Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/My%C5%A1%C3%A1k.jpg

Vítězná povídka! Gratulujeme!

Téma 2: Co dál, doktore? (čsfd)

Autor: GRACE

Počet bodů: 48

Co dál, doktore?

Její nohy bych poznal všude. Nemluvě o její vůni. Úplně zbytečně se ji snažila překrýt Chanelem.

„Esme?“ Zahrála dokonale překvapený výraz. Kruci, musela mě tu cítit od první chvíle, v tomhle hotelu jsem bydlel třetí den.

„Carlisle?“ Z jejího úsměvu mi zatrnulo až… no prostě z jejího úsměvu mi vážně zatrnulo. Zastavila se, takže jsem to jako obvykle musel být já, kdo dojde k ní, podá jí ruku a iniciuje ten stupidní náznak polibku na tvář. Případně na tvář na tvář, případně na tvář na tvář na tvář. Podle toho, kde jsme na sebe zrovna narazili. Než jsem si stihl ujasnit, že v Paříži platí za bé, políbila mě na rty. Ta jedna, ta… Esme jedna! Pořád si pamatovala, jak mě rozhodit.

„Co tady děláš? A jak se vůbec máš?“ Bleskově se odtáhla a znovu nasadila úsměv ala vzdálená sestřenice. Jsou sice příbuzné, ale nemusíte se stydět, že si je představujete… že si je představujete.

Trochu jsem se zapotácel. „Jsem tu na konferenci. Problematika nových očkovacích látek. Znáš to. Pořád ta stejná nuda.“ Taky jsem se pokusil o úsměv. Nevyšlo to. Což nevadilo, protože v tu chvíli zamrznul i ten její.

„Jo, znám to. Teď, po absolvování čtvrté medicíny to znám, doktore Cullene.“ V duchu jsem zaúpěl. Ještě pořád mi neodpustila? Když jsme se potkali naposledy – Praha na začátku devadesátých let byla úžasná – skoro jsem začal doufat, že bychom třeba, možná…

„A jak se máš ty? Přijela jsi za nákupy?“ pokusil jsem se změnit téma. Nevěřícně vytřeštila oči.

„Právě jsem začala mluvit o své kariéře a ty se mě zeptáš, jestli jsem přijela jako nějaká pitomá slepice vyzobnout to nejlepší z nové jarní kolekce?“ Tentokrát jsem zaúpěl nahlas.

„Já se omlouvám, Esme. Už jsme o tom mluvili tolikrát… Prostě jsme se seznámili v jiné době. Za královny Viktorie bylo normální, že byla žena v domácnosti. A to se týkalo dokonce i upířích domácnosti,“ přešel jsem do rozrušeného šepotu. Všiml jsem si, že ulízaný mladíček za recepčním pultem na Esme nenápadně pomrkává, jestli je všechno v pořádku. Na setinu vteřiny jsem se k němu otočil a opravdu upřímně se zazubil. Ztuhnul a vzápětí rychle zmizel.

„Za královny Viktorie jsi byl už dost starý na to, abys chápal, že svět se vyvíjí. Využil jsi mojí nezkušenosti, zneužil jsi…“ I když na ni byl úžasný pohled, jak tam tak stála, nakláněla se ke mně, hrozila mi štíhlým ukazováčkem a třetí knoflíček na její dokonalé bílé blůze se samým rozhořčením chystal už už odcvnknout, musel jsem ji přerušit. Teď hned. Ten lepší způsob, jak to udělat, jsem nehodlal riskovat, takže jsem jí skočil do řeči:

„Chtěl jsem tě mít jenom pro sebe. Je to tak těžké pochopit? Na záchranu světa jsi měla věčnost. Já chtěl pro sebe jen pitomých pár století.“ Zalapala po dechu. Bylo neuvěřitelné, jak rychle jsme v našem rozhovoru navázali tam, kde jsme před dvaceti lety skončili.

„To jsi mi nikdy neřekl! Naopak. Pořád jsi opakoval, že mě chceš navždy! A když jsi začal s těmi adopcemi…“ Bojovně vystrčila bradu. Ten roztomilý ďolíček v jejím středu si skoro říkal o polibek. To jsem ale nehodlal riskovat. V tu chvíli se mi nějak nechtělo umřít.

