Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

Utvrdil jsem se v jednom... I já - sobec, blbec, tupec, syn wolpirky a upíra, nemehlo na domácí práce, sukničkář, emigrant... prostě - i já mám neuvěřitelné štěstí. A vám všem, co jste se mnou brečeli, smáli se, kousali si nehty, vám ho přeju taky. Jednou to přijde, počkejte si. Váš milovaný Peter.

 

60. kapitola - EPILOG

Jeden z mála posledních slunečných dnů a já měla to štěstí, že jsem si jej vybrala pro svůj den Dé.

Kráčela jsem uličkou z pomerančových kvítků a v duchu se nutila neběžet.

Několik uplynulých týdnů bylo čiré, neředěné peklo. Svatební přípravy, starosti s rodinou. Osiris, Sophia, Peter… ach, Pete…

Moje malé, sladké trápení. Užil si svoje, ale teď tu stál. U oltáře a čekal, co přijde. K jeho věčné smůle jsem to byla jen já, kdo k němu mířil, ale on se usmíval a povzbuzoval mě pohledem stejně jako jeho otec.

Když jsem došla až ke Carlisleovi, který souhlasil, že se ujme oddávání, podala jsem ruce muži svých snů. Muži, co mi neustále dělal naschvály, zlobil mě, kul pikle za mými zády a nesčetněkrát se mi omlouval. Poté – samozřejmě.

Hudba utichla a já slyšela jen své splašené srdce, jak se pokouší emigrovat z mé hrudi. Vážně tu stojím a beru si ho? Já?

Carlisle začal mluvit. Jeho hlas byl tichý a klidný. Rozhodně klidnější, než jsem byla já.

„Ano,“ vydechla jsem, když se mě zeptal.

„Ano,“ přisvědčil – teď už můj muž – a navlékl mi prstýnek.

Hudba se opět linula místností a my se políbili. Jako tenkrát, poprvé. Sladký a dlouhý polibek. Nebýt lidí okolo, nejspíš by neskončil.

Šli jsme oba z náruče do náruče. Tekly slzy, víno, šampus. Hrálo se, tančilo, zpívalo…

Když jsem se dostala do náruče Petera, stále se usmíval.

„Jsi šťastná?“ zeptal se mě tiše. V jeho hlase jsem slyšela pochyby, jako kdyby tomu sám nedokázal po tom všem uvěřit.

„Jsem. A moc. Ty ne?“ vyzvídala jsem a upravila mu vlasy padající do čela.

„Když jsi ty, tak já taky,“ vyhrkl okamžitě a zrudnul. Změnil se. Co se tu objevil Osiris, Pete byl jiný a to bylo dobře.

„I kdyby se někdy stalo, že nebudu šťastná, chci, abys ty byl. Jsi pro můj život hrozně moc důležitý.“ Potřebovala jsem, aby to věděl. Najednou tu přede mnou nestál dospělý a zadaný muž, ale malý kluk, co mluví s mámou o první lásce.

„Tak mi slib, že nikdy nepřestaneš být šťastná.“ Kývla jsem. „A že – ať už provedu cokoliv – mi budeš věřit.“ Zamračila jsem se. Než jsem se ho stihla na cokoliv zeptat, změnila se hudba a Peter mi zmizel z objetí.

„Tak, paní Aamu, jak se cítíš?“ zajímal se Edward a sevřel mě v náruči.

„Nádherně, pane Cullene.“

„Už bylo na čase, nemyslíš? O Peteho se neboj.“

„To mi říkáš brzo, Edwarde,“ hlesla jsem.

„Je to dospělý muž a…“

„… změnil se, já vím. Já to vím. Ale pořád ho vidím jako dítě.“

„To je normální. Bohužel nemám dobré zprávy. Ono se to nezlepší. Nikdy,“ zaúpěl a já se rozesmála. „Takhle ti to sluší víc, nevěsto,“ dodal a z jeho hlasitého smíchu zbyl jen sladký úsměv. Zrudla jsem.

„Můžu?“ vyrušil nás hlas Taavettiho.

„Ale samozřejmě. Vždyť je tvoje,“ zasmál se Edward a galantně mi políbil ruku, než odešel. Taav mě vzal do náruče a políbil mě.

„Sleduju tě pěknou chvíli, holka. Jdeš z náruče do náruče a já chudák abych škemral o tanec,“ přehrával.

„Hlavní je, že pokaždé skončím v té tvé, ne?“

„A já za to děkuju pokaždé, když vyjde slunce, Polárko.“

Opět mě políbil. Jemně, něžně a s příslibem dlouhé noci.

„Myslíš, že si někdy zatančím na svatbě našeho syna?“ vyhrkla jsem otázku, která mě trýznila celý den. Taavetti jen smutně zavrtěl hlavou.

„Našel si Cinnamon, která se do svatby taky nežene, a je jim fajn. Jen se na ně podívej. Nic jim nechybí. Nepotřebují si to dokazovat, jako my. Vlastně – vzal jsem si tě jenom proto, abych ukázal celému světu, že jsi moje. I bez tvého ano bych byl neustále s tebou a bezmezně tě miloval.“

„Ty lháři,“ zasmála jsem se a zkusila najít očima Petera se Cinnamon, abych se utvrdila v tom, co můj manžel řekl, ale… „Kde jsou?“ Taavetti přestal tančit a rozhlédl se kolem sebe. Zamračila jsem se. Tohle se nedělá. Kde mám dítě?

Lekla jsem se, když mi na rameno zaklepala Anise.

„Pošta,“ zatrylkovala a podala mi lísteček. Stavíme se jindy. Peter a Cinnamon. Zvedla jsem oči a nechápavě se podívala na Anise. Usmívala se.

„Četla jsi ho?“ vyhrkla jsem.

„Ano, vždyť byl pro mě.“

„Nějak to nechápu,“ přiznal se Taav, když si to přečetl.

„Jsou pryč. Odjeli. Oba.“

„Cože?“ vyhrkla jsem unisono s Taavettim.

„Rory, oni potřebují mít svůj život. Peter ani Cinny neumí být v tak velké rodině. Ubíjí je to. Chtějí si najít vlastní svět.“

„A to jsi vyčetla z těch tří slov?“ divil se Taav.

„Ta slova má ode mě. Psávala jsem mu je já, když jsem mizela z jeho domu v Austrálii a vracela se po roce, po dvou letech… Vím, co znamenají, a proto to možná adresoval mně. Nechte je, ať si to zařídí po svém. Oni se zase ukážou. Jednou.“

„Asi má pravdu,“ vzlykla jsem a podívala se na zesmutnělého Taavettiho. Kývl a vložil si lísteček do náprsní kapsy.

„Užijte si svůj den, vy dva. Taky se loučíme. Matt chce zpět do Dánska a Sophia se vrací s Osirisem za Ewe.“ Anise nás objala a lehce vzdychla. „Hodně štěstí.“

Sledovala jsem ji, jak odchází. Ruku v ruce s Mattem a v závěsu Osirise a Sophie. Uvědomila jsem si, že ať dělám, co dělám, nedokážu ovlivnit to, co přijde. Jen se na to můžu psychicky připravit. S touhle rodinou totiž nikdy nevím, čeho se dočkám. Přesto je miluju a běda tomu, kdo na ně vztáhne ruku!

Teprve večer jsem se odhodlala vejít do Peterova pokoje, sesbírala jsem rozházené oblečení a urovnala přehoz na posteli. A pak mi padl zrak na počítač s připojeným mikrofonem a kytaru opřenou hned vedle o stůl. Počítač běžel, na monitoru se rozsvěcel ohňostroj spořiče a já jsem neodolala. Hnula jsem s myší, naběhla obrazovka a mezi jinými ikonami i jedna zvukového souboru a s názvem Pro Cinny. Klikla jsem na ni… pokojem se rozlehl Peterův melodický hlas.

Byl jsem bez tebe dlouho sám,

cítil se volný tak jako pták,

ale teď, když tě ve svých dlaních mám,

vím, že dávno mi ujel vlak,

a já vím, že už sám nikdy nechci žít,

bez tvé lásky a bez tvé něhy být,

nevím, zda mi znát teď dáš,

jak ráda mě máš. (jak ráda mě máš)

Jak ráda mě máš?

To bych chtěl vážně znát,

já vím, že ve světě bláznivém

nedá se žít,

i když možná tě nechám jít,

čekám zas na tvůj návrat.

Já věřím v nás,

ty máš ten klíč a přijdeš zas,

odemkneš vrátka a světlo rozsvítíš,

duši mou temnou zachráníš.

A spolu půjdeme vstříc novým dalším dnům,

spolu můžeme věřit všem svým snům,

jen dát důkaz se mi teď snaž,

že ráda mě máš.

Jak ráda mě máš?

To bych chtěl vážně znát,

já vím, že ve světě bláznivém

nedá se žít,

až zas budeš chtít jinam jít,

s tebou půjdu a půjdu rád.

nananana

A spolu půjdeme vstříc novým dalším dnům,

spolu můžeme věřit všem svým snům,

jen dát důkaz se mi teď snaž,

že ráda mě máš.

Jak ráda mě máš?

To bych chtěl vážně znát,

já vím, že ve světě bláznivém

nedá se žít,

až zas budeš chtít jinam jít,

s tebou půjdu a půjdu rád.

 

Když mě našel Taavetti, měla jsem v očích slzy. Ale byly to slzy štěstí. Protože to, co zpíval Peter, platilo pro nás všechny.


 

P.S. Od autorky:

Seděla jsem u televize a vymýšlela, co teď, když jsou Cullenovi dopsaní a mně zbývá jen ta nová povídka na BH-čku. Samozřejmě mi tam seděl za zády i Peter s ostatními – pozdravují vás. Koukali se mnou na jakousi kriminálku (teď se to hodí, vzhledem k tématu Alter ega). Alice mi najednou zaječela do ucha a začala neuvěřitelně hystericky mávat rukama.

„Ani náhodou!“ křičela. „Už dost!“ Otočila jsem hlavou, abych se ujistila, že mluví fakt na mě – jako kdyby její vykulené oči nestačily jako důkaz.

„Co – dost?“ ptala jsem se mírně.

„Míšo. Stačí!“ prosila.

„Co stačí?“ nechápal teď Peter. Jen Edward – seděl samozřejmě úplně vedle mě, to je jasný – se tiše uchichtl.

„Alice má pravdu. Další příběhy už nikdo nezkousne. I ty ses v tom kolikrát pěkně motala, vzpomínáš?“ Svraštila jsem čelo a preventivně zabodla oči do koberce.

„Hmf…“ zavrčela jsem. Edward mě pohladil po zádech a z druhé strany si k nám sedla Lure.

„Neboj, pomůžu ti, chceš?“ zašeptala sladkým a klidným hlasem. Kdesi uvnitř mě se rozhořel plamínek naděje. Lure vstala, postavila se doprostřed místnosti a zvedla ruce.

„Počkej ještě!“ zarazil ji Peter a po čtyřech se dohrabal až ke mně. Omotal mi ruce kolem krku a zhluboka se nadechl. Chvilku jsem jen konsternovaně seděla, než mi došlo, že se loučí. „Udělala jsi to, jak nejlíp jsi dokázala.“

„Lehni!“ zavelela jsem. Peter v tu chvíli vypadal, že si kousnul do šťovíku. Mrkla jsem na něj. Pochopil mě.

„S tím – lehni – jsi mě ze začátku pěkně vyděsila! Už jsem si myslel, že mi budeš každé ráno…“

„Pete má pravdu, děkujeme,“ usmála se Rory a přerušila konec Peteho věty. Naštěstí. Pak mi položila ruku na koleno. Alespoň nějak mi chtěla dát najevo, že tam je.

„Občas ses nám tedy pomstila,“ dobíral si mě Jacob. Zrudla jsem – to je jasný.

„To já jen tak, aby nebyla nuda,“ špitla jsem.

„Ale proč já?“ úpěl na oko.

„Abych pozlobila Sfingu,“ vyhrkla jsem rychle.

„Chudinka malá,“ vzdychl Jacob.

„Určitě jí tvou lítost vyřídím,“ slibovala jsem. Když se na mě celá ta banda sesypala, nedokázala jsem pomalu dýchat. Jednak – protože mě dusili oni, za druhé – protože mi v mluvení bránil příval slz.

„Každému z nás jsi vyvedla pěknou neplechu, na kterou si občas někdo s úsměvem vzpomene,“ zasmál se Josh.

„To rozhodně doufám!“ vyhrkla jsem a zděsila se při myšlence, že se na tuhle mojí rodinku zapomene.

„Budeme na tebe vzpomínat,“ vzlykla Skylar.

„Já na vás taky a třeba…“ začala jsem.

„Ne! Už nebude žádné třeba. O to se teď postarám já,“ utnula mě Lure, stojící stále vprostřed pokoje. Zvedla ruce a z ničeho nic vykouzlila obláček duhové mlhy. Edward s Peterem – moji dva nej – mě objali a sledovali to se mnou.

„Když to zvládnou oni, zvládneš to i ty?“ zeptala se mě znovu Skye. Smutně jsem přikývla a Lureina mlha se začala rozrůstat do všech stran. Chtělo se mi brečet. Věděla jsem, co to znamená, ale měli pravdu. Už byl vážně čas. Lure se nadechla a začala odříkávat:

„Chceme už mír teď napořád mít,

zapomeň!

nechceme do dalších příběhů jít,

zapomeň!

Dopřej nám pohodu, lásku a klid,

už nebuď zvědavý a nech nás žít!

Zapomeň!

Žil jsi náš život, na další však

zapomeň!

budem se mít, ale kde, kdy a jak,

zapomeň!

O dalším příběhu nech si jen zdát,

na nové příhody chtěl by ses ptát?

Zapomeň!

Zaklínám paměť, vůli a chuť,

zapomeň!

Teď radši usni a potom se vzbuď,

zapomeň!

Cestu k nám v budoucnu z paměti ztrať,

vymaž nás z mysli a domů se vrať!

Zapomeň!“

 

Poslední, co jsem od nich cítila, byli čísi rty na tváři a ve vlasech. Poslední, co jsem z nich viděla, byl úsměv Lure. Poslední, co jsem od nich slyšela, bylo tiché a nezvratné „sbohem, MisaBells“.

Pak jsem se prostě zvedla z gauče, vypnula tu stupidní kriminálku a posadila se k počítači. Pousmála jsem se tím Peterovým šibalským úsměvem, který jsem poslední dobou vídala tak často a nechala prsty, aby se roztančily po klávesnici.

První kapitola se jmenovala: Vzpamatuj se, Isabello. Vyšla přesně 10. Září 2009 na jiném webu. Když nepočítám epilog Koření, vyšla poslední kapitola s názvem: Sladké koření dne 25. Února 2011.  Jejich život se vešel do 7 sérií. Nejkratší série byla ta první – Tři trůny. Nejdelší byla ta poslední – Sladké koření. Poznávací znamení u většiny posledních kapitol byl název. Shodoval se s titulem dané série. Jména postav byla většinou vybírána úmyslně, za nějakým účelem, který vám postupně docházel nebo nedocházel. Rok a půl je znát, nemyslíte? A teď trochu do budoucna, kdyby náhodou…

Peter se Cinny rozhodně nikdy neměli děti. Ani jeden nechtěli – to vím. Rory s Taavettim se dalších potomkům po Petem taky zřekli. Prý jim jeden exemplář stačí. Hanny s Chrisem? Role tetičky a strýčka uctívali a jako škola života jim to dávalo prý víc než vlastní rodina. Jacob s Nessie by vás prohodili oknem, kdybyste za nimi přišli s další dcerou nebo synem, tomu věřte, a někdo další? Tam už snad nikdo nerodí. No, a jestli jo, tak určitě děti nechce. Věřte mi. Sage, Tarina, Fanny a Amádeus žili plnohodnotný život. Pro slabší dušičky – žijí doteď. Napili se jakéhosi elixíru a jsou nesmrtelní. (Pro drsňáky – I pro ně zapadlo jednoho dne slunce.) Cullenovi – Blackovi – Aamu jsou momentálně tak daleko, že by jim trvalo sto let, než by se vrátili. A přeci po mně nechcete, abych si vymýšlela, že ne? ( ;) )

Děkuju za ohromnou pomoc všem, co se podíleli byť jen na kousíčku tohoto ohromného příběhu.

Baruško, ani ti nedokážu říct, jak si vážím toho, že jsme tohle začaly. Byla jsi první spolupachatelka. Děkuju.

Gunesko, bez tebe by nebyla Nomádka a vlastně ani nic poté. Děkuju. Jsi Slunce, pro které stojí zato psát romantické scény. Děkuju.

Hanetko, Lure moje jediná! Posunula jsi mě na jinou laťku psaní. Ač tě chválím neustále a pořád a všude a opakovaně… Je to málo. Do konce věků by to nestačilo, abych se odvděčila za to, co jsi pro mě udělala. Děkuju.

Sfinguško, ty můj blázne milovaný! Tvoje zpětná vazba a popohánění… Upřímné áchání, když jsem ti poslala kapitolu předem… Nesčetněkrát jsi mě držela nad vodou, když už jsem neměla sílu plavat a ani o tom nevíš. Neznám nikoho, jako jsi ty. (Komu by se chtělo jednu kapitolu číst 7x???) Jsi moje Porthoska. Děkuju.

Linfe… Ano, i ty, aniž bys o tom měla ponětí, jsi mě párkrát hezky navedla. Doufám, že jednou překleneš to počáteční nudné a ubohé peklo TT a dokoušeš se až sem. Tvého názoru si cením. Vím, že bude vždy bez pozlátka. Děkuju.

Já vlastně děkuju všem. Jmenovitě by to bylo na hrozně moc dlouho a i teď, když tak koukám do levého spodního rohu, tak jsem přestřelila svoji normu!

Otázky zodpovím v komentářích, jestli budou. Na otázku o pokračování odpovídám hned: Ne, nebude. Nikdy.

Hezky se bavte! Vaše MisaBells

 


Kde mě teď najdete? Přece na Bez hranicích s povídkou Alter ego, která má už venku dva díly. Cesta tam vede TUDY

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

9)  kamčí (26.02.2011 16:15)

nádherná povídka, krásný konec, úžasná celá série

8)  Carol (26.02.2011 16:07)

to byla ta nejlepsi povidka a vubec cely pribeh o tehlete rodince uplne nejlepsi :p :D :D

Lilien

7)  Lilien (26.02.2011 15:54)

Definitívny koniec? :'-( :'-( :'-( Fakt? :'-( :'-( :'-(
Tak jo, no. Ja sa s tým nejako zmierim. Raz, neskôr, možno. :D :D :D
Bude mi to ale veľmi veľmi chýbať. Pri tvojich poviedkach som sa vždy nasmiala, nahnevala, naplakala, nanadávala ale všetko to bolo krásne. Možno, nie určite by sa to dalo vyjadriť veľa slovami, a všetkým ale podľa mna stačí len jedno. Jedno staré dobré slovo ktoré hovorí za všetko a ja v ňom vyjadrené všetko čo chcem povedať. ĎAKUJEM!

6)  Anna43474 (26.02.2011 15:49)

Původně jsem myslela, že ti to ani nekomentuju.
Jak vidíš, nedokázala jsem to.
Takže...
Děkuju mockrát, a pozdravuj Cullenovy, a ty všecky ostatní taky, jestli se s nima uvidíš, jo???
Pa

...

TKSATVO

...

( )

5)  Niki (26.02.2011 15:29)

úžasné..... myslím, že si určo někdy zase přečtu celou sérii... bylo to vážně nádherné... neznám nikoho, kdo by psal tak geniálně jako ty... vážně nádhera, chápu proč už nebude další pokračování a stejně musím říct, že je mi to líto...

maky21

4)  maky21 (26.02.2011 15:13)

Konec... :'-( škoda.. ale asi máš pravdu... brzo by jich tu bylo přeplněně..
ty prostě psát umíš.. úžasně.
žiju už s touhle povídkou hodně dlouho.. kolikrát jssem nedělala úkoly a nebyla na jiných stránkách, jen abych se mohla kouknout, jestli MisaBells něco napsala..
Nikdy jsi nezklamala..
dokonce když jsem byla na prázdninách u babičky ,nechala jsem si předčítat jeden díl po telefonu... pak mi mamka vynadala, ať už to nedělám.. měla pravdu, je epší si to přečíst sama..
asi si říkáš, že jsem pěknej blázen a možná si už někde u třetího slova přestala číst, ale já to musim dopsat, jink začnu brečet už teď.. rodinku v tvém podání jsem si zamilovala.. možná začnu číst od úplného začátku, od třech trůnů, abych si zopakovaljejich dobrodružství a aby ten konec nevypadal tak nenávratně
děkuju, a myslím, že to můžu říct za všechny, děkuju za spoustu příjemných chvilek a krásného čtení, které někdy dohnalo až k slzám... děkuju


Twilly

3)  Twilly (26.02.2011 14:53)

D Ě K U J U

a teď už mi snad půjčíš toho Manu, ne?

semiska

2)  semiska (26.02.2011 14:49)

Zlato, moc krásný konec. S celou ságou žiju víc jak přes rok a udivuju se, kolik si toho dokázala vymyslet. Tolik vtípků, legrace, ale i smutku, nenávisti a lásky, kolik jich bylo v celé tvé sáze, to je neskutečné. Určitě zase něco krásného vymyslíš a já to budu hltat a bavit se. Skvělé strašně moc!!!

Stelletta

1)  Stelletta (26.02.2011 14:39)

Krása. Ale stejně ti to nevěřím :D

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullenovi