den ji pozoroval a nějak ho to k ní táhlo, asi je to osud. Vypije ji rychle, aby se moc netrápila.

Udělal krok do strany, aby ji obešel, a ona si ho všimla. Lekla se, až sebou trhla.

„Do háje, Filipe, co tu děláš?!“ vyjela po něm a utírala si z trika kapky alkoholu.

„Felix,“ opravil ji, ale měl radost, že si zapamatovala jeho jméno, Tedy, skoro zapamatovala.

„Felix, jasně. Ztratil ses, nebo co?“ mračila se. Viděl na ní, že je unavená, a k vlastnímu překvapení měl chuť se jí dotknout. Žízeň ho nějak přešla, nebo co. Natáhl ruku a sáhl jí na pramen černých vlasů, který se jí uvolnil z culíku. Otráveně se na něj podívala:

„Chystáš se mě sbalit?“

Když nad tím tak přemýšlel, vlastně to bylo přesně to, co se chystal udělat.

„Sorry, nespím s hercema. Navíc ty ani vůbec nejsi můj typ,“ ušklíbla se a v jejím tónu nebyla ani špetka náznaku po omluvě. Felix se usmál a Angela poprvé pocítila podivné mravenčení v zátylku. Stáhla se a chystala se co nejdřív zmizet dovnitř, protože tenhle chlap ji začínal nějak děsit. Jenže než se stihla pohnout, už byla uvězněná ve Felixově pevném sevření a na straně krku cítila ostrou bolest.

Až když se jí Felix zakousl do krku, uvědomil si, že na malý okamžik vypadala jinak. Že všechna ta zloba a vztek z její tváře zmizely a on setinu vteřiny předtím, než ji strhl k sobě a kousl ji, viděl vyděšenou, bezbrannou, sotva dospělou holku.

Přesně ten typ, který ho nikdy nepřitahoval.

Ještě jednou polkl její příjemně chutnající krev a pak se s trochou snažení odtrhl. Dýchal jako po uběhnutí maratonu a zmateně sledoval Angelin vyděšený a pak zuřivý a bolestivý výraz, když přeměna začala. Položil ji na zem, klekl si k ní a přikryl jí ústa velkou dlaní, aby k nim nepřivolala někoho dalšího.

Teď najednou neměl pocit, že to byl dobrý nápad.

„No, tak za tohle nás Aro vážně zabije,“ ozval se za jeho zády otrávený Demetri. „Tys ji přeměnil! Já ji chtěl vypít!“

Felix zaraženě mlčel. Měl dost práce s vlastními myšlenkami. Angeliny tmavé oči si ho měřily chvíli nenávistně a chvíli prosebně, ale teď už nemohl nic dělat.

„Co s ní jako budeme dělat?“ zeptal se Demetri a stoupl si nad ně. Felix zamumlal:

„Nechám si ji.“

Demetri překvapeně zvedl obočí a pak se rozesmál:

„No, to sis teda vybral dobrou fúrii, Felixi! Takovou dobu sis vystačil jen s volterskými společnicemi a pak si najdeš tohle?“

Felix zavrčel. Sice si nebyl jistý, jestli Angela je nebo není fúrie, ale líbila se mu a když už ji kousl, nikdo se do ní nebude navážet. Ani Demetri.

„Promiň,“ zvážněl Demetri. A pak se zase uculil:

„Vím, že jsem ti říkal, že to máš brát jako výlet, ale takovejhle suvenýr...“

Felix znovu zavrčel a pak popadl zmítající se Angelu do náruče a zamířil k autu. Demetri se vydal za ním a cestou zamlouval pokoj v jednom hotelu. Když domluvil, zarazil se na místě a zaklel.

Felix se na něj zvědavě otočil a snažil se udržet Angelu v klidu. Demetri se na něj naštvaně a vyčítavě díval a pak vyhrkl:

„Ty uděláš cokoliv, jen abychom nemuseli zpátky letět, viď?“

A Felix se spokojeně ušklíbl:

„Vidíš, další pozitivum! Byl to dobrej nápad.“

Ale když ze sebe Angela mezi bolestivými skřeky vydala Kreténe!, nebyl si úplně jistý...

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Ajjinka (24.04.2010 20:37)

Neb! Kurňa! Potřebuju zámek na močovej měchýř, páč ten nekontrolovatelnej smích dělá neplechu Tak tohle je fakt parádní, Felix a Demetri s.r.o.!
Prý "Nechám si ji" nebo "Ahoj, Aro", to mě rozsekalo
Jsi úžasná a já chci pokračování, prosím o pokračování, modlím se o pokračování, vyšívám roztomilé ubrousky s nápisem "Toužím po pokračování", uááááá!

2)  Ree (24.04.2010 20:36)

Proč jsem si naivně myslela, že by to mohla být obyčejná romantická, smutná, nebo prostě nějaká taková povídka? Místo toho jsem se tady zmítala smíchy a culila se na celé kolo. Tohle se ti vážně povedlo

1)  Evelyn (24.04.2010 20:28)

Neb, to opět nemělo chybu. Tlemila jsem se od první věty do poslední. Pomalu, ale jistě vytlačuješ Betty MacDonald z pozice mé oblíbené autorky

«   1 2