„To ty jsi začala o tom, že bys chtěla děti!“ Další marný pokus o obhajobu.

Děti, Carlisle, děti! Ne bandu upířích puberťáků, kteří se s takovou radostí spárují!“ Na vteřinu se zarazila. „A jak se vůbec mají? Ještě se navzájem neroztrhali?“ Brada i s tím neuvěřitelným ďolíčkem se jí trochu zatřásla.

S úlevou jsem se chytil šance na normální hovor.

„Kupodivu ne. Rose s Emmettem už dokonce několik let nezdemolovali žádné cennější zařízení domu. A Jasper se velmi zlepšil, co se týče jeho… jídelníčku. Alice je jednička, zvládá ho skvěle. Edward se nám v tom trochu plácá, momentálně se nás snaží přesvědčit, že se zamiloval do lidské dívky, takže tak nějak všichni čekáme, až se uklidní, ale v každém případě jim moc chybíš. Nám chybíš,“ sebral jsem poslední zbytky odvahy.

Zamračila se a našpulila ústa. Jestli její brada byla dokonalá, tak její rty…

„Nemá vám kdo prát a uklízet?“ Trochu si dupla. V dlaždici s řeckým dekorem zůstala drobná prasklina.

„Esme, ty víš, že to tak není. Jen jsem potřeboval víc času, abych pochopil, že nejsi žádná puťka, která bude spokojená s udržováním ohně v domácím krbu.“ Škemral jsem, proč to nepřiznat.

„Měl jsi na to sedmdesát dva let, Carlisle,“ zasyčela. Šel z ní strach, bezesporu, ale pořád byla neuvěřitelně žádoucí. Teď se říkalo sexy, ale to slovo jsem si zakázal, se slovem sexy bych si v tuhle chvíli neporadil. Odevzdaně jsem rozhodil ruce.

„Takže co? Mám tuhle neskutečnou náhodu brát jenom jako náhodu? Nemám v tom vidět nějaké znamení osudu? Mám se teď s tebou rozloučit a popřát ti hodně štěstí?“ Trhla sebou, jako bych jí něco připomněl.

„To by možná nebylo od věci. Za pár týdnů se vdávám. To je ten důvod proč jsem v Paříži. Taková malá předsvatební cesta. Jsem tu se svým snoubencem.“ Znělo to, jako se mi chlubila novým autem. Proto chvíli trvalo, než mi to došlo.

„Snoubenec?! To jsem tvůj snoubenec, Esme! Už sto třicet dva let, kruci!“ Oba jsme sebou trhli. Carlisle Cullen přeci nikdy nekleje. Zároveň jsme se oba zadívali na její levou ruku. Ten diamant byl jen o trochu menší než baseballový míček. Jak to, že jsem si ho hned nevšiml? Tenhle rozhodně nebyl ode mě. Já si na tyhle okázalé věci nikdy nepotrpěl.

„S Caiem jsme se potkali před půl rokem. Miluje mě a chce si mě vzít. Dokonce kvůli mně přešel na krevní konzervy a chce zajít ještě dál,“ zvedla významně obočí.

„Dál?“ vyštěkl jsem. „Spokojí se s krevní plazmou? To nemyslíš, vážně, Esme! I já jsem ti připadal starý! Caius Volturi je proti mně brontosaurus zamrzlý v ruské tundře! Možná spíš tyranosaurus!“ Nemohl jsem si pomoct, i v metaforách jsem se rád držel jakés takés přesnosti v názvosloví. A brontosauři byli prokazatelně býložravci.

„Jenže si mě váží a podporuje mě v mojí práci! A změní se, já to vím!“ Znovu si dupla. Malá prasklina už nebyla malá.

„Jistě,“ ušklíbl jsem se. „A z Ara bude příští papež, který podpoří antikoncepci a rovná práva pro homosexuály.“ Skousla si ret. Ach bože, právě jsem ji málem rozesmál… Ovládla se ale až příliš rychle.

