Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/alexjaercullen-%20profile%20photo.jpg

Nejdřív jsem si myslela, že si po několikáté přečtu relikvii smrti (Harry Potter), ale nedokázala jsem se soustředit, protože jsem měla stále v hlavě rozhovor Edwarda a Belly. No tak jsem se rozhodla ho napsat a tím jsem vám jistě udělala radost. Dalšího dílku se dočkátě možná zítra, ale nevím jak to budu stíhat, takže nic neslibuji.

A teď k téhle kapitole. Jak už jsem naznačila v minulém díle, bude tady rozhovor Edwarda a Belly. Dozvíte se něco úžasného o Belle. A teď s chutí do čtení a já si jdu přečíst Relikvii smrti... :D


Zahrál jsem si nějaké hry. Dokázal jsem na chvíli zapomenout na události několika posledních týdnů.

„Edwarde! Dělej, nebo přijdeme pozdě do školy!“ křikl na mě ze zdola Jasper. Vypnul jsem počítač a popadl jsem batoh.

„Jaspere pojedu dneska sám. Potřebuji si odpoledne zajít koupit nějaké knížky. Vezmi si svou motorku,“ Řekl jsem mu to tak, aby to znělo, co nejvíc přesvědčivě. Ale je to přeci pravda. Už mi docházejí zásoby knížek…

„Dobře. Sejdeme se u školy,“ řekl mi a vypadalo to, že mi věří. Já jsem tedy nasedl do auta a hodil jsem batoh na sedadlo spolujezdce.

Cestou do školy jsem se věnoval řízení, ale pak mé myšlenky nabraly úplně jiný směr. Něco cítím k Belle, ale, co je to? Co k ní cítím a, co mě  k ní táhne? Když jsem s ní, vím, že můžu mluvit o čemkoli, protože vím, že neprozradím nic, co, bych nechtěl. Připadám si svobodně, protože ví, že jsem nadpřirozená bytost. Cítím se uvolněně. S Jasperem to je jiné. S ním tak moc nemusím mluvit, protože cítí mé pocity. Ať přemýšlím, jak dlouho chci, nemůžu na to přijít.

Právě jsem přijel před školu a tak jsem ukončil své myšlenkové pochody. Popadl jsem batoh a šel jsem směr moje třída. Když jsem chodil tím bludiště chodeb, cítil jsem se lépe než první den. Nikdo se po mě už neohlížel, když jsem prošel kolem, holky už vzdaly pokusů o to chodit se mnou. Podle toho co jsem slyšel, mě a Jaspera zařadili do stejné koleje jako Alice a Bellu. Odlišné lidi. Podivíny. Ale, byla to pravda. Alespoň nás nechali na pokoji, i když se někdo občas o něco pokusil.

Celý den proběhl vcelku nudně a na poslední hodinu jsem se docela těšil, protože uvidím Bellu a budu mít pocit že se něco nového dozvím. Ta na začátku hodiny nepřišla a tak jsem si začal kreslit.

Snažil jsem se rozvést svou fantazii do velkých měřítek. Začal jsem kreslit hlavu safírově modré dračice. Pokračoval jsem a kreslil celé tělo. (Kdo si to nedokáže představit tak to je Safira. Je na obálce knihy Eragon) Byl jsem plně zaujat kresbou a pak mě vyrušil učitel.

„Pane Cullene, můžete mi zopakovat a odpovědět na otázku, kterou jsem se ptal?“ zeptal se mě učitel a v hlavě už se spokojil s tím, že dá další pětku. Já, ale okamžitě odpověděl, jelikož jsem si to přečetl v jeho myšlenkách, které mezi plány, opakovaly otázku. Učitel nebyl moc spokojený a z tváře mu, ihned zmizel úsměv a vypadal docela dost naštvaně. Někdo se vedle mě uchechtnul. Až teď jsem si všiml Belly, která asi musela, přijít později. Pohlédl jsem na ni a ona mi vůbec neopětovala pohled. Zapomněl jsem, že máme jistou dohodu a tak jsem odvrátil hlavu zpět a dokončil jsem kresbu ve stejnou chvíli, jako zvonek, který oznámil konec hodiny a tím pádem, i konec dnešního nudného vyučování. Když jsem zavíral sešit, přistál mi tam kousek papírku a, když jsem se díval po třídě nemohl jsem vyhledat jeho majitele, ale vzápětí mi došlo od koho byl.

Jeď za mnou a dávej pozor ať nejsi nápadný.

Věděl jsem přesně, že to psala Bella. Měla pěkné a úhledné písmo. Rychle jsem papírek několikrát přeložil a strčil si ho do kapsy. Svůj obrázek jsem vložil do batohu stejně jako věci do školy a zamířil jsem na parkoviště a dával si pozor na své tempo.

Do auta jsem hodil, stejně jako ráno, batoh na sedadlo spolujezdce a vyhledal jsem očima Bellino auto. Právě vyjížděla ze svého místa a já chvíli počkal a pak jsem vyjel taky.

