27.09.2010 [19:00], AlexCullen, ze série Slzy štěstí , komentováno 4×, zobrazeno 1791×

Bella ve škole dodržela slovo a skutečně si mě nevšímala a dělala, jako by se nic nestalo. Já jsem dělal to samé. Jasper se pomalu smiřoval s tím, že s Alice si nikdy nepromluví, jelikož vždycky, když s ní chtěl mluvit tak odešla rychle pryč a nebo ho prostě ignorovala. Den plynul a já už byl nedočkavý, co mi Bella poví, ale zároveň jsem ji nechtěl říct mou minulost. Holt musím něco obětovat, abych něco získal.

Konečně zazvonilo a já šel autu.

„Kam tak spěcháš?“ zeptal se mě udiveně Jasper. Asi jsem šel moc rychle.

„Nikam. Jen jsem si neuvědomil svou rychlost,“ Řekl jsem mu, ale nevěřil mi. Zakroutil jsem hlavou ať to nechá být.

Když jsme přijeli domů, šel jsem na chvíli do pokoje, aby to nebylo moc nápadné a po hodině jsem usoudil, že mně nebude podezírat.

„Jaspere, jdu na lov,“ řekl jsem mu ze svého pokoje a věděl, že mě slyší. Ani jsem nečekal na jeho odpověď a vyskočil jsem z okna.

Běžel jsem na svou louku a nemohl jsem se dočkat. Něco mě k Belle stále táhlo, ale já nevěděl, co to je. Pokaždé, když jsme si omylem pohlédli do očí, bylo tam něco, co jsem neznal. Nějaký pocit, který jsem nezažil… ale věděl jsem, že už jsem ho někde cítil. Že v něčích očích, nebo pocitech, sdílených přes Jaspera jsem to cítil. Jen jsem to nedokázal určit.

Doběhl jsem na louku, ale Bella tady ještě nebyla. Posadil jsem se doprostřed a pak jsem si lehl. Zavřel jsem oči a byl rád, že nesvítí slunce. Neměl jsem rád, když jsem zářil. Připadal jsem si, jako, bych měl každou chvíli shořet.

Čekal jsem několik minut a potom jsem uslyšel měkké našlapování tlap na kraji louky. Já jsem, ale dál nehybně ležel. Čekal jsem až ke mně dojde. Šla pomalu a, jako by zvažovala každý krok. Když byla u mě, chvíli zvažovala, co udělat, ale pak jsem slyšel měkké žuchnutí na zem. Nevěděl jsem, co udělala a tak jsem otevřel oči, abych to zjistil. Opřel jsem ruky o zem a podíval jsem se na Bellu. Ležela pár centimetrů ode mě. Na bílých tlapách měla položenou hlavu a dívala se před sebe do lesa.

Chvíli jsem ji pozoroval a potom si Bella povzdechla. Otočila ke mně svou hlavu a zadívala se mi do očí. Naklonila hlavu na bok tak jak to dělají psi. Působila teďka velice roztomile. Chvíli něco zvažovala a pak se zvedla a přišla ke mně blíž. Pak si znovu lehla ale tentokrát se dotýkala tlapami mých nohou a pak mi položila hlavu do klína. Už mi bylo jedno, jestli jsem chtěl znát odpovědi.

Teď jsem nejvíc toužil po tom ji pohladit. Opatrně jsem zvedl ruku a ponořil jsem ji do toho měkkého kožichu, na hlavu mezi ušima. Když neprotestovala, zanořil jsem ruku ještě hloub a poškrábal jsem ji mezi ušima, tak, jak to dělají lidé kočkám nebo psům. Bella slastně zavřela oči a v klidu oddechovala. Mě se, to taky líbilo. Byl to krásný pocit. Připadal jsem si, ale divně. No uznejte, jak by jste si připadali, kdyby jste škrábali mezi ušima velkého tygra, který byl víc, jak metr vysoký a ta jeho hlava by vám ležela v klíně. Myslím, že by jste klidní nebyli…

Chvíli jsem ji takhle škrábal a potom jsem stáhl ruku zpět. Nevím, co to bylo. Že by se pokoušela o zkoušku důvěry? Sledoval jsem ji, jak spokojeně oddychuje a potom otevřela oči. Chvíli se na mě dívala, ale pak se zvedla. Myslel jsem, že odchází, ale nebyl jsem si jistý tak jsem čekal, co udělá. Udělala pár kroků, pak vyskočila a proměnila se v člověka. Měla na sobě stále oblečení. Takže u ní není přeměna jako u vlkodlaků z La Push. Můžu to připsat na seznam věcí, které vím, ale zároveň mi vrtají hlavou.

Bela stála se svěšenou hlavou a já se nemohl pohnout. Byl jsem fascinovaný její přeměnou. Chvíli tam stála, ale pak se pohnula a otočila směrem ke mně.

„Ještě jsi neutekl?“ zeptala se mě s úsměvem. Já ji úsměv opětoval.

„Ještě ně,“ řekl jsem a pohlédl na ni. Popošla pár kroků ke mně a posadila se vedle mě.

„Platí stále naše dohoda?“ zeptala se a já přikývl.

„Pokud si vzpomínáš tak jsme se dohodli, že ty začneš,“ řekla mi a já musel přikývnout.

„Kde chceš abych začal? Nechce se mi to říkat celé,“ odpověděl jsem podle pravdy. Skutečně jsem ji to nechtěl vyprávět celé a zatím jsem neměl v úmyslu ji povědět o Carlislovi, Esme, Rose a Emmettovi.

„Mě je to jedno. Ráda bych, ale nejdřív věděla, co jsi zač?“ zeptala se mě a pohlédla mi do očí.

„Měl jsem dojem, že jsi mě viděla když jsem lovil.“ Přikývla.

„Pak to nejspíš víš,“ Kývl jsem ji a ona chvíli přemýšlela.

„Upír? Upíři neexistují,“ řekla. Odfknul jsem si.

„A člověk, který se umí proměnit v tygra také ne,“ Odpověděl jsem ji s ironií v hlase. Usmála se.

„Jo to máš pravdu.“ Řekla. Jaká to byla ironie. Dva mýtičtí tvorové si povídají uprostřed lesa zatím co třeba pár mil odsud sleduje nějaký člověk televizi.

„Tak dobře. Jsi upír. Mýtický potvora co zabíjí lidi. To, jako chodíš do školy a pak si jdeš vyhlídnout nějakou oběť?“ uhodila do mojí slabé stránky. Pohlédl jsem na zem. Tohle nebylo mé oblíbené téma. Chvíli jsem přemýšlel jak a, co mám říct a pak jsem začal mluvit.

„Ne já nelovím lidi. Nemám to rád. Nechci být zrůda. Snažím se žít jako člověk. I když tím už nikdy nebudu. Kdybych lovil lidi měl, bych rudé oči. Lovím výhradně jen zvířata. Ostatně. Předtím jsi mě viděla,“ Řekl jsem smutně a hrál jsem si se stéblem trávy v ruce.

„Tak další. Jaké jste odlišní od člověka?“ zeptala se mě. Chvíli jsem přemýšlel nad nejdůležitějšími věcmi. Nikdy mě nenapadlo si to takhle shrnout.

„Jsme silnější, rychlejší, mám o hodně lepší zrak a sluch, nemusíme dýchat, nespíme na slunci se třpytíme-“ přerušila mě další salvou otázek k tomuhle tématu.

„Vy nespíte?“ zakroutil jsem hlavou.

„To vám závidím,“ Řekla. Neví, co to je nespát. Zakroutil jsem hlavou.

„Já si naopak přeji, abych mohl spát a snít. Je to otravné být stále na nohou a neodpočinout si ve spánku. Kdybys byla upírkou, taky by ti to chybělo,“ Řekl jsem. Jenom přikývla, jako, že mě chápe. Chvíli přemýšlela a pak vyřkla další otázku.

„Na slunci se třpytíte? Jak to myslíš?“ zeptala se mě. Usmál jsem se.

„Pokud neutečeš tak ti to někdy ukážu. Další otázky?“zeptal jsem se ji. Připadal jsem si, jak v nějaké soutěži a nebo při výslechu.

„Možná potom. Teďka, bych chtěla slyšet tvůj příběh.“ Řekla mi a já se zamyslel. Nevěděl jsem jestli se ji mám zmínit o zbytku mé rodiny, který je teďka asi ještě ve Forks. Nakonec jsem se rozhodl, že to obejdu a pak ji to někdy povím celé.

„Jen se prosím tě nelekni mého datumu narození.“

„Proč bych měla?“ zeptala se mě.

„Víš upíři nerostou. Zastaví se jejich vývoj, když ti do těla začne proudit upíří jed.“ nevypadala, že by ji to nějak moc překvapilo a pak mi pokynula abych pokračoval.

„Fajn narodil jsem se roku 1901 v Chicagu.“ Zastavil jsem se a pohlédl na její reakci. Ani se nehnula. Poslouchala mě a tak jsem pokračoval.

„Umíral jsem na španělskou chřipku, když mě jeden upír přeměnil. Ze začátku jsem, jako novorozený lovil lidi, ale pak jsem přestal a vrátil jsem se k němu. O pár let později jsme našli Jaspera. Byl ve velké depresi. Poznali jsme později, proč. Zjistili jsme, že má dar ovládání a cítění emocí. Někdy je těžké pro něho snést všechny pocity. A tak jsme ho přijali mezi sebe. Učili jsme ho sebeovládání a on se přizpůsobil našemu životu,“ tu část s Esme, Rose a Emmettem jsem vynechal. „když jsme byli na mnohém z jednoho z našich sídel, už jsme toho měli s Jasperem plné zuby a odstěhovali jsme se. Pak jsme přišli na tuhle školu. Jaspera nejdřív zaujala černovlasá dívka, která se snažila zakrýt svou pravou tvář stejně jako její sestra ke, které mě něco táhlo a, ihned jsem poznal, že za tou tvrdou maskou se skrývá něco jiného. Od té doby, co jsem se ji podíval na obědě do očí mě ignorovala. Obě nás ignorovaly. Pak jsem šel jednou na lov a uslyšel jsem něco jako výkřik nebo vrčení a pak zvláštní pach. Řekl jsem si, že to byl asi jen nějaký přelud, ale den na to se ten pach objevil znovu. No a zbytek už znáš.“ Určitě ji netrvalo dlouho a zjistila, že jsem vlastně mluvil ke konci o ní. Podíval jsem se tedy na Bellu. Měla zamyšlený pohled a sledovala motýla, který seděl na květině a poté, odlétl. Bella pak zvedla hlavu.

„Nezdálo se mi to jako nějaký zvlášť dlouhý příběh,“ Řekla mi.

„Taky, že jsem ho hodně zkrátil,“ Odpověděl jsem ji.

„Poznala jsem podle toho, co jsi mi říkal, že jsi toho určitě spoustu zajímavého vynechal. Mám pro tebe, ale další otázku. Jak jsi poznal, že to jsem já?“ zeptala se mě Bella. Nevypadala jako člověk který se děsí mého života. Měla by se bát a utéct. Jenže ona nebyla člověk. Byla mýtický bytost. Říkala, že je nebezpečná jenže ji určitě neláká krev lidí…

„Poznal jsem tě podle tvých očí.“ Odpověděl jsem ji jednoduše. Překvapila ji má odpověď, ale pak se vrátila ke komandování otázkami.

„Odpovíš mi teď ty na mé otázky?“ zeptal jsem se ji. Chvíli vypadala, že váhá vzhlédla a podívala se na nebe které se pomalu zatahovalo. Slunce zapadalo pomalu za obzor.

„Mám ještě spoustu otázek, ale máš právo se teď ptát ty mě.“ Odpověděla mi. Nevěděl jsem čím začít a tak jsem navrhl tu nejjednodušší verzi.

„Povíš mi ty svůj příběh? Doufám, že ho nezkrátíš jako já tobě,“ Usmál jsem se na ni. Z nebe přesunula své tmavé oči na mě.

„Tak dobře. Pokusím se.“ Odpověděla mi a usmála se.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!