„Ty jsi takový sobec, Carlisle! Chtěl jsi mi popřát štěstí, vzpomínáš? Proč to prostě nemůžeš udělat a jít si po svých?“ Další dupnutí. Napadlo mě, jestli pojišťovna uvěří, že tu proběhlo menší zemětřesení.

„Protože beze mě nikdy šťastná nebudeš, Esme. Ne doopravdy. A protože ať se ti to líbí nebo ne, těch pět dětí jsme adoptovali spolu a podle mě bys měla být u toho, když nastupují a vystupují ze škol, když se každé jaro berou a když řeší, jestli a kam půjdou na vysokou! Ano, jsem sobec, uznávám, ale s tou svou věčnou upíří láskou k tobě prostě nic nenadělám, ani kdybys mi urvala a spálila všechny končetiny.“ Couvnul jsem dřív, než jsem to dopověděl, protože se na okamžik zatvářila, jako by tu poslední věc skutečně zvažovala.

Pak se ale překvapivě vrátila k předchozímu tématu.

„Ty myslíš, že jim někdy… chybím?“

Než jsem stihl odpovědět, vešel do haly tyranosaurus Caius. Vypadal odpudivě dobře. Dojem modela od Bosse kazilo jen frenetické mrkání, jak se snažil vypořádat s modrými čočkami v očích. Pokud jsem s ním nechtěl mluvit – a já opravdu nechtěl – musel jsem odejít. Hned. A tak jsem to udělal.

Koutkem oka jsem ještě zachytil toho ustrašence v recepci. Vypadal, že se mu ulevilo. Pitomec. Netušil, že skutečná příšera teprve přichází na scénu.

 

***

 

Další dva dny nestály za nic. Při svých vystoupeních na konferenci jsem byl tak mimo, že jsem dokonce zapomínal předstírat, že nakukuju do svých poznámek, a celé přednášky jsem odříkával spatra. Kolegové vypadali vyděšeně a šokovaně. Vzal je čert. Esme už jsem nepotkal, ale její vůně zahltila všechny společné prostory v hotelu. Caiův pach jsem se snažil vytěsnit, přesto jsem si je všude představoval spolu.

U večeře.

V bazénu.

Na masáži.

Zabiju ho.

Ne, to nebyla součást hotelové nabídky, to mi jen můj super rychlý mozek automaticky nabízel řešení, o které jsem se neprosil.

Až poslední noc mě to napadlo. Alice! Musela vědět, že je tady potkám! Proč mě nevarovala? Za to jí strhnu kapesné na příštích osmdesát let! Než jsem stihl zvednout telefon a vynadat jí, ozvalo se tiché zaklepání na dveře mého apartmá.

Nečekala na pozvání. Prostě vešla. Znal jsem ji sto třicet let, a přesto mě dokázala překvapit. Měla na sobě jen župan a ani ten ne příliš dlouho. Povolila pásek a celou tu lesklou věc nechala sklouznout ze svých útlých paží. Přesto ještě pořád nebyla úplně nahá. Na krku měla řetízek a na něm…

„Co to je?“ zakoktal jsem.

Usmála se. „Prstýnky,“ vysvětlila, jako bych to neviděl. „Třicet sedm zásnubních prstenů od jednoho protivy, který měl vždycky spoustu řečí, ale to podstatné vlastně nikdy neřekl dost jasně.“ Došla až k posteli, položila se na bok, podepřela si bradu a dlouze se na mě zadívala.

„A Caius?“ zachraptěl jsem.

„Caia jsem poslala domů. Mám takový zvláštní pocit, že Aro mi bude vděčný. A taky jsem zjistila, že se mi velké diamanty nelíbí.“

Hlavou mi vířil asi tak milion dalších otázek. Esme byla ale jako vždycky napřed. Usmála se, natáhla ke mně ruku a vyslovila tu jedinou, která zrovna teď dávala aspoň nějaký smysl:

„A co dál, doktore?“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)   (08.05.2013 20:39)

některým mužům to opravdu dlooouho trvá,než řeknou to nejdůležitější - na rozdíl od tebe
díky za skvělý zážitek

Linfe

1)  Linfe (08.05.2013 20:29)

Moc pěkné. Gratuluji k vítězství!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still