Několik aut jelo jejím směrem a tak jsem radši jel s odstupem několika aut. Jasper by si toho mohl všimnout.

Postupně všechna auta odbočila na cesty a na silnici jsme jeli už jenom já a Bella. Bydlely teda docela daleko. Už jsme jeli, alespoň patnáct minut. Pak Bella odbočila na skoro neviditelnou cestu a já vjel za ní. Byl tady hodně hluboký les a neprosvitalo mezi stromy moc světla, takže cestu osvětlovalo jen světlo nad ní, ale i to se pomalu vytrácelo, protože stromům narůstaly větvě hodně do šířky.

Po pár minutách jsme zastavili a já nejdřív nechápal proč, ale pak jsem to pochopil. Mezi stromy se tyčil rodinný domek. Byl v podobném stylu jako máme my. Hodně skla a dřeva. Jenže nebyla to taková velká kráva jako máme my. No jo. ten náš byl stavěny pro víc osob.

Vylezl jsem z mého auta a šel k Belle, která právě odemykala dům.

Šel jsem za ní a vlezli jsme do prostorné haly. Zul jsem si boty a šel za Bellou. Vedla mě přes kuchyň, obývák a pak ke schodům po, kterých jsme vyšli a ocitli jsme se na patře, které mělo dlouhou chodbu. Šli jsme a Bella se zastavila až u úplně posledních dveří.

„Tohle je můj bláznivý pokoj tak se prosím tě nelekni,“ řekla s úsměvem a já ji úsměv opětoval.

Otevřela dveře a vešla do toho velkého a prostorného pokoje. Bylo tu spousta nábytku v jedné barvě, ale nejvíc mě zaujala stěna vedle pracovního stolu a knihovny. Byla skoro po strop pokrytá, většinou papíry o formátu A4, obrázky. Byly na, nich vyobrazené různé mýtické zvířata, ale i obyčejná zvířata. A ze všech vyzařovala osobnost a krása. Jako by v, nich byl život a připadala mi skutečná.

„Než mě začneš vyzpovídat, chci se tě ještě na něco zeptat,“ řekla mi Bella a já se na ni otočil. Seděla na měkkém koberci opřená o křeslo a sledovala mé počínání. Šel jsem k Belle a posadil jsem se před ní.

„Na co?“ zeptal jsem se. Měla určitě spoustu otázek, ale asi měla v plánu, se mě zeptat zatím jen na jednu.

„Co se ti stalo, když si mě poprvé viděl jako tygřici? Díval ses na mě a pak ses svíjel v bolestech na zemi,“ řekla mi smutně a já pokrčil nohy a položil si na ně hlavu. Chvíli jsem přemýšlel jestli ji to mám celé popsat.

„Někteří upíři mají dary,“ začal jsem a chvíli přemýšlel.

„A ty máš taky nějaký?“ zeptala se mě při mém přemýšlení. Přikývl jsem.

„Jaký?“ chvíli jsme přemýšlel jaká bude její reakce, ale rozhodl jsem se pro rychlé vysvětlení.

„Umím číst myšlenky, ale předtím než začneš panikařit, ti musím říct, že nemusíš. Tobě je číst nemůžu.“ Nejdřív vypadala, že skutečně začne panikařit, ale pak se uklidnila a usmála se jako neviňátko.

„No a, co to s tím má společného?“ zeptala se mě po chvíli. Povzdychl jsem si. Nechtělo se mi o tom mluvit, ale měl jsem pocit, že se mi uleví, když ji to řeknu. Známe se jen krátkou dobu, ale já jsem měl pocit, že ji můžu říct naprosto všechno.

„Když narazím na tvou nebo sestřinu mysl, začne mě šíleně bolet hlava. Když jsem to zkusil poprvé tak to nebylo tak strašné, ale, když jsem to zkusil na louce… myslel jsem, že bolestí zešílím,“ Řekl jsem co nejvíc jsem to zkrátil a během mého krátkého vypravování jsem nedokázal zahnat vzpomínky na tu bolest a, i přes své protesty jsem si ji prostě musel znovu vybavit. Radši jsem zavřel oči a snažil se zahnat ty myšlenky.

„Takže Alice je taky číst nedokážeš?“ zakroutil jsem hlavou. Bolestné vzpomínky jsem už skoro zahnal a úlevně jsem si oddychl a otevřel jsem oči.

„Povíš mi teda to, co si mi chtěla říct včera?“ přikývla a zvedla se. Zamířil ke stěně s obrázky.

„Víš, tygřice není jediné zvíře ve, které se umím proměnit.“ Řekla klidně a stále sledovala zeď posetou několika desítkami obrázků. Vůbec jsem ji, ale nedokázal pochopit a stále jsem si přehrával její větu v mysli.

„Vzpomínáš jak jsi říkal, že vypadám úplně stejně jako na tom obrázku a jak jsem ti já říkala, že jak si to vybavím, tak taky vypadám?“ přikývl jsem a ona pokračovala.

„To platí pro všechny zvířata,“ Řekla a mě nejdřív nedocházela její slova. Nejspíš jsem měl na tváři nechápavý výraz a pak si povzdychla. I, když jsem byl upír měl jsem nějaké pomalé myšlení. Asi porucha mozkových buněk…

„Předvedu na živo,“ Řekla a prohlédla si stěnu obrázků až se zastavila u jednoho a chvíli se na něj dívala. Pak se otočila a skočila doprostřed místnosti. Za letu se proměnila. Nejdřív bílé přední končetiny, pak bílé zadní končetiny a všechny čtyři byly zakončené kopyty, její krk se protáhl a tlama se taktéž protáhla. Čekal jsem velkou bílou tygřici, ale místo ní tam stál krásný bílý kůň. Byl jsem úplně vykolejený. Už chápu! Ona se může proměnit v jakékoli zvíře, které si vybaví!

Bella se proměnila zpátky.

„Už to chápeš? Proto jsme tak nebezpečné. Kdyby nás někdo něčím, nebo nějak přinutil se proměnit třeba v třímetrového tygra a poštvat proti někomu, mělo by to katastrofální následky. A to ještě nevíš to nejhorší.“ Nejhorší? Co je na tomhle hrozného? Vždyť to je úžasné. No dobře ta myšlenka o poštvání je vážně hrozná.

„Co je nejhorší?“ zeptal jsem se.

„Přineseš si prosím svůj batoh s věcmi do školy?“ nechápal jsem proč.

„Chceš mi pomoct s úkoly nebo, co?“ Bella se zasmála.

„Podle toho, co jsem slyšela asi pomoc nepotřebuješ. Přineseš mi prosím tvůj batoh. Něco ti ještě chci ukázat. A to, co v něm máš tě asi přesvědčí nejvíc.“ Tak jsem přikývl a do pár vteřin jsem  byl zpátky i s batohem. Nechápal jsem, co, bych v něm mohl mít tak zajímavého a ještě k tomu, aby mě nějaká má věc přesvědčila.

Bella ho popadla a něco v něm hledala. Nakonec vyndala kus papíru na kterém byla safírově modrá dračice, kterou jsem nakreslil v hodině. Chvíli si ho prohlížela a pak vložila papír zpátky do batohu. Opět skočila. Nejdřív se proměnily její končetiny na, kterých se objevily safírově modré končetiny, zakončené drápy bílé barvy, po té se změnilo její tělo. Safírové šupiny ji obepínaly postupně celé tělo a na bocích ji vyrostla průsvitná křídla. Krk se ji opět protáhl a hlavu taktéž obepínaly šupiny. Celá se pak nějak o hodně zmenšila a od hlavy až po ocas nemohla mít více jako 100 centimetrů. A to celé se odehrálo během dvou sekund.

Bella roztáhla svá křídla a opřel se do nich poryv vzduchu. Takže zůstala viset ve vzduchu a nespadla na zem. Kýchla a z nozder se ji vydral plamínek ohně.

Teď jsem málem dostal infarkt. Chvíli jsem sledoval Bellu a nemohl věřit svým vlastním očím! Bella stále ve vzduchu mávala průsvitnými křídly, aby neskončila na zemi a udržela se. Byla dračice! Přesně ta, kterou jsem nakreslil! Byl jsem úplně mimo. To je mnohem zajímavější než parta páchnoucích vlčat. Bella se pohnula ve vzduchu a pak začala létat po pokoji. Vypadala nevinně, když byla takové malé dráče, ale kdyby byla mnohem větší než teď tak by mi asi naháněla strach i, když by byla krásná.

Chvíli jsem ji sledoval, nevěříc vlastním očím a pak se proměnila zpět.

„Už chápeš, proč to může být horší? A netvař se tak užasle. Pokud by nás někdo donutil být velkou dračicí… můžeme spálit na popel klidně i město! Proto je důležité, aby se o nás nikdo nedozvěděl!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  eElis (29.09.2010 01:31)

Tak to mě tedy překvapilo. nádherná kapitolka a já doufám, že už jsi napsala další

6)  Leni (28.09.2010 22:26)

Mazec.

5)  hellokitty (28.09.2010 21:03)

AlexCullen

4)  AlexCullen (28.09.2010 20:38)

Ewik: V mamuta a dinosaura se tak může přeměnit (koho by to ale napadlo, že :D Alespoň jsi mi dala námet. Až nebudu mít nápady tak tohle můžu použít :D. Na sfingu a lidi si počkej, vysvětlím to v další kapitole. Jinak moc děkuji za komenty. Skáču z nich na židli radostí... a taky se ještě možná dneska pustím do rozepsání 9. kapitoly

3)  elie_darrem (28.09.2010 19:55)

nádhera

2)  Ewik (28.09.2010 19:49)

Poky, ale co když někdo nakreslí dejme tomu sfingu, nebo mamuta, nebo dynoše. Já se chci taky přeměňovat. Myslíš, že by mohla vzít na sebe podobu nějakého člověka, vždyť lidé jsou více, méně zvířata.

lied

1)  lied (28.09.2010 19:29)

no páni to bych chtěla umět proměnit se v jakékoliv zvíře

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek