Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/dva.jpg

Bella se probudí a...

Čtěte dál!

4. kapitola - Probuzení

 

Taky míváte takové ty ranní sny? Jak se probudíte několikrát po sobě, zase usnete a sen pokračuje, kde skončil? A většinou to ani není nic hezkého? A nakonec si pamatujete i ten nejmenší detail? Tak takhle jsem si připadala až do večera, kdy se to trochu zlepšilo, protože jsem skutečně usnula. A sny se mi nezdály.

A ten nepříjemný sen, který jsem do té doby prožívala?

Bála jsem se otevřít oči. Když jsem to udělala posledně, zírala jsem na nárazník. Tak jsem zkoumala svoje okolí ostatními smysly. Ležela jsem v něčem měkkém. Bylo to příjemné na dotek, jako bavlna. Kolem mě byl klid. Naprosté hrobové ticho. Žádný poryv větru ani vánek. Neležela jsem na rovném povrchu, u mých nohou se trochu prohýbal.

„No tak Bello, stejně vím, že jsi vzhůru,“ ozval se nedočkavě ženský hlas.

„Alice, nech toho. Až s námi bude připravená mluvit, tak začne.“ napomenul ji mužský hlas. Vzdala jsem to a otevřela oči. Bylo to mnohem příjemnější, než jsem čekala – sledovala jsem bílý strop. V duchu jsem si oddechla a rozhlídla se kolem. Ležela jsem na posteli v nějaké místnosti. Nedokážu ji zpětně popsat, protože mě uchvátili dva lidé, kteří tam byli se mnou.

Dívka, tmavovlasý skrček, mě hned běžela objímat. Trochu jsem před ní ucukla, což se jí nejspíš dotklo. Zastavila se v půlce pohybu a otočila se k blonďatému muži, který seděl na kraji postele.

„Já vím, viděla jsem to, nemusíš to opakovat,“ řekla mu naprosto nesmyslnou větu.

„Jsem Alice,“ představila se a stoupla si kousek dál od mé postele.

„Carlisle. Jsem doktor. Můžu tě prohlédnout?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal a svítil mi baterkou do očí.

„Jak se jmenuješ?“

„Isabella Swanová.“

„Kde bydlíš?“

„Ve Forks.“

„Co si pamatuješ jako poslední? Před tím, než jsi omdlela?“

„Jak jedu s rodiči ze Seattlu. Nabourali jsme do náklaďáku. Teda měli jsme, ale moc si to nepamatuju. Jenom jak proti nám jede kamion a pak jsem seděla v lese na silnici.“

„S rodiči?“ zeptala se Alice.

„Ano, s mamkou a taťkou,“ vysvětlila jsem.

„Jejich jména?“ Divná otázka. Vypadají, že mě znají, tak proč se ptají?

„Renée a Charlie Swanovi. Co je tohle za divný výslech?“ Přestalo mě bavit odpovídat na jejich šílené dotazy.

„Vysvětlím ti to. Přistěhoval jsem se se svou rodinou do Forks před několika lety. Všichni tě moc dobře známe. Jenže dneska jsme tě viděli umřít. Je to pár hodin, tvoje tělo leží ve vedlejší místnosti,“ řekl vážně Carlisle.

„Víte, to není moc vtipné, takže co kdybyste…“ jenže jsem to nedořekla, protože Alice mě už táhla z místnosti. Dotáhla mě až ke stolu, na kterém něco leželo, přikryté bílým prostěradlem. Na jedné straně ho kousek odsunula a přistrčila mě blíž. Ležela tam dívka… ne, byla jsem to já, jenom jsem byla hrozně bledá.

To nemůže být pravda. Leží tam někdo jiný, kdo je mi podobný.

Vytáhla jsem jí ruce z pod plachty, vyhrnula rukávy a začala prohlížet znamínka, protože pokud tam leží jen někdo mě podobný, najdu rozdíl. Jenže znaménka byla totožná. V podstatě jsem si všimla jediného rozdílu – dvou půlměsícových jizev na jednom předloktí. Ty jsem neměla. Ale jinak jsem to byla já. Mrtvá.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se jen tak, nečekala jsem odpověď.

„Zabil tě… jeden vrah. Neboj, už ti neublíží, je…“ vysvětloval Carlisle.

„Myslela jsem, jak je možné, že jsem tady, jak jsem se sem dostala,“ upřesnila jsem.

„Nevím, a nejsem si jist, jestli to někdy budu vědět. Možná kdybych se o tobě víc dozvěděl…“

„Myslela jsem, že mě znáte dost dobře,“ nechápala jsem, kam tím míří.

„Třeba s tím mají něco společného drobné nesrovnalosti ve vašich životech. Na jednu jsme už narazili – v této realitě jsou tvoji rodiče rozvedení a žiješ zde pouze s otcem, tvoje matka se znovu vdala a bydlí v Jacksonvillu,“ vysvětloval Carlisle a mezitím mě dovedl zpátky do pokoje, kde jsem se probudila. Sedla jsem si na postel a nadechla se k vyprávění.

„Narodila jsem se ve Forks, vyrůstala jsem zde celý život, chodila na základní i střední školu, příští rok jsem měla jít na nedalekou vysokou. Vás jsem nikdy neviděla. Chvíli jsem chodila s Jacobem, ale dlouho to nevydrželo. Taťka je místní šerif, mamka nepracuje, je docela ztřeštěná, takže je lepší, když zůstává doma.“

„A La Push? Jaké mají legendy?“

„No, o duchovních válečnících, o Taha Akim, jak se proměnil v medvěda. Vy jim také věříte?“ Proč by je to mělo zajímat?

„Carlisle, máme návštěvu,“ řekla Alice a nakrčila nos, jako by jí něco nevonělo. „Možná bys měl jít dolů a poslat Edwarda, budeme muset Belle něco vysvětlit.“

„Možná by bylo lepší, kdybys nějakou dobu žila jako doposud, teda více méně, s některými změnami budeme muset počítat. No, já půjdu dolů, vy to tady už zvládnete,“ zakončil Carlisle a odešel. Zůstala jsem sama s Alicí.

„Vím, že je to pro tebe divné a těžké, ale ničeho se neboj. Jsou prázdniny, po nich tě čeká vysoká, takže jediná změna jsou tvoji rodiče. Ve zkratce jsi se narodila tady, ale krátce na to se tvoji rodiče rozvedli. Od té doby jsi žila s mamkou ve Phoenixu, dokud se znovu nevdala, to jsi se odstěhovala sem za Charliem,“ vyprávěla a pokračovala by, kdyby nevešel ten kluk, co mě ráno málem přejel. Edward?

Napřed to vypadalo, že se na mě vrhne a obejme mě, ale nakonec si to rozmyslel a zůstal stát u dveří. Bylo na něm vidět, že ho to stálo velké úsilí.

„Jdeš právě včas,“ prohodila k němu Alice. „Tady jsi nastoupila na střední, kde jsme se potkali a s Edwardem jste se do sebe zamilovali. Což bude asi trochu problém, budeme muset vymyslet nějakou historku pro Charlieho, proč už nejste spolu. Předpokládám, že to tak budeš chtít. No, to vyřešíme za chvíli, teď máš určitě hlad, tak se pojď najíst.“ Za chvíli mě strkala ze dveří. Zatím jsem byla naprosto klidná, ale to bylo tím, že mi podobné věci začnou dávat smysl teprve, až se zastavím. To bude nejspíš dneska večer, než půjdu spát, nebo až vypadnu z tohoto blázince.

V obýváku jsem viděla část party z La Push. Všichni byli polonazí, svalnatí jako kulturisti a s tetováním na rameni, jako by byli nějaký gang.

„Hej, Jaku, nevěděla jsem, že v La Push je teď moderní brát steroidy. To vám to staříci trpí nebo vás do toho donutili oni?“ zavolala jsem na vůdce tlupy. Všichni na mě vrhli pohled typu utekla z blázince a myslí si, že je normální, jenom Jake se zasmál a zakroutil hlavou. To už mě Alice směrovala do kuchyně, kde přede mě postavila talíř s čínou a sledovala mě u jídla. Z vedlejšího pokoje se ozýval hovor, ale byl tichý a rychlý, takže jsem nic nepochytila. Než jsem dojedla, Jakův spolek odešel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

2)  Bosorka (07.01.2011 08:56)

Až se Jake dozví, že spolu chodili, tak ho klepne :D

Janeba

1)  Janeba (07.01.2011 07:56)

Cudinka Bella, ta v tom teda musí mít zmatek! Naprosto ji nezávidím a jsem zvědavá, jak se s tou vlastně s jinou realitou vypořádá! Lilith, Díky!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek