Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/dva.jpg

Kde se vzala Bella na silnici?

2. kapitola – Smrt

Jmenuji se Isabella Swanová a ve Forks žiji od svého narození. Bydlím se svými rodiči v malém domku na kraji města. Taťka – Charlie – je ředitel místní policie. Moji mamku – Renée - si vzal krátce po dostudování střední školy a já se narodila rok po svatbě před osmnácti lety.

Před pár dny jsem dokončila střední a teď čekám na rozhodnutí ohledně mého přijetí na několik vysokých. Zatím jsem s nikým nechodila, z čehož mají moji rodiče rozporuplné pocity – na jedné straně jsou rádi, že nic podobného nemusí řešit, na druhé jsou zklamaní, protože jsem o něco ochuzená.

Ne, že bych neměla příležitost, kluci mě zvali na rande docela často. Já na to nemám nervy. Přesněji na dnešní mládež. Vím, že bych se k nim měla počítat taky, ale já jsem hodně jiná, odlišná. Mezi své vrstevníky prostě nezapadám. Pod pojmem zábava si představuji jiné věci, nevěřím na lásku na první pohled (v dnešní době je hodně povrchní – Ježíííššššííí, právě jsem se STRAŠNĚ A OSUDOVĚ zamilovala, ten kluk je prostě tááák NÁÁÁÁDHERNEJ – však to znáte) a moje názory jsou spíš názory někoho dospělého, který má za sebou alespoň 40 let zkušeností.

Ale zase se nedá říct, že by střední pro mě byla vyloženým utrpením. Našla jsem si pár opravdových kamarádů, kteří byli něco mezi mnou a zbytkem, takže představovali moje „spojení se světem“. To, co se stalo, jsem nečekala. Možná to bylo horší než smrt.

Byl to den jako každý jiný. Teda každý víkendový. Vstávala jsem první. Ne že bych nemohla spát nebo se dočkat, vstávat o víkendu po osmé je podle mě normální. A navíc, taťka s mamkou vstávali až před desátou. No, vstávali, spíš opouštěli ložnici.

Nachystala jsem si pořádnou snídani, ne nějakou ošizenou, jako když jdu do školy, ale poctivou. Většinou je to nějaké složitější jídlo, které si nakonec vezmu k televizi a snídám u filmu. Pak se ke mně přidají rodiče.

Po snídani jsme plánovali návštěvu Seattlu kvůli nákupům. Rodičové mě nechali samotnou, tohle město znám jako své boty. Nejprve jsem si zašla do knihkupectví, protože na knihách jsem skoro závislá. Proseděla jsem tam víc jak dvě hodiny a vybrala si dvě nové knihy. Pak mi zazvonil mobil.

„Ano, mami?“

„Bello, zlatíčko, Charlie se musí kvůli něčemu stavit na stanici. Nebude ti vadit dřívější odjezd?“ ptala se mamka.

„Ne, nebude, za čtvrt hodiny jsem u auta,“ souhlasila jsem. Sice jsem chtěla zůstat, ale nechtělo se mi jet domů hromadnou dopravou. Dorazila jsem za deset minut, mamka s taťkou na mě už čekali. Za chvilku už jsme svištěli lesem domů.

Ani nevím, kde se to stalo. Jediné, co vím, je, že to bylo v lese. Najednou se proti nám řítil náklaďák. Bohužel se jeho návěs stočil, takže zadními koly jel po krajnici na druhé straně vozovky. Kolem silnice rostlo hodně stromů, auto by mezi nimi neprojelo, navíc ne tak rychle, jako jelo to naše. Nebylo kam uhnout.

Naprosto instinktivně a zbytečně jsem se skrčila na sedadle a hlavu si chránila rukama. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat křik rodičů a nářek týraného plechu. Každou chvílí jsem očekávala bolest.

A pak najednou bylo ticho.

Ještě pořád jsem byla schoulená. Necítila jsem žádnou bolest. Neslyšela žádný křik. Vdechovala jsem čerstvý vzduch prosycený lesní vůní a deštěm. Seděla jsem na něčem hodně tvrdém. Mozek mi nepracoval a já nebyla schopná se pohnout. Seděla jsem tak nějakou dobu, když jsem znovu uslyšela kvílení brzd. To si ze mě někdo dělá srandu. Ale stejně jsem se nemohla pohnout. Tak jsem seděla a čekala. Po chvilce zvuk zmizel. Někdo na mě mluvil, ale nechápala jsem obsah slov, mozek prostě stávkoval. Měla bych se aspoň pohnout. Už se prostě musím pohnout. Otevřela jsem oči a pomalu zvedla hlavu.

Seděla jsem na silnici uprostřed lesa. Půl metru ode mě byl nárazník a za ním auto. A vedle dveří řidiče stál nějaký kluk. Mluvil na mě, předtím, teď jen tiše zíral. Byl neuvěřitelně bledý a v šerém lese přímo zářil. Hnědavé vlasy rozházené kolem obličeje. Ne, toho neznám. Není z Forks.

„Bello?“ Moje jméno mě vytrhlo z přemýšlení. Odkud ho zná? Jak mě vůbec může znát, když já jeho ne? Je to snad nějaký úchyl, co mě tajně sleduje? Jenže pak mě mozek zradil a vše před očima mi zčernalo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

4)  Bosorka (05.01.2011 16:18)

Tak se nám protnuly 2 reality....zajímavé, uvidíme jaká bude "tato" Bella. Těším se.

3)  hellokitty (05.01.2011 16:07)

2)   (05.01.2011 16:05)

Tak její rodiče žijí spolu... nebo psíše žili...? Jsem zvědav, kolik změn tam ještě bude
Doufám že hodně

Janeba

1)  Janeba (05.01.2011 11:52)

Tak to jsem opravdu zvědavá, jaký příběh nám naservíruješ! :) Lilith, pěkné a těším se na další kapitolku! Díky!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek